Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Byl hranatý jako vyklopený balvan hrubě rozdělané malty, drolící se v dešti, rýsoval se nad sousedními střechami proti jasnému nebo jako hrubá krychle a ukazoval nenahozené boční zdi neurčité špinavé barvy, nekonečné a holé jako zdi věznice, z nichž vyčnívaly jen řady vazáků, zejících do prázdna jako vyceněné zuby vylámaných čelistí. Ale Gervaisa se dívala především na vrata, obrovská oblouková vrata, dosahující až do výše druhého patra a vedoucí do hlubokého průjezdu, do něhož pronikalo z druhého konce kalné světlo z velikého dvora. Uprostřed průjezdu, vydlážděného jako ulice, vedla stružka a v ní tekla světlounce růžová voda.

"Jen pojďte dál," vybídl ji Coupeau, "nikdo vás tady nesní!"

Gervaisa na něho chtěla počkat na ulici. Ale pak neodolala a vešla dovnitř do průjezdu až k vrátnici, která byla napravo. Tam, na konci průjezdu, se znovu podívala vzhůru. Do dvora měla budova šest pater, čtyři křídla uzavírala dvůr do pravidelného čtverce.

Byly to šedivé zdi, olezlé žlutou plísní a pruhované od vody, stékající se střech, táhly se do výšky od dlažby až po břidlicové střechy, úplně holé, bez jediné římsy nebo okrasy, jen odpadové roury se v poschodích ohýbaly k zejícím výlevkám, kolem nichž se tvořily na omítce rezavé skvrny. V oknech bez okenic bylo vidět holá skla, nazelenalá jako kalná voda. Některá byla otevřená a větraly se v nich modře kostkované matrace. V jiných se zas na natažených šňůrách sušilo prádlo, všechno vyprané prádlo z celé domácnosti, mužské košile, ženské blůzy i dětské kalhotky.

Z jednoho okna ve třetím patře visela podělaná dětská plínka.

Shora až dolů všechny ty příliš těsné byty vyhřezaly ven a všemi škvírami z nich unikaly kousky bídy. Dole mělo každé křídlo úzké vysoké dveře bez výplně, zasazené přímo do holé omítky, vedly do vestibulu s oprýskanými zdmi, z něhož pak šly nahoru zablácené točité schody se železným zábradlím, byla tam tedy čtyři schodiště, označená prvními čtyřmi písmeny abecedy, namalovanými na zdi. V přízemí byly rozlehlé zasklené dílny s okny zčernalými prachem, v jedné plápolala zámečnická výheň, kus dál bylo slyšet svištění truhlářského hoblíku, a hned vedle vrátnice vytékal z barvírny s hlasitým šploucháním ten světlerůžový potůček, který Gervaisa viděla prve v průjezdu. Dvůr, plný špinavých kaluží barevné vody, hoblin a uhelného mouru, obrostlý kolem dokola trávou, která vyrážela i mezerami v dlažbě, byl ozářený ostrým světlem a jakoby rozdělený na dvě polovice čarou, kam až dosahovalo slunce. Ve druhé půlce, ve stínu, kolem vodovodu, jehož kapající kohoutek tu udržoval ustavičnou vlhkost, klovaly do země tři malé slepice a zablácenými pařáty hrabaly červy.

Gervaisa pomalu přehlížela celý dům od šestého patra až po dláždění dvora a zase zpátky nahoru, udivená tou ohromnou rozlohou a připadající si tu jako uprostřed živého organismu, jako v srdci města, dům ji zajímal a přitahoval, jako by před ní stál nějaký obrovský člověk.

"Hledáte někoho, paní?" zavolala na ni domovnice, která se objevila ve dveřích vrátnice, protože už jí to bylo podezřelé.

Ale Gervaisa jí vysvětlila, že tu na někoho čeká. Vyšla ven na ulici, ale když Coupeau nešel, vrátila se zas, jako by ji sem něco přitahovalo, a znovu se tu rozhlížela. Dům jí nepřipadal ošklivý. Mezi hadry, rozvěšenými v oknech, se na ni smála veselá zákoutí, rozkvetlá jiřina v květináči, klec s kanáry, z níž se rozlévalo veselé cvrlikání, a zrcátka na holení odrážela do temného pozadí světnic kulatá prasátka jako svítící hvězdičky.

