Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na podzim v posledním ročníku jsem si navykl chodit do knihovny radcliffské dívčí koleje. Nejen abych se koukal po holkách, i když přiznávám, že jsem se po nich díval rád. Bylo tam ticho, nikdo mě neznal a knihy, které jsem potřeboval, jsem tu spíš dostal. Den před jednou zkouškou z historie jsem se ještě nestačil mrknout ani do první knihy ze seznamu předepsané literatury, což je místní harvardská choroba. Přiloudal jsem se k pultu, kde se vydávaly knihy, abych dostal svazek, který mě nazítří měl zachránit. Pracovaly tu dvě dívky. Jedna vysoká, běžný sportovní typ, druhá obrýlená, pěkná kočka. Rozhodl jsem se pro tu čtyřokou.
"Máte Zánik středověku?"
Hodila po mě okem.
"Nemáte svou knihovnu?" zeptala se.
"Heleď, Harvard může používat radcliffskou knihovnu."
"Nemluvím o tom, co je v předpisech, hošánku, mluvím o etice. Vy máte pět miliónů knih. My máme mizernejch pár tisíc."
Bože, slečna je suverén! Myslí si, když je poměr Radcliffu k Harvardu pět ku jedné, že děvčata musí být pětkrát chytřejší. Normálně se s takovými typi nebavím, ale tehdy jsem tu blbou knihu ukrutně potřeboval.
"Heleď, já tu blbou knihu potřebuju."
Byl bys tak laskav, hošánku, a krotil se ve svých výrazech z přípravky?"
"Podle čeho soudíš, že jsem v přípravce?"
"Je to na tobě vidět, že jsi bohatej a omezenej," řekla a sundala si brýle.
"To jsi na omylu," ohradil jsem se. "Jsem totiž inteligentní a chudý."
"Ale jdi, hošánku. Já jsem inteligentní a chudá."
Dívala se mi přímo do tváře. Oči měla hnědé. Dobrá, možná že vypadám nemožně, ale to ještě neznamená, že mě nějaká holka z Radcliffky - i když má hezké oči - může pokládat za pitomce.
"Proč si, kruci, myslíš, že jsi tak inteligentní?" zeptal jsem se.
"Protože bych s tebou nešla na kafe."
"Heleď - ani bych tě nepozval."
"A proto jsi tak omezenej."

***

Jednou v neděli odpoledne jsme seděli v mém pokoji a učiji jsme se.
"Olivere, když tu budeš takhle sedět a koukat, jak se učím, tak tě vyrazí."
"Nedívám se, jak se učíš. Učím se."
"Kecáš. Díváš se mi na nohy."
"Jenom chvilkama. Po každé kapitole."
"Ta kniha má teda pěkně krátké kapitoly."
"Podívej, ty namyšlená buchto, zase nejsi taková krasavice."
"Já vím. Ale co mám dělat, když ty si to myslíš?"
Praštil jsem s knihou a přešel jsem k ní.
"Jenny, proboha, jak mohu číst Johna Stuarta Milla, když jsem už skoro mrtvý z toho, jak mám na tebe chuť?"
Vztáhla obočí a zamračila se.
"Olivere, jestli chceš..."
Klečel jsem u její židle. Podívala se zase do knihy.
"Jenny-"
Pomaličku zavřela knihu, odložila ji, pak mi položila ruce kolem krku.
"Olivere - jestli chceš-"
Stalo se to naráz. Všechno.

***

„Chceš tím říct, že půjdeš péct koláče do Cranstonu v Rhode Island?“
Mluvilo ze mě zoufalství.
„Pečivo,“ řekla.“A nedělej si legraci z mého otce.“
„Tak mě neopouštěj, Jenny, prosím tě.“
„A co moje stipendium? Co Paříž, kterou jsem za celej pitomej život nikdy neviděla?“
„A co naše manželství?“
Byl jsem to já, kdo pronesl tato slova, ačkoli jsem si na zlomek vteřiny nebyl jistý, že jsem to skutečně byl já.
„Kdo mluvil o manželství?“
„Já. Mluvím o něm teď.“
„Ty si mě chceš vzít?“
“Ano.“
Naklonila hlavu, neusmála se, jen se zeptala:
„Proč?“
Podíval jsem se jí přímo do očí.
„Proto,“ řekl jsem.
„Aha,“ řekla. „To je pádný důvod.“

Čtenářský deník	-	Doktoři, Doktoři (2)
	-	Muž, žena a dítě
	-	Oliverův příběh
	-	Osudová láska
	-	Příběh jedné lásky /Love Story/, Příběh jedné lásky /Love Story/ (2)
	-	Víra a láska