Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

Kantorkové měli nám, osmnáctiletým, být zprostředkovateli a průvodci do světa dospělosti, do světa práce, povinnosti, kultury a pokroku: do budoucnosti. Občas jsme se jim posmívali, občas jsme jim tropili drobná alotria, ale v podstatě jsme jim věřili. Byli pro nás nositeli autority, a s pojmem autority nám v mysli splývala představa většího porozumění a lidštějšího vědění. Leč první mrtvý, kterého jsme spatřili, toto naše přesvědčení roztříštil. Vnutil nám poznání, že náš fyzický věk je poctivější než jejich; Kantorkové měli na své straně jen frázi a dovednost. První bubnová palba nám ukázala náš omyl, a pod ní se zhroutil světový názor, který nám vštěpovali. Zatímco oni ještě psali a mluvili, my jsme viděli nemocnice a umírající - zatímco oni označovali službu státu za to největší na světě, my už věděli, že smrtelná úzkost je silnější. Ale proto se z nás nestali žádní vzbouřenci, žádní zběhové, žádní zbabělci - pro žádné z těch slov Kantorci nechodili daleko -, milovali jsme svou vlast stejně jako oni a při každém útoku jsme šli statečně kupředu - ale teď už jsme rozlišovali; najednou jsme prohlédli. A viděli jsme, že z jejich světa už nezbylo nic. Najednou jsme byli strašlivě sami - a sami jsme se s tím museli vyrovnat.

Náš vojenský výcvik trval deset neděl a ovlivnil nás pronikavěji než deset let školní docházky. Naučili jsme se, že vyleštěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril. Šli jsme na vojnu s nadšením a s dobrou vůlí; ale udělali všecko, aby to z nás vytloukli. (...) V té době jsme zakusili všechny vůbec možné šikany a drezúry kasárenského dvora a často jsme vzteky až brečeli. Někteří z toho i onemocněli, Wolf dokonce zemřel na zápal plic. Ale dát se tím zlomit - to bychom se sami považovali za směšná miminka. Stali se z nás lidé tvrdí, nedůvěřiví, podezíraví, nelítostní, mstiví, suroví - a to bylo dobře; neboť právě tyto vlastnosti nám chyběly. Kdyby nás byli poslali do zákopů bez takového výcviku, bez této průpravy, většina z nás by se asi byla zbláznila. Ale takhle jsme byli připraveni pro to, co nás čekalo. Nezhroutili jsme se, přizpůsobili jsme se; našich dvacet let, naše mládí, které nám mnohé jiné ztěžovalo, nám při tom pomohlo. Nejdůležitější však bylo, že se v nás probudil pocit sounáležitosti, soudržnosti, který se pak na frontě vystupňoval v to nejlepší, co válka přinesla: v kamarádství!

"Ten Himmelstoss je jako listonoš jistě skromný člověk," říkám, když se Albertovo zklamání utišilo. "Čím to přijde, že jako poddůstojník je takový ras?" Otázka vytrhuje Kroppa z melancholie. "To není jenom Himmelstoss. Takových je velmi mnoho. Jakmile dostanou prýmky nebo šavli, jsou z nich jiní lidé. Jako by se nažrali betonu."

"Je sám?" šeptal Kropp. "Je!" - Tjaden a já jsme plíživě obešli haldu kamení. Vtom se už zablýskla přezka jeho opasku. Byl patrně trochu nachmelený; zpíval. Nic zlého netuše nás minul. Popadli jsme cíchu, tiše jsme vyskočili, zezadu jsme mu ji přetáhli přes hlavu, pak jsme ji rychle strhli dolů, takže tu stál jako bílý pytel a nemohl zvednout paže. Zpěv odumřel. V příštím okamžiku už tu byl Haie Westhus. Rozpaženýma rukama nás odhodil, jenom aby byl první. Požívačně zaujal vhodnou pozitúru, zvedl paži jak železniční šraňk a rukou jak uhlířská lopata lískl bílému pytli facku, která by zabila vola. (...) Konečně Haie postavil Himmelstosse zase na nohy a předvedl soukromé představení. Zvedl pravici, vypadalo to, jako by si chtěl z oblohy utrhnout hvězdu, a s tímto rozmachem ubalil Himmelstossovi po hubě. Himmelstoss se překotil. Haie ho zase zvedl, postavil si ho pěkně do rány a levičkou mu trhl prvotřídně cílenou facku číslo dvě. Himmelstoss zavyl a dal se na útěk po všech čtyřech. Jeho pruhovaná listonoší zadnice svítila v měsíční záři. - My zmizeli cvalem.

