Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. Poslední události v Číně

Seřaďte se, bratří "Dlouhého meče", v šik válečný,
Sestry naše, "Červené Svítilny", buďte zadní stráží,
Společně vrhněme se na barbary,
V hluboké zažeňme je moře!

Válečná píseň "Boxerů"

Více ještě nežli zápas jihoafrických "Sedlákův" rozvířily širý svět události tak zvané Pekingské, právě když zdálo se, že staroch, století, zemře bez těžkého smrtelného zápasu. Konflikt Španělska se Spojenými Státy severoamerickými vyvíjel se zvolna, rovněž tak drama jihoafrické. Ale v Číně vybuchla sopka neočekávaně. Aspoň pro vzdálené kruhy neočekávaně. Ti, kdo v Číně dleli, cítili sice slabé záchvěvy zemětřesení a cosi tušili, ale jsouce již zvyklí na malé, stále se opakující srocování se lidu proti cizincům, které čínská vláda volky nevolky vždy dosti rychle potlačila - a obyčejně na méně vinných, ba nezřídka úplně nevinných ztrestala - neočekávali, že by tentokráte v Pekingu, v nejbližším okolí bílých vyslanců v Číně, kula se zrada tak ohavná! Že by sám dvůr čínský byl se usnesl na vyhubení všech cizincův! Že by Čína vládní, manžuská, buď v zaslepenosti, buď k utvrzení své manžuské dynastie, Číňany čím dále tím více nenáviděné, vydala heslo jádru čínského lidu tak milé: "Pryč s cizotou!"
Již od let 1839-42, od "války opiové" Čína byla neustálým terčem nájezdův a často krutě pokořována bělochy. Synové "Říše středu", již mají sebe za slunce v planetárním systému národův, s nelibostí nesli, znamenajíce, kterak "barbaři" na místě aby před Číňany, před "Syny Nebes", na kolena padali, jim kde mohou příkoří činí, do Číny se vtírají a konečně počínají se o ni málem děliti, jakoby byla stolem hodovním, za nějž kdekterý nezvanec může svévolně kdykoli zasednouti. A kdož mohl býti toho příčinou, že nebesa tak krutě trestala lid čínský, nežli ti, kdož zastupují spojení "Neznáma" se zemí, - totiž nynější císařská dynastie, usurpatoři manžuští. Čínský lid byl jen potud slepě poslušen vladařů svých, dokud žil klidně, nestíhán většími pohromami; ale všeliké pohromy vždy připočetl na vrub nespokojenosti "Vysokých Mocí" s vladaři a mandariny. A stíhala-li jej pohroma za pohromou, byl-li příliš utiskován, čínský lid, zdánlivě velice flegmatický, trpný, neváhal zvednouti se v odboj. Neuplynulo roku, aby nebylo místních vzpour v některé provincii Číny. Víc a více získávaly půdy spolky tajné, jichžto je v Číně několik a jejichžto snahou bylo zavésti starý pořádek, zlaté doby dynastií národních, vyhnati cizince vesměs - nejen bělochy, ale i Manžuy vetřelce, vyhnati dynastii, s níž samo Nebe dávalo najevo nespokojenost pohromami, jakých dosud v dějinách Číny nebylo.
Široké vrstvy lidové, jinak dosti lhostejné ku všemu, co zpříma nedotýkalo se jejich blaha v úzkém rámci rodinného zařízení, výživy, posvátného kultu uctívání předkův a pověr, stěží byly by se daly vyrušiti z klidu. Ale zmáhající se chudoba, následky hrozné zhoubné rebelie "Tai-Pingů" stálé, horší a horší útisky, vysávání lidu mandariny, způsobilo, že lid nespokojený opět zatoužil po změně. I jevilo se v lidu patrnější a patrnější hnutí směřující ku nápravě nesnesitelných poměrů. A hnutí tomu směr dáti podle svých, tu sobeckých tu nezištných záměrův snažili se "literati", třída čínských vzdělancův - a evropští misionáři. O obou na jiném místě promluvím obšírně. Jen dvůr císařský, klika manžuských jeneralů, dvořenínův a kleštěnců ve svém uzavřeném světě, nedbali ničeho, o nic se nestarali nežli o požitky hmotné, o dvorní pletichy a lišáckou obranu proti stále množícím se požadavkům zástupcův evropských mocností.
A bylo jich velmi mnoho. Snad každý rok přinesl nějakou dosti vážnou zápletku a s ní nová pokoření naduté manžuské dynastii, jež ani po porážce r. 1860 a dobytí Pekingu Angličany a Francouzi nepoznala své malomoci. Shlížela dále a shlíží bezpochyby doposud s uzavřeného světa palácových zdí, jako božstvo, za něž se pokládá, na cizí velmoci nic jinak, než jako na pouhé červy, kteří by plaziti se měli před trůnem "Říše říší" po způsobu poplatných knížat z hor tibetských. Lid čínský, všude již se jitřící, nejitří se jedině proti bílým cizincům, nýbrž i proti vládě své, prosáklé korrupcí. Lid čínský, fanatisován jsa pověrou, rdousí a ubíjí cizince, misionáře, jeptišky, děti, pokřestěné Číňany a křesťany vůbec - a čínský dvůr dosud neví, jak jinak spomoci, nežli ramenářstvím, licoměrnou hrou vůči národu i mocnostem: těmto činíc ústupky povoluje vše, oč koli žádají, jejich poddaným slibuje bezpečí po všem široširém říšském území, pověřuje cestovní průkazy misionářův i misionářek - a zamhuřuje obě oči, by neviděla, že lid čínský tyto vetřelce pronásleduje a vraždí. Krom všelikých tůček a obmyslností čínské (arciže nejenom čínské!) diplomacie starou taktikou její bývá svalovati vinu svoji na jiné, a pokutami ano i trestem smrti stíhati nevinné za vinné! A této pekelné pomůcky "státnického" umění bývalo v Číně zhusta užíváno právě za nynější dynastie. Není zapotřebí, ani na místě, abych uváděl tu v pořadu časovém všecky niterní a vnější neshody a srážky Číny od roku "války opiové"; než nelze mlčky pominouti, že stěhování bělochů do Číny přibývalo po rozumu čínském až nápadně, a že i touže měrou znamenati bylo množení se výsad cizincům. A všichni tito přistěhovalí "vetřelci" na větším díle v očích prostého, čínskými "literáty" úmyslně, vědomě klamaného lidu byli cizí ďáblové, nadaní všelikou mocí kouzelnou, jíž aby dosáhli, nehrozili se druhdy ani ohavných, zločinných skutkův, jako vylupovati oči dětem (!) vyhrabávati mrtvoly osob Číňanům posvátných (!) atd. Leč, o tom šíře až v kapitolách o lidu čínském. Nescházelo tedy nikde v Číně hořlavých látek, a to již před válkou se Žaponskem, ale události, jež potom nadešly, již zanášely podpalný troud na vše strany, do všech krajů, do všech srdcí čínského lidu. Válka žaponsko-čínská, skončivší tak rychlou a tak neslavnou porážkou čínského kolosa lidem, kterému Číňané posměšně i trpaslíkův přezdívali, nepokořila sice zpupnosti vlády manžuské, neotevřela jí očí, ba ani známou nestala se všemu čínskému lidu, ale roznítila ještě více její zlobu a zášť proti všemu nečínskému. Lid pak na severu Číny válkou ještě více jsa ochuzen, a na jihu zvýšenými daněmi ještě více jsa utiskován, na kom že by vyléval si zlost?
