Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola první

Vracím se z návštěvy u svého domácího pána - jediného souseda, kterého tu budu mít na krku. Takovouhle končinu si dám líbit! V celé Anglii bych na mou věru marně hledal zákoutí tak vzácně nedotčené společenským ruchem. Pro mrzouta učiněný ráj - a v panu Heathcliffovi mám tak dokonalý protějšek, že se o tu pustinu můžeme klidně rozdělit. Báječný kolega v poustevničení! Netušil ovšem, jakou ve mně vzbudil náklonnost hned napoprvé, když tak podezíravě přimhouřil černé oči, sotva jsem dojel k plotu, a když nevraživě schoval pravici hlouběji do výstřihu vesty, sotva uslyšel, kdo jsem.
"Pan Heathcliff?" řekl jsem.
Odpověděl jen kývnutím.
"Jsem Lockwood, váš nový nájemce. Kladu si za čest navštívit vás bez meškání po svém příjezdu a spěchám se ujistit, zda jsem se snad nějak nevtíral, když jsem tolik stál o pronájem Drozdova. Zaslechl jsem včera, že prý jste pomýšlel..."
"Drozdov je můj, milý pane," přerušil mě nedůtklivě. "Kdyby se tam někdo proti mé vůli vtíral, zarazil bych mu to - vstupte!"
To jeho "vstupte!", procezené skrze zuby, znělo jako zmizte odtud! Ani ta branka, o kterou se opíral, nebrala vyřčené pozvání na vědomí, a právě to mě asi přimělo vzít ho za slovo. Rostl ve mně zájem o člověka, který svou uzavřenost hnal ještě dál než já. Když viděl, že se můj kůň už málem tlačí do vrátek, vytáhl konečně pravici z vesty a otevřel závoru. Pak se zprudka otočil a vedl mě chodníčkem do dvora. Tam se rozkřikl: "Josefe, odveď panu Lockwoodovi koně a přines nám víno!"
"To bude asi veškeré služebnictvo v jedné osobě," pomyslil jsem si při těch dvou příkazech. "Není divu, že tu bují tráva na dláždění a živý plot že jim tu zarovnávají jen krávy."
Josef byl muž postarší, vlastně už starý - možná úplný stařec, třebaže vypadal zachovale a statně.
"Pámbu s námi," brumlal si rozmrzele, když ode mne přejímal koně. Tvářil se přitom tak kysele, že jsem ho v duchu omlouval - snad ho trápí zažívání, že volá pánaboha na pomoc, a jeho zbožný povzdech se k mému nečekanému příchodu ani nevztahuje.
Dvorci pana Heathclifla se říká Větrná hůrka. Už tento místní název výmluvně naznačuje, jak prudkým útokům povětří je dům za bouřlivého počasí vydán napospas svou polohou. Větrat se věru nemusí, čerstvého vzduchu v něm užijí ažaž; o síle, s jakou tam nahoře po hřebenech fičí severák, svědčí nepřirozený sklon hrstky zakrslých borovic za domem a živý plot z vyzáblého trní, jehož šikmé pruty trčí všechny stejným směrem, jako by žebraly od slunce almužnu. Stavitel byl naštěstí prozíravý a postaral se o bytelnost: úzká okna zasadil hluboko do zdi a na rozích zpevnil budovu zvlášť velkými, vyčnívajícími kameny. Před prahem jsem se zastavil a s obdivem se zadíval na groteskní tesané ozdoby, jimiž oplývalo průčelí domu a zvláště portál hlavního vchodu. Tam jsem vypátral mezi nezřetelnými pozůstatky zvětralých gryfů a nahatých klučíků letopočet "1500" a jméno "Hareton Earnshaw". Byl bych k tomu rád leccos podotkl a vyžádal si od nevlídného majitele stručný historický výklad o tomto sídle, ale jeho postoj u dveří mi zřejmě naznačoval, abych buď bez prodlení vešel, anebo se klidil, a já jsem už nemínil pokoušet jeho trpělivost, dokud nevniknu do jeho svatyně. Stačil krok - nebyla tam předsíň ani chodba - a octli jsme se v obytné místnosti, které se tu říká prostě "jizba". Obyčejně to bývá zároveň pokoj i kuchyň, ale na Větrné hůrce vystrnadili kuchyň zřejmě jinam. zaslechl jsem totiž odkudsi z hloubi domu někoho řečnit a řinčet nádobím. Také jsem na mohutném krbu nepostřehl