Menu
Remarque Erich Maria (*22.06.1898 - †25.09.1970)
Stíny v ráji
Nataša přikývla. „Chtěla bych tolik světla, jak jen je to v tomhle ponurém městě možné. Dny se krátí.“
Zamířili jsme nahoru z Páté avenue, kolem hotelu Sherry Netgerland, směrem k Central Parku. Ze zoo byl slyšet řev lvů, přehlušující i pouliční hluk dopravy. Zastavili jsme se ve Vieille Russie a prohlíželi si ikony pro carskou rodinu z onyxu a zlata. Ruští emigranti, tato aristokracie mezi utečenci, je sem ještě stále prodávali. To nepominulo, tak jako nikdy nepominuli Donští kozáci, kteří pořádali dál koncerty, jako by vůbec nezestárli.
„Tady venku už začíná podzim,“ řekla Nataša a ukázala dolů k Central Parku. „Pojďme zpátky k van Cleefovi a Arpelsovi.“
Loudali jsme se kolem výkladních skříní, v nichž byly vystaveny podzimní modely. „Tohle už mám dávno za sebou,“ řekla Nataša. „Fotografovali jsme je v červnu. Pořád jsem o jedno roční období napřed. Zítra fotíme kožichy. Snad proto mám pocit, že život ubíhá rychleji. Zatímco si ostatní ještě pochvalují léto, já už v sobě nosím podzim.“
Zastavil jsem se a políbil ji. „Jaké to vedeme řeči,“ řekl jsem. „Jako Turgeněvovy nebo Flaubertovy postavy. Devatenácté století. Teď už máš v sobě zimu s vánicemi, kožichy a krby, ty poselkyně ročních období!“
„A ty?“
„Nevím. Snad vzpomínku na zkázu a násilí. O americkém podzimu a zimě nevím nic. Tuhle zem znám jen na jaře a v létě. Nevím, jak vypadají mrakodrapy ve sněhu.“
Došli jsme až k 42. ulici a vrátili jsme se zpátky přes Druhou avenue.
„Zůstaneš dnes v noci u mě?“ zeptala se Nataša.
„Můžu?“
„Máš tam kartáček na zuby a prádlo. Pyžamo nepotřebuješ. Oholit se můžeš mým aparátem. Nerada bych dnes v noci spala sama. Vítr zesílí. Chci, abys ležel vedle mne a utěšoval mě, až se probudím. Chtěla bych být strašně sentimentální a být utěšována a znovu s tebou usnout a cítit podzim a zapomenout na něj a znovu jej cítit.“
„Zůstanu u tebe.“
„Dobrá. Lehneme si a budeme cítit jeden druhého. Naproti v zrcadle budeme vidět své obličeje a budeme naslouchat bouři. Naše oči se chvílemi vyděsí a trošku potemní, až ji uslyšíme. Pak mě k sobě přivineš a budeš mi vyprávět o Florencii a Paříži a Benátkách a o všech místech, kde spolu nikdy nebudeme.“
„Nikdy jsem nebyl v Benátkách, ani ve Florencii.“
„Ale může o tom vyprávět, bude to, jako bys tam byl. Možná že se rozbrečím a budu vypadal ohavně. Když brečím, tak je po kráse. Ale ty mi to odpustíš, i tu mou sentimentalitu.“
„Jistě.“
„Pak tedy pojď a řekni mi, že mě miluješ, že mě budeš vždycky milovat a že nikdy nezestárneme.“
Zdroj: Lilith, 10.04.2004
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Erich Maria Remarque - Stíny v ráji
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
vnímání světa pojďme společně Vodopády prost svět naší generace Můj životní styl výlet na houby první velký případ problém s... kouření a alkohol labyrint ŠOHAJ klub sebevrahů V supermarketu elška Naturalismus Praha město Agnes žaluji malostranske povidky Vocilka 17. listopadu kramerius vlčí Tanec trosečníků U rentgenu profesionální žena dílna lidská svoboda oscar
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 705 952 222
Odezva: 0.03 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí