Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Ale ona jen pořád vrtěla hlavou a nedala se zlákat, i když jí ten jeho vemlouvavý hlas zřejmě lahodil. Poslouchala ho a dívala se přitom ven na ulici, jako by ji znovu zaujala stále houstnoucí tlačenice na chodnících. V prázdných krámech se teď zametalo, zelinářka vytahovala z hrnce poslední várku smažených brambor a uzenář uklízel talíře, rozházené v nepořádku po pultu. Ze všech hospůdek vycházeli houfně dělníci. Vousatí chlapi se postrkovali herdami do zad, pošťuchovali se jako uličníci a klouzali se hrubými okovanými botami po dlažbě, až za nimi zůstávaly rýhy.

Jiní zase s oběma rukama v kapsách zamyšleně pokuřovali a mhouřili oči do slunce. Na chodník, do jízdní dráhy i do stružek u chodníků se vyvalil líný proud, řinoucí se z otevřených dveří a zůstávající stát mezi povozy, nekonečné procesí dělnických halen, kazajek a starých plášťů, celé vybledlé a seprané ve zlaté záři slunce, rozlévající se celou ulicí. V dálce drnčely zvonky v továrnách, ale dělníci nepospíchali, zapalovali si dýmky, volali na sebe od jedné vinárny ke druhé, až se nakonec odhodlali, shrbili záda a pomalu se loudali nazpátek do dílen.

Gervaisa pobaveně pozorovala trojici dělníků, jednoho velkého a dva malé, kteří se každých deset kroků otáčeli, nakonec se pustili ulicí dolů a zamířili přímo k zapadáku starého Colomba.

"No těmhle třem musejí teda jít ručičky vod práce, jen co je pravda!" zašeptala.
"I hele, toho dlouhýho já znám!" řekl Coupeau. "To je Perko, jeden kamarád!"

Lokál se mezitím zaplnil. Mluvilo se tu velmi nahlas a do halasu sprostých chraplavých hlasů se ozývaly jednotlivé výkřiky.

Chvílemi někdo bouchl pěstí do pultu, až skleničky zacinkaly.

Všichni pijáci stáli s rukama založenýma na břiše nebo za zády a tvořili malé hloučky, natlačené na sebe. I u sudů postávaly party a musely čekat čtvrt hodiny, než se dostaly k pultu a mohly si u starého Colomba poručit rundu.

"Co to vidím za sekáče? Dyť je to ten náš limonádovej kavalír!" křikl najednou Perko a uštědřil přátelsky Coupeauovi pořádnou herdu do ramene. "No jo, nóbl pán, kouří si papírový cigarety a nosí spodní prádýlko!... Tak co? Máme novou známost, chceme před ní dělat honoraci a platíme jí sladkosti?"
"Hele, nevotravuj!" odpověděl Coupeau, kterému to vůbec nebylo po chuti.
Ale chlap se poškleboval dál: "Jen se na nás nevytahuj, milánku, však my jsme taky vysoko postavený... To víš, zedníci sou zedníci!"

Zašilhal odpudivě na Gervaisu a pak se k nim otočil zády, Gervaisa se trochu polekaně odklonila. Vzduch, prosycený alkoholem, byl plný čpavého kouře z dýmek a nepříjemného pachu všech těch mužských těl. Začala se dusit a potichu se rozkašlala.

"Ach, to je strašně ošklivá věc, tohle pití!" řekla polohlasně.
A začala vyprávět, jak kdysi v Plassansu pívala s matkou kmínku.
Ale jednou jí po tom bylo k smrti zle a od té doby si to dočista zošklivila, nemůže prý se už na likéry ani podívat.
"Podívejte," dodala a ukázala skleničku, "švestku jsem snědla, ale šťávu musím nechat, protože by se mi po ní obrátil žaludek."

Coupeau prý také nechápe, jak někdo může do sebe lít kořalku plnými skleničkami. Tu a tam nějakou tu švestku v lihu, prosím, to nemůže uškodit. Ale pít všelijaké utrejchy, absint a všechno to ostatní svinstvo, chraň pánbůh, od toho radši dál. Kamarádi si z něho střílejí, ale aťsi, on zůstane vždycky u dveří, když si ti ochlastové jdou v partě do kořalny pro opici. Jeho táta, taky stavební klempíř jako on, se zabil o dláždění v Coquenardově ulici, celý den pařil a potom spadl se střechy domu číslo 25. Dík té odstrašující vzpomínce teď v rodině všichni sekají dobrotu. A on, když jde Coquenardovou ulicí a vidí to místo, tak by se radši napil vody z kanálu, než aby spolkl, třeba i zadarmo, jedinou odlívku kořalky. A uzavřel své úvahy touto větou: "Jo, při našem řemesle musí člověk stát pevně na nohou."

