Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Wanda Zámecká

Kapitola II. - "Už nikdy nechci jiného psa!"

Kolie tu není! Víc si Joe Carraclough neuvědomoval.
Vyběhl toho dne s ostatními dětmi ze školy a hnal se přes dvůr s onou známou bouřlivou radostí, kterou můžeme vidět před všemi školními budovami na světě v době, kdy končí vyučování. Skoro mimoděk, ze zvyku, který se v něm zakořenil za řadu týdnů a dní, zamířil přímo k brance, kde Lassie vždycky čekala.
Ale nebyla tam!
Joe Carraclough, statný, hezký chlapec, zůstal stát a snažil se srovnat si to v hlavě. Široké čelo nad hnědýma očima se svraštilo. Zpočátku vůbec nemohl uvěřit tomu, co vidí. Je to skutečně pravda?
Rozhlédl se vpravo i vlevo. Co když se Lassie zpozdila? Ale věděl, že tím to nemůže být, neboť zvířata jsou jiná než lidé. Lidé sice mají hodinky a hodiny, ale přece jen se co chvíli přistihnou, že už jdou zas "o pět minut pozdě". Zvířata poznají, kolik je hodin, a ani nepotřebují žádné strojky. Mají v sobě cosi přesnějšího než hodiny. Je to smysl pro čas a na ten se mohou vždycky spolehnout. S naprostou jistotou poznají, kdy je čas zapadnout do vyježděných kolejí denního života.
To všechno Joe Carraclough věděl. Mockrát si o tom povídali s tatínkem, když se ho Joe ptal, jak Lassie pozná, kdy má utíkat ke škole. Lassie se určitě neopozdila.
Joe Carraclough stál v sluneční záři začínajícího léta a přemítal. Náhle mu bleskl hlavou nápad!
Možná že ji něco přejelo!
Třebaže se mu při tom pomyšlení hrůzou ježily vlasy, hned tu obavu zahnal. Lassie neběhala po ulicích neopatrně, byla příliš dobře vycvičena. Chodila spořádaně a jistě a vždycky po chodníku. A pak, v Greenall Bridgi toho stejně jezdilo moc málo. Hlavní silnice vedla půldruhého kilometru odtud údolím podél řeky. Do vsi stoupala jenom užší cesta a z té se o kus dál až u vřesoviště rovného jako stůl rozbíhaly uzoučké pěšiny.
Třeba Lassie někdo ukradl!
Ale to bylo sotva možné. Lassie se nesměl nikdo cizí ani dotknout, nerozkázal-li jí někdo z Carracloughových, aby to strpěla. A pak, kdo by se ji odvážil ukrást, vždyť ji znají široko daleko v celém okolí.
Kde jenom může být?
Joe Carraclough vyřešil hádanku zrovna tak, jak to dělají statisíce chlapců na celém světě. Prostě se rozběhl domů vyklopit mamince, co má na srdci.
Pelášil hlavní ulicí, jak nejrychleji mohl. Přeběhl kolem krámků na High Streetu, nikde se nezastavil, prolétl vesnicí až k úzké stezce, která se táhla do vršku, pak utíkal vzhůru, proběhl brankou, dal se zahradní pěšinkou a vrazil do dveří domku s výkřikem: "Maminko! Maminko - Lassie se něco stalo! Nepřišla mi naproti!"
Sotva to řekl, hned poznal, že něco neklape. Nikdo nevyskočil a neptal se ho, co se děje. Na nikom nebyly vidět obavy, že jejich krásného psa potkalo něco hrozného.
Joe si toho všiml. Stál zády ke dveřím a čekal. Matka se upřeně dívala na stůl, kde prostírala k svačině. Chvilku se vůbec nepohnula. Potom pohlédla na manžela.
Joeův otec seděl na nízké stoličce u krbu, hlavu otočenou k synkovi. Zvolna, bez jediného slova se obrátil zase k ohni a upřeně do něho zíral.
"Co je, maminko?" vykřikl pojednou Joe. "Co se stalo?"
Paní Carracloughová pomaličku položila na stůl talíř a pak teprve promluvila.
"Inu, někdo mu to říct musí," řekla jakoby jen tak pro sebe.
Její muž se ani nepohnul. Obrátila se k synovi.
"Bude nejlíp, když se to dovíš hned teďka, Joe," řekla. "Lassie už na tebe u školy čekat nebude. A nemá smysl kvůli tomu brečet."
"Proč ne? Co se s ní stalo?"
Paní Carracloughová přistoupila ke krbu a pověsila nad něj kotlík. Ani se neotočila, když říkala: "Protože jsme ji prodali. Proto."
"Prodali?" opakoval chlapec zvýšeným hlasem. "Prodali! Pročpak jste Lassie prodávali - proč jste ji jenom prodávali?"
Matka se zlostně obrátila.
"Heleď, je prodaná, a když je pryč, tak je pryč. Už se na nic neptej. Tím to nezměníš. Je pryč a basta, konec řečí. Co bychom se o tom dál bavili!"
"Ale maminko..."
Chlapcův výkřik zazněl pronikavě a zmateně. Matka ho přerušila.
"Už toho mám dost! Pojď se nasvačit, a honem! Tadyhle si sedni a jez!"
Chlapec šel poslušně k svému místu u stolu. Žena se otočila k muži před krbem.
"Pojď se najíst, Same. Pámbůví, je to hubená svačina, ale."