Dole si zpíval truhlář za doprovodu pravidelného svištění hoblíku. Vedle ze zámečnické dílny se jako hlasitý cinkot stříbrných zvonků ozývaly údery kladiv, bušících pravidelně do taktu. A skoro ze všech oken, pootevřených do toho světa bídy, vykukovaly umouněné a rozesmáté dětské hlavičky, ženy většinou šily s klidnými obličeji skloněnými nad prací. Byla hodina, kdy se teď po obědě znovu dalo všechno do práce, pokoje zas osaměly po mužích, zaměstnaných mimo dům, a po celém činžáku znovu zavládl klid, rušený jen hlukem z dílen, který byl po celé hodiny stejný a opakoval se jako nějaký ukolébávající refrén. Jedině ten dvůr je trochu vlhký. Kdyby tu Gervaisa měla bydlet, vybrala by si byt v zadním křídle na sluneční straně. Popošla ještě o pár kroků a vdechovala ten mdlý pach chudých obydlí, pach starého prachu a zatuchlé špíny. Ale protože to všechno překrýval čpavý zápach barvírny, zdálo se Gervaise, že to tu zdaleka tak nesmrdí jako v hotelu Boncoeur. Vybírala si už, kde by chtěla mít okno, tamto vlevo v koutě, kde stála bedýnka s nasázenými fazolemi, jejichž tenké stonky se už začínaly vinout kolem natažených provázků.

"Nechal jsem vás čekat dlouho, viďte?" ozval se najednou těsně vedle ní Coupeau. "To je vždycky řečí, když u nich nevečeřím, a dneska ještě k tomu sestra nakoupila telecí."

A protože sebou překvapeně trhla, pokračoval, rozhlížeje se také kolem dokola: "Prohlížela jste si ten dům, viďte. Je to pořád celé pronajaté odzdola až nahoru. Je tu myslím asi tři sta partají... Já kdybych měl nábytek, hned bych si tu počíhal na nějaký jednotlivý pokoj... Bylo by to tu pěkné, viďte?"

"Ano, bylo by to tu pěkné," zašeptala Gervaisa. "U nás v Plassansu nebylo tolik lidí v celé ulici... Podívejte, jak je hezké tamhleto okno s fazolemi v pátém patře!"

Tu se jí, pořád stejně umíněně, zase zeptal, jestli by chtěla.

Jakmile by se zmohli na vlastní postel, najali by si tady něco.

Ale Gervaisa před ním utíkala, spěchala honem z průjezdu ven a prosila ho, aby už s těmi hloupostmi zase nezačínal. I kdyby se měl ten dům zbořit, ona v něm nikdy nebude spát s Coupeauem pod jednou peřinou. Ale přitom, když se spolu loučili před prádelnou paní Fauconnierové, docela přátelsky mu podala ruku a dovolila mu, aby ji chvíli podržel ve své.

Přátelské styky mezi mladou ženou a klempířským dělníkem pokračovaly pak celý další měsíc. Líbilo se mu, jak je kurážná, když ji vídal, že pracuje do úmoru, stará se o děti a k tomu ještě si dokáže sem tam večer něco spíchnout. Vždyť spousta ženských jsou špindíry, myslí jenom na flámy a na mlsání, ale ona se jim, hrom do škopku, vůbec nepodobá, ona bere život až příliš vážně! Gervaisa se na to jen smála a skromně se hájila. To je právě ono, že vždycky tak moudrá nebývala. Narážela tím na své první těhotenství už ve čtrnácti letech a na láhve kmínky, které kdysi s mámou pila. Zkušenost ji jenom trochu poučila, nic víc.

Mýlil by se, kdo by si myslel, že má bůhvíjak pevnou vůli. Ona je naopak velký slaboch. Nechá prý sebou vláčet, jen ze strachu, aby někomu neublížila. Její sen je žít mezi spořádanými a poctivými lidmi, protože špatná společnost je prý jako rána palicí, to člověku podrazí nohy a ubije ženskou, než se naděje. Když myslí na budoucnost, polévá ji vždycky studený pot, je prý jako peníz, když se vyhodí, dopadne na rub nebo na líc podle toho, jak ho dlažba obrátí. Všechno, co už zažila, všechny ty špatné příklady, které viděla už jako dítě, jí daly pořádnou lekci. Ale Coupeau se jí jen smál, jaké prý má černé myšlenky, dodával jí odvahy a pokoušel se ji štípnout do boku. Odstrkovala ho a pleskala po ruce, ale on v legraci vykřikoval, že na to, jak je slabá ženská, se prý dovede setsakramentsky ohnat! On prý je veselá kopa a kvůli budoucnosti si hlavu lámat nehodlá. Však ono se vždycky nějak uvidí, a na ten kus žvance a střechu nad hlavou, na to si, mordyje, člověk vždycky vydělá. Tahle čtvrť se mu zdá slušná, až na tu dobrou polovinu ochlastů, kteří by se dali koštětem vymetat z pouličních stružek. Nebyl to zlý chlapec, mluvíval někdy velmi rozumně, a dokonce byl i trochu parádník, na hlavě měl vždycky ulízanou pěšinku, nosil hezké kravaty a na neděli měl lakýrky.

K tomu byl samý žert a pošklebek jako pravý pařížský dělník, mrštný a prohnaný jako opice, a uměl drze žvanit, což bylo při jeho mladistvém obličeji ještě půvabné.

