Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola šestnáctá

Tu noc kolem dvanácti se narodila Kateřina, kterou jste poznal na Větrné hůrce, sedmiměsíční nedonošeňátko, a dvě hodiny nato zemřela její matka. Nenabyla už jasného vědomí , nesháněla se po Heathcliffovi a nepoznávala Edgara. Manžel nesl svojí ztrátu těžko, to se nedá vyprávět!
Teprve později se ukázalo, jak hluboko se mu ten žal vryl do duše. Podle mého názoru mu ještě dodalo, že zůstal bez dědice. Sama jsem toho želela, když jsem se skláněla nad slaboučkou sirotou, a v duchu jsem lála starému Lintonovi, že statek zajistil vlastní dceři , ačkoli to bylo docela pochopitelné - takže se nedostane dceři synově.
Však to ubožátko bylo nevítaný přírůstek! V prvních hodinách po narození se mohla k smrti uplakat, a nikdo si jí nevšímal. Později jsme jí to zanedbání vynahrazovali, ale na počátku života byla zhola opuštěná,jako asi bude na konci.
Druhý den se venku rozesmálo slunce. Ranní světlo dopadalo ztlumeně okenicemi do tichého pokoje a ozářilo lůžko zesnulé jemným, mírným jasem. Edgar Linton měl hlavu položenou na polštáři a oči zavřené. Jeho mladé sličné rysy byly skoro stejně smrtelně bledé jako tvář těla, ležícího vedle, - skoro stejně strnulé. Jeho klid však svědčil o zmučeném vyčerpání, jejím dokonalém míru.
Čelo měla hladké, víčka zavřená, na rtech skoro úsměv anděl z nebe nemohl být krásnější než ona. I já jsem pocítila ten nekonečný klid, v kterém tu ležela, nikdy mi nebylo v duši posvátněji, než když jsem hleděla na ten nezkalený obraz božského míru. Bezděky jsem si opakovala slova, která vyřkla ještě před několika hodinami: "Tak nezměrně vysoko a daleko od nás všech -! Ať je duchem ještě na zemi nebo už v nebi, přebývá u boha!"
Snad je to nějaké moje podivínství, ale málokdy mi bývá tak krásně, jako když bdím u zesnulého, - nesmí ovšem tu povinnost se mnou sdílet nějaký rozervaný nebo zdrcený pozůstalý. Pak vidím před sebou mír, který nemůže porušit země ani peklo, a cítím jistotu nekonečného a nezkaleného přežití ve věčnosti, kam zesnulý vstoupil. Tam najde život bezmezné trvání, láska odezvu a radost naplnění. Tehdy jsem pochopila, kolik sobectví je i v lásce pana Lintona, když tolik želí Katčina blaženého vysvobození. Pravda, mohlo se pochybovat, zdali si nakonec zasloužila to útočiště míru po životě plném rozmarů a vznětlivosti. Ale taková pochybnost mohla, přijít jen po chladné úvaze, nikoli v sousedství její tělesné schránky.
Z té vyzařoval pokojný mír, který mi připadal jako záruka, že i ta duše, co v ní přebývala, dosáhla stejného klidu.
"Myslíte, pane Lockwoode, že takoví lidé dojdou na onom světě štěstí? Co bych za to dala, kdybych znala odpověď!"
Nemínil jsem odpovědět na otázku paní Deanové, která se mi zdála trochu kacířská. Ona pokračovala Když se rozpomeneme na dřívější život Kateřiny Lintonové, stěží nás to opravňuje věřit v její posmrtné štěstí. Ale to ponechme jejímu stvořiteli!
Pán asi spal, a tak jsem se brzy po východu slunce vyplížila z pokoje a vyšla na čistý svěží vzduch. Čeleď myslila, že jsem šla setřást ospalost po nočním bdění, ale ve skutečnosti jsem chtěla mluvit s panem Heathcliffem.
Jestli se tam skrýval mezi modříny celou noc, nemohl postřehnout ten poplach na Drozdově, ledaže snad zaslechl koňský cval, když se vypravil posel do Gimmertonu.
Kdyby byl stál blíže, mohlo mu prozradit přebíhání se světly a otvírání i zavírání domovních dveří, že se v domě něco stalo. Hledala jsem ho a bála jsem se ho najít. Tu strašnou zprávu se dovědět musí, říkala jsem si, ale už abych to měla za sebou! Jak to provedu, neměla jsem tušení.
Skutečně tam byl - jen o pár kroků hlouběji v sadě. Opíral se o starý jasan, klobouk neměl, vlasy mu promočila rosa sražená na pučících haluzích a odkapávající všude kolem něho. Jistě tu stál dlouho bez hnutí, protože sotva tři kroky od něho poskakoval sem tam párek kosů, kteří si horlivě stavěli hnízdo a nevšímali si ho víc než kusu dřeva. Když jsem se přiblížila, uletěli. Heathcliff se na mne podíval a promluvil:
"Je mrtva! Nemusíte mi nic říkat, vím to stejně. Dejte pryč ten kapesník - neskuhrejte mi tu! Hrom do vás všech, vaše slzy jí k ničemu nejsou!"
Plakala jsem pro ni i pro něho. Někdy tak cítíme s povahami, které nemají cit ani k sobě, ani k jiným. Už při prvním pohledu na jeho obličej jsem tušila, že o tom neštěstí ví; ale tu mě napadla bláhová myšlenka, že se pokořil v srdci a modlí se, protože upíral zrak na zem a rty se mu pohybovaly.
