Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. Narození malého Káji

Dopisy ze samot byly čím dál smutnější. Pan lesní psal o zhoubách, které způsobily kruté mrazy. "Vysoká" chodí až k samotám, zajíci běhají po dvoře, psi jsou zavřeni v kuchyni, kosové zrovna v letu padají zkřehlí do vysokých závějí. Takové zimy není pamětníka. Nestačí ani dovážet potravu do lesa. Koroptve snad všechny vyhynou. Maminka před oknem komory chystá i vranám, které přece on - tatínek - chtěl už tolikrát postřílet, ale maminka jen zaprosí: "Tatínku, nech je! Ony dost nerady. Řekneš, že škodná, a konečně zajíci jsou také škodná. Aspoň do jetele jistě. Sýkory, kosové i vrabci, snad i chocholouši přenocují u nich v komoře. Maminka nechává i v noci okno dokořán, a u zásypu po ránu už ani neodlétají, už se nebojí. Jenže čím dál je jich míň. Našel on už i celou srnčí rodinu, v houfečku stulenou, zmrzlou.
"Jsem starý kozák, děti, otužilý," psal tatínek, "zrovna jako tatínek v hajnovně, ale věřte mi, zaplakali jsme v tu chvíli oba. Do lesů pro vysoké závěje stěží se dostaneme. Krutý mráz láme nejen větvičky, ale i silné větve. Dnes ráno jsme měli 30 stupňů pod nulou."
Trpěla Zdeňa, trpěl i Kája, protože i listy z hajnovny stejně povídaly. Teprve koncem dubna psali ze samot veseleji: Pohromy jsou sice veliké, ale přece jen Bůh nedopustil tak, aby zoufali. S jeho pomocí a požehnáním všecko se to vzpamatuje, ale těžce, na lesy, zvěř a ptactvo i lidi dolehla ruka Páně.
To už paní Webrová víc než doma byla u Maříků. To už Zdeňa nebyla tak čerstvá jako dřív. Už si sem tam paní Webrové postěžovala na různé nesnáze, už chtěla psát domů, aby maminka přijela.
Za takového jednoho květnového večera, kdy konečně mohl otevřít všecka okna dokořán, aby jimi zavoněla tucha tolik opožděného jara, kdy pan učitel se zabral do vzpomínek na zrození prvního dítka, kdy z radia vyhrávala diskrétně klasická hudba a na stole ve váze rozvoněly se první fialky, když Kája odložil oharek cigarety, zadíval se na Zdeňu: "Snad abych psal na samoty, po neděli aby někdo přijel?"
Věděl, že se Zdeňa rozhodne pro svou maminku, to bylo docela zřejmé. Ale vzpomínal silně na svou maminku, která přece jen by také byla ráda přijela, ale obě nemohly, to bylo nemožno. Maminka by ani nepípla, ví dobře, ale jistě by si v koutku povzdechla, že by také tuze ráda jela.
Zdeňa říká: "Já jsem si to rozmyslila. Třebas by maminka se musila zdržet déle, a to ona ztěžka může, a za druhé, překvapíme je, až bude po všem." V duchu si smutně myslila: "Možná, že bude se mnou konec."
Kája byl rád, že se to tak lehko vyřídilo. Věděl, že paní Webrová dá na Zdeňu pozor, když on není doma. Potom už se Zdeně pořád jen zdálo, už aby bylo po všem, a hlavní věc, aby byl Kája doma. Z lesovny psali, kdy maminka má přijeti, že raději o den dřív než o hodinu později. Zdeňa odpověděla, že ještě napíše, že se asi přepočetla, a pan lesní se zlobil.
V neděli odpoledne musil Kája k panu vrchnímu stavebnímu radovi pro důležité instrukce: Řekl, že v půlhodině je zpátky. Byl opravdu jako na trní, ale nechtěl-li býti krajně nezdvořilým, nemohl odmítnout sklenku vína a zákusek. Nemohl odmítnout cigaretu, zvláště když pan rada byl tak velice vlídný. Bylo o něm známo, že má velký vliv, a Kájovi přece záleželo na tom, kdyby po čase dostal místo blíž domova. Proto se nutil do hovoru, ale bylo to znát, až hostitel řekl sám: "Myšlenkami jste asi jinde, pravda?"
