Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Udělal to promyšleně a naprosto nemilosrdně: sotva prodal dům, Ančinu střechu nad hlavou, dal ji, svou jedinou sestru, za pomoci národního výboru vykázat ze vsi. Jak se to mohlo udát, nevím; Anča sama tomu nerozuměla, jen jí řekli, aby šla. A jak nejít, když neměla kde bydlet? Anča neřekla, proč se jí bratr i otec chtěli tak silně zbavit. Pro ta vymlácená okna? Pro ten křik na tancovačkách? Pro ustavičné ostudy? Odešla nejdřív do Košic, pak do Prahy. Byla od té doby doma jedinkrát, nakoupila a přivezla bratrovým dětem dárky; nepustil ji vůbec do stavení a dárky od ní nepřijali. To už si odbyla své první vězení.
Byla výtržník, stala se jím v zoufalé neúspěšnosti. Po krutých zkušenostech - nebylo dost na zhrouceném manželství a nevydařeném mateřství, na vyhnání z domova, ostrakismu, který musel trpce bodat pod kůži, musela se navíc v Praze dostat do vězení? - si bystrou hlavičkou vymyslela ochranné zbarvení, v bezmoci se zahalila do předstírané síly. I na cele byly její první věty výhružné: dejte si pozor, kdo se mi postaví, bude bit. A vylíčila názorně, jak se porvala na nádraží Praha-střed s klukem, který ji provokoval, zbila kluka silnějšího než byla sama, tekla krev; při té rvačce ji sebrali. "Nechť i seberú!" řekla, venkovský frajer, vytloukající hospody. Vzaly jsme na vědomí, dobrá, Anča je rváč, nebudeme ji dráždit. Byla vznětlivá, snadno se pouštěla do hádek, rychle jsme spory s ní tlumily, jen jí nedat levnou příležitost bít se. Ráno se den co den probouzela agresivní, oči zapadlé, náladu vraždit. Odmítala zachovávat ranní rytmus, dost důležitý na malém prostoru, kde se mělo naráz vymočit, umýt se, vyčistit zuby, obléci se šest žen, kde se muselo složit šest postelí do paland, kde máte povinnost vytřít podlahu a rozestavit stoly a židle k snídani, kde pořád někdo odklápí špehýrku na dveřích a do snídaně se musí stihnout poslat moták a promluvit do záchodu. "Dajte mi pokoj. Nehajte ma ležeť." Rozveselovaly jsme ji, lámaly ji pomalu, cituplně. A to nikoli, že bychom se bály jejích pěstí (pěstiček), avšak každé otevřené střetnutí je depresivní, nálada na cele se pak dlouho a pomalu vyrovnává a navíc. Anča byla přes den, když přemohla své ranní obtíže, veselé a milé děvče, bylo snadné a příjemné se s ní přátelit; nadto si každý soudný umí ve vězení spočítat, z čeho se při probuzení rodí nálada vraždit. Když hrozil výbuch, řekla Naděnka: "Ančo, nezahušťuj vzduch." Naše nejpřísnější opatření, Naděnku poslechla Anča ochotně a vždycky.
A při jedné ranní rozcvičce se mi stalo - právo cvičit nemocná záda mi hájila Denisa, která za mne stlala, abych cvičení stačila -, že jak jsem se rozmáchla paží dozadu, kam jsem neviděla a kde mělo být podle zaběhnutého rytmu prázdno, stála tam Anča a já se prudčeji dotkla jejího ramene. Anču moje rozcvička štvala, štvala ostatně kdekoho, jen ženy velice slušné, a těch bylo pár, se těch deset minut zdržely kouření, ostatní většinou naschvál vyhulovaly a křičely, když jsme otvíraly okna, a Anča se za mnou naschvál motala, ráno vyhledávala situace, v nichž by si mohla vybít hněv. Neuhodila jsem ji, paže už dobíhala půlkruh a v pohybu nebylo tolik síly, a Anča se po tom pouze prudším doteku skácela, spadla na zem jak zralá hruška. Najednou ležela, nevěděly jsme kloudně, jak se to mohlo stát, ten dotek nemohl nikoho smést. Nemotorně se sbírala z podlahy, ohmatávali jsme ji, jestli se neporanila, zvedaly jsme ji, měla zmatené, zahanbené oči. A my se najednou taky silně zastyděly. Došlo nám, že ona nejen není silná, není rváč, jak to inzerovala, ona je slabá! Celé to nedovyvinuté tělíčko je slabé a Anča se odívá do siláckých slov, aby tu slabost zakryla. To bylo to Ančino temné poznání, probleskující ze dna očí: že je proti síle bezmocná. A že jinou obranu proti síle, než zase sílu, neviděla, tak se do ní vemluvila. A co bylo zvláštního na našich pocitech - Anča se nám tím odhalením nepřiblížila, jak by se dalo předpokládat, když jsme vyhmátly její nejlidštější místo, spíš se nám vzdálila; jako by na nás pootevřela oko Ančina vyvrženost.
Po propuštění z lágru pracovala v prádelně, byl to moderní podnik, nedávno zřízený, největší pražská veřejná prádelna, a to, co Anča líčila, byla nejotročtější dřina. Stroje? Zajisté; automatizované; avšak chybějící články mezi nimi zastupovala lidská síla. Hory prádla se valily z praček a sušiček, Anča odebírala prádlo ze sušičky, nesměla pomíchat zakázky a musela stroji stačit, musela být rychlá, hbitá, pečlivá, prostěradla povlaky, povlaky prostěradla, všechno prádlo muselo projít jejíma malýma ručičkama, dlaně po osmi hodinách nesnesitelně od bělostné, nažehlené čistoty pálily, ruce omdlévaly, pozornost ochabovala, v dílně bylo vedro, pracovaly téměř nahé. Být Londonem, stala by se z ní spisovatelka. Takto jenom utekla, a když ji chytili, měla vysokou absenci, odvezli ji k Apolináři, měla kapavku, hodili ji do Ruzyně. Byla už recidivistka a nejspíš byla viněna i za to, že neplatí dětskému domovu za debilní holčičku.

Čtenářský deník	-	Pozůstalost pana Ábela
	-	Přítelkyně z domu smutku, Přítelkyně z domu smutku (2), Přítelkyně z domu smutku (3), Přítelkyně z domu smutku (4)
	-	Smuteční slavnost