Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Petr Durdík

Děj se koná před domem Medeiiným v Korinthu.

Prologos

Chůva: Kéž nikdy Argo nebyla by prolétla
skrz Symplegady tmavé k zemi kolchické,
ni v Pelijských se lesích nebyl skácel kdys
smrk podťatý, ni vesel zástup statečných
se mužů chopil, kteří zlaté přinesli
jsou Peliovi rouno; Medeia by as,
má paní, k baštám nepřiplula Iolckým,
jsouc k Iasonu láskou jata šílenou,
ni děvy Peliovy k vraždě otcově
by nesvedla, a nebyla by v Korinthsku
se usadila s mužem, s dětmi, - milá sic
jsouc občanům té země, k nimž se utekla,
i sama ve všem Iasonu po vůli;
což největší jest věru blaženství, když muž
a žena různým nedělí se smýšlením.
Teď vše je nevraživo, choro nejdražší;
neb zradiv dítky svoje i mou vládkyni,
Iason hoví sobě v loži královském,
dceř pojav Kreontovu, jenž zde vladařem.
A přenešťastná Medeia, tak znectěná.
se s křikem přísah dovolává, pravicí
též daných slibů, bohy berouc za svědky,
jak špatné došla Iasonem odměny.
Tu leží, bez pokrmu, pohřížena v žal,
a po celou se dobu v slzách rozplývá,
co urážky té od manžela doznala,
ni vzhlédajíc ni odvracujíc od země
svůj obličej; jak skála nebo bití vln
svých přátel vlídné domluvy teď poslouchá;
leč někdy šiji otočivši bělostnou,
jen tiše oplakává otce drahého,
a vlast a domovinu, které zradivši
sem přišla s mužem, jenž jí nyní pohrdá.
Teď z vlastních nehod ubohá juž poznala,
co jest to, nepozbyti země otcovské.
Má děti v záští, neblažíť ji pohled jich,
a bojím se, by nesmyslila zlého cos;
je kruté mysli, aniž snese to, by kdos
jí ublížil; vždyť já ji znám, i děsím se,
[by nabroušený v ňadra nevrazila meč,
v dům tiše vejdouc, kde se lože prostírá,
neb vladaře by nezabila s ženichem,
a pak tím větších na se nesvolala zlot;]
jeť hrozná, tak že, kdo by s ní se pustil v boj,
ne snadně odnese si věnec vítězný.
Než tu juž děti vracejí se z rejdiště,
nic netušíce o matčině soužení;
neb mladá mysl nemiluje zármutku.
Vychovatel (vystoupí): Ty staré
příslušenstvo domu paní mé!
Co stojíš zde tak o samotě před vraty,
a sama sobě nářky vedeš žalostné?
Jak mohla paní tvoje zůstať bez tebe?
Chůva: Iasonových dětí starý pěstoune!
vždyť řádným sluhům, pány jejich nehody
kdy stihnou, bolest zachvacuje útroby.
Můj zajisté se zármutek juž zmohl tak,
že pojala mě touha, zemi, nebesům
zde před domem své paní osud vyprávět.
Vychovatel: Což ještě nepřestává nešťastnice lkát?
Chůva: Tys bloud! Jeť teprv na počátku útrapy.
Vychovatel: Ó bláhová! - ač smí-li takto o pánech
se mluvit - o pohromách neví o nových.
Chůva: Co jest, o starče? Netaj se s tím přede mnou!
Vychovatel: Nic; líto mi i toho, co jsem dříve děl.
Chůva: Nic, při bradě tvé! spoluslužce neskrývej.
Vždyť, je-li třeba, mlčet budu o tom všem.
Vychovatel: Já slyšel kohos, sám jsa nepozorován,
k vrhcábům přišed, tam kde z lidu nejstarší
si hoví, u posvátné vody Peirenské,
an vyprávěl, že děti tyto z Korinthska
i s matkou hodlá vypudit pán země té,
sám Kreon Nevím ovšem, je-li pravdiva
ta pověst, ale přál bych si, by nebyla.
Chůva: A dopustil by Iason, by synové
tak trpěli, byť s matkou jich byl v různici?
Vychovatel: Vždyť stará láska ustupuje před novou,
a není víc on domu tomu přítelem.
Chůva: Nuž veta po nás, nové-li zlo k starému
se přihrne, než toto vyčerpáno jest.
Vychovatel: Však ty to sobě ponechej a ticha buď,
neb není čas, by zvěděla to paní tvá.
Chůva (k dětem): Ó slyšíte, jak chová se k vám otec váš?
Nechť zhyne - avšak nikoli! vždyť pán jest můj.
Než v nevěře jest ku přátelům postižen.
Vychovatel: Kdo na světě jest jiný? Nyní poznáváš,
že víc než bližní sebe každý miluje,
ten slušně, onen za ziskem se honě jen,
když tyto zavrhuje otec pro sňatek?
Chůva: Teď bude nejlíp, děti, jíti do domu.
Ty pak je o samotě drž co nejvíce,
a blízko k matce rozhněvané nevoď jich.
Jáť shlédla juž, jak oko na ně upřela,
jak by co spáchat dychtila. A její hněv
dřív neztiší se, než-li koho zachvátí;
však nepřátele postihniž, ne přátele.
Medeia (uvnitř domu): Ach! ach!
nešťastnice! tvá muka nesčetná!
Běda, jak se zbaviť bídného žití?
Chůva: Tu slyšíte to, mé milené děti! máť
zmítá se bolem, zmítá vášní.
Odtud spějtež jen rychle domů,
nepřibližte se k ní, a z očí jděte jí,
odstupte podál! ó střežte se jí:
divoká, zlostnáť, od přírody zlá,
mysli urputné.
Jděte teď, spějtež jen rychle domů!
(Vychovatel odejde s dětmi do domu.)
Zřejmoť, že se mrak zdvih' nářku a slz,
a že záhy se žár jeho roznítí,
an vzrůstá hněv. Co pak as vykoná
vysoký duch ten, mysl nezkrocená,
nezvyklou strast utrpěvši?
Medeia: Ach! ach!
Veliká trýzeň, veliká muka má!
Ó proklínám bídné ženy plod,
děti, vás! Nechť vás i celý rod váš
i s otem zlá záhuba chvátí.
Chůva: Běda nám! běda nám! ach nešťastná!
Zdali hřích to dětí, co otec vykonal?
Nevražit proč chceš na nevinné? - Ach!
děti, jak tmu! což vás očekává?
Vladařův mysl jak jest ukrutná!
Nedadouce se vést, zvyklí panovat,
nesnadno jenom hněv potlačují.
Proto já rovnost nade všechno cením,
i nežádám žít v nádheře velké,
jen stáří mé buď bez trampot.
Neboť už jménem pouhým mírnost
cti dochází vší, a je největších
lidu výhod zdroj. Přes míru co jest,
žádného nemůž dát úspěchu nám,
ale v záhubu dům řítí jistou,
když bůh nějaký se rozlítí.

