Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná přednáška-esej (Triton, 2009; ISBN: 978-80-7387-315-8)
• přeložil Miloslav Uličný
• podtitul: Sedm přednášek a jedna imprese
• lyrizované texty na pomezí eseje a prózy, jež se opírají o konkrétní materiál kulturní reality, přičemž jejich cílem není filozofický či politologický závěr
• Federico García Lorca se ve svých přednáškách-esejích liší od prací stejného žánru tím, že jeho úvahy a analýzy vycházejí ze zcela konkrétních ukázek a popisují praktickou stránku tvorby či dalších kulturních jevů, ať se jedná o obhajobu barokní metaforičnosti Luise de Góngory či melodické a výrazové jedinečnosti andaluského cikánského folkloru
• přednášky-eseje jsou prolnuty pohledem básníka, literárního kritika s viděním a cítěním aktivního pianisty, kytaristy, rovněž amatérského muzikologa (Cante jondo; Španělské ukolébavky a Jak město zpívá...)
• Přednáška o ukolébavkách reprezentuje hluboké porozumění pro svět nejmenších dětí, svět dítěte a matky (ozřejmuje smutek, tragický tón španělských ukolébavek ve srovnání s evropskými)
• Andaluský zpěv je nezaměnitelný, co do stylizace, atmosféry a emocionální přesnosti, se kterou odráží nejhlubší citové momenty v životě člověka
• přednáška Imaginace, inspirace, únik (rekonstruována z granadské verze z roku 1928) je považována za jakýsi předstupeň mnohem propracovanější přednášky Skřítkovská praxe a teorie (Buenos Aires, 1933)