Ale vizmež další ještě následky války se Žaponskem. Evropa teprve potom, jsouc překvapena úspěchy Žaponcův, přesvědčila se, jaký to kolos na hliněných nohou ta říše copatých Číňanův. A poznání toho ihned hodlala využitkovati. Rusko, Německo i Francie vzaly na se role přátel Číny u vyjednávání o smír se Žaponskem a - zabránily Žaponsku, by nevykořistilo úspěchů svých. Služby své pak daly si velmoci náležitě zaplatiti všelikými koncesemi! Rusko povolením, dráhy Manžuskem do Vladivostoku s pobočkou do Mukdenu a Port Arthuru, Francie ústupky na hranici Tonkingské, Německo těžařskými a finančními výsadami. Ale horší bylo, co potom nastalo. Evropané počali se pomalu děliti o Čínu. Německo zabralo Kio-Čau. Příčina, proč zabráno bylo území, Číňanům posvátné proto, že v středu svém hostí kolébku i hrob Konfucia, byla tato. Počátkem měsíce listopadu roku 1897 zavražděni byli na území Šantunském v Yeu Čau dva katoličtí missionáři, Němci: Frant. Nies a Richard Heule. Podle jedněch ubili je lupičové, podle jiných členové tajné čínské společnosti. Poslednější jest i pravdě podobnější. Toho času byl místodržitelem území toho Li Ping-hêng, veliký nepřítel cizích přistěhovalců. Li Ping-hêng kde mohl rád přimhuřoval oči nad veškerými nepřátelskými projevy a skutky vůči cizincům, ano brzy proskakovalo i podezření, že sám tajně popouzí lid proti "vetřelcům". Německo bez odkladu požadovalo zadostučinění za ubité své poddané. Ale, jak v Číně bývá, Peking u věci té otálel a místodržitel, jsa v pravdě místokrálem, totiž tolik jako neobmezeným pánem území přiděleného jeho správě, cizincům jenom se posmíval, i podobalo se, že o smírné ochotě čínské vlády nelze ani mluviti. Proto němečtí vojáci byvše vyloděni vtrhli do Kio-Čau. Čínská posádka byla jimi vyhnána z bran. Stačila na to nepatrná část německého mužstva, jež po tom tam setrvala, až Německu dostalo se dostiučinění. Čína nebyla s to, by se účinně opřela invasi třech lodí a šesti set vojáků. Německo předložilo potom pekingskému "zahraničnímu úřadu" Tsungli Yamen listinu, na níž sestaveny byly tyto požadavky:

1. Náhrada 200.000 taelů za oba zavražděné německé misionáře v Yeu Čau;
2. znovuzřízení kaple rozbořené při vzbouření;
3. zaplacení výloh, vzešlých Německu z obsazení Kio Čau;
4. sesazení a propuštění z veřejných služeb Li Ping-hênga dosazeného guvernéra v Šantungu;
5. nejpřísnější potrestání vrahů německých misionářův a rovněž přísné pokutování úřadů místních, kde vzbouření vzniklo;
6. • přiřčení svobody dolovati uhlí na území šantunském jedině Německu;
   • zaručení zvláštních výsad Německu pro železniční trati na zmíněném území;
   • svolení, že Německo může pro vždy dolovati uhlí v Kio Čau.

Německo vyjednávajíc o tyto požadavky skutečně dosáhlo, že některé z nich byly mu zaručeny, načež trvale obsadilo Kio Čau. "North China Daily News" ze dne 3. prosince 1897 významně podotkly, "že zakročení Německa v Šantunu je zřejmou předehrou k dělbě Číny."
Než, ani druhé mocnosti nelenily a následovaly šlépějí Německa. Rusko požádalo za pronajmutí (zaručení na smlouvu) Port Arthuru a Talienvanu na tutéž lhůtu, na kterou zaručeno Německu Kio Čau.
Angličané zabrali Vaj-Hej-Vaj, dále Kau-Lun oproti Hongkongu, vyžadovali větších koncesí v Šanghaji, Francouzové rozpínali se na jihu v Koang Čau, jako by krom státu Šanů již-již i celý jih Číny na hranicích tonkinských přivlastniti si chtěli. Také Italové dostali choutky na území v Číně, ano i maličtí Dánové jevili přání súčastniti se hostiny. Cizí kapitál počal se hrnouti do Číny a s ním přerozmanité podniky, z nichž na předním místě - v čínském lidu nejnenáviděnější - železnice. Stvůry příšerné, plazící se jako had, syčící a oheň chrlící jako drak, uhánějící přes hroby mrtvých bezohledně na pravidla geomancie, a pak nemělo býti Číně vládní na nic. S jedné strany lid s novotami a s vládou nespokojený, onde hlouček Číňanů reformatorův a v jejich čele - ó metlo nebeská! - sám císař, s druhé strany opět cizí mocnosti čekající jenom na novou příležitost, jen opět těžiti z vítaného brzkého zavraždění některého ze svých poddaných, pionéra evropské moci v Číně. Klika úředníkův od nejvyššího mandarina, manžuského generála až po "literáty" dosud bez úřadu správně usuzovala, že ať tak neb onak bude, vláda jejich nad lidem počíná se povážlivě bořiti, že v Číně, ať již císařem reformované nebo cizinci uchvácené, úplně zaschne příjmů jejich nejbohatší pramen: bezuzdné, hanebné vydírání lidu.
A v čele těchto nespokojencův, o svůj osud obávajících se Manžuův a čínských mandarinů severních provincií, v čele malomocné, degenerované a burleskní vlády žena pánovitá, nehrozící se nižádných pletich ani zločinů. Žena s trpkostí v srdci proti všem novotám, přístupná jediné radám svých bývalých milostníkův a kleštěnců, nátlakům princů manžuských. Žena zrozená k panování, v jejíž rukou císař Kvang-Su byl pouhou loutkou! Po léta již připravuje se, zbrojí a po způsobu nenáviděných barbarů cvičiti dává vojsko, jenom aby posléze jednou vyhnati mohla cizince - a tu v tajném spolku, jenž vystupuje na veřejnost činněji a činněji sami bozi seslali jí pomocníka. Proč jich nepoužiti se známou čínskou taktikou: Vyhrají-li moji místokrálové, učinili tak z vůle a na rozkaz císaře, prohrají-li, sťati budou, že jednali bez rozkazův a nikoli (!) na povel vlády! Vzpoura vypukne, a opět císařovna pokořená prchá. Jako lítice odpravuje nevinné, nové pikle kuje, ničí blahobyt země, a čínský lid trpce pyká za viny svých pánů... A zatím kvas nespokojenosti ze severu přenášen jest na jih. Kypí to, někde již přetéká, ni prorok nejzkušenější neodvážil by se předpovídati průběh dalších událostí. Vizme nyní nejhlavnější činitele v událostech pekingských...
