Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Smrt měla v Rusku jiný pach než v Africe. V Africe za prudké anglické palby taky ležely mrtvoly mezi liniemi dlouho nepohřbené, ale slunce pracovalo rychle. Za nocí vítr přinášel ten nasládlý, dusivý a těžký pach - plyn nafoukl mrtvé a ti se v záři cizích hvězd strašidelně napřimovali, jako by se ještě jednou dali do boje, mlčky, bez naděje, každý sám; - avšak už následujícího dne se začali scvrkávat, nekonečně unavení se choulili k zemi, jako by se do ní chtěli zavrtat - a když pro ně později mohli dojít, byli mnozí z nich už lehouncí a vyschlí, a z těch, které někde našli až po týdnech, zbyly málem už jen kostry, volně se klátící v uniformách, jež jim byly najednou příliš velké. Byla to suchá smrt v písku, slunci a větru. V Rusku byla smrt mazlavá a smrdutá.
Lilo celé dny. Sníh mizel. Měsíc předtím ho bylo přes dva metry. Zničená vesnice zpočátku vypadala, že se sestává jen ze zuhelnatělých střech; nyní noc co noc nehlučně vyrůstala z klesajícího sněhu. Vykoukly římsy oken, za pár dní nato oblouky dveří, pak schody, vedoucí do rozbředlé běloby. Sníh tál a tál, a s ním přicházeli mrtví.
Byli to staří mrtví. O vesnici se bojovalo několikrát - v listopadu, v prosinci, v lednu a teď v dubnu. Dobyli ji a opustili a dobyli a znovu opustili, přišly sněhové bouře a zasypala mrtvoly, často už během několika hodin tak hluboko, že řadu z nich saniťáci nemohli najít - a pak téměř každý den rozhodil novou vrstvu běloby přes tu spoušť, jako když nemocniční sestra přehodí prostěradlo přes zakrvácenou postel.
Nejdřív se objevili lednoví mrtví. Leželi nejvýš a vylezli začátkem dubna, hned jak začalo ubývat sněhu. Byli na kost zmrzlí a tváře měli z šedého vosku.
Pohřbívali je jako prkna. Na pahorku za vsí, kde neleželo tolik sněhu, jej odházeli lopatami a vykopali jámy do zmrzlé země. Byla to dřina.
U prosincových mrtvých našli zbraně, které patřily mrtvým z ledna. Pušky a ruční granáty klesly hlouběji než těla; občas i helmy. U těchhle mrtvol se osobní známky daly vyříznout snadněji, sněhová voda už látku rozmočila. Stála v otevřených ústech, jako by se ti mrtví utopili. Některým roztály sem tam i o končetiny. Když je odnášeli, bylo tělo ještě ztuhlé, ale paže se už klátila a houpala - jako by kynula, strašlivě a skoro obscénně. Všem, kdož leželi na slunci, roztály nejdřív oči. Ztratily skelný výraz a panenky zrosolovatěly. Led se v nich rozpustil a pozvolna vytékal ven - oči jako by plakaly.
Pak zas najednou na několik dní přituhlo. Sníh zmrzl a zledovatěl. Už neklesal. Pak se však znovu vrátil líný, teplý vítr.
V povadlé bělosti se nejdřív objevila šedivá skvrna. Za hodinu to byla ruka, křečovitě trčící vzhůru. "Tamhle je už zas jeden," poznamenal Sauer.
"Kde?" zeptal se Immermann.
"Naproti, před kostelem. Nevyhrabeme ho?"
"Na co? Však on už ho vítr vyhrabe sám. Tam vzadu je ještě nejmíň na dva metry sněhu. Tahle zatracená vesnice leží přece níž než všechno ostatní kolem. Nebo snad mermomocí chceš ještě jednu dávku ledové vody do holínek?"
"Jasně že ne." Sauer zašilhal ke kuchyni. "Máš tušení, čím nás dnes uctí?"
"Zelím. Zelím s vepřovým, brambory a vodou. Vepřové se ovšem nekoná."
"Samozřejmě zelí! To je tenhle týden už potřetí." Sauer si rozepl kalhoty a vymočil se. "Loni jsem čůral velkým obloukem," prohlásil s hořkostí. "S vojenským řízem, jak se sluší a patří. Bylo mi dobře. Prvotřídní žrádlo. Každý den jsme postoupili tolik a tolik kilometrů! Myslel jsem, že budu za chvíli doma. Teď čůrám jako civilista, zasmušele a nebaví mě to."