Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• přeložil Ferdinand Stiebitz

Médeia
Ty bídníku - jak jinak mám tě oslovit
než tímto jménem hanby pro tvou zbabělost -
tys přišel ke mně, přišels, tvore odporný?
To není síla ani mužnost, jestliže
se škůdce přátel dívá oběti své v tvář,
toť nestoudnost, toť neřest, z lidských neřestí
všech nejhnusnější! Ale dobře, že tu jsi!
Když vyčtu ti tvou mrzkost, sobě ulehčím,
a ty se budeš trápit, slyše slova má.
Nuž začnu mluvit od samého počátku.
Já ze spárů jisté smrti jsem tě spasila
- jak všichni Argoplavci mohou dosvědčit -,
když jsi měl zkrotit býky oheň soptící
a smrtonosnou setbu do brázd zasíti.
Já usmrtila draka věčně bdělého,
jenž chránil zlaté rouno stem svých závitů,
a jako spásná hvězda vzešel ti můj um.
Já zradila jsem otce i svůj rodný dům
a šla jsem s tebou do Iolku, v cizí kraj,
ach, vedena víc láskou nežli rozumem!
Apřivodivši Peliovi strašnou smrt
skrz jeho dcery, strachu jsem tě zprostila.
A za to vše, ničemníku největší,
jsi ty mě zradil, vzal sis novou manželku,
ač máš už děti se mnou! - neboť bezdětnost
tvou novou lásku mohla by snad omluvit.
Tatam je věrnost přísah a já nechápu,
zda myslíš, že snad nejsou bozi tehdejší
už pány světa, či že vládne nový řád,
žes přísahy mně dané zrušil vědomě.
Ó žel mé pravice, kterous tiskl častokrát,
a žel mých kolenou, jichž se mrzce dotýkal
ten bídák, aby zklamal moje naděje! -
Nuž promluvím si s tebou jako s přítelem,
ač - jaké dobro mohu čekat od tebe?
Však budiž: otázkami spíš tě obnažím!
Kam obrátím se nyní? Zdali v otcův dům,
jejž se svou vlastí pro tebe jsem zradila?
Či k Peliovnám? Pěkně by mě přijaly
ty nešťastnice, jimž jsem otce zabila!
Hle, rozhněvala jsem si rodné přátele
a znepřátelila si, škodíc v zájmu tvém,
i ty, jimž neměla jsem nikdy škoditi.
Tys učinil mě za to nejblaženější
z žen řeckých, pravda: v tobě znamenitého
a věrného mám chotě, ach, já ubohá,
když musím prchat, ze země jsouc vyhnána
a bez přátel a sama, sama s dětmi jen;
a ženichovi dělá to přec krásnou čest,
když jde tvá spasitelka s dětmi žebrati!
Ó Die, pročs dal lidem jasná znamení,
by rozeznali jimi zlato nepravé,
proč nemá lidské tělo také zřejmý znak,
jímž bychom mohli poznat zlého člověka?

***

Médeia (vítězoslavně)
Ó Die, Právo, svite sluneční, můj dík!
Ó družky, teď mě čeká skvělé vítězství,
teď zdrtím nepřátele: teď jdu k cíli již!
Hle, přístav spásy, který pro své záměry
jsem toužně vyhlížela v trapných úzkostech!
Ten muž je kotva, na niž připevním svou loď,
až v Palladino slavné město přibudu.

Již vyjevím vám, družky, celý záměr svůj,
však - nečekejte věci příliš radostné!
Chci poslat nyní služku k Iasonovi
a požádám ho, by se ke mně dostavil.
Až přijde, omámím ho slovy sladkými,
že souhlasím už se vším, že je dobře tak,
však poprosím, by děti směly zůstati -
ne proto, že bych chtěla zanechati je
zde v nepřátelské zemi vrahům pro posměch:
toť úklad, kterak zničit dceru královu!
Já pošlu po svých dětech dary nevěstě,
šat jemně tkaný s vínkem kutým ze zlata;
jak oblékne ty skvosty, bídně zahyne,
a tak i každý, kdo se dotkne nevěsty;
neb jedem smrtonosným natru dary své!

Však o té věci nechci zatím mluviti.
Co dále? Běda, běda, jaký hrozný čin
pak musím spáchat: vlastní děti zavraždím!
A nic a nikdo nemůže jich zachránit!
Chci vyvrátiti celý Iasonův rod
a odejíti odtud, prchnout před krví
svých drahých dětí, před svým děsným zločinem.
Ó ženy, nelzeť snášet posměch nepřátel!
Jen směle! Nač mi žíti? Nemám domova
ni rodné vlasti, není vyváznutí z běd.
Ó chybila jsem tenkrát, že jsem poslechla
slov Řeka, utíkajíc z domu otcova!
A tomu se teď pomstím s boží pomocí!
Již neuzří svých synů nikdy naživu,
jež zplodil se mnou, nikdy, nikdy nezrodí
mu děti nová žena: bídně zahyne
ta bídná mými kouzly jedu plnými.
Jsem žena, ne však slabá, tiché povahy
a chabé vůle; patřím k druhu jinému:
znám krutě nenávidět nepřátele své
a vřele milovat své přátele.
Jen takovým je souzen velký, slavný los!

Zatímco se sluhové dobývají do vrat, zjeví se Medeia ve výši na voze taženém draky; mrtvoly dětí má u sebe.