Nakonec to došlo tak daleko, že si v hotelu Boncoeur začali oba navzájem prokazovat množství všelijakých drobných služeb. Coupeau jí chodil pro mléko, staral se jí o nákupy a nosil jí balíky prádla. Večer, poněvadž se vracel z práce dřív než ona, vodil často obě děti na procházku po okružním bulváru. Gervaisa mu jeho ochotu oplácela tím, že občas zašla nahoru do malého podkrovního pokojíku, kde bydlel, a prohlížela mu šaty, přišívala mu knoflíky k pracovním modrákům a spravovala plátěné kazajky. Pomalu mezi nimi vznikl velmi důvěrný vztah. Nikdy se v jeho společnosti nenudila, přinášel jí stále nové písničky, klepy a vtipy z pařížského předměstí, které pro ni představovalo pořád ještě cosi nového. Jak se jí tak Coupeau ustavičně otíral o sukně, rozpaloval se čím dál tím víc. Byl už v tom, chudák, až po uši.

Začínal se tím nakonec trápit. Smál se pořád, ale bylo mu přitom tak divně kolem žaludku, tak úzko, že už to přestávala být legrace. Dobíral si ji dál, a kdykoliv ji potkal, volal na ni: "Tak co, kdypak?" Ona věděla, co tím myslí, a odpovídala mu: "Až naprší a uschne!" Škádlil ji a chodil k ní s pantoflemi v ruce, jako že se už jde nastěhovat. Gervaisa se jen smála a dokázala ty jeho ustavičné necudné narážky poslouchat celý den, aniž se přitom jedinkrát začervenala. Jen když nebyl hrubý, jinak si od něho nechala všechno líbit. Rozzlobila se doopravdy jen jednou, to když si chtěl násilím vzít hubičku a vytrhl jí přitom hrst vlasů.

Koncem června ztratil Coupeau všechnu svou veselost. Začal být celý divný. Gervaisa dostala strach z toho, jak se na ni někdy díval, a začala se na noc zamykat. Pak se na ni jednou rozhněval a vydržel trucovat od neděle do úterka, v úterý večer kolem jedenácté u ní najednou zaklepal. Nechtěla mu otevřít, ale měl tak prosebný a tak rozechvělý hlas, že nakonec odtáhla prádelník, kterým měla zabarikádované dveře. Když vešel dovnitř, myslela, že je nemocný, jak byl bledý, oči měl červené a obličej ztrhaný.

Zůstal stát u dveří, koktal a vrtěl hlavou. Ne, není prý nemocný.

Ale dvě hodiny už nahoře v pokoji pláče. Pláče jako dítě a kouše do polštáře, aby ho sousedé neslyšeli. Tři noci už nespí. Takhle už to dál jít nemůže.

"Podívejte, paní Gervaiso, musíme to nějak skoncovat, viďte..." řekl se sevřeným hrdlem a div se znovu nerozplakal. "Vezmeme se. Já jsem rozhodnutý. Jsem pro to."

Na Gervaise bylo vidět velké překvapení. Byla velmi vážná.

"Ale pane Coupeau, jak jste na to přišel!" zašeptala. "Tohle já jsem na vás nikdy nežádala, však dobře víte... Prostě neviděla jsem v tom žádnej půvab, proto jsem nechtěla... No ne, tohle je teď vážná věc, rozmyslete si to, prosím vás!"

Ale on na to jen dál vrtěl hlavou, jako by jeho skálopevné rozhodnutí už nic nemohlo zviklat. Prý to má dávno rozmyšlené.

Přišel teď jen proto, aby mohl zase klidně spát. Přece ho neodmítne, aby šel zase plakat! Jen co řekne ano, nebude už ji déle obtěžovat a nechá ji klidně spát. Chce od ní jen slyšet, že svoluje. O všem ostatním si můžou pohovořit zítra.

"Nemůžu přece jen tak zničehonic říct ano!" namítla Gervaisa. "Nechci, abyste mi potom někdy vyčítal, že jsem vás dohnala k nějaké nerozvážnosti... Podívejte, pane Coupeau, neměl byste být tak umíněný. Vždyť ani sám nevíte, co ke mně vlastně cítíte. Kdybyste mě týden neviděl, vsadím se, že by vás to přešlo. Mužští se často žení jen kvůli jedné noci, kvůli té první, ale potom přijdou další noci, přijde den za dnem, celý život, a začne je to mrzet... Posaďte se, radši si o tom pohovoříme hned."

