Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. Po svatbě

Dávno před východem slunce probudil se starý drozd nad lesovnou. "Čas," řekl si tiše, "abychom začali s ranní modlitbou." Zahleděl se do lesovny a dvora. Zahuboval hlasitě: "To je mi divný pořádek! V lesovně vždycky po ránu všecko na svém místě, a dnes všude takový nepořádek!"
Připomíná mladý kos: "Jakž jinak? Byla přece včera slavná svatba! Zpívali jsme včera po ránu Zdeničce a Kájovi svatební píseň. A dnes snad abychom zvesela spustili zase jinou na počest."
Nad lesovnou rozjásá se ptačí píseň - nejkrásnější sbor, jaký si jen lze myslit.
Sova Kátla vlétla do hnízda a ušklíbla se: "Zpívají, a není, kdo by je poslouchal. Už dávno, zrovna jsem zhltla poslední sousto své noční hostiny, vyběhli z lesovny oba, Kája i Zdeňa. Ta v cestovních šatech, v malém kloboučku se závojem, Kája nesl zavazadlo. Tamhle v průseku se zastavili. Zdenička si utírala oči, potom Kája se jí zobáčkem dotýkal tváří, a zas pospíchali dál."
Bylo tomu tak. Tohle měli dávno smluveno. Nikomu ani slova, protože maminka by řeka: "Užijte domova, a my vás." Ale oni cítí instinktivně, že to svoje krásné mladé štěstí na chvíli musí zanést daleko, aby nedotkla se toho vzácného květu všednost, aby nesetřela jeho jemného pelu. Nejspíše do Paříže zajedou. Ano, celý měsíc bude jejich. Jen jejich, a z toho nedají nikomu ani vteřinky.
Ptáci dávno dozpívali, slunce dávno smálo se shovívavě na lesovnu i hajnovnu, kde je dnes ticho a ticho, jak by ani vstávat nikdo nechtěl.
První se probudila Týna. S očima ještě napolo zavřenýma jako obyčejně rozmáchla se vpravo po židli po budíčku, aby se podívala, kolik je hodin. A ruka jí dopadla na čísi hlavu. Byla to Marjánka Šafářovic, která vypískla: "Týno, co mě tlučete hned po ránu?"
Týna si honem sedla. Pro pána krále, bodejť, vždyť spí u Šafářů s Marjánkou na zemi na slamníku! Nic jiného už pro ně nezbylo. Rány do palice! Lesovna plná hostí, a ona tu, děvečka ubohá, ale darebná, spí. No, spí jako dub, jako kámen, jako dřevo. Ne spí, ale hnípá." Tááák! Teď si odlehčila, když to řekla, a hned nato vylítla. Než jí mohla Marjánka povědět, že si oblékla blůzu na rub, už byla venku.
"Zaplať Pán Bůh!" oddechla si, když v lesovně bylo naprosté ticho. Jen se tak ošplíchla, a už dělala oheň. Na kávu postaví, na čaj, kdož ví, co dnes kdo bude chtít snídat. Sotva voda zabublala, vešla paní lesní: "Holka, to jsme zaspaly! Nejdřív připravíme snídani mladým." Trochu se jí zamžily oči. "Zdenička je zvyklá brzo vstávat," trochu se jí chvěl hlas, "to ona za chvíli přiběhne, snídani bude chtít, a jistě se hned do lesa rozběhnou." Paní lesní má najednou slzy v očích.
Týna, jak to vidí, hned sedí na stoličce u kamen a vzdychá: "Tak mi to přichystají, vzácná paní, třebas mladá milostpaní nechce sem jít. Zaklepám, postavím na stůl a zas půjdu."
"Víš, Týno, co ti řekla včera Zdenička: Neříkejte mi 'milostpaní', Týno! Jste u nás tolik let a jako naše. Jako taková starší teta mi připadáte. Jen jako dřív říkejte!"