"Ano, mrtva," odpověděla jsem, potlačila pláč a osušila tváře. "Odešla do nebe, doufám. Snad se tam s ní jednou setkáme, jestli si vezmeme ponaučení a přejdeme z cest zlých na cesty dobré."
"Ona si taky vzala ponaučení?" pokusil se Heathcliff o úšklebek. "Zesnula jako světice? No tak, vyložte mi, jak to bylo! Jak -?"
Pokoušel se vyslovit její jméno, ale nedokázal to. Stiskl rty a mlčky zápasil s trýzní svého nitra. Můj soucit odmítal neúchylným, zuřivým pohledem. "Jak zemřela?" vynutil konečně ze sebe - a přes všechnu svoji otrlost nepohrdl oporou stromu, protože po tom duševním boji se ještě bezděčně třásl po celém těle.
"Nešťastníku," pomyslila jsem si, "vždyť ty máš touhy a city jak každý jiný! Proč je tak úzkostlivě skrýváš? Vzdorem nezaslepíš boha. Jen ho vyzýváš, aby tě drtil ranami, dokud z tebe nevykřeše volání pokory."
Nahlas jsem dopověděla: "Tichounce jako jehňátko. Povzdychla si, protáhla se jako dítě, když se probouzí, a znovu se ponořila do spánku. Ještě pět minut poté jsem nahmátla, jak jí srdce slabounce zabušilo. Dál už nic."
"A - po mně nevolala?" ptal se váhavě, jako v hrůze před odpovědí, kterou by nesnesl slyšet.
"Už nebyla vůbec při smyslech a nikoho nepoznávala, když jste odešel. Teď se krásně usmívá, jak tam leží - její poslední myšlenky se zatoulaly do bezstarostných dnů dětství. Život jí skončil krásným snem. Kéž se probudí stejně šťastně na onom světě!"
"Kéž se probudí v mukách!" křičel Heathcliff strašným hlasem, dupal nohama a chroptěl v náhlém výbuchu nezvládnutelného vzteku. "Ta lhářka, lhářka až do posledního dechu! Kde je teď? Tam ne - v nebi také ne - zaniknout nemohla - tak kde? Ty, ty jsi říkala, že je ti lhostejné moje utrpení! Tak já se zas modlím jedinou modlitbu - a budu ji opakovat, dokud mi jazyk neztuhne - Catherine, Catherine, dokud já žiju, neodpočívej v pokoji! Řeklas, že jsem tě zabil - tak mě straš! Zavražděný přece strašívá vraha! Duchové přece obcházeli po zemi! Buď se mnou navždycky - vezmi na sebe jakou chceš podobu - dožeň mě k šílenství! Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemohu najít! Ach bože, to se nedá vypovědět slovy. Nemohu žít, odešel mi život! Nemohu žít, odešla mi duše!"
Udeřil týlem do sukovitého kmene, pozdvihl zrak a zavyl, ne už jako člověk, ale jako divá šelma, k smrti rozlícená ranami tesáků a oštěpů. Viděla jsem na kůře stromu různé krvavé skvrny, také ruce i čelo měl rozedřené.
Patrně ten výjev, který jsem tu zastala, byl jen pokračováním dřívějších nočních křečí. Ani to ve mně nebudilo soucit, spíše odpor, ale přece jsem ho nechtěla jen tak zhola opustit. Ale když se natolik probral, aby si mne všiml, jak tu čekám, zahřměl, abych šla. A já šla. Bylo nad mou sílu ho potěšit nebo jen uklidnit.
Pohřeb paní Líntonové byl určen na pátek po jejím úmrtí a do toho dne zůstalajejí rakev vystavena ve velkém salónu, otevřena, obsypána květinami a vonným listím.
Zde trávil dny i noci na stráži Linton, ani oka nezamhouřil, zatímco venku - ale to nevěděl nikdo než já - zůstával aspoň celé noci Heathcliff, stejně neschopen spánku.
Nebyla jsem s ním ve spojení, ale nemohla jsem netušit jeho záměr, že přijde dovnitř, bude-li možno. V úterý večer, už po soumraku, když úplné vyčerpání přimělo pána na pár hodin usnout, šla jsem tam otevřít okno. Heathcliffova vytrvalost mě pohnula, abych mu poskytla příležitost dát poslední sbohem tělesné schránce zbožňované ženy.
Využil té příležitosti opatrně a kratičce - tak obezřele že se neprozradil nejmenším šramotem. Sama bych byla nepoznala, že tam vnikl, nebýt toho, že byl poodhrnut závoj z mrtvé tváře a že jsem našla na podlaze pramének světlých vlasů, svázaný stříbrnou nití. Při bližším prohlédnutí jsem poznala, že vlasy byly vyňaty z medailónku, který měla Kateřina na hrdle na řetízku. Heathcliff jej otevřel, vyhodil, co tam bylo skryto, a nahradil to pramenem svých černých vlasů. Svinulajsem obě kadeře a vložila je do medailónku zpět.
Pan Earnshaw byl ovšem zván, aby doprovodil ostatky své sestry ke hrobu. Neomluvil se, ani nepřišel, takže průvod truchlících se kromě manžela skládal jedině z nájemců a služebnictva. Isabela pozvána nebyla.
K úžasu vesničanů nepohřbili Kateřinu v kapli pod tesanou náhrobní deskou Lintonů ani venku vedle hrobek jejího příbuzenstva. Vykopali jí hrob na zeleném svahu v koutě hřbitova, kde je zeď tak nízká, že jí rašelinová prsť skoro zanesla a ze slatiny jí porostlo borůvčí s vřesem.
Dnes na tom místě odpočívá i její manžel. Oba rovy značí prostý náhrobek v hlavách a hrubý šedý kámen v nohou.