Přiznal se, že je Zdeňa sama doma, a že opravdu v týdnu čekají přírůstek do domácnosti. Pan rada se zasmál: "Milý příteli, to nemáte k čemu pospíchat. To byste se tam darmo pletl, i kdyby se už dnes něco stalo. To patří výhradně dámám. Nadělají samy hluku dost. Mám zkušenosti, vždyť máme čtyři děti. Nejstarší dcerka se bude vdávat, nejmladší hoch je v tercii gymnasia. A věřte mi, dnes když vzpomenu, zdá se mi býti snem minulý život. Někdy sladkým, někdy drsným, někdy těžkým, jindy jako pohlazení. Vzpomínám si, že před narozením prvního dítěte byl jsem rozrušen zrovna jako vy. Přišel jsem tenkrát k nejlepšímu, vlastně k nejhoršímu. Ženské běhaly pokoji a předsíní jako divé. Mne konečně ženina matka zamkla do vedlejšího pokoje. Když po nekonečných pro mne chvílích otevřela, běžela mi vstříc moje matka a místo nově narozeného dítěte mi celá uplakaná mermomocí nadnášela div ne pod nos prázdnou peřinku. Dítě už koupaly. Nemyslete na to, příteli, ještě jednou si probereme tyhlety plány!" A na stole znovu rozbělely se papíry, a oba se k nim sklonili.
Déle tří hodin zdržel se Kája. Nemohl dříve odejít. Byl úmyslně zdržován, ač v dobrém smyslu. Když konečně sešel do ulice, musil se násilím přemáhat, aby se nerozběhl. A přece přišel pozdě. První, koho potkal na schodech a kdo ho div neporazil, byla domovnice.
"To je dost, že jdou! Honem klíče od skříně! Milostpane, máme chlapečka jako tuřín, a neměl, chudinka, pod sebe ani plenčičku. Do ručníku jsme ho zabalily, ale kdyby to byl aspoň ručník! Milostpaní tomu říká tak ňák jako 'flotýrovanej'. Škrábe to až hrůza. A když se ptáme milostpaní po klíči od prádlové skříně, kde je nachystána hromada krásných věcí pro 'mladého pána', tak řekne mdle: To nejspíš Kája jej někam položil. Sem s klíčem, milostpane! Copak jarmara s prádlem se zamyká?"
Kája zůstal jako zkamenělý. Rty se mu sice otvíraly, ale slova vyhrknout nemohl. Schodiště se s ním zatočilo, rukou se přidržet musil, když konečně vyrazil: "Co Zdeňa? Zdráva?"
Ale noha ne a ne se mu od schodu odlepit, jak byl zrovna omámen tou zvěstí.
"Copak milostpaní! Trpěla, chudinka, a jen po nich volala. Teď usnula. Jdou zticha! A honem ten klíč, milostpane!"
Sáhl do kapsy. Vskutku. V roztržitosti vložil klíč od prádelníku do kapsy, když si tam bral kapesník.
A jen odešli, přijely obě milostpaní maminky. Teda chci říci jako už teď babičky."
Ku podivu! Tohle Káju rozehřálo. Pocit, který ho přepadl, podobal se navlas studu. Ano! Jaksi se styděl. A třeba lnul k mamince hlubokou, vděčnou láskou, a třeba Zdenina maminka byla mu také skoro jako za vlastní, přece jen v tuhle chvíli chtěl by být sám u Zdeni. Stojí už u dveří, jen kliku stisknout, u Zdeničky je celou duší, a jak si ji představí, zrovna vrazí do předsíně.
Pan učitel Weber pospíchá z pokoje. Objímá ho: "Kájo, to budete míti radost! Ale jen zticha!"
V kuchyni s prstem na rtech a ohromně důležitou tváří stojí maminka z hajnovny a maminka z lesovny, paní Webrová, Náhlíková a ještě jedna cizí. Domyslil se. Ku podivu! Ani jedna z maminek nevztáhla po něm náruč. Nechaly ho stát u dveří. Kutily něco u stolu, na němž bylo plno bílých plen a peřinka. To už otevřely skříň. Div od dveří neodletěl, jak prudce je otevřel pan učitel Weber s housličkami pod paží. Šeptal: "Jdu zahrát Zdeničce ukolébavku."