Ježto v Číně, aspoň do nedávna, císař byl osobou nejvyšší, věnujmež pozornost nejdříve ubohému Kvang-Su-ovi (též bývá vyslovováno Kva?-Sü). Američan, Dr. W. A. P. Martin, jenž po čtyřicet let přebýval v Číně, Číňany zvaný Ding-Kuan-Si, z učených nejučenější, president "Školy císařské v Pekingu" a povždy přítel čínského národa, v knize své "Obležení v Pekingu" takto líčí císaře:
"Mladý císař, nyní ve 30. roce věku svého, ač je tvářnosti jemné jako žena a podstaty tělesné příliš slabounké, je přece neobyčejně prozíravý a lehce dá se o potřebách svého lidu přesvědčiti. On jediný ze všech, kteří za nynější dynastie seděli na trůnu Draka, dal najevo dostatek pochopení pro svůj lid a povznesl se nad zpátečnické předsudky svého lidu, že toužil přizpůsobiti vládu svou nové civilizaci západní a tím právě národu svému zajistiti neodvislost. Zbaven byv moci, protože byl horlivým podporovatelem pokroku, má zvláštní nárok na naši sympatii. Sám také nikterak není zodpovědným za násilnosti, jež v jeho jméně byly spáchány. Ano, sám vlastně je první obětí na dlouhém a krvavém seznamu.
Předchůdce jeho Tung Či, jediný syn císařovny vdovy, zemřel r. 1874 u věku 18 let. Pro přílišnou mladost, nemoha neodvisle rozvíjeti povahy své, musil dáti se vésti svojí matkou, a to jak za své nezletilosti, tak i potom, když dospěl zákonitého věku; neboť matka jeho, i když vladařství její formální proklamací bylo prohlášeno za ukončené, neustala provozovati vlivu svého na politiku vládní. Ovdovělá matka, převzavši vladařství, ohlížela se po nějakém mladém princi, aby jej za svého přijala, ne však jako nápadníka trůnu, nýbrž jako panovníka dle jména, Z čekanců, již se jí naskytli, zvolila ovšem nejmladšího, chytře jako dáma, kteráž otázána byvši, proč provdala se za muže již starého, odvětila, že nikdy neměla více než dvé nabídek - oba nápadníky staré - a že přirozeně zvolila si - staršího.
Pro vysokou důstojnost čínského císaře vyvolen byl tříletý hošík, synek sestry císařské vdovy a sedmý bratr Hijen-Fungův. Císařovna udělila mu panovnický titul Kvang-Su, "Vznešený Nástupce". Císař jest nyní v 26. roce své vlády. V první polovici té doby vladařila císařovna na základě jeho nedospělosti, a nyní po třetí, chce vládnouti předstírajíc, že je ku vládě neschopen. Kvang-Su jistě byl by si zasloužil svého vznešeného titulu, kdyby mu bylo bývalo dovoleno provésti své plány opravní.
Ve svých mladších letech jeho císařská poručnice nebyla takovou nepřítelkyní pokroku jako později. Na důkaz jejího liberálního smýšlení mohli bychom uvésti faktum, že mladý císař záhy musil učiti se anglicky. Dva z mých žáků byli mu vybráni za učitele. Sestavovali pro jeho Veličenstvo zvláštní úlohy, a aby byli jisti, že úlohy ty jsou správné, předkládali mi je. Mohl bych si tudíž snad vytýkati, že jsem vštípil císaři nějaký křivý náhled. Než, není nic pravděpodobnějšího, nežli že císař sám první popud ku pokrokovosti přijal ze studia angličtiny. Ale čínskému učenci z Kantonu, Kang Yu Wei-ovi, před jinými přísluší čest, že učinil ze lhostejného studenta horlivého oprávce. V čínských vědách císař vyznamenal se neobyčejným úspěchem. A jak také jinak? Vždyť měl za učitele aspoň tucet, ne-li více, nejvyhlášenějších učenců v císařství! Z těchto nejproslulejším byl velkotajemník, Wung Tung Ho, jenž si zvláště oblíbil Kang Yu Wei-e a císaři jej doporučil jako "tisíckrát chytřejšího sebe".
V Číně utvářel se kroužek reformistův, jejichžto předním úkolem bylo žádoucí zabezpečení a osvěžení země přijmutím západních způsobů. Na neštěstí Číňané povšechně nebyli o své slabosti přesvědčeni - aniž měli chuti přijati ústavu novou místo těch, jež nesly na sobě známku šeré dávnověkosti.
Již po skončení první války s Anglickem, r. 1842, bylo nemálo mandarinů, kteří zastávali se této politiky podle zásady, že dobře jest nechati se od nepřítele poučiti. Z počátku snahy jejich nenesly se dále, než k sestavení nebo přeložení několika málo spisů, většinou dějepisných nebo zeměpisných aneb obou spojených za nevinným záměrem, aby seznámili Čínu s existencí jiných zemí za jejími hranicemi. Jednu takovou sbírku, dobře známou pode jménem "Hej Kwo Tu Či", popis to zaoceanských národů, učinil nešťastný místokrál Lin, jenž za to přímo byl poslán do vyhnanství. Jiná, nazvaná "Ying Hwan Či Lio", dějiny zeměkoule, sestavena byla od Su Ki Yu-a, guvernéra provincie Fokien. Su Ki Yu tak upřímně vyjadřoval svůj obdiv pro cizince a jejich methody, že vláda, považujíc jej za nehodna, by svěřeny mu byly osudy provincie, odstranila jej s úřadu a poslala do soukromí.
Porážka Číny v druhé válce r. 1860 pošinula pronásledovanou tuto stranu náhle v popředí. Byly zřízeny školy pro řeči a vědy západní. Mladíci byli k vůli vzdělání posíláni za hranice, a ubohý starý Su Ki Yu, jako v náhradu, jmenován členem Tsung Li Yamen-u, nově to zřízené rady zahraničních záležitostí. V uznání jeho vědomostí byl rovněž ustanoven ředitelem koleje Tung Wen, kteroužto školu otevřela rada zahraničních záležitostí. Dílo o fysikálních vědách, jež jsem pro onu školu napsal, tištěno bylo na útraty výše řečené rady a s pochvalnou předmluvou od ní vydáno."