Parodos

Chor (vstupuje do orchestry): Slyšelyť výkřik, slyšelyť jsme
povyk té nešťastné.
Ještě zuří žena z Kolchidy. Matko stará, mluv!
neb proniká křik a pláč veliký k veřejům
tamo z komnaty;
srdce mi rvou v těle, ó ženo, té rodiny vzdechy,
neboť mám ji v lásce velké.
Chůva: Rod ten zánik' už; ni památky po něm.
Neboť on si hoví v loži královském,
ona v komnatě své hyne zármutkem,
nebohá ta paní, a nižádný druh
netěší slovy jí vlídnými.
Medeia: Ach! ach!
Oheň ať s nebe v mou udeří bídnou
hlavu. Což mi život můž poskytnout?
Jen smrt, jen smrt jest touhou mou,
s životem by se trud můj skončil.
Chor: Ó Zeve! se sluncem země, slyšíš,
jak bolný vzdech té nešťastné
z vnitř zavznívá?
Proč lůžko opuštěné své
tak zoufale oplakáváš?
Kvapný smrti krok vše končí;
jí nic ty si nepřej.
Jestli muž k nové
tvůj ženě svým lne srdcem,
zlostí proto pláti nechtěj;
Zeus sám tobě právo zjedná; jen příliš
nelkej nad chotě svého jednáním.
Medeia: Veliká Themi slyš! slyš i Artemi ctná!
Vizte, co snáším! ač přísaha s mým
vázala mne mužem přeslavná, s tím
prokletým. Ó kéž bych spatřila jej
a nevěstu novou v domě jich vlastním
zdrcené za drzý, jejž spáchali, čin.
Můj ote! otčino! jež opustila jsem,
zahubivši svojí brata mrzce rukou.
Chůva: Zda slyšíte, co dí? jak Themidu volá,
záštitu přísah, Dia, jenžto slibův
ochráncem být se pokládá?
Nezdá se, že jen skrovným hukotem
by vybouřila zlost se paní mé.
Chor: Kéž z domu ven, sem k nám vystoupí,
kéž hlasných slov, přátelských zvuk
zavzní až k ní!
Pak snad by se zlosti těžké,
pak snad vzdoru mohla spustiť.
Má nikdy nemá se přízeň
přátel vzdalovat mých.
Nuž ty vejdi tam,
sem ji přiveď z obydlí;
zvěstuj, že milá je nám všem.
Pospěš, nežli svým co spáchá příbuzným;
vždyť zmítá velikým se zármutkem.
Chůva: Učiním to; tuším však darmo že jí
budu domlouvat,
však přec přičinit se ti k vůli hodlám,
ač jak lvice, jež má mláďata, hled
zuřivý na své služky upírá,
blíží-li se k ní s nějakou zvěstí.
Lid dávných dob že nejapný byl,
a pranic moudrý, řka to pravdu jsi děl,
jenž k radovánkám popěvky libé
i k hodům veselým skládat nelenil,
aby rozkoše zvuk život oslazoval:
a mnohostrannou hudbou nedoveď
ani písní trud trpký utišit
a bolest žádný, z nichž zkáza i smrt
pochodí, a celé rody vyvracují.
Vždyť písněmi přec hoře léčiti dá
se lidí; kde je však hodování, kvas,
proč k jásotu má se napínati hlas?
Bohaté hody juž samy zábavy dost
nám poskytují a pochoutek.
(Odejde.)
Chor: Vzdýchání a nářek, úpění slyším;
to hlasitě žaluje ta ubohá,
že choť její zradu spáchal ohavnou;
Themidu, přísah ochranitelku,
vzývá za křivdy pomstění;
tať ji zavedla
v Hellady kraj daleký
po moři v noci, po vlnách slaných,
přes průliv beze konce.