Pro mne je fronta přízračný, strašidelný vír. I když je člověk ještě daleko od jeho centra, v tiché, klidné vodě, přece už cítí savou sílu, která ho přitahuje; pomalu, neodolatelně, že se člověk ani moc nevzpouzí. Ale ze země, ze vzduchu k nám proudí obranné síly - hlavně ze země. Pro nikoho země neznamená tolik jako pro vojáka. Když se k ní tiskne, dlouze, prudce, když se do ní v smrtelné úzkosti z palby tiskne obličejem a údy, pak je země jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou; sténá svůj strach a své výkřiky do jejího mlčení a bezpečnosti - země je přijímá a propouští vojáka k novým deseti vteřinám běhu a života, znovu se ho chápe, a někdy navždycky.

"No, taky jste tady?" Ale Albert není jeho přítelem. Odpovídá úsporně: "Trochu déle než vy, bych řekl." Zrzavý knír se chvěje. "Vy mě asi už neznáte, co?" Teď Tjaden otevírá oči: "Ba jo." Himmelstoss se obrací k němu: "To je přece Tjaden, že ano?" Tjaden zvedá hlavu: "A víš kdo jsi ty?" Himmelstoss je celý tumpachový. "Odkdy si tykáme? Přece jsme spolu nelehávali ve škarpě?" (...) Tjadena zmínka o škarpě tak dožírá, že je vzteky až vtipný: "Se ví, že né! Tam ses rochnil sám." Teď je oheň i na Himmelstossově střeše. Tjaden ho však nepouští ke slovu. Mermomocí si musí ulevit a proslovit, co měl nachystáno: "A chceš vědět, co jsi ty? Jsi svině, abys to věděl! To už jsem ti chtěl dávno říct." Zadostiučinění mnoha měsíců mu září ze světlých prasečích oček, když hřímá tu svini. I Himmelstoss se nyní utrhuje od řetězu: "Kam se hrneš, ty hovnivále, ty rašelináři umazaná? Vstaňte a stůjte v pozoru, když s vámi mluví představený!" Tjaden mu velkopansky, blahosklonně kyne: "Můžete si dát pohov, Himmelstossi. Odchod." Himmelstoss se mění v Služební řád, stižený záchvatem zuřivosti. Císař by nemohl být uraženější. Vyje: "Tjadene, nařizuji vám služebně: Vstaňte!" "Ještě něco?" informuje se Tjaden.

Opírám se o zeď a tisknu přílbu a pušku, seč jsem, ale nemohu z místa, schodiště se mi rozplývá před očima, tluču se do nohou pažbou pušky a hněvivě zatínám zuby, ale nic nezmohu proti tomu jednomu slovu, které zvolala sestra, nic proti tomu slovu nezmohu, bolestným násilím se nutím, abych se smál a mluvil, ale nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo, a tak stojím na schodišti, nešťastný, bezmocný, v hrozné křeči, a nechci, a slzy mi pořád jenom stékají po tváři.

Představoval jsem si dovolenou jinak. A před rokem byla opravdu jiná. Jsem to patrně já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem je propast. Tenkrát jsem válku ještě neznal, byli jsme na klidnějších úsecích. Dnes cítím, že mě ten rok, aniž jsem o tom věděl, nějak zdeptal, jakoby rozmělnil. Už se zde nevyznám, je to cizí svět. Jedni se vyptávají, druzí se neptají a je na nich vidět, že jsou na to pyšni; někteří to dokonce říkají naplno a tváří se přitom chápavě, jako že o těch věcech nelze mluvit. Moc si na tom zakládají. (...) Lidé jsou zde jiní, zde jsou lidé, kterým jaksi nerozumím, kterým závidím a jimiž opovrhuji.

