Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Připadalo by mi to hrozné, kdybys nic neprožil a vykládal mi, že jsem první ženou v tvém životě."

"Věřit," řekla Lillian, "je naproti tomu mnohem smutnější slovo, než si člověk myslí."

Jeho úcta k životu nezacházela tak daleko, aby nevěděl, že příliš mnoho péče může nemocného zabít právě tak jako příliš málo.

Lillian si prohlížela malého, neústupného mužíka. "Kolik je ti, strýčku Gastone?"
"Co má zas tohle znamenat? Vždyť to víš."
"A kolika myslíš, že se dožiješ let?"
"To je ale nestydatá otázka. Na něco takového se nikdo starších lidé neptá. To ví jen pámbu."
"Pámbu ví mnoho. Nemyslíš, že jednou bude muset zodpovědět spoustu otázek? Taky bych se ho na leccos zeptala."
"Cože?" Gaston vytřeštil oči. "Co to tu mluvíš?"
"Nic." Lillian musela potlačit zlost, která se jí na okamžik zmocnila. Tady před ní stál tenhle načepýřený trpaslík, jako kohoutek, nezničitelný šampión na třiceticentimetrovou závodní trať, který je starý, ale bude žít určitě o pár let déle než ona, který všechno zná, na všechno má svůj názor a tyká si s Pánem Bohem.
"Strýčku Gastone," řekla, "kdybys mohl ještě jednou žít svůj život, žil bys jinak?" "Samozřejmě." "Jak?" zeptala se Lillian se slabou nadějí. "Určitě bych se už nestal obětí devalvace franku. Už v roce 1914 bych nakoupil americké akcie - a pak nejpozději v roce 1938 -" "Ano, strýčku Gastone," přerušila jej Lillian. "Rozumím."

Najít Boha v Gastonovi bylo těžší než najít modř a třpyt nebe ve špinavé vodě, odtékající do kanálů. Najít ho bylo těžší u většiny lidí, jež znala. Dřepí ve svých kancelářích za psacími stoly, jako by byli všichni dvojnásobnými Metuzalémy, to je jejich bezútěšné tajemství! Žijí, jako by smrt neexistovala.

"Chci zpátky," řekla Lillian. "Zpátky? Kam?" zeptal se Volkov opatrně. Mlčela. "Byla jsem už na cestě zpátky," řekla pak. "Nemusíš tomu věřit."
"Proč bych tomu neměl věřit?"
"Proč bys měl?"
"Jednou jsem udělal tutéž chybu co ty, Dušo. Před mnoha lety. Taky jsem se vrátil." Lillian drobila na talíři kůrku chleba. "Není to nic platné, když se to někdo snaží druhému vysvětlit předem, viď?"
"Není. Člověk na to musí přijít sám. Jinak by si pořád myslel, že propásl to nejdůležitější..."

Lillian zemřela o šest týdnů později, za bělostného letního poledne, které bylo tak tiché, jako by celý kraj ani nedýchal. Zemřela rychle, neočekávaně a sama. Boris odešel na chvíli dolů do vsi. Když se vrátil, našel ji na posteli mrtvou. Obličej měla strhaný; zadusila se při chrlení krve a ruce měla křečovitě sevřené u hrdla. Ale zakrátko se její rysy vyrovnaly a obličej zkrásněl tak, jak už jej dávno nepamatoval. Taky se domníval, že byla šťastná, dá-li se vůbec kdy o někom říct, že byl šťastný.