Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nebo též Yerma
• přeložil Antonín Přidal
• hra Pláňka, napsaná v roce 1934, patří do vrcholného tvůrčího období F.G.Lorky

PRVNÍ DĚJSTVÍ

PRVNÍ OBRAZ

(Když se zvedne opona, Pláňka spí, u nohou košík s šitím. Na jevišti zvláštní přísvit. Po špičkách přichází Pastýř a upřeně se dívá na Yermu. Vede za ruku dítě v bílých šatkách. Když odejde, přísvit se promění v radostné světlo jarního rána. Pláňka procitne.)

(hlas za scénou)
Hulaj belaj, malý můj
postavíme pro tebe,
v širém poli chalúpku
a do ní si vlezeme.

PLÁŇKA: Janko, slyšíš mě? Jano!
JANO: Však jdu.
PLÁŇKA: Je čas.
JANO: Jely už vozy?
PLÁŇKA: Jely.
JANO: Na shledanou. (odchází)
PLÁŇKA: Nechceš sklenku mléka?
JANO: Proč?
PLÁŇKA: Moc pracuješ a na tolik dřiny nejsi v těle dost silný.
JANO: Když chlapi vyschnou, jsou pevní jak ocel.
PLÁŇKA: Ty ale ne. Když jsme se brali, vypadals jinak. Teď máš tvář bílou, jako by ti o ní slunko nezavadilo. Mně by se líbilo, kdybys šel k řece a zaplaval si, nebo kdybys na střechu vylezl, když nám zatéká do chalupy. Dvakrát dvanáct měsíců jsme spolem a jsi pořád smutnější, hubenější, jako bys do země rostl.
JANO: Skončilas?
PLÁŇKA: Neměj mi to za zlé. Kdybych já stonala, těšilo by mě, že máš o mě starost. "Stůně mi žena. Zabiju jehně, aby se najedla dobrého masa." "Stůně mi žena. Schovám jí slepičí sádlo, aby se jí na prsou ulevilo. Přinesu jí ovčí kožich, aby jí na nohy nesněžilo." Taková jsem. Proto se o tebe starám.
JANO: A já ti jsem za to vděčný.
PLÁŇKA: Ale bráníš mi v tom.
JANO: Protože mi nic není. To všechno se ti jenom zdá. Hodně pracuju. Rok za rokem budu starší.
PLÁŇKA: Rok za rokem... Tak tady spolu budem rok za rokem.
JANO: To víš, že budem. V klidu a pokoji. Práce se nám daří, nemáme děti s kterýma je vydání...
PLÁŇKA: Nemáme děti... Janko!
JANO: Co je?
PLÁŇKA: Copak tě dost nemiluju?
JANO: Miluješ.
PLÁŇKA: Znám dívky, které se třásly a plakaly, když měly poprvé s mužem do postele jít. Plakala jsem já, když jsem s tebou poprvé ulehla? Nezpívala jsem, když jsem zvedala ten sváteční přehoz? A neřekla jsem ti, že nám prádlo voní po jablíčkách?
JANO: Řekla!
PLÁŇKA: Však mama plakala, že od ní jdu bez lítosti. A byla to pravda! Žádná se nevdávala tak ráda. A přesto...
JANO: Mlč už. Dost na tom, že co chvíli slyším...
PLÁŇKA: Ne, nepovídej mně, co říkají. Mám oči, sama vidím, že to tak nejde... Jak padá déšť na kameny, změknou a vyroste z nich ohnice, která pak k ničemu není. "Ohnice k ničemu není!" říkají. A já vidím, jak ve větru houpá žlutýma kvítkama.
JANO: Nesmíme se vzdávat naděje!
PLÁŇKA: Ano. A lásky! (obejme manžela a líbá ho stále naléhavěji)
JANO: Jestli něco potřebuješ, řekni a přinesu to. Víš, že nechci abys chodila ven.
PLÁŇKA: Však já ven nikdy nechodím.
JANO: Tady je ti nejlíp.
PLÁŇKA: Ano.
JANO: Ulice je pro lenošné lidi.
PLÁŇKA: Jistě.