Týna pláče div ne nahlas: "Vzácná paní, tuhle radost mi neberou! Těším se na to už dávno. A kdepak bych si troufat mohla! Tuhle pan lesní inženýr..."
Z vedlejšího pokojíku ozvalo se nehorázné hlasité zívnutí, dokončené hlasitou otázkou pana lesního: "Maminko, nemohla bys mi přinést kyselou okurku?"
Paní lesní se poděsila: "Pro pána krále, tatínek se rozhouká jako na lesy, a spí tam přece Krátkých. a smíchovští s neteří." Otvírá potichu dveře a říká tiše: "Tatínku, že ti hanba není! Místo ranní modlitby okurku sháníš! Vstaň, dostaneš kávu!"
"Tak to já radši ještě nevstanu," směje se pan lesní, a pan profesor volá s pohovky: "Dobrého jitra! Já bych se také přidal na tu okurku."
Pan doktor se obrací na otomanu: "Kdybyste spali!"
Pan lesní říká tišeji: "Zdeňa s Kájou už jsou v kuchyni, ne? To Kája asi mele kávu a Zdeňa sedí proti němu a zívá v jednom kuse. On už dávno semlel, ale pořád otáčí kličkou. Musím se jít podívat."
Za chvíli je v kuchyni. Rozhlíží se: "Tak mladí tu ještě nejsou? Tak žádný rámus, ať jich nevzbudíme. A tu okurku, maminko! Mám v hrdle jak papriky nasypáno. Zatrápeně to pálí." "Víš, tatínku, já ti po ránu okurku dávat nebudu. Chceš-li mermomocí, vezmi si ze špíže, ale je to hrozný nešvar! To máš z těch stálých přípitků!"
Pan lesní se vynořil za chvíli ze špíže: "Byly tam jen tři, maminko! Teď se podívám po lese a vrátím se hnedle. Nechte to všecko ještě spát! Vždyť je brzo. A potom, maminko, držkovou polévku! Na spravení chuti!"
Paní lesní trochu prudce zakašlala: "Žabí stehýnka bys nechtěl, tatínku?"
Ale ten už byl pryč. Jak namířil k hajnovně, viděl otevřená okna, nad dveřmi flinta nevisela. Hajný už je v lese, a maminka hajných? Maminka od včíra už i jejich Zdeni? Pan lesní se zastavuje. Chvíli se dívá. Vidí dobře. Hajná klečí pod starým křížem, ruce má sepjaté a zřejmě je viděti pohybování jejích rtů. Modlí se. Jistě za Káju a Zdeňu. Tak na ni padla sluneční zář, tak rozsvětlila její oči. Kdyby ji teď viděl Kája, jistě by řekl: "Naše maminka je nejhezčí na světě!" Pan lesní zcela skryt už se nedívá do jizby. Mimoděk smeká klobouk, mimoděk i on ruce spíná: "Pane Bože na nebi, chraň ty velké děti všeho zlého!"
Odchází hlouběji do lesa, ale zase už šibalský úsměv trhá mu rty. Až půjde zpátky, zastaví se v hajnovně na kousek řeči. Jsou teď v blízkém přátelstvu. "Zatrápeně, jakpak si budeme říkat?" A jak se vrací, rovnou do hajnovny.
"Pán Bůh rač dát dobré ráno, vzácný pane! A to jsou k nám hosti!"
"Dobrýtro, milostpaní! A jak se ráčili vyspinkat, co? Nechtěl milostpán po ránu taky okurku?"
Maminka hajná je v rozpacích: "A copak vzácný pán hned po ránu samá legrace?"
"Inu, milostpaní, to radostí, že to všecko tak hezky dopadlo. Ale matko! Bez legrace, to 'vzácněpánování' teď přestane. Anebo to všecko rozsekám!" rozčiluje se, když vidí, že hajná vrtí hlavou. "Já vám budu říkat 'matko', vy mně, vy mně" (pan lesní honem neví jak), "vy mně 'otče'. Tak!"