Ach, maminko, maminko! Pro tebe jsem dítě, - proč ti nemohu položit hlavu do klína a plakat? Proč musím vždycky být ten silnější, ten, co se víc ovládá? Přece bych také jednou chtěl plakat a dát se utěšovat, vždyť opravdu nejsem o moc starší než dítě, ve skříni ještě visí mé krátké chlapecké kalhoty, - vždyť je to všechno tak nedávno, proč jsou ony časy tytam? (...) Koušu do polštáře, křečovitě svírám pěsti kolem železných tyčí postele. Nikdy jsem sem neměl jezdit. Byl jsem lhostejný tam venku a často bez naděje; teď už to nikdy nebudu umět. Byl jsem voják, nyní nejsem nic víc než bolest o sebe, o svou matku, o všechno, co je tak bezútěšné a bez konce. Nikdy jsem neměl jezdit na dovolenou.

Jak vlastně válka vůbec vzniká? "Většinou tak, že jedna země druhou těžce urazí," odpovídá Albert poněkud profesorálně. Ale Tjaden dělá, jako by měl dlouhé vedení: "Jedna země? To mi nejde na rozum. Kopec v Německu přece nemůže urazit kopec ve Francii? Nebo nějaká řeka nebo les nebo žitné pole?" "Jseš opravdu takový pitomec," vrčí Kropp, "nebo to na nás jen hraješ? Tak jsem to přece nemyslel. Jeden národ urazí druhý -" "V tom případě tady nemám co pohledávat," odpovídá Tjaden. "Já se necítím uražený." "Tobě taky něco vysvětlovat," zlobí se Albert, "ale vesnických chrapounů, jako jsi ty, se to netýká." "Tím spíše teda můžu jít domů," trvá na svém Tjaden a všechno se směje.

Za minutu se ve dveřích objevuje sestra. Ve svém bílém a černém oděvu vypadá jako pěkný exemplář toho, co se dává na konvici, aby káva nevystydla.

Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí. Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby to všechno bylo ještě rafinovanější a aby to trvalo ještě déle. A stejně jako já to vidí všichni lidé mého věku, zde i tam na druhé straně, na celém světě, se mnou to prožívá moje generace. Co udělají naši otcové, až jednou povstaneme a předstoupíme před ně a budeme žádat, aby složili počet ze svých činů? Co čekají od nás, až nadejde čas, kdy nebude válka? Po léta bylo naším zaměstnáním zabíjet - bylo to naše první povolání, první existence. Naše vědění o životě je omezeno na smrt. Co se potom ještě má stát? A co se pak má stát s námi? Co z nás má být?

Jsem velmi smutný, není přece možné, aby z mého života zmizel Katcza, - Katcza, můj přítel, Katcza se svislými rameny a s tenkým, měkkým knírkem, Katcza, kterého znám jinak než všechny ostatní lidi na světě, Katcza, s nímž jsem sdílel tato léta - není možné, není přece vůbec možné, abych Katczu snad už nikdy nespatřil. (...) Katczovy ruce jsou teplé, beru ho kolem ramen, abych mu mohl čajem omýt tvář. Vtom cítím, jak mi vlhne ruka, jíž jsem mu zvedal hlavu. Ukládám Katczu zpátky na zem, vytahuju ruku zpod jeho záhlaví: je zakrvácená. Saniťák zase tiše hvízdá. "Vidíš-" Katcza cestou dostal - aniž jsem to zpozoroval - střepinu do hlavy. Dírka je docela malinká, musela to být nepatrná, zabloudilá střepinka. Ale stačila, Katcza je mrtev.

Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už nic mi vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal - to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, nechť to, co ve mně říká "já", bude či nebude chtít.

***

Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.
Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit - výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.