Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Otevřeno kvůli přeplněnosti

Otcové rodin obvykle mívají vrozený organizační talent. Nic jiného jim nezbývá. Zejména časně zrána v Den nezávislosti, krátce po páté hodině, kdy pronikavé zvonění telefonu vytáhne člověka z postele.

"Haló, Josko," ozval se vemlouvavý hlas na druhém konci drátu. "Už jsem tě dávno neviděl. Jak se ti pořád vede?"
"Děkuji, dobře," zívl jsem. "A jak se vede tobě?"
"Jakž takž. Vlastně je to ostuda, že se nescházíme častěji, co říkáš, Josko?"
"Vlastně ano. Ale já žádný Joska nejsem. S kým mám to potěšení?"
"Ty se ještě ptáš? To jsem přece já, Míša. Chodil jsem do školy s tvým bratrem!"
Postupně se vytvořil společný základ a Míša slíbil, že se dostaví v deset třicet, aby si popovídal. Náhoda tomu chtěla, že právě v tu dobu měli pod našimi okny projíždět účastníci velké vojenské přehlídky. Poprosil jsem manželku, aby pro spolužáka mého bratra připravila malé pohoštění.
"Teprve teď se dozvídám, že máš bratra," řekla manželka nejlepší ze všech.
Byl jsem příliš zmaten, než abych se záležitostí dále zabýval. Můj zmatek se ještě zvýšil, když v šest hodin někdo zazvonil u našich dveří. Venku stála rodina Grünspanových z Beršeby se všemi třemi svými dětmi a jejich kamarády. Přivedli si i pokojskou. Také ona s sebou měla dítě.
"Chtěli jsme vás navštívit už dávno," vysvětlovala rodina Grünspanových. "Vždycky nám do toho však něco přišlo. Dnes to konečně vyšlo." Jak nám Grünspanovi řekli, nechtějí nám být se svou družinou na obtíž, jen se chtějí trochu nadýchat čerstvého vzduchu na balkonu; zaujali na něm postavení podél zábradlí.
V dalších dvou hodinách mi zatelefonovalo 117 bývalých spolužáků a vyptávalo se nás na zdraví. Začali jsme chápat, proč rodina Bialazutkewitschových, bydlících nad námi, svůj byt před dvěma dny vyklidila a na jeho dveře pověsila tabulku s nápisem: "Pozor! Nebezpečí nákazy malomocenstvím!"
V osm hodin jsme telefon vypnuli.
Krátce nato se objevil mladý muž s vřelým písemným doporučením, v němž nás paní Pomeranzová prosila, abychom jejímu synovci, kterého miluje jako vlastního syna, dovolili dívat se z našeho balkonu na přehlídku spolu s námi. S takovou prosbou se na nás někdo obrátil poprvé a pokládal jsem si to za velkou čast, ačkoli jsem žádnou paní Pomeranzovou neznal.
Když se mladý muž uvelebil, rozhodli jsme se, že nikoho jiného už nevpustíme. Míša samozřejmě přijít mohl, už kvůli mému bratrovi, ale to bylo všechno. Výjimku bychom připustili nanejvýš v případě našich příbuzných. A v případě majitele řeznictví i s manželkou a dětmi. Dle mínění manželky nejlepší ze všech jsme na něm totiž poněkud závislí. Naopak mlékaři jsem dal rázně na srozuměnou, že příbuzné si s sebou přivést nesmí, jen rodiče. Protože balkon už byl přeplněn, stoly a židle se přesunuly k oknům a vytvořily pyramidu.
Neustálé bzučení vyvěšeného telefonního sluchátka mě přimělo, abych si je přiložil k uchu.
"Volá poruchová služba. Je na vašem přístroji nějaká závada?"
"Na zbytek dne jsme ho vypnuli, toť vše."
"Přesto to musíme ověřit. Laskavě se postarejte, aby v deset třicet byl někdo doma."
Po skončení rozhovoru jsem se obrátil k našemu domácímu lékaři, který se mezitím dostavil, a poprosil jsem ho, aby těžký šatník nepřesouval k oknu, ale odpověděl mi, že je to pro něj hračka.
O desáté nám vylomili dveře. Dovnitř se protlačili četní mladíci, kteří se označili za spolužáky mého syna, převrátili police na knihy, aby shora získali lepší výhled, a poslední židle postavili na klavír. Na mou vyčítavou otázku, zda si opravdu musel přivést celou školu, můj syn uraženě odpověděl, že v této tlupě nezná nikoho. Musel jsem mu uvěřit. Mému synovi je osm, kdežto průměrný věk vetřelců byl asi dvacet let. Rozvinula se prudká výměna názorů a bratr manžela pomocnice v domácnosti Grünspanových, tedy strýc jejího dítěte, spadl na balkon Bialazurkewischových v poschodí pod námi. Naštěstí zůstal nezraněn, protože balkon zaplňovali malomocní. Přiváben hlukem, dostavil se policista hlídkující na ulici před domem a přivedl obě své dcery.
Potom se dostavily ještě tyto osoby: starší dáma neznámého původu; paní Pomeranzová, která se chtěla informovat, zda se jejímu synovci vede dobře; jemenský taneční soubor; kadeřník manželky nejlepší ze všech; jakýsi Joel Finkelstein, který se aspoň představil; švédský velvyslanec; dívka jménem Judy; několik členů etiopské studijní komise; trio akrobatů Létající Codonové; má sestra; druhá výsadkářská brigáda; bratři Karamazovi.
Hosté dostali hlad. Proklestil jsem si cestu na ulici a u pojízdných stánků jsem skoupil všechno, co měli k jídlu. Někteří z prodavačů společně se svými nespokojenými zákazníky chtěli jít se mnou, když jsem se vracel do bytu, ale vpustil jsem jen každého třetího z nich.
Úředník Úřadu pro otázky bezpečnosti obytných budov mi předal oficiální varování, že při ještě větším zatížení se balkon a snad i podlaha mohou prolomit. Potom se zeptal, zda by u nás mohl nechat manželku.
Nakonec přišel ještě instalatér Stux, u kterého jsem si na podzim roku 1952 objednali opravu kapajícího kohoutku.
Když se pravá část balkonu začala drolit, osoby tam shromážděné se stáhly do části levé. Trhliny v podlaze obývacího pokoje přiměly osoby, jež se tam nacházely, aby se přesunuly do kuchyně, ale - jak se ukázalo - toto řešení nebylo udržitelné nadlouho. Někteří hosté měli štěstí, trosky je zasypaly jen po prsa, takže o výhled nepřišli. Pokud jde o mne, o vojenské přehlídky se nezajímám.