Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slečna Krásná vždycky zastávala názor, že co na srdci, to na jazyku. Co si myslela, to také vždy hrdě řekla, nedávajíc se odradit žádnými ustrašenými ohledy.
"To vám řeknu upřímně, že bydlet tady, tak mne odvezou do Bohnic!"
Babička, jak víme, také nebyla z těch, kdo hladce polykají urážky a najmě pak snižování své vlastní rodiny. Nicméně teď se nemohla nechat svést osobními křivdami. Tetička to u ní měla schováno jako v pokladně. Pokračovala v úsměvu, jako by jedovatost slečny Krásné nevnímala.
"Ale zase pořád takové ticho – to vám taky musí být někdy smutno, ne?"
Slečna Krásná na ni útrpně pohlédla. "Mně není nikdy smutno!" odsekla. "Já si vystačím!"
Petr se Zdeňkem sešli schlíple dolů a usedli vedle pana Hanáka ve vzdáleném konci haly. Zdálo se, že co jim Káča pověděla, to jim pověděla, ale nic obveselujícího to nebylo.
"Já vím, já vím," nedala se odradit babička, "ale přece jen někdy - viď, Cilko, zrovna tuhle jsme si říkaly, té tetičce musí být smutno tak samotné!"
Paní Hanáková, která přinesla mísu chlebíčků a talířky a kladla to teď před tetičku na stůl, na okamžik vypadla z role.
"Já nevím – my jsme něco říkaly?"
Babička jí pod stolem dupla na nohu. "Ale přece tuhle – nepamatuješ se?!"
Paní Hanáková zkřivila bolestně tvář, ale vzpamatovala se.
"Ano, ano, to jsme si říkaly. Dáte si kafíčko, nebo víno, tetičko?"
"S troškou arzénu!" štípla babička a uchichtla se svému žertíku.
Slečna Krásná ale tyhle žertíky neměla ráda.
"Trochu čaje, jestli mohu prosit," řekla nevrle.
"Tetička jako myslí, že sichr je sichr," překládala babička.
"Hned udělám čajíček, hned, voda už se vaří!" Paní Hanáková odspěchala do kuchyně. Pavla s lahví Sunaru vyrazila z kuchyně, obrátila se na Petra a ostatní mužské a zahrozila jim mlčky ve vzduchu. Jelikož tím směrem právě slečna Krásná pohlédla, zaměnila na poslední chvíli zuřivý výraz za sladký úsměv a spěchala nahoru.
"Tak o čem jsme to," ujala se zase slova babička, "aha, už vím. To já nepochybuji, že si stačíte sama - ale nebojíte se někdy?"
"Já?" užasla slečna Krásná a tvrdý úsměv se jí objevil na rtech. „A čeho, prosím vás?!“
„Inu,“ pokrčila babička rameny, „přece sama v bytě, taková star – tedy starší dáma, lidi jsou všelijaký!“
"Vy jako myslíte - lupiče?" zasmála se slečna Krásná. „Tak toho já se nebojím! Jen ať přijde! Já na něho čekám!“
„To snad ne?“ užasla babička.
„Čekám!“ řekla pevně slečna Krásná a na důkaz zdůraznění svých slov praštila do podlahy deštníkem. „Čekám! Už dlouho na něj čekám. Mám na něj políčenou – ”naklonila se blíž k babičce a vybafla jí do obličej: „Past! Áno, áno. Past – pod oknem i u dveří. Každý večer ji postavím a říkám si – jen pojď, lotře, pojď! Ale on nejde!“ Slečna Krásná nespokojeně pohodila hlavou. „Ten by se odplazil po čtyřech,“ doložila pomstychtivě.
Babičku to na okamžik umlčelo. Paní Hanáková přišla s čajem a lahvičkou.
„Tady je čajíček, tetičko, a kdyby bylo libo trošku rumu –“
„Alkohol ne!“ zahřměla slečna Krásná, až paní Hanáková couvla. „To nikdy! Já jsem přísná abstinentka. Víno – prosím. Ale alkohol nikdy. Alkohol a mužští – to je metla lidstva!“
Babička s paní Hanákovou na sebe pohlédly a Káča, která se přiblížila, se bezmocně ušklíbla.
„Jak říkám,“ pokračovala zálibně slečna Krásná a ukousla si chlebíček, „velká škoda, že ke mně ještě žádný lupič nepřišel. To bych si zgustla!“
Babička se sebrala. Člověk se nesmí vzdát hned po prvním nezdaru. „Copak, to věřím, je vidět, že jste statečná žena. Jenže oni nejsou jen lupiči! Zrovna tuhle jsme četly – pamatujete se, že?“
„Ne,“ řekla napjatě paní Hanáková, která vždycky beznadějně padla do každé pasti. Usadila se u čaje taky a užasle na babičku civěla. Káča honem přispěchala na pomoc.