V týž čas Dr. Jung-Wing, rozený v Cantonu a vychovanec nejlepší z universit severoamerických, pověřen byl úkolem, aby si vybral z mladých čínských literatův nejschopnější, kteří by potom na útraty pekingské vlády posláni byli na studium do zemí západních i východních (S. Amerika) barbarův. Bylo jich více než dvě stě! Pak za několik málo let povoláni byli zpět, poněvadž moudří otcové pekingští pojali podezření, že synáčkové naučili se již více nežli radno! Cizinským vyslanectvům potom poprvé dovoleno, by v Pekingu se usídlili, a čínská vláda sama konečně vyslala i své zástupce ke dvorům cizích mocností. Ale reformy obmezovaly se poměrně na nepatrné změny, na stavby arsenalů, zakupování válečného materiálu, vycvičení několika plukův čínského vojska dle vzorů evropských a pomocí evropských instruktorů. Než, po nešťastné válce se Žaponskem nastal dosti značný převrat.
V Pekingu otevřeně počala se hlásiti mládež literátů, hlavně členové Akademie Hanlin, ke straně reformatorův, kteří napodobovati chtěli Žaponsko, by potom co možná nejdříve jemu (jakož i ostatním cizincům) oplatili minulá pokoření. "Co jiného dalo Žaponcům převahu nad námi, nežli jejich evropské vyškolení?" správně usuzovali přátelé pokroku, jimž postavil se potom v čelo sám "Vznešený nástupce" - na přímý popud Kang Yu Wei-e, moderního čínského filosofa. Opravy pak jenjen pršely. A jaké opravy! Oprava veřejného školství, zřízení škol nižších pro všechny děti! Pronikavá oprava zkoušek z předmětů vyučovacích (a zkoušek uchazečů v oborech veřejné správy), aby ti, kdož lidu budoucně mají vládnouti, neskládali jen zkoušky z toho, jak umějí odříkávati plané rýmovačky, nýbrž z vědomostí užitečnějších, rázu převážně národohospodářského. Školy nauk technických nařízeny pro celou říši! Založena universita v Pekingu! Vybraná četa mladých Manžuův péčí vlády vypravena na studie do ciziny! - - - Starousedlá Čína nevycházela z úžasu! Řada novot, zdánlivě podvratných a působících na mysl průměrného čínského člověka přímo dráždivě, - neměla konce. Přišla oprava trestních zákonů, za ní vyhláška o podřízení soudců přísné kontrole a vážný pokus o vypletí úřednické korupce. Oznámeny svobody u vydávání časopisů. Zaručeno úředníkům právo podávati jednak stížnosti a stesky, jednak opravné návrhy přímo císaři, a z úřadů propuštěno na šest tisíc úředníků nezpůsobilých, pouhých darmochlebů - - -
Tak vydával mladý císař, jat jsa horečnou snahou, by v nejkratší době opravami zjednal Číně úroveň všestranného rozvoje moderního, nařízení za nařízením, zákon za zákonem, leč, pohříchu, neminulo ani dne, by nerozvážnými, příliš ukvapenými novotami nemile nepřekvapil a proti sobě nepopudil některou třídu svých poddaných.
Zatím císařovna-vladařka obklopivši se věrnými Manžuy a jejich vojskem, opatrně připravovala státní převrat. Přípravy pokročily za příznivých okolností tak, že vyčkáváno již toliko příhodné záminky. Ani ta nedala na se dlouho čekati. Jeden z mladších členův úřadu pro obřady uctívání předkův a úkony dvorní etikety předložil svým představeným návrh některých změn, přeje si, by předložen byl císaři. Přání jeho nebylo však vyhověno. Ale brzo zvěděl o tom císař a rozhorlen jsa, že se kdos opovážil, nedbaje nejnovějších císařských nařízení, zamezovati styk "Jeho Posvátnosti" s pokrokářským úředníkem, sesadil viníky s úřadův. Takto na smrt byvše pohaněni staří vysocí tito hodnostáři spěchali do letního sídla císařovny "matky", vrhli se před císařovnou k zemi a prosili jí upěnlivě, by zemi zachránila před zkázou, jež jí hrozí ztřeštěným tímto mladíkem.
Osud reformatorův byl zpečetěn. Jen Kang-Yu-Wei, spraven byv na rychlo císařem, uprchl. Všichni ostatní zaplatili své vlastenecké snahy, povznesti svou vlast na úroveň Žaponska, mučennickou smrtí." Až potud Dr. Martin.
Bylo to dne 16. srpna r. 1898., kdy císařovna "matka", Tse-Hsi-An, po čtvrté ujala se otěží vlády. Nebohého císaře jako nezdárné děcko svěřivši dozoru kleštěncův, uvěznila jej v paláci E-ho. Li-Luen-Yen, vrchní kleštěnec a hlavní rádce i nástroj císařovnin, pověřen dozorem. Vliv reformatorů, kteří vesměs byli syny střední a jižní Číny, tedy praví Číňané, z kořene jest vyvrácen, a podle hrozných mravů čínských na hrdle a statku pokutováni jsou nejen provinilci, ale i rodiny jejich. I všichni kleštěnci, kteří nejapně konali služby vyzvědačské nebo dokonce usvědčeni byli, že nadržují císaři, propadli katu. Edikt císařovnin oznamoval státní převrat, nezbytný proto, "že vzmáhající se choroba císařova překáží mu tak, že nemůže na dále péči míti o blaho svých "dětí", a tudíž i všecka tíha zodpovědnosti opět vložena jest na vetchá bedra císařovny-vdovy." A lid, jenž po opravách netoužil, neznamenav do té doby, že v nich jedině spočívá záchrana jeho, vítal změnu s povděkem.
Jinak ovšem pohlíželi na hotovou událost vyslanci evropských mocností, vyjímaje vyslance Rusi, jíž státní převrat v Číně byl asi vhod, kdežto moderních snah císařových, pokud posilovaly vliv anglický a americký v Číně, zajisté ráda neviděla; leč ostatní vyslanci pro řevnivost svých vlád neučinili ničeho na odvrácení změny na trůně kromě "protestův" a "přímluv".
Ale za život svůj děkuje Kvang-Su bez pochyby toliko cizím mocnostem. Nebýti včasného, důrazného připomenutí zámořských vlád, snad brzy potom byl by ohlašoval nový císařovnin edikt žalostnou smrt panovníkovu, kde současně byl by pěn vládní chvalozpěv na ctnosti zemřelého a bylo by vydáno nařízení o poddanském smutku, jenž bývá v takovém případě podle dávných mravů zachováván. Přemocné paní zlíbilo se zbaviti se nejsvětější osobnosti říše, osobnosti pravého panovníka, pána svého, jehož sama jest osobou poddanou; odvrci jej nic jinak, než jako loutku, již odkládá vrtošivé děcko; sveřepou rukou zasáhnouti v osud málem 400 milionů lidí, a to v říši filosofův a vlasti Konfuciově, v nížto ženám vykázáno je postavení nejpodřízenější.