Imaginace, inspirace, únik

Neboli - řekl přednášející na počátku svého projevu - to jsou tři stupně, tři etapy, po kterých se pídí a jež propátrává každé opravdové umělecké dílo, veškerá literární historie v úsilí dovést věc do konce, aby se mohlo začít znovu, a každý básník vědomý si pokladu, s nímž zachází z milosti boží...
Vím naprosto přesně, jak je toto téma nesnadné, a proto nemám v úmyslu něco definovat, nýbrž pouze zdůraznit; nechci zde něco vykreslit, nýbrž pouze nadhodit. Poslání básníka spočívá v oduševnění, a to v přesném smyslu toho slova: má vdechnout duši... Ale neptejte se mě, co je pravé a co falešné, protože "básnická pravda" je výraz, který se mění v závislosti na jejím vyjádření. To, co je u Danta světlem, může být u Mallarmého ohyzdností. A každý samozřejmě ví, že poezii je třeba milovat. Ať nikdo neříká "tohle je temné, nejasné", protože poezie je jasná. Což znamená, že musíme poezii usilovně a čestně hledat, chceme-li, aby se nám odevzdala. Musíme nejdřív na poezii úplně zapomenout, aby nám nahá padla do náruče. Básnická hlídka ve strážním koši a lid. Jestli poezie něco naprosto nesnáší, pak je to lhostejnost. Lhostejnost je ďáblovo pohodlné křeslo; a přece právě ona žvaní v ulicích, groteskně oděná sebeuspokojením a kulturou.
Přednášející rozebírá nejdříve pojem "imaginace" a jeho fungování v oblasti umění. Pokračuje takto:
Pro mě je imaginace synonymem schopnosti objevovat. Před­stavovat si, objevovat, vnášet tu trochu našeho světla do životního polostínu, kde existují všechny nekonečné možnosti, formy a čísla. Imaginace ustaluje a modeluje v živé tvary fragmenty neviditelné skutečnosti, v níž se pohybuje člověk.
Rodnou dcerou imaginace je "metafora", zrozená někdy rychlým úderem intuice, porozené po dlouhých mukách předtuchy. Ale imaginace je ohraničena skutečností - nelze si představit něco, co neexistuje. Potřebuje předměty, krajiny, čísla, planety, a vztahy mezi nimi se určují v rámci té nejčistší logiky. Nelze skočit do propasti ani obejít se bez reálných výrazů. Imaginace má své obzory, chce vykreslit a konkretizovat všechno, co zahrnuje.
Básnická imaginace cestuje a proměňuje věci, dává jim jejich nejryzejší význam a definuje vztahy, které nelze zpochybnit; ale vždy, vždy, vždy operuje s fakty nejčistší a nejpřesnější skutečnosti. Pohybuje se v rámci naší lidské logiky kontrolované rozumem, od níž se nemůže odtrhnout. Její zvláštní tvůrčí způsob potřebuje řád a hranice. Imaginace vymyslela čtyři světové strany a odhalila příčinné souvislosti věcí. Ale nikdy nemohla vložit ruku do ohně bez logiky a beze smyslu, kde se pohybuje "inspirace" volná, utržená z řetězu. Imaginace je první stupeň a základ veškeré poezie... Básník buduje z jejího materiálu jakousi věž proti živlům a proti tajemství. Nelze ho zdolat útokem, on rozkazuje a je slyšen. Ale skoro ti nejlepší ptáci a ta nejzářivější světla mu téměř vždycky uniknou. Čistě imaginativní básník (nazvěme ho tak) těžko vyvolá svou tvorbou intenzivní emoce. Samozřejmě že může vytvářet básnické emoce veršovou technikou, tu typickou hudební emoci romantického střihu, téměř vždy bez vazby na hluboký duchovní smysl čistého básníka. Ovšem panenskou, nekontrolovanou a nespoutanou básnickou emoci, poezii zaokrouhlenou a se zákony právě teď pro ni vytvořenými, určitě nikoli.
Imaginace je chabá, a básnická imaginace tím spíše. Viditelná skutečnost, danosti a fakta světa a lidského těla mají mnohem víc odstínů a jsou poetičtější než to, co imaginace odhaluje. To můžeme často vidět na boji, který se rozpoutal mezi vědeckou skutečností a imaginativním mýtem, v němž díky bohu vítězí věda, tisíckrát lyričtější než teogonie všeho druhu.
Lidská představivost vymyslela obry, kterým přisoudila zbudování obrovských jeskyní a zakletých měst. Skutečnost ukázala, že ty jeskyně vyhloubila kapka vody. Pouhá kapka trpělivé, věčné vody. V tomto případě, jako v mnoha jiných, vítězí skutečnost. Instinkt kapky vody je krásnější než obrova ruka. Pravda skutečnosti vítězí nad imaginací poezie čili představivost sama odhaluje svoji ubohost. Imaginace se nacházela v logické situaci, když přičítala obrům to, co jako dílo obrů vypadalo. Ale skutečnost vědecká, sama o sobě extrémně poetická a mimo okruh logicky, vyložila svou pravdu na kapkách čisté vody. Protože je mnohem krásnější nějaká jeskyně jako tajemný rozmar vody spoutané věčnými zákony než rozmar nějakých obrů, kteří nemají jiný smysl než jako výmysl vysvětlující fakt existence jeskyně.
Básník se stále prochází vlastní imaginací, která mu určuje hranice. Už ví, že smysl pro představivost lze trénovat, že cvičení imaginace ji může obohatit, prodloužit její světelné antény a rozšířit vlny, na nichž vysílá. Ale básník se nachází ve smutné situaci, jež se dá vyjádřit slovy "chtěl bych, ale nemůžu", zcela sám se svou vnitřní krajinou.
Slyší, jak plynou vody veletoků; až k jeho čelu doléhá svěžest rákosí, které se houpe "mimo konkrétní svět". Chce naslouchat hovoru hmyzu pod neuvěřitelným větvovím. Chce proniknout do hudby toku mízy v temném tichu mohutných kmenů. Chce porozumět Morseově abecedě hovořící k srdci spící dívky.
Chce. Všichni chceme. Ale nemůže. Protože při pokusu vyjádřit básnickou pravdu kteréhokoliv z těchto námětů bude nutně muset uplatnit lidské city, uplatní vjemy, které zažil zrakem a sluchem, uchýlí se k výtvarným analogiím, jež nikdy nenabudou odpovídající výrazové hodnoty. Protože sama imaginace oněch hloubek nikdy nedosáhne.
Pokud básník nezatouží zbavit se světa, může žít ve své pozlacené bídě celkem spokojeně. Všechny rétoriky a básnické školy, co jich na světě je, počínaje japonskými schématy, mají nádherný sklad rekvizit a kostýmů se všemi těmi slunci, měsíci, liliemi, zrcadly a melancholickými oblaky, jež jsou k dispozici všem inteligentním mozkům na všech světových šířkách. Ale básník, který se chce tohoto vymezeného pole imaginace zbavit, nežít výhradně z obrazů vytvářených skutečnými předměty, přestává snít a přestává chtít. Už nechce, už miluje. Přechází od "imaginace", což je duševní fakt, k "inspiraci", což je duševní stav. Přechází od analýzy k víře. Zde už jsou věci prostě pro to, že jsou, aniž mají vysvětlitelný účinek či příčinu. Zde už není omezení a hranic, zde je obdivuhodná svoboda.
Tak jako básnická imaginace má lidskou logiku, básnická inspirace má logiku básnickou. Zde už nefunguje praxí získaná technika, není zde žádný estetický postulát, s nímž by se dalo operovat. A tak jako imaginace je objev, inspirace je vloha, nevýslovný dar.
Přednášející dále detailně rozebírá mechanismus inspirace a na příkladech vysvětluje oba předložené pojmy. Poté přechází k rozboru "básnického faktu" odhaleného inspirací, "faktu", který žije vlastním životem a má své vlastní nepsané zákony a jenž podle přednášejícího odmítá jakoukoli logickou kontrolu.
Jde o poezii jako takovou, naplněnou výhradně poetickým řádem a harmonií. Nejnovější generace básníků se snaží redukovat poezii na vytváření básnického faktu a řídit se normami, jež jim tento fakt ukládá, a přitom nenaslouchat hlasu logické úvahy a výzvě k rovnováze v imaginaci. Jde jim nejen o osvobození poezie od příběhu, ale i od sporné záležitosti, jakou je obraz, a od rovin skutečnosti, což znamená, že usilují o přivedení poezie na nejzazší rovinu ryzosti a prostoty. Jde o zcela odlišnou skutečnost, jde o skok do světů dosud nepoznaných emocí, o obarvení básní planetárním citem.
A tak se dostáváme k "úniku" ze skutečnosti cestou snu, cestou podvědomí, cestou, kterou vytyčuje něco neobyčejného, co je darem inspirace. Báseň, která unikne z imaginativní skutečnosti, se vymkne diktátu ošklivosti a krásy v dnešním chápání a vstoupí do ohromující skutečnosti poetické, někdy plné něhy a jindy nejpronikavější krutosti.
Poté básník uvádí několik příkladů poezie úniku a nakonec aplikuje ony tři pojmy, jež jsou základem jeho přednášky, na některé klasické školy a na hlavní směry současné evropské estetiky, včetně těch nejmodernějších, aby dospěl k závěru, že každé umění, jemuž jde o ryzost, se koneckonců uchyluje k poezii, což je podle přednášejícího jev velmi typický pro dnešek, kdy všechny druhy umění docházejí k převážně poetickému výrazu či odstínu.

(Předneseno 11. října 1928 v Granadě.)