Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II. Kája a Zdeňa si v lesovně "potichu" hrají

Kája se načisto probudil, když maminka nesla mléko od Lysky.
"Abys vstával, Kájo! Víš, že dnes nebude žádné lítání a běhání. Napíšete si ráno úkol!"
Kája vzdychl tak hluboce a těžce, až se peřinka nad ním zachvěla; "Já bych, maminko, nikdá malým klukům hned po ránu nepřipomínal úkol."
"Tak jen moc nemluv a vstávej!"
"Vy jste, maminko, moc ráda psala úkoly?" obrátil se s otázkou k mamince.
"Bodejť ne! Každé hodné dítě rádo píše úkoly!"
Kája si nejdříve pomyslil, že maminka už je hnedle jako pan řídící. Ten taky pořád říká: "hodný žáček" a tak všelijak. A hned potom v duchu se hrozně podivil, že maminka ráda psala úkoly. No, pravda to bude, protože maminka nikdy nelže, ale to je teda než zrovna maminka, protože žádný kluk rád úkoly nepíše. Pro jistotu se ještě zeptal: "A taky jste, maminko, musela psát do sešitu, na řádky a rovně, a když to bylo šejdrem, taky se pan učitel zlobil?"
Maminka už si dala pozor, protože řekla: "Na mne se nikdy pan učitel nezlobil, protože jsem vždycky psala rovně."
"A to já ne, maminko! Ruka by chtěla psát rovně a pero pořád šejdrem."
Kája snídal doma dvakrát. Potom řekla maminka: "Buďto dojdu pro Zdeničku a budete celý den tady, nebo doběhneš do lesovny a budete tam!"
"A to já bych se šel, maminko, zeptat Zdeni, jak to chce."
"Žádné ptaní! Jdi tedy tam, ale to ti povídám; jak uslyším jedinou žalobu, bude večer zle!"
Kája se plouhá mokrou travou. Kdyby aspoň sluníčko svítilo! Snad by je přece vzácná paní pustila do lesa. Celý den být doma! Pro pána krále! A to tedy, když vzácná paní je "morvésní", aby si hráli potichu. A to vůbec nejde. Na co by si to teda hráli, když při všech hrách se musí křičet a běhat? Pan řídící říká: Když nemáte co dělat, opakujte si počty! Ju, oni nemají co dělat! Oni vůbec mají pořád co dělat. Kdepak by mohli počítat!
Kája šel a vzdychal. Rozhlaholil se nad ním smích pana lesního: "A já pořád, že je takový vítr, a zatím to Kája vzdychá. Copak se ti stalo, chlapče?"
"Pán Bůh rač dát dobré ráno!"
"Ale jářku, co tak vzdycháš?"
"Vzácný pane, dnes vůbec nebude žádný čtvrtek, když nesmíme z domu."
"To nebude," zvážněl pan lesní. Ale hned nato se mu ztratil na lesní pěšině.
V lesovně přivítali Káju slovy: "Tož dnes budeš celý den se Zdeňou pod střechou!"
S chutí posnídal se Zdeňou a paní lesní řekla: "Nejdřív si napíšete úkol a pak si budete potichu hrát. Je mnoho her nehlučných. Třebas na schovávačku. To se přece jen zvolá: Už? A odpoví: Už! Anebo na školu."
Kája by byl s chutí řekl, že mají dost školy za celý týden a ve čtvrtek že vůbec nic o ní nechtějí slyšet, ale věděl, že by to bylo marno. Proto chtěl zachránit, co se dalo, a řekl: "Anebo na Polednici, jak říkají páťáci tu báseň. Já bych dělal Polednici, Zdeňa třeba to 'U lavice dítě stálo'."
A Týna dodala: "Z plna hrdla křičelo. Já vím, to by bylo něco pro vás. Holečku, dnes musíte být zticha. Odpoledne půjdu pro dřeváky."
"To byste mohla, Týno, radši hned, anebo my bysme tam doběhli jako nic a potom bysme se v nich tady učili chodit," myslil Kája hlasitě.
"To radši ne," řekla Týna, "to by byl rámus. Mne taky dnes bolí hlava."
"Jéje, vás taky, Týno? To asi také budete morvésní a budete musit do oratorium. To tam bude hnedle celá lesovna. Můžete tam skládat jesličky. Strejček kostelníkovic má je tam schované."
"A ty máš zase vejřečnost," podivila se paní lesní. "Víš-li, že teď mnoho zbytečně mluvíš? Tamhle ke stolečku a psát úkol!"