Nebohý císař! Kolikrát již vydáván byl za mrtvého! Kolikrát opět podle potřeby nastrčen jako štít na ochranu všech možných zájmů, kromě svých toliko, jichžto nesměl a nemohl bedliv býti. Kterak všechno jeho žití svévolí císařské poručnice otráveno neslýchanou měrou, od útlého dětství až po věk mužné dospělosti! V jeho naprosté odvislosti od choutek a vrtochů poručnice jeho zní přímo krutě, že "k vůli své panovničí důstojnosti" bylo mu vzdáti se i mladistvé lásky a pojati za choť vnucenou, srdci jeho i lhostejnou krásku, jménem Jehonalu. Manželství to, jež zůstalo neplodným, lpí jako hrozná kletba na nešťastném císaři. A hroznou kletbu nebes lid sám domnívá se viděti v neplodném císařově manželství.
Věnujmež nyní pozornost neblahé císařovně vládkyni, Tse-Hsi-An. Mnoho nabájilo se o nízkém jejím původu. Je však jisto, že je dcerou pekingského mandarina, knížete Čau'a. Stařičká její matka dosud žije. Ze sester Tse Hsi-An jedna provdána byla za mladšího bratra císaře Hien-Fung'a. Krom toho spříbuzněna je s mnoha manžuskými generály. Nebylo jí ani dvacet let, když císař Hien-Fung spatřiv ji jako dvorní dámu - dle čínských mravů ovšem pouhou služebnici, tak si ji oblíbil, že pojal ji za druhou manželku. Číňané, na rozdíl od Mormonů, považují ostatní ženy, kromě první pravé manželky, vesměs toliko za souložnice, a proto přes pozdější povýšení vychytralé milostnice rodu Čau, jehož se jí od císaře dostalo, strana reformatorů nenazývá jí jinak nežli císařskou kuběnou, jež nemá nižádného práva býti vladařkou Číny. Před smrtí svou císař Hien-Fung nemaje s pravoplatnou chotí svou mužských potomků, povýšil svou milostnici, matku chlapce, na "Tse-Hsi-An" t. j. "Matku následníka trůnu", čili též na "Západní císařovnu", na rozdíl od "Matky císařství" neboli "Východní císařovny", legální choti jeho. Pojmenování poslednější odvozeno od paláců, které obývaly a jež stojí na východě a na západě posvátného města. Obě tyto císařovny společně a s princem Kungem vládly Číně až do plnoletí nástupce trůnu, jenž jako císař Tung Či dosedl na trůn r. 1872. O tomto čínském panovníku koluje v Pekingu mnoho pověstí, jimžto stěží lze upříti zrna pravdy. Dle nich byli mladý císař a jeho choť Ahluta lidé šlechetní, velikomyslní, přátelé prostého lidu, ale za to protivníci mnoha dvorních ceremonií. Také prý v přestrojení rádi opouštěli palác, aby se s lidem seznámili. Leč tyto jejich "těžké přečiny" a novoty, zaváděné císařem ve zdech "Města růžového", tak prý byly na závadu císařovně matce, princi Kungovi, manžuské dvorní klice všem opravám nepřátelské, i spřeži kleštěnců, že docházelo v paláci nezřídka ku bouřlivým výjevům. A jako kterýsi znatel Pekingu vtipně praví, že v Číně sám Osud podléhá vládní moci, zavolán byl bezpochyby Osud "na kancelář", a jeho vinou brzy potom císař novotář zemřel na - neštovice. V brzku také následovala ho mladistvá choť Ahluta. "Žalem nad smrtí drahého manžela" utrápila prý se, podle úředního ediktu Tse-Hsi-An, jež se opět uchopila vládních otěží. A kdyby nebylo bývalo vyslancův evropských v Pekingu, hlavně ovšem vzkazu anglického v památném měsíci září r. 1898. učiněného: "Té, kterou jest poslouchati", s důrazným podotknutím, že předčasná smrt "náhle ochuravělého" císaře Kvang-Su způsobila by v Evropě velice špatný dojem (císařovna vladařka ediktem již byla ohlásila nebezpečné ochuravění císařovo, připravivši tak lid na jeho smrt - nejspíše jedem nebo zardoušením), byl by i tentokráte "Osud" podrobil se vládní moci a učinil, co bylo - podle chuti "matky" císařovny - na čase.
Po smrti císaře Tung-Či, vychytralá a vlády chtivá Tse-Hsi-An vyvolila - bez ohledu na všeliké zákony o posloupnosti - za následníka trůnu čtyřletého synka prince Čun-a, jemuž později při nastolení dáno jméno Kvang-Su. Dítě to, jež bylo synovcem císaře Hien-Fung'a z téže generace, jako na "neštovice zemřelý" předešlý císař Tung-Či, právně nikdy nebylo by mohlo býti následníkem trůnu, nebylo by mohlo uctívati oltář císařských předkův, nebýti chytrého tahu císařovnina. Než císařovně velmi na tom záleželo, aby na trůn opět dosedlo dítě, loutka její, za něž by aspoň až do jeho zletilosti sama okoušela sladké rozkoše vlády. Prohlásila tudíž synovce svého za adoptovaného syna zemřelého svého "chotě" císaře Hien-Fung'a. Nic nevadilo, že Hien-Fung zemřel deset let před narozením (!) adoptovaného. Adoptace prohlášena jakožto posmrtná, na pokyn ducha samého císaře. Manžuským milostníkům císařovniným hodilo se zcela dobře dítě za vládce, a lidu bylo pralhostejno, kdo bude seděti na trůně Draka!
Původní jméno císařovny uchvatitelky bylo Tse-Hi "dcera radosti", ale vhodněji slula by "dcerou Štěstěny", ježto všechny její pikle se jí vydařily. Nepřátelé její tvrdí dokonce, že i svého chotě, císaře Hien-Funga otrávila, jenom aby sama zmocnila se vlády; a vládla-li potom ve spolku s císařovnou Východní, s císařovnou skutečnou, v míru a lásce, bylo prý jenom zásluhou této poslednější, která ve všem podrobovala se intrikánce. Intrikánce, ale i veliké vladařce, jížto v historii mělo by býti zachováno jméno čínské Alžběty nebo Kateřiny Veliké. Nechť její nepřátelé cokoliv o ní vypravují, všichni v tom jsou za jedno, že je to žena velikého nadání, obratná diplomatka, žena neobyčejně pevné povahy, bezohledná a bezcitná u vykonávání svých předsevzetí. Vždyť ani se nerozmýšlela - podle místních pověstí - záměrům svým obětovati - svého syna. - - - A zdali a pokud sluší nazývati císařovnu vladařku vřelou vlastenkou, zůstavuji soudu čtenářově na sklonku svých črt.