Gervaisa už se zase chopila košíku. Ale nevstávala ještě, držela jej na klíně a dívala se zamyšleně do prázdna, jako by v ní slova mladého dělníka vyvolala dávné vzpomínky ze života. A pomalu, zdánlivě bez jakékoliv souvislosti, dodala: "Božínku, vždyť já nejsem nijak náročná a nechci toho od života moc... Můj ideál by bylo klidně pracovat, mít každej den ten svůj žvanec a čistej koutek na vyspání, víte, postel, stůl a dvě židle, nic víc... A chtěla bych taky vychovat své děti, udělat z nich pořádný lidi, kdyby to bylo možný... A pak mám ještě jeden ideál, aby mě muž netloukl, kdybych jednou zas s nějakým žila pohromadě, ne, to bych doopravdy nechtěla, aby mě někdo bil... A to je všechno, vidíte, víc já nechci..."

Zamyslela se, co by si tak mohla ještě přát, ale nenapadlo už ji nic, co by ji doopravdy lákalo. Po chvilce váhání však ještě dodala: "Ano, člověk může nakonec ještě mít taky přání umřít ve vlastní posteli... Já bych po tom svým životě plným dřiny ráda umřela doma ve svý posteli."

A zvedla se. Coupeau, který na všechna její přání živě přitakával, už stál a znepokojeně se díval na hodiny. Ale nevyšli hned ven. Gervaisa se šla ze zvědavosti ještě podívat dozadu k dubovému zábradlí na velký destilační přístroj z načervenalé mědi, který pracoval na světlém zaskleném dvorku. Klempíř šel za ní a vysvětloval jí, jak všechno funguje, ukazoval jí prstem jednotlivé součásti přístroje a hlavně obrovskou křivuli, z níž vytékal průzračný pramínek čistého lihu. Destilační přístroj se svými nádržkami roztodivných tvarů a nekonečnou spletí stočených trubic vypadal pochmurně a hrozivě. Odnikud neucházel ani pramínek páry nebo kouře, bylo jen sotva slyšet, jak si přístroj uvnitř oddychuje, doléhalo sem něco jako tiché podzemní supění.

Jako kdyby tu nějaký zasmušilý, mohutný a mlčenlivý pracovník konal za bílého dne nějakou zlověstnou noční práci. Mezitím se Perko a jeho dva kamarádi také přišli postavit k zábradlí, než se jim uvolní místo u pultu. Perko se smál, jako když skřípe špatně namazaná kladka, uznale pokyvoval hlavou a něžně pozoroval tu mašinu na výrobu chlastu. Panečku, to by byla opice! To je krása, co? V tom velkým měděným panděru je toho tolik, že by celej tejden viděl všechno růžově. Měl by prý jediné přání, aby mu ten konec spirálové hadice přiletovali rovnou k hubě, a on by cítil, jak se do něho ten utrejch vlévá ještě teplý a protéká mu celým tělem od hlavy až k patě, pořád, bez ustání, jako potůček.

Mordyje, to by bylo pohodlíčko, nemusel by do sebe pořád obracet ty mrňavý náprstky vod toho starýho prďoly Colomba! A kamarádi se smáli, říkali, že ten dobytek Perko má zatraceně dobrý šplechty, když se nechá slyšet. Destilační přístroj zatím potichu, bez jediného záblesku, bez jediného veselého odlesku matných měděných kotlů pracoval dál a vypouštěl alkoholové výpotky jako pomalý neúnavně vytékající pramen, který nakonec zaplní celou místnost, rozlije se ven na bulváry a zaplaví celou obrovskou pařížskou kotlinu. Tu se Gervaisa zachvěla a ustoupila o krok dozadu, pokusila se usmát a zašeptala: "Je to hloupé, ale z toho přístroje mi jde po zádech mráz... Vůbec z toho pití mi jde mráz po zádech..."

Pak se zas vrátila k té své představě dokonalého štěstí, v níž si libovala před chvílí: "No? Nemám pravdu? Copak není lepší pracovat, mít co jíst a kde bydlet, vychovávat děti, umřít doma v posteli..."
"A nebýt bita!" doplnil ji vesele Coupeau. "Však já bych vás nebil, paní Gervaiso, jen kdybyste chtěla... To žádný strach, já vůbec nepiju a pak, mám vás moc rád... No tak, dejte si říct, tak dneska večír, ano? Zahřejeme si nožičky..."