A tak až do jedné hodiny hovořili o svém sňatku v temném pokoji při čadící svíčce, protože zapomínali ustřihovat knot. Museli mluvit potichu, aby nevzbudili děti, Klaudia a Štěpána, kteří spali vedle sebe s hlavami na jednom polštáři a klidně oddechovali. Gervaisa na ně ustavičně zaváděla řeč a ukazovala je Coupeauovi, to by mu přinesla pěkné věno, přece mu nemůže uvázat na krk dva haranty! A pak, bylo by jí za něho hanba. Co by řekli lidé ze čtvrti? Znali ji tu všude s milencem a vědí, jak to bylo.

Vypadalo by to moc divně, kdyby si teď, ani ne po dvou měsících, brala jeho. Na všechny ty rozumné důvody odpovídal Coupeau jen pokrčením ramen. Na lidech ze čtvrti prý mu houby záleží. Sám taky nestrká nos do cizích věcí, to by měl především strach, že si ho zamaže. No tak co? Měla před ním Lantiera, prosím. Co je na tom špatného? Nevede žádný prostopášný život a nevodí si do bytu chlapy, jako to dělá tolik jiných ženských, i těch nejbohatších.

A děti? Inu, ty porostou a oni už je nějak uživí, hrom do toho!

Tak kurážnou a tak hodnou ženskou, jako je ona, by nikdy nenašel, ženskou, která by měla tolik dobrých vlastností. Ostatně co na tom, i kdyby byla nejhorší coura, ohyzdná jako noc, lenivá a odporná, a i kdyby měla celé hejno špinavých dětí, i tak by to pro něho nic neznamenalo, on ji prostě chce a dost.

"Ano, já vás chci!" opakoval a bušil si bez ustání pěstí do kolena. "Rozumíte, já vás chci... Na to už snad nemůžete nic říct, ne?"

Gervaisa začínala ponenáhlu měknout. Cítila, jak ji celou obklopuje ta hrubá chlapská žádost, a pomalu se poddávala zbabělosti vlastního srdce i smyslů. Vzmohla se už jen nesměle tu a tam něco namítnout. Ruce jí klesly do klína a obličej měla zaplavený něhou. Pootevřeným oknem sem dýchala zvenčí krásná červnová noc teplými závany, které pokaždé roztančily svíčku, až její dlouhý načervenalý knot na konci zuhelnatěl. Do hlubokého ticha spící čtvrti znělo jen dětinské vzlykání opilce, ležícího na zádech uprostřed bulváru. A kdesi ve velké dálce, někde ve vzdálené hospodě, vyhrávaly housle předměstskou čtverylku jakýmsi pozdním flamendrům, byla to tichá, křišťálově čirá melodie, čistě a tence se linula jako tóny z foukací harmoniky. Když Coupeau viděl, že je Gervaisa se svými námitkami v koncích, že mlčí a jen se neurčitě usmívá, vzal ji za ruce a přitáhl k sobě. Přišla na ni jedna z těch slabých chvilek, jichž se vždycky tolik bála, cítila, jak ji opouští vůle, byla příliš dojata, než aby mohla někomu něco odmítnout a způsobit mu zármutek. Ale klempíř nepochopil, že se mu vzdává, a stiskl jí jen zápěstí, div jí je nerozmačkal, jako by si ji tím přivlastňoval, a oba tiše vzdechli při té bolesti, v níž se ukájelo i trochu jejich milostného citu.

"Tak viďte, že ano?" zeptal se.

"Co vy se mě natrápíte!" zašeptala. "Doopravdy to chcete? Tak tedy ano... Ach bože, ale děláme tím možná velikánskou nepředloženost."

Vstal, chytil ji v pase a uštědřil jí nazdařbůh na tvář nemotornou hubičku. A protože to příliš hlasitě mlasklo, sám se polekal první a podíval se na Klaudia se Štěpánem, po špičkách došel ke dveřím a tiše zašeptal: "Psst! Musíme být hodní, nesmíme probudit děti... Na shledanou zítra!"

A odešel nahoru do svého pokoje. Gervaisa zůstala ještě skoro hodinu sedět na posteli, celá se třásla a nenapadlo ji ani, že by se měla svléknout. Byla celá dojatá, tohle bylo od Coupeaua velmi čestné, vždyť si jednu chvíli myslela, že už je konec, že už u ní zůstane spát. Opilec dole pod oknem sténal teď trochu chraptivě jako zvíře v posledním tažení. Předměstská taneční písnička houslí už v dálce zmlkla.

Následující dny se Coupeau snažil přimět Gervaisu, aby s ním někdy večer zašla k jeho sestře do Zlatnické ulice. Ale Gervaisa byla dost bojácná a ta návštěva u Lorilleuxových ji zvlášť děsila. Dobře si všimla, že klempíř má z té domácnosti trochu strach, třebaže to nikdy nepřiznal. Není na sestře závislý, to ne, vždyť ona ani není z rodiny nejstarší. Maminka Coupeauová dá jistě ráda svolení, ta se nikdy nestaví proti synovu přání.

***