Ale v tu chvíli mu jeho Bětunka vzala housle, položila je dost nešetrně na židli a zašeptala ostře: "Máš ty rozum, tatínku? Zdenička spí bez tvé ukolébavky."
Ke čtyřem ženským postavám naklonila se pátá, mužská, pan Weber. Kdyby jen tam byl Kája dohlédl! Nejspíš vybírají peřinku a všecko ostatní, on musí ke Zdeně. Několika tichými, dlouhými kroky je obešel a už byl v pokoji. První jeho pohled platil Zdeně. Spala. Byla velmi bledá, a i tak, když oči měla zavřené, stopa prve prožitého utrpení znatelně jí v rysech ležela. Se slzami v očích sklonil se k její ruce svými rty. Hned oči otevřela.
"Kájo!" řekla mdlým hlasem. Chtěla k němu ruce zvednout, ale síly neměla.
"Má miloučká Zdeničko!" zašeptal něžně.
Ale ona se jen zeptala: "Viděl jsi?" a už zase oči zavírala.
Kája pochopil. Dítě je vedle, tam mezi těmi plenami na stole.
Šel kolem něho a nevěděl to. Jemně zlíbal obě ruce Zdeniny, několika krátkými, ale vroucími slovy poděkoval tiše Bohu a vracel se do kuchyně. Tam zrovna v tu chvíli dítě s ohromnou pýchou pevně sbalily do peřinky, zatočily povijanem, na hlavu uvázaly čepičku - no, hotová vánočka! Obě maminky se na sebe spokojeně usmály. Je podle jejich. Dítě má ručičky přitažené k tělíčku, aby mu rovně rostly, čepičku má utaženou, aby mu neodstávala ouška. Teď už jen dudlík do pusy a bude dítě jak se patří. Ukázalo se, že maminka z lesovny přivezla dudlíků celou krabičku. Na pěkné šňůrce pověsila jej děcku na krček. To spalo. Takto vypravené podávala je jedna druhé.
To Káju dozlobilo. A třeba to byla zrovna jeho maminka, ta maminka, kterou měl přece tolik rád, a která prvně hýčkala jeho dítě, řekl tiše sice, ale důrazně: "První snad jsem měl svoje dítě pohýčkat já, maminko, ne?" A vzal je udivené mamince z ruky, zadíval se na ně a už byl s ním v pokoji.
"Neubliž mu!" volala maminka.
"Jen když je utažené," řekla blaženě paní lesní. "jen ať se jím potěší!"
Zdeňa tiše spala. Kája si svůj drahocenný poklad položil na stůl, nejdřív rozvázal povijan a mrskl jím do kouta. Potom odstranil jemně šňůrku s dudlíkem a poslal za povijanem, za kterým také letěla čepička. V tu chvíli dítě otevřelo oči. Kája neviděl nic víc, jen velké, sazově černé oči. A když rozevřel cípek peřinky, skrčilo dítě nožičky a hned je zase natáhlo.
Ruce sepjal nad tím zázrakem Božím. Jeho dítě! Jeho a Zdenino! Přežehnal je třemi křížky.
"Bože na nebi, jak ti děkuju za ten převzácný dar! Slibuji Ti, že je povedeme podle příkazů Tvých. Budiž Ti věčná čest a chvála!" S úžasnou opatrností přetáhl cípy peřinky přes sebe, a dítě, které zas oči zavřelo, položil do připraveného kočárku.
Zdeňa otevřela oči: "To jsem ráda, Kájo, že jsi u mne. Máš radost? Mně je tak hezky. Prosím tě, tichounce nám něco zahrej!"
Kája se sklání k jejímu čelu s políbením: "Má dobrá Zdeničko! Všecko doposud bylo krásné v našem životě, ale tahle chvíle je ze všech nejkrásnější. Děkuju ti vroucně, a odpusť mi, že jsi trpěla. Dítě, naše sladké dítě, Zdeničko, utáhly do peřinky, čepičku mu daly, dudlíka na šňůrku pověsily."
"Ale tys to všecko zaházel, viď?" maličko se usmívá Zdeňa. "Dobře jsi udělal! Víš, já bych ze všeho byla nejradši, kdybys tu prve byl ty! Bědovaly víc než já. Maminka říkala, že na slepo se rozjely a zrovna včas přijely. Vím, že jsi nemohl utéci. Dej mi sem toho malého Káju a jdi tiše hrát!"