žádné známky toho, že by se tu peklo nebo vařilo, a stěnám chyběl obvyklý třpyt měděných pánví a vydrhnutých cedníků. Jen v jednom koutě se hýřivě zrcadlilo světlo i žár ohně na řadách velikánských cínových talířů; promíšených stříbrnými poháry a džbánky. Byly narovnány na policích ohromného dubového příborníku, jenž sahal až k samému krovu. Místnost totiž neměla strop a zvědavec si mohl volně prohlédnout celou obnaženou konstrukci střechy, ledaže jí místy zakrývaly plošiny z prken, obtěžkané zásobou hovězích a skopových kýt, šunky a ovesných placek. Nad krbem visela sbírka starých, hrozivě vyhlížejících pušek a pár jezdeckých pistolí. pro okrasu stály na krbové římse tři pestře malované plechovky. Podlaha byla z hladkých bílých dlaždic, židle zelené, hrubě sbité, s vysokými opěradly. ve stínu se rýsovaly nějaké černé lenošky. Ve výklenku pod příborníkem se válela ohromná hnědosrstá lovecká fena, obklopená hromádkou kničících štěňat. A v dalších koutech byli ještě jiní psi. Místnost i zařízení se celkem nijak nelišily od obydlí kteréhokoli rozšafného sedláka tady na severu - zarputilého chlapíka v krátkých kalhotách a kamaších, v nichž se jeho svalnaté údy vyjímají zvlášť mohutně. Tenhle typ tu najdete ve všech usedlostech, roztroušených po zdejší vrchovině vždy několik mil od sebe, nejlépe takhle po obědě, jak si hoví v lenošce s korbelem napěněného piva na kulatém stole před sebou.
Zjev pana Heathcliffa je však v podivném rozporu s jeho obydlím i způsobem života. Pleť má snědou jako cikán, oblekem a vystupováním vypadá spíš na pána - asi tak lepšího statkáře. Na vnější vzhled mnoho nedbá, ale to se při jeho urostlé, vzpřímené postavě snadno přehlédne. Zkrátka asi morous. Leckdo si třeba pomyslí, že je to obyčejný domýšlivec, ale to je naprostý omyl. Já ho chápu, tuším v něm spřízněnou duši. ta jeho upjatost pramení z toho, že nedovede stavět na odiv své pravé city, že se ostýchá projevů vzájemné náklonnosti. On miluje či nenávidí skrytě a pociťuje to málem jako vtíravost, když někdo jeho lásku či nenávist opětuje. Ale ne, dávám se příliš unášet, nesmím mu přisuzovat tolik ze sebe sama. Třeba má Heathcliff zcela jiné důvody než já, když nehodlá podat ruku příchozímu, který stojí o bližší seznámení. Já jsem asi případ sám pro sebe; však už nebožka matka říkávala, že mně se i rodinné štěstí vyhne, a taky ano - letos v létě jsem se sám o ně připravil. Prožíval jsem krásný slunečný měsíc u moře a seznámil se tam s báječnou krasavicí. Nejevila o mne zájem, a já k ní proto vzhlížel jako k bohyni. Ani slovem jsem jí "nevyjevil svou touhu", moje tvář však asi mluvila za mne, takže každý hlupák musel poznat, že jsem až po uši zamilován. Konečně dívka pochopila a také v její tvářince se zračil opětovaný cit - nepředstavitelně krásná podívaná! A jak jsem se zachoval já? Stydím se to doznat - stáhl jsem se do sebe jako hlemýžď do ulity a napohled jsem rázem ochladl. Pozorovala u mne stále mrazivější odstup, až začala, chudinka, věřit, že to všechno bylo u ní jen šálení smyslů. To trapné nedorozumění jí tak zmátlo, že přemluvila matinku k okamžitému odjezdu. A tento zlomyslný kousek, kterým mne vytrestala vlastní povaha, mi vynesl pověst člověka veskrze bezcitného; jak málo zaslouženou, vím jen já sám. Usedl jsem z jedné strany krbu a můj domácí pán zamířil k protějšímu místu. Abych nějak překlenul chvíli mlčení, hodlal jsem zatím pohladit fenu, která opustila rodinku a za zády se mi chtivě plížila k lýtkům; cenila zuby a sliny se jí sbíhaly už předem. Na mé pohlazení odpověděla přidušeným, táhlým zavrčením.