Až do 16 let věku nynějšího svrženého císaře vládla Tse-Hsi-An neobmezeně, prosta kromobyčejných péčí; potom však bylo jí starati se, aby dospívajícímu císaři vyhlédla nevěstu. I předvolávala z rodin čelné šlechty manžuské dceru za dcerou, až prodlením dvou let - podle zpráv Elisy Scidmorové - vybrala ze tří set dívek třicet "krasavic", ze třiceti krasavic deset "perel", a z deseti perel posléze "růži zahrady manžuské", Jehonalu, svoji neť. Nelze míti ze čirou náhodu, že "vyvolená" nevěsta byla také dcerou bratra císařovny vládkyně, a zajisté rozhodovala tu větší měrou, nežli ctnosti a krása budoucí čínské císařovny, osobní politika chytré vladařky. Oněm dvěma stům devadesáti devíti "povolaným" princeznám, hojnými dary oslazena byla hořkost nesplněných nadějí na důstojnost choti po boku císařově, načež zvoleny z nich konkubiny: dvě prvé třídy, dvacet sedm druhé třídy a osmdesát jedna třetí třídy, by mladému císaři v haremu rozkošně ukracovaly dny a léta vznešeného žití, bráníce mu obírati se čím kromě nekonečných slastí lásky.
Mrav tento pochází ještě z prvých dob manžuské dynastie. Tak již mnich Odorik byv předveden před mocného Kublaj Khana, spatřil jej sedícího na trůně, s chotí po levém boku (čestné místo v Číně), se dvěma ženami prvé třídy, jež u trůnu seděly o stupeň níže, a tak pořadem až k nejnižšímu stupni. Různé třídy hodnostní těchto žen císařových na vnějšku označeny bývají oděvem, jehlicemi a květnými korunkami ve vlasech. Některé ženy mají pro tu příčinu i znaky na živůtcích vyšity. Zajímavý obraz o způsobu žití "císařských vdov" podal pan z Brandtu, německý vyslanec, jenž po několik let meškal v Pekingu a divnou náhodou nabyv zápisků jedné z těchto dvorních dam, uveřejnil překlad jejich v jazyku německém. Deník oné milostnice význačně líčí zlacené otroctví ženy, která úmrtím císařovým ovdověvši, jest i na dále držána v tuhém otroctví, ježto nový dvůr, podle platných předpisů, nesmí jí dáti svobody, ale vězniti ji musí dále v ústraní. Jedině Tse-Hsi-An, konservativce potud, pokud nepřekáželo to jejím záměrům, nevadil přísný mrav a zvyky starobylé. Jak po úmrtí svého chotě, tak i dále po úmrtí syna císaře, nedbajíc příkazů dvorního a rodinného smutku, setrvala i na dále v popředí dvorního žití a stále byla účastna veškeré státní činnosti.
Kvang-Su, jak již řečeno, necítě žádné lásky k nastávající družce své, císařovně, nejevil mnoho zájmu na přípravách ke sňatku. Vypráví se, že nechoval se právě zdvořile ke dvěma dámám, jejichž úkolem bylo císaři přednášeti o obřadech nastávajícího sňatku, v Číně prý tak složitých jako nikde jinde, a že na přednášečkách vyléval si zlost, kterou vřelo jeho srdce vůči jeho "pečlivé matce". Dary a slavnosti spojené se sňatkem, stály prý císařskou pokladnu a kapsy mandarinů přes dvacet milionů korun. Ovšem číslice udána je prameny čínskými a proto málo věrohodná. Po sňatku bylo Kvang-Suovi, podle státních zařízení čínských, převzíti hned vládu, a s ním i jeho choti. Neboť je-li císař představitelem Nebes, jest v očích čínského lidu císařovna zástupkyní matky Země. Avšak nebohá Jehonala za dozoru své "adoptivní tchyně" zapadla úplně za stěny svých paláců, střežena eunuchy, jichžto prý je na tři tisíce, a z nich většina jsou vyzvědačské stvůry císařovny vdovy. Císařovna vdova sice zdánlivě vzdálila se do svého paláce v E-ho parku a zanechala vlády císaři, ve skutečnosti však nepustila z rukou ni na dále otěží vládních. Anebo, řekněmež, provázků loutky, která na trůn byvši dosazena, nesměla ničeho podniknouti proti vůli manžuské konservativní strany, jejíž hlavou a paní již po čtyřicet let byla tato žena, zvyklá panování a mistryně v intrikách dvorních.
Byla doba, kdy ovdovělá císařovna sama jevívala jakýsi zájem na ruchu opravářském, ale buď jenom na krátko a toliko u věcech malicherných, anebo - jak namítají nepřátelé její - nic jinak, prý, nežli z úmysla, by oklamala Kvang-Sua i vyslance cizích mocností. Tu stihla císařovnu vladařku veliká pohroma, největší za jejího žití, jež byla zároveň nezměrným její ponížením v očích lidu čínského: zamýšlená velkolepá oslava jejích šedesátých narozenin úplně v nivec přišla chybnými tahy na státní šachovnici, a to jednak vinou císařovny vladařky samé, jednak vinou její diplomatických přátel. Válka se Žaponskem, k nížto radili (tehdy jako dnes) titíž nevědomci z řad zpátečnické kliky Manžuův, válka, kterou podnítila v nesmírné sebedůvěře, v předtuše jistého vítězství, dopadla pro Čínu neblaze. Toho zklamání pro ženu lačnou slávy, jež viděla již, kterak národem zbožněna, zdobena laurem vítězným, slaví svoji výročnici na troskách Žaponska!
Po kruté porážce Číny rychle za sebou následovaly císařovy neblahé činy emancipační, a současně vzmáhaly se choutky mocností evropských na kořist budoucí. Čína, zbavena byvši rady mužů v pravdě vlasteneckých, duchem vyspělých, kteří moudře poznávali nestatečnost její vůči mocným a četným nepřátelům, neodvratně ubíhala ve zkázu. A ve zkázu tu vedla Čínu žena zaslepená vášněmi, žena nevědomá, žijící stále a stále duchem ve středověkém slavomamu svého plemene, přes to, že již po třikráte mohla poznati, že nic nespomáhá moc Čínského Draka ni všeliké čáry proti smrtonosným puškám bělochů.
Nedivmež se však ženě čínsky myslící, že uvěřila v poslání a čarodějnou moc vlastencův, jimž navykli jsme si nechutným způsobem přezdívati boxerů. Čína odedávna byla hnízdem mnoha tajných spolkův s intencemi tu vlasteneckými, tu na úrovni italské Maffie. Ale skoro všechny tyto čínské spolky čelily proti nenáviděné nadvládě manžuské, a bylo to také diplomatickým tahem císařovny vladařky, že místo aby vzmahající se sektu sobě znepřátelila, jevila jí svou náklonnost, ba - z počátku tajně a později i veřejně - hlásila se k ní jako patronka. Boxeři, "Aj-Ho-Čüan" neb "Jí-Ho-Čuan" čili "Členové Spolku pro Harmonii Spravedlnosti Sepjaté Pěstmi", podjali se chrániti nynější dynastii. Tím velice liší se od jižních tajných spolků, jimž Manžuové zrovna tak jsou protivni jako běloši. O boxeřích vypráví Dr. Martin doslovně takto:
"Boxeři nejsou teprve nově vzniklým nebo nedávným útvarem společenským, jak mnozí a mnozí se domnívají soudíce, že hlavně působení missionářů v Číně bylo vzniku jejich první příčinou. Nikterak. Družstvo "boxerů" je družstvo staré, na způsob svobodných zednářův ustavené, jež déle celého století zaměstnává orgány vládní neustálými, tu živějšími, tu stlumenějšími projevy svého trvání. Již roku 1803. za císaře Kia Chinga dostali se do seznamu zakázaných společností ?pro zjevné snahy podněcovati nepokoje a vládě působiti nesnáze'. Místo vzniku jejich je Šang-Tung, zákoutí dosti nepatrné a šeré; v něm živořili také potom, kdy stiženi byli vládním zákazem, až styk s Evropany podnítil je opět k novému čilejšímu žití.