V kuchyni se radily, co dobrého k večeři uchystat, když to všecko tak dobře dopadlo. Mluvily sice polohlasem, ale Zdeňu to trochu dráždilo, protože zcela jemná hra Kájova byla přece jen přehlušována. Jak by to Kája věděl, pevněji stiskl klávesy. Jemně přivinula k sobě dítě a zaposlouchala se. V tu chvíli slyšely v kuchyni Kájovu hru. První to byla maminka hajná, za ní maminka z lesovny, potom ta "cizí ženská" a na konec domovnice, které dost dupavě přeběhly pokoj, ve kterém ležela Zdeňa, a všecky spustily na Káju: "Copak té to, chlapče, napadá?" řekla maminka, "Vždyť je vyděsíš! Přestaň!" A potom se přidaly ty ostatní.
Protože hrál dál, doufaly všechny, že Zdeňa vedle v pokoji začne naříkat a dítě plakat. A když se tak nestalo, pospíšily ke Zdeně.
Obě maminky mlčky ruce sepjaly, když viděly v koutě pohozený povijan, dudlík i čepičku. Dítě se sice statečně živilo, ale teď už všechny čtyři zanaříkaly: "Bylo přece tak krásně utažené!" Maminky spustily dvojhlasně: "Zdeňo, vždyť vám poroste nakřivo!"
Teď už se Zdeňa usmála docela spokojeně: "I toto! Ale utahovat se nesmí! Kája to všecko zaházel a měl pravdu."
Kája dohrál. Při jeho příchodu do pokoje odešly ostatní do, kuchyně. Seděl na židli u postele. Pozoroval šťastnýma očima dítě i Zdeňu.
V kuchyni se živě rozpovídaly. Pan učitel Weber už dávno odešel. Na plotně syčela smaženina. To maminka z lesovny novinku - mladá kuřátka - donesla. Paní Weisknechtová, nezbytná osoba při takových příležitostech, a domovnice jen se ulízly. Paní Webrová krouhala nové okurky na salát, maminka hajná oškrabovala nové brambůrky a maminka z lesovny dávala stručné rozkazy: "Také navařit heřmánkového odvaru pro malého, kdyby dostal v noci boleníčko. Ssací lahvičku jsem přivezla. Tak, a teď prostřu v pokoji."
"Milostpaní, nač to?" brání se paní Weisknechtová. "Tuhle nám ráčejí dát na ten stůl, a je to!"
"Když se neurazíte," říká paní lesní, "ale to vám říkám, paní Weisknechtová, dneska to ubohé dítě musí být ještě utaženo do peřinky. Mohou být rádi, že jim Bůh daroval zdravé dítě. Mrzačit je nedáme, že ne, maminko?" obrátila se k mamince hajné.
"Ba nedáme. Já domluvím Kájovi, paní Weisknechtová oběma, a dítě musí růsti rovně!"
To už na stole na míse zlatí se smažené kuře, žloutnou se nové brambory, voní okurkový salát. Paní Weisknechtová jí statečně. Chutná jí znamenitě. Teprve když zmohla druhou porci a zapila vínem, řekla: "Inu, to asi bude těžká porada! Chodím po těch nejlepších domech, a taky už se mi stalo, že jsem nesměla dítě utáhnout a nic takového. Nejlepší bude nechat mladé panstvo, ať si vychovávají po svém."
Paní lesní chystala se sice ještě podat dort, ale po tomhle prohlášení zle se zamračila. Přinesla jen mísu máslových rohlíčků a už ani muk.
"Kdypak asi budou křtiny?" ptá se paní Weisknechtová.
"Nejspíš pozítří," říká paní lesní.
"A jaképak asi se dá jméno?" vyzvídá dál paní Weisknechtová jed většinou v nóbl domech se dávají módní jména: Miloslav, Libor, Vlastislav, Evžén, Egon, Miroslav, Vladimír."
"Já nejradši Slávečka," říká paní lesní.
"Anebo Mirečka," dodává maminka hajná.
Tohle už slyší Kája stojící mezi dveřmi.
"Tak, křtiny budou příští pondělí, aby Zdenička mohla také hned k úvodu, a jmenovat se bude dítě na výslovné přání Zdenino po mně Kája - Karel!"