Médeia
Nač páčíš dveře? Hledáš-li snad mrtvoly
a pachatelku, mne, ó nech té námahy
a netřes vraty! Chceš-li něco ode mne,
mluv, co ti libo: rukou se jich nedotkneš!
Mně tento vůz dal otcův otec Hélios,
by ochránil mne před rukama nepřátel.
Iáson
Ty vyvrheli, ženo nejvýš protivná
i mně i bohům, všemu rodu lidskému,
tys měla sílu proklát mečem děti své,
ty, jejich matka, a v nich zničilas i mne,
a vykonavši tento zločin bezbožný,
máš ještě smělost dívati se na slunce
a zemi? Kletba tobě! Dnes to jasně zřím,
však tenkrát jsem byl slepý, když jsem z domova,
z té divočiny, vedl si tě do Řecka,
tu bídnici, jež otce, vlast svou zradila!
Tvých činů kletbu na mne bozi svalili.
Tys bratra zavraždila v rodném domě tvém
a tak jsi vešla na mou krásnopřídou loď:
to byl tvůj začátek! A potom stala ses
mou chotí, zrodilas mi děti, synky dva,
a z líté žárlivosti jsi je zabila!
Ó toho nebyla by žádná z řeckých žen
se dopustila! A já jsem ti před nimi
dal přednost, vzal jsem si tě, zmar a zkázu svou,
ne ženu, líté zvíře! Skylly, běsnící
kdes na západě, ty jsi ještě divější!
Však tebe neranil bych ani tisíci
snad nadávkami - ty jsi drzost vtělená:
zhyň, hnusný tvore, krví dětí zbrocený!
Mně zbývá jenom oplakávat osud svůj.
Já nebudu se těšit z mladé manželky,
a dětí, jež jsem zplodil, jež jsem vychoval,
už neoslovím za živa - jsou ztraceny!
Médeia
K těm slovům tvým bych mohla velmi obšírně
ti odvětiti. Ale otec Zeus to ví,
co já ti prokázala, a jaks jednal ty.
Tys nesměl, nesměl mého lože zneuctít
a žije slastný život, vysmívat se mně,
a nesměla mne beztrestně tvá princezna
ni tchán tvůj Kreon vypuditi ze země!
Nuž chceš-li, jmenuj si mě třebas ohavou
či lítou zvěří nebo divým netvorem:
však jsem tvé srdce ranila, jak zasloužíš!
Iáson
Ty trpíš také, sdílíš muka činů svých!
Médeia
Však trpím ráda, jen když ty se nesměješ!
Iáson
Mí synové, jak zlou vám osud matku dal!
Médeia
Mé děti, zhynuly jste vášní otcovou!
Iáson
Jak to! Což moje pravice je zničila?
Médeia
Ó ne, však nevěra a nový sňatek tvůj!
Iáson
Nuž tys jim z žárlivosti usoudila smrt?
Médeia
Což myslíš, že to ženu pranic nebolí?
Iáson
Ba dobrou ne; však ty jsi veskrz ničemná.
Médeia (ukazujíc na děti)
Hle, těch už není: to tě bude hrýzt a hrýzt!
Iáson
Oh, žijí v děsné klatbě, jež tě bude štvát!
Médeia
Však vědí bozi, kdo byl rány původcem!
Iáson
Ba jistě vědí, jak je podlé srdce tvé!
Médeia
I pukni záštím! Syta jsem tvých nadávek.
Iáson
A já tvých také: lehký bude rozchod náš!
Médeia (krčíc rameny)
Co mohu dělat? Rozchodu si přeji též!
Iáson
Však nech mi mrtvé! Pohřbím je a oplakám.
Médeia
Oh, nikdy! Já je pohřbím vlastní rukou, já,
tam v Héřině svatém háji na vyšehradě,
by nezhanobil hrobu nikdo z nepřátel
a snad jich nevyhrabal. A lid korintský
má konat ode dneška slavné oběti,
by usmířena byla vražda bezbožná.
Než já se odeberu nyní do Athén,
kde v Aigeově domě najdu přístřeší.
A ty, jaks bídný, tak i bídně zhyň,
ať se ti trpce vymstí, že sis mě kdy vzal!
Iáson
Nechť zhubí tě Lítice dětí tvých
a pomsty duch!
Médeia
Ký bůh či démon tě vyslyší,
ty zrádce přátel a mamiči lstný?
Iáson
Krev synů ti, ohavo, na rukou lpí!
Médeia
Jdi domů a pochovej mladičkou choť!
Iáson
Já půjdu, jsa oloupen o syny své.
Médeia
Teď neplač: počkej, až budeš stár!
Iáson
Ó synové drazí!
Médeia
Však matce své jen!
Iáson
A přece je zabila!
Médeia
K žalosti tvé!
Iáson
Ó běda, já nebohý! Děťátka má,
jak toužím zlíbati drahý váš ret!
Médeia
Ha, nyní je voláš a laskat je chceš,
a dříves je zavrhl!
Iáson (vztahuje ruce)
Probůh, ó přej
mi tělíček něžných se dotknouti jen!
Médeia
Ó nikdy! Je marné tvé lkání.
(Odjíždí)
Iáson (volá za ní)
Ó Die, zda zříš, jak odmítá mne,
jak trpím od toho netvora,
té zuřivé lvice, jež vraždí svůj plod?!
Nuž vykonám aspoň, co mohu a smím:
chci plakat a kvílet a k nebesům lkát
a volám bohy, ať svědky mi jsou,
žes děti mi zhubila a že mi těl
se dotknouti bráníš i pohřbíti je!
Kéž nikdy, nikdy jsem nezplodil jich,
bych nemusel zřít,
jak zhynuly rukama tvýma!