Ztlumil hlas a domlouval jí do ucha, zatímco si před ním razila košíkem cestu mezi mužskými. Ale pořád jen vrtěla hlavou, několikrát po sobě. Přitom se však otáčela a usmívala se na něho, jako by jí dělalo moc dobře slyšet, že Coupeau nepije. Byla by už jistě svolila, jen kdyby se nebyla zapřisáhla, že už si se žádným mužským do smrti nic nezačne. Konečně se dostali ke dveřím a vyšli ven. Za nimi zůstala plná kořalna, z níž se až na ulici šířila kořenná vůně nalévaného utrejchu a hlahol chraplavých mužských hlasů. Bylo slyšet, jak Perko nadává starému Colombovi, že je zloděj zlodějská, že prý mu nalil jen do polovice. On, Perko, je takovej dobrák a charakter, a každej si na něho troufne. A vůbec, ať si ten jejich starej dá třeba nohu za krk, on už dneska do práce nepůjde, chytla se ho lenora. A navrhoval oběma kumpánům, aby šli ke Kašlavému panáku, do prímového lokálu u Svatodivišské brány, kde se pije čistej nefalšovanej špiritus.

"Ach, zaplaťpánbůh, že jsme na čistém vzduchu!" řekla Gervaisa, když byli na chodníku. "Tak sbohem, pane Coupeau, a děkuji... Teď musím honem zpátky do práce."
A chystala se vykročit po bulváru. Ale Coupeau ji vzal za ruku, nechtěl ji pustit a říkal: "Aspoň to se mnou trochu obejděte, můžete jít Zlatnickou ulicí, to si ani moc nezajdete... Musím se ještě stavit u sestry, než půjdu zpátky na stavbu... Svezeme se spolu."

Nakonec svolila, a tak se pomalu pustili nahoru Rybářskou ulicí, vedle sebe, ale ne zavěšeni. Vykládal jí o své rodině. Máma, stará paní Coupeauová, bývala švadlenou, ale teď posluhuje, protože už jí neslouží oči. Minulý měsíc, třetího, jí bylo dvaašedesát. On je nejmladší. Jedna sestra, paní Leratová, vdova, šestatřicetiletá, pracuje v dílně na umělé květiny a bydlí v Batignolles, v Klášterní ulici. Druhá, třiatřicetiletá, si vzala zlatníka, toho nakyslého bručouna Lorilleuxe. K ní právě teď jde do Zlatnické ulice. Bydlí v tom velkém činžáku na levé straně. On u nich večeřívá, je to úspora pro všechny tři. Teď jim jde zrovna říci, že večer nepřijde, protože je dnes pozvaný k jednomu kamarádovi.

Gervaisa ho poslouchala, ale najednou mu skočila do řeči a s úsměvem se zeptala: "Tak vy se tedy jmenujete Limonádový kavalír, pane Coupeau?"
"Ale to mě jen tak kamarádi přezdili, protože si vždycky dávám rybízovou šťávu, když mě proti mé vůli zatáhnou někam do vinárny... Lepší jmenovat se Limonádový kavalír než Perko, ne?"
"Samozřejmě, Limonádový kavalír, to nezní nijak ošklivě," prohlásila Gervaisa.

A začala se ho vyptávat na práci. Ano, pořád prý dělá za potravní čárou na té nové nemocnici. Copak práce, té je dost, a na téhle stavbě zůstane přinejmenším do konce roku. Takových metrů okapových rour a žlabů tam ještě zbývá dělat!

"Víte," pokračoval, "když jsem nahoře, tak odtud vidím hotel Boncoeur... Včera jste stála u okna, mával jsem na vás, ale vy jste mě neviděla."
Mezitím už ušli asi sto kroků Zlatnickou ulicí. Najednou se Coupeau zastavil, podíval se nahoru a řekl: "Tak tady to je... Já jsem se narodil o kus dál, v čísle 22... Ale tohohle baráku je pořádnej kus, co? Uvnitř je to veliký jako kasárna!"

Gervaisa zvrátila hlavu a prohlížela si průčelí. Do ulice měl dům pět pater a v každém byla řada patnácti oken, jejich zčernalé žaluzie s polámanými lištami dodávaly celému tomu obrovskému průčelí truchlivý ráz zříceniny. Přízemek zabíraly čtyři krámy, napravo od vrat rozlehlý lokál zaplivané hospody, nalevo uhlíř, niťař a prodavačka deštníků. Dům vypadal o to větší, že stál mezi dvěma nízkými chatrnými staveními, která na něj byla přilepena.

***