Hajná se neudržela. Tak se smála, až jí slzy v očích stály. "To by bylo moc hezké, vzácný pane, až bych přišla: 'Prosím jich, otče, že vzkazuje hajný' -"
Pan lesní se smál taky. "Dobrá! Nelíbí se vám to. Poradíme se s mladými. Trochu vína tu nemáte?"
"A to, prosím, máme. Poslala vzácná paní včera kolik lahví. Myslím, že je odnesu panu Štulcovi zpátky. Dá mi za ně cukru, krupice a čeho třeba. Jednu načal tatínek včera na noc. Skleničku vypil. Hned přinesu."
"Heleďte, matko, panu Štulcovi nebudete nic nosit zpátky. Nebo sec-samec!" zadíval se na ni přísně, až se hajná zase rozesmála.
"Vzácný pán se naučil od Káji vyvalovat oči."
"Vida ji, matku," ušklibuje se pan lesní. "Včera by to ještě nebyla řekla," dolévá si sklenku. "A teď se podívám domů. Vzbudím to všecko. Možná, že sem pošleme mladé k obědu. Moc nám toho asi nezbylo." Už je mezi dveřmi, když mu šlehne hlavou nápad, který ho hned znova rozesměje: "Já vám budu říkat 'matko', vy mně 'pane tcháne', když to bez toho 'pána' nejde. A naší matce bude říkat hajný 'paní tchyně'. Ta bude mít ohromnou radost. Povídala jednou: ,Běda tomu, kdo by mi chtěl říkat 'paní tchyně'. Naše maminka říká 'tchyně'!"
Jeho hlučný smích rozhlaholil se lesem a on pospíchal k lesovně. Přišel zrovna k loučení. Dva kočáry byly plné nejen posledních hostí, ale také balíků různé velikosti. Pan lesní zavolal: "A kdepak je paní 'tchyně'?"
Paní lesní s tím nejsladším úsměvem podávala do kočáru poslední balík. Ale teď úsměv zhořkl a na čele se vyrýhla hluboká vráska. Prve tak příjemný hlas zrovna zledovatěl, když řekla: "Nech si, tatínku, nemístné vtipy!"
Kočáry se rozjely. Paní lesní mlčky kývla na pána. Otevřela dveře velkého pokoje. "Poslouchej, tatínku," začala, když zavřela dveře, "pamatuj si jednou provždy, že tohle slovo nesmí se u nás ozvat! Kdyby tě teď byl slyšel Kája, kdyby tak, až vstane, řekl: 'Jak jste se vyspala, paní tchyně?' přesto, že ho mám ráda jako Zdeňu, dala bych mu co proto! To víš, tatínku," nalaďuje paní lesní do "moll", "ty to tak nemyslíš, ale což kdyby se Kája toho chytl? Heleď, udělám ti třebas tu držkovou k večeři, zrovna poběhne Týna do Lážova."
Pan lesní konejšivě ji hladí po vlasech: "Ale to víš, maminko, já jen tak. Ale snad, já neříkám dnes, po čase - když řeknu Kájovi: "Předcházej si paní 'tchyni' nebude zle?"
"No třeba za rok někdy v legraci," uvoluje se.
"Copak chystáš pro nás k obědu?"
"Fašírku ze zbytků na pekáčích, tatínku, okurkový salát, polévku s drobenkou, výbornou, na hovězí sardelovou omáčku. A abys šel zaklepat na Zdeňu."
"Půjdu, maminko! A víš, co se mi nejlepší líbí? Že celých šest týdnů je tu budeme mít, a že se budou pořád durdit, až je začnu zlobit. Teď jsou, maminko, v hedvábném kufříčku, v trochu jistějším než byla Zdeňa v klášteře."
