Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Opona se zvedá. Přítmí. Stařeček stojí na stoličce a vyklání se z levého okna. Stařenka zapaluje plynovou lampu. Zelené světlo. Stařenka zatahá Stařečka za rukáv.

Stařenka: Pojď, broučku, zavři okno, ta voda páchne shnilotinou a nalítají nám sem komáři.
Stařeček: Dej pokoj!
Stařenka: No tak, broučku, pojď si sednout. Nevykláněj se, nebo spadneš do vody. Víš, co se stalo Františkovi Prvnímu. Tak pozor, pozor.
Stařeček: Zase příklady z dějin! Mně se už, bobečku, z těch francouzských dějin dělá zle. Chci se dívat, ty lodičky jsou jako skvrny na vodě, když svítí slunce.
Stařenka: Vždyť je nemůžeš vidět, slunce zapadlo, je noc, holoubku.
Stařeček: Zbyly tam po nich stíny. (Hodně se vyklání.)
Stařenka (má co dělat, aby ho stáhla zpátky): Ach!... ty mě děsíš, broučku... pojď si sednout, už je neuvidíš. Nemá to cenu. Je tma...
Stařeček se nechá nerad odtáhnout.
Stařeček: Chtěl jsem se dívat, tak rád se dívám na vodu.
Stařenka: Jak to můžeš dělat, broučínku?... Mně se z toho motá hlava. Ach, tenhle dům, tenhle ostrov, nemůžu si na to zvyknout. Kolem dokola samá voda, od oken, až kam dohlédneš, voda, voda, voda...

Stařenka vede Stařečka za ruku, jdou si sednout na židle na předscéně; Stařeček se zcela samozřejmě posadí Stařence na klín.

Stařeček: Šest hodin... A už je tma. To nebejvalo, pamatuješ, ještě v devět, v deset, o půlnoci bylo světlo.
Stařenka: No, to je pravda, ty máš ale paměť!
Stařeček: Všecko se to změnilo.
Stařenka: Ale proč, řekni, proč?
Stařeček: Já nevím, Semiramido, nevím, děvenko... Je to možná tím, že čím jde člověk dál a dál, zapadá hloub a hloub. A všecko proto, že se země točí, točí, točí a točí...
Stařenka: Točí, točí, ty můj holenku... (ticho.) Ach, vážně, tobě to myslí. Ty jsi velikej talent, broučku. Ty jen mít v životě trochu ctižádosti, tak z tebe byl šéfprezident, šéfpremiér, šéfkrál, šéfprimář nebo, nebo třeba šéfmajor.
Stařeček: K čemu by nám to bylo? Nežilo by se nám o nic líp... a pak, máme svoje postavení, tak jako tak jsem něco jako major, něco jako majordomus, když jsem domovník.
Stařenka (hladí Stařečka, jako se hladí dítě): Ty můj drobečku, drobátko moje...
Stařeček: Strašně se nudím.
Stařenka: Byls veselejší, když ses díval na vodu... Tak něco předveď, jak onehdy večer, ať přijdem na jinačí myšlenky.
Stařeček: Ty něco předveď, je řada na tobě.
Stařenka: Na tobě.
Stařeček: Na tobě.
Stařenka: Na tobě.
Stařeček: Na tobě.
Stařenka: Na tobě.
Stařeček: Vypij si čaj, Semiramido.
Žádný čaj tam ovšem není.
Stařenka: Tak napodob únor.
Stařeček: Nemám rád měsíce, jak je rok dlouhej.
Stařenka: Jak je rok dlouhej, zatím nic jinýho není. No tak, udělej mi to radost...
Stařeček: Tak dobře, tohle je únor.
Podrbe se na hlavě jako Stan Laurel.
Stařenka (se směje a tleská): To je ono, děkuju, děkuju ti, ty jsi strašně roztomilej, broučku. (Líbá ho.) Ach, ty jsi talent, tys moh bejt nejmíň šéfmajordomus, kdybys byl chtěl...
Stařeček: Jsem domovník, majordomus.

Ticho.