„Jakpak ne – ty myslíš o té bestiální vraždě, viď, babičko?“
“Já nic nevím!“ vydechla paní Hanáková. „Až mě mráz přebíhá! Co to bylo?“
Babičce to přišlo jen vhod. Usadila se pohodlně a spustila s citem: „Hrozná věc! Osamělá stará žena – nějaký majetek tu byl, každý o tom věděl -“
„To byla nějaká hysterka,“ usoudila slečna Krásná, berouc si další chlebíček. „Co potřebuje komu vykládat, že má majetek?“
Babička taky neměla ráda, když se jí skákalo do řeči. Potlačila vší silou nutkavou touhu doporučit slečně Krásné, aby nemluvila, dokud nebude tázána a pokračovala: „Ona to nevykládala, ale takové něco se neutají. Měla domek, nějaké to stříbro – jak už to tak bývá -“
„A co by neměla?“ pokrčila slečna Krásná rameny. „Když to nabyla poctivě, tak se neměla s čím tajit. To je dobré, tahle míšenina“ doložila uznale.
Slečna Krásná si na dobré jídlo vždycky potrpěla. Vždycky cítila chladné opovržení k ženám, které si stěžovaly, že jakživy neochutnají kuřecí stehýnko, protože ho nechají manželům či dětem. Slečna Krásná si vždycky dopřála všeho, nač měla chuť. Dobrá kuchyň byla její malou slabůstkou a dovedla ji ocenit.
„To je náš domácí recept,“ odpověděla paní Hanáková polichocena. „To se vezme trochu šunky -"
Babička si nepřála mluvit o receptech, když tak pěkně navodila hovor, kam si přála. Drcla nevlídně do paní Hanákové, která se polekaně odmlčela a pokračovala ve svém příběhu. „Ta si taky myslela, že se jí nic nemůže stát. Taky měla políčeno na lupiče! Ale takový – vrah!, ten je chytřejší než lupič. Vlezl tam komínem!“
Babička se na okamžik pro efekt odmlčela a odklonila se dozadu, aby mohla pozorovat účinek své pumy.
Slečna Krásná si nacpala do úst další chlebíček a spatřivši, že se od ní pravděpodobně očekává nějaký komentář, zahuhlala s plnými ústy: „Diletantka! Na komín já myslím první!“
Babička se kousla do rtu. „Nebo to nebyl komín?“ řekla mrzutě. „Že on tam vlezl balkónem?“
„Lidi, kteří si stavějí dům s balkóny,“ řekla pohrdlivě slečna Krásná, „mohou všechny nepříjemnosti přičíst jen sobě. To si mohou rovnou dát na dveře plakát – vrahouni a lupiči vítáni!“
„Kruci,“ rozčilila se babička. „já už si nepamatuji, jak se tam přesně dostal, ale bylo to hrozně rafinované. Tak ta chudák ženská spala jako nemluvně -“
„Spíš jak nějaký ochmelka, ne?“ Zasmála se drsně slečna Krásná. „Jakpak mohu spát, když mi nějaký rošťák hamtá po bytě?“
Jelikož babička byla očividně na pokraji výbuchu, Káča zasáhla. „On měl právě gumové podrážky, tetičko. Plížil se jako kočka.“
„Tomu nevěř,“ odbyla ji slečna Krásná. „Mužští hamtají jako sloni.“
“Tenhle ale ne!“ zlobila se babička. „Ten se tam plížil jako duch a najednou – bum!“
„Ježišmarjá!“ lekla se paní Hanáková, vyprsknuvši čaj.
Babička přivřela oči, naklonila se k tetičce a zasyčela sugestivně: „Zamordoval ji tam rovnou v té posteli! Hrozným způsobem!“
„Pořád říkám, že ta ženská byla blázen,“ usoudila pohrdavě slečna Krásná. „Past u postele, to je to první, co udělám, když si jdu lehnout.“
Babička si přitiskla ruce na spánky.
„Vy máte past i u postele?“ zašeptala zničeně.
„Já mám pasti všude!“ prohlásila hrdě slečna Krásná. „Pořád vám říkám, že na něj čekám! Jen ať přijde! Do smrti toho bude litovat – jestli se jí dožije!“
„Já si jdu uvařit trochu kávy,“ řekla babička zhnuseně. Vstala a cupala do kuchyně, zatímco se slečna Krásná pustila do dalších chlebíčků v naprosté spokojenosti těla i duše. Babička vešla do kuchyně a postavila na vařič vodu, bručíc si sama pro sebe. Za okamžik za ní vešla Pavla s prázdnou lahví v ruce. „Tak, už se napapal a hajá,“ oznamovala vesele.
„Zato tetička hajá než s pastičkami!“ zavrčela babička.
„S pastičkami?“ užasla Pavla.
„Jo. Ona si staví pasti na lupiče a vrahy. Já ji chtěla postrašit, že je tak sama – aby se navodila příhodná atmosféra na Koníčka, víš – ale ona se na lupiče těší.“
“To nesmíš ztratit hned odvahu, babí,“ konejšila ji Pavla. „Musíme to zkrátka zkusit jinak.“
“Tak to zkus sama,“ zlobila se babička. „Já na to nemám nervy.“ Pavla vyndala z ledničky krásný a nazdobený dort.
„Hezky ji naladíme na sladké,“ řekla optimisticky.
„Ts!“ odfrkla babička. „Tu tak naladíš na sladké! Ta by tak spíš polykala šavle!“
„Jen to nech na mně,“ odvětila Pavla vesele. „Koneckonců je to přece ženská jako každá jiná, ne?“
Nakladla na tác dort, talířky a lžičky a vešla do haly.

Čtenářský deník	-	Eva tropí hlouposti
	-	Taková normální rodinka