Pan lesní pospíchá k pokojíku vpravo. Zaklepá a volá: "Děti, snad jste se včera nenapily makového odvaru, že ne a ne dospat? Maminka ponese polévku. S drobenkou, a hovězí se sardelovou!" Klepá silněji: "A fašírku s okurkovým salátem!" Stiská kliku. Otevřeno. Přeběhne očima pokojík. Uklizený. Jen na stole leží bílý list. Čte:

"Tatínku i maminko z lesovny i hajnovny, nezlobte se na nás! Rozjeli jsme se trochu do světa. Byli jsme dávno o té cestě domluveni. Byli byste třeba nechtěli, a my se tak těšíme! Za měsíc se vrátíme. Potom 14 dní zůstaneme na samotách, a potom - potom do nového života!
Líbají Vás Vaše upřímné a vděčné děti
Zdeňa a Kája."

Pan lesní se přestal usmívat. Sekl listem o stůl a honem si zapaloval doutník.
"Kuliferda! A sojka jedna! 'Upřímné děti!' Já vám dám 'upřímné' děti! Dělají si, co chtějí. Vida! Myslil jsem, že Kája bude bačkora a udělá, co bude chtít Zdeňa, a zatím tohle. To je z hlavy toho kuliferdy! A už je to vidět, že Zdeňa bude poslouchat. To on do ní mluvil, až chudinka řekla 'tak pojedem'! Kdyby řekl: 'Pojedeme na Kamčatku,' tak by taky kývla a řekla: 'Tak pojedeme!' Tááák! To to pěkně dopadlo! A vždyť," leká se, "nemají, děti nešťastné, jistě dost peněz!"
Překládá list a teprve teď vidí připsáno drobným písmem Zdeniným: "Nemějte starosti, peněz máme dost! Kája má své úspory, a já si beru s sebou knížku, na kterou jsem si od malička ukládala. Je tam hezkých pár krejcarů. Ani snad nebude třeba z toho něco brát. To jen tak 'pro všecko' maminka mi dala tu knížku, když jsem jela kupovat doplňky výbavy. Tehdy řekla: 'Kdyby se ti líbil nějaký šperk, no, popřej si podle chuti!' Jiná už by to byla proparádila. Moc se těšíme na cestu. Buďte všichni zdrávi!" Pan lesní shrnul trochu rty. "Vida je, kuliferdy! Jeden jako druhý. Aby řekli: 'Táto, mámo, dejte nám peníze, chceme si vyletět do světa,' toto! Úspory! Svoje úspory! Pojedou za své! Kampak ne! A já jsem se tak těšil na chvíli, která měla přijíti dnes, a v níž jsem chtěl Kájovi odevzdati Zdenino věno se slovy: 'Po penězích jsi se neptal, kuliferdo, ale dobré budou do začátku.' A když ne, tím líp. Nebudete pořád dva. O Staníka je postaráno. Vídeňský bratr za jiné nedá, než že po prázdninách si ho vezme do Vídně. Komu prý by odevzdal svůj veliký závod, když Staník je jako žhavý do strojařiny, pořád něco 'montuje' a pořád něco kreslí."
Pan lesní zahnul myšlenkami na Staníka. Opravdu, Zdeni bývala plná lesovna. Staník, sice statný a zdravý hoch, pořád něco kutí se šroubečky a hřebíčky a prkýnky. Je v Praze na reálce. Dopoledne odjížděl s ostatními. Ale nic mu brdské lesy k srdci nepřirostly. Snad kopretinu od sedmikrásky nerozezná a modřín od buku ne. Když slyší výstřel, uši si zacpává. Ale mamince v kuchyni kdejaký strojek spraví, zlepší. A nesmírně se těší k strýci do Vídně .
"Tatínku!" volá paní lesní.
Ten sebere psaní a jde do kuchyně. "Tady máš psaní od upřímných a vděčných dětí," položil list na stůl. "Frnkly! Teď už ujíždějí někam - snad do Afriky. Já nevím. Tak se mi ten hedvábný kufříček povedl zrovna jako tobě, maminko! Upřímné, vděčné děti! Moc upřímné! Ale až přijdou! Jaktěživy nedostaly tolik, co dostanou! Člověk se tuhle těšil jako malé dítě, jak tu teď bude veselo, jak se ta holka bude durdit, když něco řeknu, a Kája bude přešlapovat, a tu máš! Po všem! To budou mít v hajnovně taky radost! Abych jim to šel zrovna povědět." Paní lesní se zarazila jen na chvíli. Potom řekla důrazně: "Však by byli, tatínku, od tebe zkusili! Dobře udělali. Ty se zatím trochu usadíš."