Boxeři jsou bratrstvo věřících, a víra jejich je splynutím tří náboženství, Buddhova, Laotseova a Konfuciova, a promísena kdekterými lidovými pověrami. Z mysterií, v nichž si libují, důležitým činitelem je hypnotismus, jenžto zejména skytá jim kouzelnou moc nad prostým lidem. Osoby způsobilé volí za media, skrze něž - jak ujišťují - uvedše je u vytržení, dostávají zprávy od vyšších mocí. Mnozí pak dovedou i sami sebe kdykoli uvésti v takový stav mimořádný, jako by byli učni a následovníky fakirů. Všichni jejich vojáci, z většího dílu velmi mladí lidé, u výcviku vojenském pěstují pravidelně i takové umění a, kromě jiných a jiných podivností, vyznamenávají se neohrožeností v pěstním zápase (rohování). Sám zastal jsem je kdysi při cvičení, ale neodvážil se pobýti déle mezi nimi, ani ruční svojí kamerou opatřiti si nějaké snímky. Jednoho dne, jeda koňmo ulicí, znamenám, že jakýsi chlapec, jenž přeběhl mi před koněm, vrhl sebou na břeh a upadl u vytržení. Byl bych rád počkal, abych zvěděl, co se bude dále díti; než, připomenuv si, že by se mohl hoch, probera se z vytržení, na mne - jak se stávalo - sápati, aby zúmyslně přivodil sběh lidu, neotálel jsem a raději ubíral se svou cestou.
Boxeři poklekají večer před bojem a uklánějí se k jihovýchodu, v tu stranu k Šan-Tungu, mateřskému sídlu svému. Vykonavše pobožnost, při čemž za podivných kejklí vzývají bůžky o milost a záštitu, mní se potom býti nezranitelni. Není nesnadno domněnku, ba víru jejich objasniti si přirozeným způsobem asi toho rozumu, že, byvše uměle uspáni (hypnotisováni), nepodléhají vnějším dojmům a necítí bolestí.
Když nedávno katoličtí missionáři vnikli do posvátného města boxerů, do samého ústředí jejich sídel, srážka byla nevyhnutelná, a dva missionáři, rodem Němci, byli zavražděni. To vyvolalo zakročení německého císaře, jenž nejenom požadoval, aby vrazi, tři na počet, byli popraveni, ale využitkoval té příležitosti a zmocnil se hned přístavu mořského v oné části země. Lidu v kraji tom vzmáhal se nepokoj, ani ne tak proto, že k nim vnikli cizozemci, jako spíše proto, že Němci hned jali se stavěti tam železnice, jež se lidu čínskému do duše protiví. I počal tedy lid vytrhávati koleje, ano i železniční inženýry ohrožovati. Boxeři rázem změnili se z bratrstva "zednářského" ve velikou politickou organisaci. Propaganda jejich šířila se rychlostí ohně. V každé vesnici bylo viděti čety mladíků, jak podřizují se tajemné kázni boxerův, ano v nejednom případě neobmezovaly se družiny jejich na pohlaví silnější. Zvláštní čety utvořeny byly z mladých žen dotyčného území - věc tím pozoruhodnější, povážíme-li, jak žárlivě obyčejně držány jsou čínské ženy v ústraní.
Původu názvu "Bratři Dlouhého Meče", jejž boxeři sami si dali, spatřuji v jednom z četných projevů přízně, kterými zahrnoval boxery manžuský guvernér Yu Hien, veliký odpůrce Němcův. Yu Hien, umíniv si činiti Němcům překážky ve stavbě železnic a domnívaje se, že v boxeřích pro své předsevzetí nabude nejhorlivějších pomocníků, pozval je k sobě do Yamenu a vybídl je, aby před ním rozvinuli všecko své umění. Potom, nabyv patrně přesvědčení, že lze spoléhati jednak na jejich vojenský výcvik, jednak na kouzelnickou jejich dovednost, a neméně i důvěřovati opravdovosti jejich záměrů, ujistil je svojí podporou a, jako první důkaz přízně své, podělil je dlouhými meči. Byla to jediná zbraň, kterou boxeři žádali. Za nedlouho naučili se jí vládnouti, napadali nenáviděné inženýry a missionáře a zažíhali křesťanské osady. Když potom cizí vyslanci v Pekingu žádali za sesazení Yu Hiena, bylo jim bez odporu vyhověno a sesazený guvernér nahrazen generálem Čang-Yau-em. Čang-Yau neváhal nejpřísněji stíhati "Bratří Dlouhého Meče" a tak vytrvale a krutě na ně dokračoval, až jim nezbývalo, než aby opustili dosavadní svůj útulek. I překročivše hranice okrsku toho, uchýlili se do gubernie Čil-hi, v nížto leží Peking, a kde místokrál z rodu manžuského byl jejich přítelem.
Než ani rázný Čang-Yau, jakkoli svědomitě a důsledně prováděl úkol svůj, nedošel milosti přede tváří dvora, jemuž znelíbilo se nepokryté jednání jeho, i byl opět vystřídán chytrým Yuenem, jenž za nejedné příležitosti byl již dokázal, jak dobře umí hráti obojetnou hru.
Za to lepšího uznání vlády čínské došel Yu-Hien, bývalý guvernér manžuský, jenž pro přízeň k "Bratřím Dlouhého Meče" musil ustoupiti nátlaku zástupcův evropských mocností. Přijev do hlavního města, ozdoben byl náprsním štítkem s monogramem "Štěstí", kterýž byla nakreslila skvostnou tužkou svojí sama císařovna vdova, a jenž na prsou Yu-Hienových zajisté hlásal vděk pekingského dvora šťastnému objeviteli za odkrytí vzácných pomocných sil. Potom Yu-Hien jmenován byv guvernérem Šan-Si, přičiňoval se za to ještě horlivěji, aby hoden byl nových milostí, a za dobu vlády své v novém působišti poskvrnil ruce své krví padesáti a několika missionářů. Jeho podnětem povoláni byli boxeři do hlavního města a vpuštěni do paláce prince Tuana, otce následníka trůnu. Princ Tuan, spatřiv boxery v extasi hypnotické, procitl z vytržení jako vroucí vyznavač jejich víry a věrný jejich zastánce.