Nedořekla. Její manžel se najednou popuzeně zvedl, beze slova zamířil ke dveřím, strhl čepici z věšáku a vyrazil ven. Dveře prudce bouchly. Na chvíli v domku zavládlo ticho. Pak maminka začala hlasitě hubovat.
"Tak vidíš, teď jsi tomu dal! Rozčilil jsi tatínka. No, a máš pokoj, co?"
Klesla unaveně na židli a zadívala se na stůl. Dlouho bylo v domku ticho. Joe věděl, že ho matka viní nespravedlivě z něčeho, zač nemůže. Ale věděl také, že matka tím zakrývá svou bolest. Bylo to úplně stejné, jako když hubovala - všichni v tom kraji jsou takoví. Drsní, paličatí, uvyklí drsnému, tvrdému životu. Když něco zapůsobí na j ej ich city, nedaj í na sobě znát, jak jim je. Ženy láteří a hašteří se, aby na nich nebylo vidět, že trpí. Nic zlého tím nemyslí. A když to potom přejde...
"Tak jez, Joe. Slyšíš?"
Matčin hlas byl teď mírný a trpělivý.
Chlapec seděl nepohnutě a civěl do talíře.
"No tak, Joe, sněz si ten chleba s máslem. Heleď, je to čerstvý chlebíček, moc dobrý, dneska jsem ho pekla. Nemáš na něj chuť?"
Chlapec sklonil hlavu ještě níž.
"Já nechci," zašeptal.
"Psi, nic jiného než psi!" vzplála znovu matka a hněvivě spustila: "Takovéhle trápení kvůli psisku! Víš co? Jestli chceš tedy něco vědět, tak ti řeknu, že jsem ráda, že už je Lassie pryč. Namouduši. Byla s ní starost jako s malým dítětem. Teďka je pryč a je pokoj, a já jsem ráda - doopravdy. Moc ráda!"
Celé baculaté tělo paní Carracloughové se zatřáslo. Matka popotáhla, vyndala z kapsy u zástěry kapesník a vysmrkala se. Potom se zahleděla na syna, který pořád seděl a ani se nehnul, zarmouceně pokývla hlavou a rozhovořila se, hlasem zas už trpělivým a laskavým.
"Pojď sem, Joe," řekla.
Chlapec se zvedl a šel k ní. Baculatou paží ho objala a mluvila s tváří otočenou k ohni.
"Podívej, Joe, jsi už velký chlapec, a tak to pochopíš. Totiž - zkrátka a dobře víš, že se nám v poslední době moc nevedlo. Víš přece, jak to vypadá. A jíst musíme a platit činži taky musíme - a protože Lassie měla ohromnou cenu - a protože jsme si zkrátka a dobře nemohli dovolit po řád ji držet, tak jsme ji to.
Doba je zlá a nesmíš, opravdu nesmíš tatínka trápit. Už takhle má starostí nad hlavu a - tak vůbec. Lassie je prostě pryč, no!"
Malý Joe Carraclough stál v domku vedle maminky a všechno to chápal. V Greenall Bridgi věděl dokonce i dvanáctiletý chlapec, co je to "zlá doba".
Celá léta, pokud se děti pamatovaly, pracovali jejich otcové na Wellingtonově dole za vesnicí. Chodili na směny, nosili si s sebou jídlo a havířské kahance. Dolovali nádherné uhlí. Potom se časy zhoršily. Šachta pracovala na omezený počet směn a výdělky šly dolů. Někdy se to s prací zlepšilo a horníci zase fárali všech šest směn.
Všichni se z toho radovali. Přepych sice žádný neměli, neboť v hornických vesničkách se žije i přinejlepším těžko, ale aspoň trávili čas pěkně v rodinné pospolitosti a hleděli do budoucna s odvahou. A třebaže obědy i večeře byly prosté, na každého se dostalo.
Teprve před několika měsíci zavřeli důl nadobro. Veliké kolo těžní věže se přestalo točit. V době střídání směn se už horníci nehrnuli na nádvoří před šachtou. Místo toho se zapisovali ve zprostředkovatelně práce. Postávali na rohu a čekali. Ale práce nebyla. Zřejmě patřili k "postiženým oblastem" - jak se tomu říkalo v novinách - to znamená k místům, z nichž se odstěhoval všechen průmysl. Celé vesnice byly tehdy bez práce. Lidé si nijak nemohli vydělat na živobytí. Vláda vyplácela nezaměstnaným podporu - každý týden jistou částku - aby nezemřeli hlady.
Joe to věděl. Slyšel, jak si o tom lidé ve vsi vypravují. Vídal muže před zprostředkovatelnou. Věděl, že otec už nechodí na šachtu. Uvědomil si také, že rodiče o tom před ním nikdy nemluví. Svým drsným, ale přesto laskavým chováním se vždycky snažili, aby jejich životní břemeno netížilo také jeho - vždyť je ještě dítě!
Rozum mu to sice všechno jasně říkal, v nitru však stále truchlil pro Lassie. Ale přemohl se. Chvilku stál nepohnutě a potom položil matce jedinou otázku: "Nemohli bychom si ji, maminko, jednou koupit zpátky?"
"Podívej, Joe, byl to moc vzácný pes a na naši kapsu je strašně drahý. Ale jednou si pořídíme jiného. Jen počkej, časy se možná změní a potom budeme mít zase štěně. Že už se těšíš, viď?"
Joe Carraclough se podíval do země a pomalu zavrtěl hlavou. Sotva ho bylo slyšet, když říkal: "Jakživ už nechci jiného psa. Nikdy! Chci jenom - Lassie!"