"Já jsem si zrovna myslila," vyrukuje paní Webrová s nápadem, "že Jarka je také velmi hezké jméno."
"Už je to odhlasováno nejvyšší instancí, že Karel," smál se. Kája. "Zdeňa spí. A co to, že jste se, maminky, tak rozjely?"
"No," odpovídá paní lesní dost neochotně, "povídal tatínek 'Jen jeďte!' - a tož jsme jely." -
V hostinském pokoji na pohovce, když už všecko ztichlo, povídají si maminky ze samot. Náramně se shodují. Povijan, čepička, dudlík na šňůrce, všecko pryč. Prohrály to se Slávečkem i s Mirečkem. Křtiny budou až za týden. Nejlepší, když obě pozítří odjedou. Děti jich poslouchati nechtějí, no, jen aby nelitovaly! Do křtin se zdržet nemohou. Ano, pojedou. Ale rády budou vidět, jak to ubohé dítě bude vypadat v srpnu, kdy mladí přijedou na dovelenou.
Po ránu pospíchá Kája s telegramem na poštovní úřad. Opakuje si v duchu, jestli to dobře zařídili se Zdeňou, když si řekli, kmotrem že bude tatínek z lesovny a kmotrou maminka z hajnovny. Pochlubil se v kanceláři, požádal za dovolenou na dva dny a přišel domů ve chvíli, kdy Zdeňa plakala a paní Webrová se zlobila, ale maminky opakovaly, že je nutno odjeti. Hlavní věc, že je dítě i Zdeňa zdráva, Nezlobily se, ne, ale ostatní cítili, že něco není v pořádku.
Kája rozhodl: "Nikam nepojedete! Abych vám to vyřídil všechno najednou. Rádi bychom měli za kmotry vás všechny a oba tatínky ze samot k tomu. Ale protože to nejde, jste zkušenější, poraďte!"
"O tom jsme se uradily, že musíme pozítří domů. Oba tatínkové z revíru naprosto nemohou odjet. Chtěly jsme vám zrovna teď vyřídit: Vezměte si za kmotry tady odtud, ať Webrovy, ať kohokoli z kanceláře! Tatínek řekl, že budeme míti dost na 'dědkách', kmotry že přepustíme někomu jinému. Jen, děti, mějte rozum. Nechtějte nemožnosti! Máme jeti zítra nebo dnes, to už je jedno. Beztoho děláte s dítětem podle svého," trošičku paní lesní ďobla.
Konečně, co se dalo dělat? Zdeňa opakovala: "Však do srpna není tak dlouho! Pak zas budeme všichni pohromadě."
Pan Weber s Kájou šli třetího dne s hosty na nádraží, a při loučení pošeptala paní lesní Kájovi totéž, co prve v bytě Zdeně: "Aspoň na noc to dítě utáhněte do peřinky!"
Pokud chodila děcko koupat paní Weisknechtová, a pokud rozhodovali se o tom, koho o kmotrovství požádat, pořád ještě nebylo doma náležitého klidu. Pan Weber poradil Kájovi, aby požádal za kmotra pana profesora Chetila, že kdož ví, kdy to malému Kájovi může býti k dobrému. Když konečně bylo po křtinách, při nichž šla Zdeňa k úvodu, řekl Kája: "Teď teprve jsme zase doma." A každou volnou chvíli seděl u dítěte, které obyčejně blahostně se rozvalovalo na peřince v širokém kočárku nebo na peřince na koberci.
Malý Kája se měl k světu. Málokdy zaplakal, ale když, tak to stálo za to. To už uznala i Zdeňa, že v takových chvílích doslovně "bříská". Časem si radostně broukal a většinu dne prospal.
Zdeňa, když dítěti byl měsíc, se často dlouho zamýšlela. Jednou ji zastihl Kája v slzách, a ona pověděla: "To ti mám strach, že to dítě docela nic nemluví!"
Kája se také trochu zarazil. Když byli dětmi, pravda, Staník byl ještě v peřince, ale ony se tenkrát hrozně málo o něho staraly. Přizvali na poradu paní Webrovou, a ta se jim vysmála: "Snad byste nechtěli, aby měsíční dítě vám vypravovalo kroniky!"
A bylo dobře.