"Nechte čubu na pokoji," zavrčel i pan Heathcliff a zarazil jí kopancem, než mohla svou zuřivost stupňovat. "Není na mazlení zvyklá - na hraní jí tu nemáme." Pak přistoupil k postranním dveřím a znovu se rozkřikl: "Josefe!"
Josef cosi zahuhlal dole ze sklepa, ale patrně se neměl k návratu. Jeho pán se tedy vydal za ním dolů a mne tu nechal samotného s tou hrubiánskou fenou a dvěma zavilými chundelatými ovčáky, kteří teď také byli ve střehu a hlídali každý můj pohyb. Seděl jsem tiše jako pěna, netoužil jsem pochopitelně přijít do styku s jejich tesáky. Ale nedalo mi to a začal jsem se po nich alespoň všelijak ošklíbat a mžourat. - nenadál jsem se ovšem, že tomu porozumějí, když si je budu dobírat mlčky. Nějaký můj výraz milostpaničku tak dopálil, že se rozvzteklila a skočila mi na klín. Odrazil jsem jí a přitáhl honem před sebe stůl jako štít. Ten pohyb vyburcoval všechny ostatní psy: ze všech skrýší se na mne vyrojila smečka čtvernohých běsů rozličného věku a velikosti. Měli spadeno zejména na šosy mého kabátu a na paty: nezbývalo než se dát do křiku, aby někdo z domácích zakročil, a zatím jsem odháněl alespoň největší útočníky pohrabáčem, jak to šlo. Pan Heathcliff a ten jeho děda stoupali po schodech ze sklepa jako naschvál s bohorovným klidem. Snad ani trochu nepřidali do kroku, jako by se nic nedělo - jako by neslyšeli ohlušující vřavu u krbu, kde se to na mne všechno sápalo a doráželo. Naštěstí je předešla rychlejší posila z kuchyně: přihnala se mohutná ženština s vykasanou sukní a vyhrnutými rukávy, celá rozpálená od plotny, vrhla se na psy a začala se mocně ohánět na všechny strany rendlíkem. Tato zbraň, doprovázená patřičnou výřečností, účinkovala jako kouzelný proutek. Bouře rázem utichla, a když se na bojiště dostavil pán domu, stála tam už jen má zachránkyně, s hrudí dmoucí se jako moře po přestálé smršti.
"Co to tu tropíte za výtržnost, prosím vás?" zeptal se a ještě si mě přitom měřil takovým pohledem, že jsem si to po tak nehostinném jednání nehodlal dát líbit.
"Já a výtržnost! To je dobré," odsekl jsem. "Promiňte, ale ani stádo divokých vepřů by tak neběsnilo jako tenhle váš posedlý zvěřinec. To už byste mohli hosty předhazovat tygrům."
"Nikoho si ani nevšimnou, když tu na nic nesahá," prohlásil, postavil přede mne láhev vína a odtáhl stůl zpátky na místo. "To je v pořádku, že hlídají. Napijete se?"
"Ne, děkuji."
"Ale nepokousali vás!?"
"To bych jim taky neradil! Do smrti by na to, bestie kousavé, nezapomněly!"
Heathcliffův obličej roztál úsměvem. "No, no, pane Lockwoode, jen klid! Tu máte, zapijte to! My tu málokdy vídáme hosty, a tak je ani neumíme patřičně uvítat - mluvím za sebe i za psy. Na vaše zdraví!"
Uklonil jsem se a připil jsem zas jemu. Uvědomil jsem si, že bych si zadal, kdybych kvůli jeho nevycválanému psinci dělal uraženého. Třeba bych se před ním i zesměšnil - vždyť ten chlap měl z mého nebezpečí vlastně povyražení. Zatím Heathcliff asi nahlédl, že není radno zahrávat si s tak dobrým nájemcem. Rozhovořil se - ne již tak úsečně a stroze - o námětu, který podle jeho názoru mi byl blízký, o přednostech i nedostatcích mého samotářského útulku. Zaujalo mne, jak bystře se o všem vyjadřuje, a tak jsem se přeď odchodem dokonce nabídl, že nazítří přijdu zas. Dal mi na srozuměnou, že o další návštěvu nestojí. Stejně tam půjdu. Vždyť já jsem proti němu vlastně docela společenský tvor.