(Jano odejde, Pláňka jde ke košíku s šitím, pohladí si břicho a s krásným zívnutím se protáhne a usedne k šití)

Pláňka

Odkud jdeš lásko, robátko mé,
z dalekých vršků, ze zimy zlé.
Co hledáš, lásko, robátko mé?
Šaty tak teplé, jako jsou tvé.

(navléká nit)
Ať prorazí slunko větvemi
a vytrysknú kolem prameny!

(jako by mluvila s malým dítětem)
Psi štěkajú kolem stájí,
vítr zpívá ze zahrady
volci bučí za pasáky
měsíček mi víská vlasy
a co tu chceš dítě ty?

(pauza)
Bílé hory prsou tvých.
Ať prorazí slunko větvemi
a vytrysknú kolem prameny.

(šije)
Ano, mé robátko, říkám já,
sem po tobě celá bolavá.
A nejvíc pod srdcem, tam, kde se
pohoupáš v první kolíbce!
Kdy už dítě přijdeš sem?

(pauza)
Až budeš vonět akátem.
Ať prorazí slunko větvemi
a vytrysknú kolem prameny!

(Pláňka si zpívá dál. Dveřmi vejde Marie s uzlíkem prádla)

PLÁŇKA: Odkud jdeš?
MARIE: Z obchodu.
PLÁŇKA: Z obchodu tak časně ráno?
MARIE: Kdyby bylo po mém, čekala bych u dveří, ještě než otevřou. A víš, co jsem koupila?
PLÁŇKA: Nejspíš kávu ke snídani, cukr a chleba...?
MARIE: I ne. Koupila jsem krajky, bílé plátýnko, stužky a vlnu na třapečky. Za peníze mého muže, a dal mi je sám.
PLÁŇKA: Ušiješ si halenku?
MARIE: Ale ne, to proto, že... víš?
PLÁŇKA: Že co?
MARIE: Že už je to tu! (sklopí hlavu)
PLÁŇKA (vstane a s obdivem se na ni dívá): Po pěti měsících!
MARIE: Ano.
PLÁŇKA: Cítíš ho už?
MARIE: Jak by ne.
PLÁŇKA: A jak ti je?
MARIE: Nevím. Úzko.
PLÁŇKA: Úzko. (přitiskne ji k sobě) Ale... od kdy? Řekni. Bylas tak bezstarostná.
MARIE: Pravda. Bezstarostná...
PLÁŇKA: Pořád bys jenom zpívala, že? Taky zpívám. Ty, pověz....
MARIE: Neptej se mě. Copak si neměla nikdy živého ptáčka v dlani?
PLÁŇKA: Měla.
MARIE: Tak zrovna takové je to... ale uvnitř, v krvi.
PLÁŇKA: To je krása!
MARIE: Jde mi z toho hlava kolem. Nic nevím.
PLÁŇKA: Co nevíš?
MARIE: Co všecko mám dělat. Zeptám se mamy.
PLÁŇKA: K čemu? Je stará, už ty věci zapomněla... Nesmíš moc chodit a když dýcháš, dýchej tak jemně, jako bys měla mezi zubama růži.
MARIE: Víš co? Prý po nějakém čase do tebe lehce strká nožkama.
PLÁŇKA: A to ho máš potom nejraděj, to si říkáš: mé dítě.
MARIE: Ale přece se stydím.
PLÁŇKA: Co říká tvůj muž?
MARIE: Nic.
PLÁŇKA: Miluje tě moc?
MARIE: Nemluví o tom, ale přitočí se ke mně a oči se mu třepetají jako dva lístečky.
PLÁŇKA: Poznal, že jsi...?
MARIE: Poznal.
PLÁŇKA: A jak?
MARIE: Nevím. Ale tu noc po svatbě mi o tom pořád šeptal a ústa měl na mém líčku. Jako by to malé bylo svítivý holoubek, kterého mi do ucha vdechnul.
PLÁŇKA: Ty šťastná!
MARIE: Ale ty o těch věcech víš víc nežli já.
PLÁŇKA: Nač mi to je?
MARIE: To je pravda. Ale čím to? Ze všech, co se vydávaly s tebou, ty jediná...