"No-no-no-no, maminko," zlobí se trochu pan lesní. "Já už nepotřebuju, aby mne někdo usazoval. Však mne usadili oni sami. Ale to jsem si přece nemyslil, že je ti docela jedno, když ti Kája odveze dceru Bůh ví kam. Takhle jsme to přece neměli ujednáno!"
Paní lesní se dívá oknem do lesů: "A přece jen to bude moc hezky vypadat, když budeme říkat: 'Mladí jeli na svatební cestu.' Víš, tatínku, mně to bylo dost divné, že nic neříkali. Přeceť se to tak trochu jako patří."
"Patří, patří," opakuje pan lesní trochu posměšně. "To se patří utéct, když jsem se na ně tolik těšil?"
"Kam že jedou?" ptá se paní lesní a sahá znovu po listu. Vraští čelo. "Nenapsali. To je moc škoda! Přeceť každý se bude ptát, kam jeli. Co řekneme?"
Přemýšlí. Vrásky na čele se vyrovnávají. "Tatínku, věř mi, jinam oni nejeli než do Paříže.
Tam to Kája zná, to on už tam Zdeňu provede. Můj vnitřní hlas mi říká "
"Rány do hlavy, maminko, tys ještě ten svůj vnitřní hlas nezaškrtila? No, pomoz Pán Bůh! Ten ti toho teď nakuká!" hubuje pan lesní. "Tvůj vnitřní hlas ti teď říká, že jeli do Paříže, a zatím, Bůh ví, kde se potloukají. Jen to někomu řekni, a najednou dostaneme lístek z Plzně nebo z Točníka, že jim došly peníze, že pozejtří přijedou. Jak do toho mluví tvůj vnitřní hlas, tak to sedí teď u Brejšky v Praze, jedí 'bílou mozečkovou', a Zdeňa fňuká, že chce domů. Kolikpak má Zdeňa na tu svou knížku uloženo, co?"
"Hodně, tatínku! Aspoň dvě stovky!" říká chlubně paní lesní. "Zdeňa neutratila marně krejcaru, a co tak o svátku a jindy od nás nebo od příbuzných dostala, všecko uložila."
Pan lesní se zlobně rozesmál: "No, to je opravdu moc peněz! Kája má nejspíš také tolik, to se do 'Parízu' nedostanou! Já tuhle, táta pošetilý, krásné, jako nové tisícky připravil."
"Však na ně dojde," směje se paní lesní. "A pojď k obědu, tatínku!"
Ale pan lesní už byl venku.
Maminka hajná věru nevěděla, čím by "mladé" uctila. Všelijakých dobrot bylo včera. A darmo bude v rozpacích. Řekla Zdenička včera: "Teď mi budete zas hezky tykat jako dřív, nebo vám nebudu říkat 'maminko'."
A vzácný pán, jen tak, jako by nic, řekne: "Třebas přijdou mladí k obědu." To se to na ni valí! Už ví, co udělá. Houbovou polévku a jahelník. Po těch dobrotách snad jim přijde vhod. Už jahelník upekla, hustě cukrem a skořicí posypala, když pan lesní otvírá dveře.
"No, jahelníku máte na dva dny. Mladé panstvo odjelo. Ju, matko, naše upřímné a vděčné děti nám frnkly! Po anglicku, víte, beze slova. Jak říká teta pekařovic: 'Mírnis-tírnis'."
Hajná se leká: "A to snad ne, vzácný pane?"
"Už jo, matko! Doběhnete si k nám přečíst psaní!"