Děti se ztišily. Za chvíli se po nich Týna podívala a rozesmála se hlasitě. Kája vyvaloval oči na Zdeňu, otvíral hubičku, ukazoval do ní, rukou se rozháněl směrem k hájovně, prstíkem na stole kola dělal, zas jako by nad kola palcem a ukazováčkem něco drobil a hned dával do pusy a ulizoval se.
"To já jen ukazuju potichu, že naše maminka dnes bude péci lívance s povidly, sypané tvarohem," podotkl suše.
"Pište, děti," řekla Týna, "nebo zavolám vzácnou paní!"
Kája se vrtěl, ale počítal. Zdeňa smolila číslice. Za chvíli byly hotovy.
"Ted bysme třeba něco snědli," podotkla Zdeňa.
"Už?" lekla se Týna. "A to je brzo. To abychom dnes vařily jen pro vás. Teď si chvíli hrejte, ale potichu, nebo mi praskne hlava!"
"Jéje, Týno, a kde by vám praskla? Nad nosíčkem anebo v tejle? A to bych moc rád viděl! Jestlipak by vám z ní něco vypadlo?"
Týna zmizela v chodbě a Kája rozvinoval myšlenku o prasknutí její hlavy. "Třebas kdyby jako sama spadla žehlička s plotny, třebas by se Týna lekla a trochu by jí hlava napraskla. Ta by koukala, Zdeňo, viď?"
"No, a třebas bysme musili pro pana doktora do Lážova. Mne už tak bolí nožičky od sezení! A netekla by Týně krev?" ptala se Zdeňa.
"Kdepak! Tuhle povídal pan učitel Vojtovi Brabencovic: 'Ty nemáš v hlavě mozek, ale slámu!' Copak tam má asi Týna?" Zdeňu už zřejmě, jak řekla, ta rozprasklá hlava omrzela. "Už radši aby tu byly dřeváky!"
Kája hned změnil směr rozmluvy: "Pojď si hrát na schovávačku!"
V široké chodbě lesovny bylo dost úkrytu. Byl tam výklenek se skříní, vysoký dřevěný věšák ověšený kabáty starý prádelník a za ním výklenek.
"Nejdřív budeš jukat ty," rozhodl Kája, "tuhle ve 'kvelbíku'," a zavřel dveře. "Až zavolám 'už', hledej!" Zavřel a rozhlédl se chodbou. První ovšem padl mu do očí věšák. Hned jak do těch kabátů se dobýval, zdálo se mu, že se kejklá. Ale přece jen se tam schoval. Než se pořádně uvelebil, překotil se věšák s bouchnutím, prasknutím a sypáním skla. Věšák bouchl, praskly dva deštníky, vložené v jeho otvory, a špička věšáku rozbila sklo naproti visícího velkého obrazu, představujícího štvanici na jelena. Ale nade všecky ty zvuky vynikl jasný hlásek Káji, volajícího: "Už!"
Paní lesní vyběhla s Týnou, i Zdeňa. Kája se vybaloval z kabátu a z ruky mu tekla krev. Řízl se o střepinu skla.
"No, to bych přece rád věděl," řekl vcházející pan lesní, "kdo dovolil dětem hrát si v dome na schovávačku. Nebo to byl tvůj nápad; Kájo?" Bral do ruky jeho dlaň, ze které tekla krev.
"Ba ne, tatínku," pospíšila si s odpovědí paní lesní, "to já jsem řekla: 'Hrajte si na schovávačku, to je taková tichá hra'!"
"Moc tichá, maminko, to už vidíš. A ten věšák ať už je pryč! Kájo, vymyj si pořádně ruku, zavážu ti to!"
"A to nic není, vzácný pane, to ani za to nestojí."
Ale pan lesní už ho hnal k umyvadlu a pak mu dlaň zavázal.
"Jaképak je příští číslo programu, maminko?" ptal se pan lesní, a Kája se honem zeptal: "Nerozpraskla vám hlava, Týno?"
"Jdete do Týnina pokojíku a hrajte si se špalíčky!" rozhodla paní lesní a dala každému krajíc mazaného chleba.
Když se za nimi zavřely dveře, podíval se pan lesní po hodinách: "A to je teprve půl osmé, maminko."
"Bolí tě to, Kájo?" ptala se Zdeňa.
"To nic není, to jen tak, než se to usadí. Budu ti povídat pohádku, chceš?"
Zdeňa kývla radostně hlavou a sedla si na stoličku.
"Tak byl jednou jeden král a ten se jmenoval, ten se jmenoval, no, víš, král se může jmenovat všelijak, a tenhle se jmenoval Rozmarýna. A ten král měl vovečky. Jéje, Zdeňo, ten ti měl voveček, že je nemohl nikdá spočítat!"
"Bílé byly?" ptala se s účastí Zdeňa.