PLÁŇKA: Už je to tak. To se ví, je pořád čas. Anička čekala tři léta a jiné, které znávala zamlada mama, ještě víc, ale čekat dva roky a dvacet dnů jako já, to už je moc. Říkám si, že to není spravedlivé, abych se tak trápila. Kolikrát vyjdu v noci bosá na dvorek a chodím po hlíně, nevím proč. Jestli to tak půjde dál, budu z toho nemocná.
MARIE: Ale jdi. Mluvíš, jako bys byla stará baba. Abys věděla, nad těmihle věcmi se nemá bědovat. Moja mama má sestru, ta se dočkala až po čtrnácti létech a měla bys vidět, jaký je to krásný chlapec!
PLÁŇKA: Co dělal?
MARIE: Křičel jako mladý býček, hlas měl silný jako když milion cvrčků najednou spustí. Počůrával nás a za copy tahal a když měl čtyry měsíce, podrápal nám celá líčka.
PLÁŇKA: Tyhle věci nebolí!
MARIE: Já ti povím...
PLÁŇKA: Ba ne. Já viděla sestru, jak dávala malému pít, z popraskaného prsu. Jak jí to bolelo! Ale byla to úlevná bolest, dobrá a potřebná pro zdraví.
MARIE: Říkají, že s dětma se hodně vytrpí.
PLÁŇKA: To je lež. Tak mluví jen slabé matky, nemohoucí naříkalky. Nač je mají? Mít dítě není jak mít kytici růží. Musíme trpět, aby nám rostlo. Já myslím, že nás to stojí půlku krve. Ale je to dobré, zdravé, krásné. Každá žena má krve na čtyry, pět děcek a když je nemá, krev se jí otráví! Jak to čeká mě.
MARIE: Nevím, co to se mnou je.
PLÁŇKA: Vždycky jsem slyšela říkat, že prvničky mají strach!
MARIE: Uvidíme... Když tak dobře šiješ...
PLÁŇKA: Ukaž. Nastříhám ti na dvoje šatky. A tohle?
MARIE: To jsou plínky.
PLÁŇKA: Dobře. (sedne si)
MARIE: Tak...já už půjdu. (přistoupí k Pláňce a ta jí láskyplně přitiskne dlaně k břichu)
PLÁŇKA: Neběhej venku přes kamení!
MARIE: Spánembohem. (políbí ji a odejde)
PLÁŇKA: A přijď brzy! (zaujme stejnou pozici jako na začátku. Vezme nůžky a začne stříhat. Vejde Viktor) Vítej,Viktore!
VIKTOR: A Jano?
PLÁŇKA: Už na poli...
VIKTOR: Co to šiješ?
PLÁŇKA: Stříhám pleny.
VIKTOR (usměje se): Ale!
PLÁŇKA (se smíchem): Obroubím je kraječkou.
VIKTOR: Když to bude dcerka, dáš jí své jméno.
PLÁŇKA (se zachvěje): Co?
VIKTOR: Mám radost s tebou!
PLÁŇKA: Ne... nejsou pro mě! To Marie bude chovat...
VIKTOR: Když ona, ty si z ní vem příklad. V tomhle domě dítě schází.
PLÁŇKA: Schází.
VIKTOR: Šak se starejte! Řekni mužovi, ať nemyslí jenom na práci. Chce nahromadit peníze a ba - nahromadí. Ale komu jich zanechá, až umře? Jdu s ovcemi. Řekni Janovi, ať si přijde pro ty dvě, co ode mě koupil. A v té druhé věci...ať si dá záležet.
PLÁŇKA: To je to! Aby mu na tom záleželo.

Ano, mé robátko, říkám já
sem po tobě celá bolavá.
A nejvíc pod srdcem, tam kde se
pohoupáš v první kolíbce.
Kdy už mi dítě přijdeš sem?
Až budeš vonět akátem!

(zamyšleně vstane a běží k místu, kde stál Viktor, prudce dýchá, jako by vdechovala horský vzduch, pak jde na opačnou stranu, jako by něco hledala a odtud znovu přejde k židli a zvedne šití. Dá se do práce a upřeně hledí na jeden bod.)