Také císařovna, bezpochyby po návrhu prince Tuana, dovolila boxerům, aby před ní samotnou provedli důkazy o nadpřirozené moci své. I zdá se, že se jim věc povedla, císařovna pak že zbavila se všech pochybností, měla-li nějaké; neboť od toho dne dala jim úplnou volnosť a postarala se, by nikdo z její úředníků nic nečinil jim na úkor. Jedině toto předpokládání, a žádné jiné, vysvětluje ochotu její přijati boxery za uznanou oporu trůnu a dynastie.
General Nieh, Číňan, velitel vojska provincie pekingské, byl přísně pokárán, že dal zabiti několik boxerů. Místokrál, chtěje býti s cizozemci za dobře, vyslal proti boxerům vojsko; než, na pokyn císařovnin dbal i toho pilně, by vojsko jeho střílelo boxerům přes hlavy nebo používalo jenom slepých nábojů. Boxeři tudíž nemívali zabitých a víra lidu v nezranitelnost boxerů docházela tak nového a nového utvrzení. Zástupy hrnuly se k jejich praporům a boxeři hnali se v před jako zhoubná povodeň, ničíce křesťanské osady. I dva missionáře anglické zabili nedaleko hlavního města, třetího v provincii Šan-Tung. Čínských křesťanů vůbec pozabíjeli více nežli 20.000. Hlavní metou boxerů nepřestával býti Peking, přes to, že čas od času vydávána byla nařízení, zakazující jim další pochod, neboť tajně byli opět a opět povzbuzováni, aby v pochodu na Peking pokračovali; obojetná císařovna vdova jednou rukou jim hrozila, pro vděk cizozemcův, a druhou jim kynula, hovíc choutkám svým a přáním prince Tuana.
Boxerům také prospívala značně rozšířená víra, že rok sám sebou nebude šťastný, ježto v něm právě připadá neblahý osmý měsíc jakožto přestupný. V Číně totiž dvakrát v pěti letech k obvyklému počtu měsíců přidávají měsíc další podle určitých pravidel, na vyrovnání kalendářních rozdílů, takže příslušný rok mívá třináct měsícův, a připadá-li dodatečný měsíc (přestupní) podle pořadu právě na osmé místo, bývá prý taký rok s pravidla rokem neštěstí. Odkazuji v té věci ke kalendáři a ku případům pravidelně se vyskytujícím, jež nemají ničeho společného s pověrou, jsouce potvrzeny statistickými údaji. Podle zpráv časopisu "North China Herald" ze 34 vzbouření 14 přihodilo se jich v měsíci červnu, a hrozné vzbouření ve hlavním městě, jež propuklo přes to, že věc ta na výstrahu byla uveřejněna již v dubnu a květnu, samo je již patnácté.
Nelze pro to uvésti jiné platné příčiny, leda snad sucho, v té době s pravidla se dostavující, spolu s orgiemi třídenní slavnosti, jež na tu dobu připadá.
O pravém smýšlení boxerův učiníme si správné ponětí z vyhlášky svého času v Pekingu hojně rozšířené, jež takto začínala:
"Po čtyřicet roků cizinci převraceli císařství. Zaujali naše přístavy, zmocnili se správy našich důchodův, neustávajíce opovrhovati našimi bohy a mudrci."
Největšímu dílu svých provolání předkládají motto:
"Udržeti slavnou, neporušenou dynastii a zničiti zaoceánské barbary."
Aby si získali boxeři přízeň vládní, přijali jméno dobrovolníkův a chtějí, aby uznáváni byli jako vlastenci; ale jinak se nerozpakují pleniti města a ničiti majetek i těch svých krajanů, kteří nikterak nebyli s cizozemci ve spojení. Kdykoli potom voláni bývali k soudu, vždy se obhajovali důvodem, že dotyční krajané byli vyznavači cizích bohů.
Nováčkové, jimiž řady boxerů nejvíce vzrůstaly, příslušeli většinou ku pracovním třídám. Někteří byli lodníci, jichž neohrabané čluny hnily na březích Pej-Ho, byvše nahrazeny parními loděmi. Jiní byli vůdci karavan anebo vozky, které dráhy železné zbavily zaměstnání. Listonoši (v Číně trvá poštovnictví, ovšem v prvotní hrubé podstatě, již od mnoha století) rovněž přidali se k nepřátelům, neboť novým řádem vypuzeni byli ze služby, ježto zdlouhavé dodávání zpráv poslem pěším nebo jízdným nahrazeno bylo drátem telegrafickým. Konečně kovodělnici a tkalci na ručních vřetenech přišli v celých zástupech, aby sesílili řady boxerů, kteří usilovali překaziti západnickou výrobu, provozovanou pomocí strojů. Rolníci také široko daleko byli získáni ku podpoře této věci, nikoli ze strachu před soutěží, ale následkem dlouho trvajícího sucha, které činilo jim nemožným pole osévati nebo úrodu sklízeti. Bylo jim namluveno, že nebesa zadržela vláhu buďto ďábelským uměním cizozemců, nebo že byla přítomností jejich uražena, a že jedině krev těchto cizinců usmíří bohy.
Následující ukázka návěští, jehož tisíce tisíců výtisků rozšířeno bylo po Tien-Tsinu, není prosta zajímavosti pro způsob, jakým dává se v ní přednost buddhismu:
"Posvátné nařízení, vydané od Pána bohatství a blaženosti.
Náboženství katolické i protestantské rouhá se bohům a ničí svaté věci, neposlouchá buddhismu a popouzí nebe i zemi; mraky dešťové již nás nenavštěvují. Nadchází hodina, kdy osm milionů duchů-vojáků sestoupí s nebes, aby vyčistili císařství naše ode všech cizozemců. Potom opět tiché deštíky zavlaží vaše pozemky. Až zaduní půda pod kroky vojínův a třesk ocele slyšán bude na znamení bídy největší, jež přikvačila na Číňany v jejich zemi, potom přijde i Buddhova vlastenecká liga boxerů, by zachránila císařství a zjednala pokoj i vám. Protož pospěšte a po šíré vlasti rozšiřujte pilně toto učení. Získá-li kdo aspoň jediného přívržence, sám sebe zachová, tak že i budoucnost jeho všecka bude bez nehod; kdo by jich získal pět, ochrání svoji rodinu ode všeho zlého, a za deset nových přátel mine protivenství všecku obec jeho. Kdo by však nezískal ani jediného přívržence tomuto učení, přijde o hlavu. Nebo, vězte všichni, že nebude ani deště ani pokoje v zemi, dokud cizozemci nebudou v ní vyhlazeni. Těm pak nebohým, kteří pili vodu ze studní otrávených cizinci, budiž spomoženo lékem podle připojeného božského předpisu. Kdo jsa otráven svaří a požře

sušených černých švestek... 1/2 unce,
Solanum dulcamara... 1/2 unce,
kořene sladkého dřeva... 1/2 unce,

zajisté ozdraví."

***