"No, taky bílé, a taky modré a červené, zelené a kostkované, ju, taky měl jednu zlatou. A jednou tam k němu přišla červená Karkulka (pletl si Kája maminčiny pohádky) a povídala, že ji sežral vlk i s babičkou."
"A hleď, Kájo, jak tam mohla přijít, když byla sežraná?"
"No víš, to ona tam přišla v tom vlku."
"A ta její babička taky tam byla v tom vlku?"
"No a kde by byla, když je obě vlk sežral?" rozčiloval se Kája, "a vůbec mlč a poslouchej! A ta Karkulka povídala, že měli včera k večeři krupkovou kaši s česnekem."
"Zrovna jako my," vzdychla Zdeňa.
"A pan král povídal, to já ti musím koupit u Buchtů dort a potom rozřízl kudlou vlka. Ten vzal nohy na ramena a utekl, a babička s Karkulkou a s panem králem šli k Buchtovům, a pan král dal panu Buchtovi slepičku, která snáší denně sto vajec, a ten jim dal za to dort - a tak potom šli domů."
"A kde byly ty vovečky?" nebyla Zdeňa spokojena s náhlým ukončením pohádky.
"No, ty se nejspíš pásly."
"Ta zlatá taky?"
"Ju, kdepak! Ta zlatá, ta zlatá byla v kleci, a když pan král Rozmarýna neměl peníze, tak si ustřihl kousíček zlaté vlny a zas měli živobytí."
"A kam šla ta babička?"
"No domu, kam by šla? Zamkly se do perníkové chaloupky a už tam víckrát žádného nepustily."
Zdeňa vzdychla. Pak řekla: "Pohádka o perníkové chaloupce je jiná."
"No to je zas jiná pohádka," rozhodl Kája a dodal: "Mně se zdá, že mi už nabíhají nožičky od sedění. Počkej, budeme si hrát potichu na tu polednici. Dívej se tamhle oknem! Až řeknu ‚teď', obrátíš se a budeš potichu říkat 'zplna hrdla křičelo'." Zdeňa se poslušně obrátila, Kája stáhl bílou přikrývku s Týniny postele, zabalil se do ní celý, i hlavu, do ruky vzal smeták a řekl změněným hlasem: "Teď!"
Zdeňa se obrátila, trochu se lekla a začala opravdu "z plna hrdla křičelo". A Kája pres její křik uplatňoval další věty básně: "Bodejť jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!"
Ale vtom odhodil přikrývku a řekl: "Tohle neměla říkat polednice, to měla říkat ta matka. Počkej, třeba by šla Týna si zahrát."
Dveře se prudce otevřely, paní lesní zavolala: "Co tak ječíš, Zdeňo? Tohle už není k vydržení! Hlava mě bolí k prasknutí, a vy ne a ne být zticha. Týno, provázek! Přivážu je ke stolu."
Protože zrovna v tu chvíli drcla Zdeňa do žehlícího prkna, které se s hlukem shroutilo a vzalo s sebou plechové umyvadlo na podstavci, ozvaly se zase ohlušující rány, a Týna už šla s provázkem. Za chvíli měl Kája provázek otočený zlehka pod kolínkem jako Zdeňa, a druhé konce byly uvázány k nohám stolu.
Děti osaměly. Chvíli bylo ticho. Za chvíli zkusil Kája popotáhnout stolkem.
"Zdeňo, heleď, hejhá se!"
"A co?" řekla netečně Zdeňa.
"No stůl! Táhni taky! Přitlač hlavičku zespodu na stůl, nadzdvihuj, já taky, potichu jej dotáhneme k oknu. Provázek stačí, je dost dlouhý. Sednem si na okno a budeme aspoň koukat ven."
Děti se opřely o stůl hlavičkami, stůl se naklonil, s křápotem svezla se se stolu ošatka s vejci a za ní druhá, která rozprášila kolem mouku. Hned tu byla vzácná paní i Týna. Kája měl v černých vlasech několik roztlučených vajec, Zdeňa byla plná mouky. Nikdo ani muk. Týna přestřihla provázky, paní lesní otevřela dveře a řekla: "Ven, a nechoďte mi domů až k obědu!" Jak se kolem ní kmitly, dala každému žderchu do zad a děti vyběhly. Kája honem k potoku, vymyl si hlavu, Zdeňa se trochu oprášila, a vzaly to trapem k průseku.
"Za pět minut půl deváté, maminko," hlásil pan lesní vcházeje do kuchyně, "a děti slyším zpívat v průseku."
Paní lesní jen mávla rukou. Když se děti vylítaly, vzpomněl si Kája: "Vzácná paní taky řekla 'hlava mě bolí k prasknutí', a taky jí nepraskla. A copak asi dělá naše maminka?"