Stařenka: Vyprávěj mi tu historku, víš, tamtu, jak jsme se jí smáli...
Stařeček: Zase? ... Ta už je mně protivná... Jak jsme se jí smáli? Pořád tu samou? ... Pořád na mě chceš stejný věci... "Smáli, smáli..." Ale když je to nuda... Pětašedesát let jsme spolu a já ti mám pořád a pořád, večer co večer opakovat stejný historky, napodobovat stejný lidi, předvádět stejný měsíce... Pořád dokola... Mluvme o něčem jiným...
Stařenka: Ale mě to, brouku, nenudí... Je to tvůj život. Strašně mě zajímá.
Stařeček: Už ho znáš nazpaměť.
Stařenka: Ale jako bych hned vždycky všecko zapomněla... A večer mám zas v hlavě jak vymeteno... Ale to víš, milánku, že pro to něco dělám, beru projímadlo... Po tom jsem večír jak znovuzrozená, všecko vůli tobě, holoubku... Tak spusť, prosím tě.
Stařeček: Když chceš.
Stařenka: Tak se do toho dej, vypravuj... Ta historka je i moje, co je tvoje, to je moje. No, tak jsme přiš...
Stařeček: Tak jsme přiš... bobínku...
Stařenka: Tak jsme přiš.. miláčku...
Stařeček: Tak jsme přišli k takový veliký mříži. Promoklí skrz naskrz, zmrzlí až na kost; celý hodiny, dny, noci týdny...
Stařenka: Měsíce...
Stařeček: V dešti... Třásly se nám kolena, nohy, nosy, uši, zuby nám drkotaly... Osmdesát roků... A oni nás nepustili dovnitř... A kdyby aspoň otevřeli vrátka do zahrady...

Ticho.

Stařenka: Tráva v zahradě byla mokrá.
Stařeček: Byla tam cestička, která vedla na takovou malou náves, vprostředku byl takovej vesnickej kostelíček. Co to bylo za vesnici? Nevzpomínáš si?
Stařenka: Ne, broučku, už nevím.
Stařeček: Jak se tam šlo? Kudy vede ta cesta? Jmenovalo se to myslím Paříž...
Stařenka: Paříž, to, holenku, nikdy neexistovalo.
Stařeček: Že to město neexistovalo? Vždyť se propadlo... Bylo to samo světlo a zhaslo, zhaslo před čtyřmi sty tisíci lety... Až na tu písničku, nezbylo z něho vůbec nic.
Stařenka: Opravdickou písničku? To je k smíchu. Jakou písničku?
Stařeček: Takovou ukolébavku, alegorii: "Paříž je vždycky Paříž."
Stařenka: Šlo se tam zahradou? Bylo to daleko?
Stařeček (zasní se, roztržitě): Písnička?... Déšť?...
Stařenka: Ty seš velikej talent. Kdybys byl měl v životě jen trochu ctižádosti, tys moh bejt šéfkrál, šéfredaktor, šéfherec, šéfmajordomus... A je to všecko v řiti... V nejčernější řiti... V nejčernější řiti, to ti tedy řeknu.

Ticho.

Stařeček: A tak jsme přiš...
Stařenka: Jo, tak pokračuj... Vypravuj...
Stařeček (zatímco Stařenka se rozesměje nejdřív tiše, dětinsky a potom čím dál hlasitěji, až se Stařeček rozesměje taky): A tak jsme se smáli, až jsme se za břicha popadali, taková legrace to byla... Když přišel ten chlápek, ten pupkáč, ten s nahatým pupkem, s tou napucanou papulou, ten puček, když přiš.. přišel nahatej pupek... až se nám pupky třásly smíchy, bylo to k popukání, k popukání, váleli smíchy... po pupku... plácali smíchy, napucaný pupky. A on nahatej... smáli, tak řehonili, chechtali, řeh...
Stařenka (směje se): Řehtali, když ten chlápek, celej nahatej, papulu takhle, pupkáč, váleli smíchy...
Oba (smějí se): K uřeh.....K uřehtání... Když přiš.. přiš... Ha!... Ha!... Ha... papulu... pupek.. naha...nahatej....pupkáč... k popukání. (Zaposlouchají se.) Tak jsme se... nahatej pupek... přiš... pupkáč... (potom se oba zvolna utišují.) Ach ... to bylo.... Když... ach... nasmá.... nasmáli.
Stařenka: Tak tohle byla ta tvoje slavná Paříž.
Stařeček: Kdo by to moh říct líp než já.
Stařenka: Ach, ty seš, broučku, tak úžasnej, opravdu tak úžasnej, tys to moh v životě dotáhnout daleko, tys měl na víc než na nějakýho majordoma.