Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nekrolog
• vyšlo v Osvětě (Listech pro rozhled v umění, vědě a politice) roku 1875

S pocitem zvláštního žalu ukládali jsme do hrobu Gustava Pflegra. K bolesti nad ztrátou opět jednoho básníka, jemuž poesie byla skutečným životem, družila se v mysli naší hluboká lítost nad osudem jeho samého. Nevýslovně smutný byl pohled na mnohaletý zápas tak vzácného ducha s tělem zdraví nebezpečně podkopaného. Kdykoliv v těch letech spatřili jsme tu milou tvář ušlechtilého pěvce, po každé ozvala se v nás žalostná jistota: "Tebe, drahý, dlouho míti nebudeme!" A on z oka našeho četl pravdu, proti níž mocně se vzpíral jeho duch. Už také jemu dopělo sladké ptactvo, už také nad ním dozněly i rýče hrobníkův: Gustav Pfleger sklonil svou bujnou hlavu k věčnému spánku. Pravil kdosi, že nemáme štěstí se svými básníky: ti, kdož by jimi byli zůstali po celý svůj život, že nám záhy umírají, a ti, kteří nám zbývají, že záhy přestávají jimi býti. Jest v tom mnoho pravdy, třeba tak všeobecně povědíno pravda není. Vede se nám v té vysoce důležité stránce našeho duševního života jako všem jiným národům. Věk, jehož dosáhli Göthe a Viktor Hugo, jest téměř zázrakem; pravidlo nám ukazují Malczewski, Puškin, Lermontov, Byron, Lenau, Schiller, Čelakovský, Mácha, Kalina, Hálek atd. atd. Pfleger zůstal při pravidle, která nedbá, že nás jest méně, a že bychom aspoň v tom ohledu zasluhovali nějaké příznivější výminky. Když v národě našem prodlením ne plného roku zemrou dva skuteční básníci, jest to pro náš duševní život rána, kterou nemůžeme zaznamenati do řady pohrom, stíhajících nás už téměř bez přetržení. Když roku 1852 rozloučili se s námi Čelakovský a Kollár, zalkala veškera vlast pod tíží té ztráty; však věčné umlknutí Hálkovo a Pflegrovo jest pro nás bolestí větší. Pěvci Růže stolisté a Slávy dcery opustili nás, když struny na lyře jejich už dávno byly spuštěny; se slzou hlubokého žalu kladli jsme věnce na skráně, jichžto básnický úkol už byl naplněn; však Hálek a Pfleger byli nám odňati v plné síle svého uměleckého tvoření. Za Čelakovským a Kollárem kráčela naše láska; za Hálkem a Pflegrem naše láska a - naděje! A ukládati do hrobův naději, v tom klesá ruka i větším národům než jsme my.

Každý národ musí být egoistou a zvláště v těch stránkách, kteréž jsou nenahraditelny. A k těm náleží všechna duchovní výtečnost. Či byli nám Hálek a Pfleger náhradou za některého z našich dříve zemřelých básníkův od Máchy až do Erbena? Či považujeme nyní snad Svatopluka Čecha, Jar. Vrchlického, Elišku Krásnohorskou jakožto náhradu za básníky, z nichžto jeden právě před rokem zasadil své zlaté srdce do Vyšehradské skály a druhý minulého měsíce na věky usnul pod Košířskou strání? V té stránce života bohužel není náhrady. Každý sám sebou počíná a sám sebou končí.

Skončil i Gustav Pfleger. Byl jsem tak šťasten, že jsem jej znal od roku 1852, tenkráte, když Staroměstské gymnasium Pražské bylo kolébkou nové literatury české. Seděli jsme vedle sebe v septimě. Nevěděl jsem o něm zpočátku nic více, leda že jest výborný student. Ale to bylo tenkráte málo. Brzy seznal jsem, že jest ještě mnohem více. V ročníku před námi V. Bendl, Jos. Kolář, Boh. Janda a jiní měli už od dvou let svůj psaný beletristický denník Zora; v ročníku za námi shromažďoval v časopise rovněž psaném Hálek kolem sebe mladistvé síly českého básnictví; náš ročník měl též dosti sil k vlastnímu týdenníku básnické produkce. Dáno mu jméno Jitřenka. Pfleger stal se jeho redaktorem. S nejradostnějším překvapením seznal jsem, že můj milý soused jest básníkem! Bylo mu devatenáct let a už měl silný svazek překladův z Lamartina, Viktora Huga, Berangera, Byrona, Moora, Puškina, Lermontova, Mickiewicze aj. Jitřenka nevycházela dlouho; Pfleger byl postižen těžkou chorobou a musil odebrati se navenek. Nespatřil jsem ho až za dvě léta. Navrátil se do Prahy a vydával své básně v Mikovcově Lumíru, kde tenkráte už nadcházela i ohlašovala se nová doba českého básnictví.

Pfleger náleží k zakladatelům jejím. Rokem 1857 dozrál v sobě samém, zbavil se chorobných Dumek vydav je tiskem; poznal mimo sebe také skutečný život, cestoval velmi pilně po Čechách i v cizích zemích, ponořil se hloub do písemnictví ruského a jal se psáti Vyšínského, v němž objevil se nám co skvělý vypravovatel, romanopisec, rovněž šťastný ve verši, jako později v prose (Z malého světa, Ztracený život, Paní fabrikantová atd.). V tomto oboru básnického tvoření spočívá hlavní síla a vlastní význam Pflegrova umění. Z prací jeho dramatických vyniká Telegram co důkaz, jak platného obohacení svého písemnictví mohli jsme nadíti se při Pflegrovi i v té formě. -

Literární historie naše vyznačí Gustavu Pflegrovi místo mezi nejpřednějšími básníky českými. Současnost mu osvědčila, že vznešeným, šlechetným, v pravdě uměleckým snahám jeho dokonale srozuměla a že ve vzácných plodech jeho básnického ducha veliké zalíbení měla. Uložili jsme Pflegra k svým mužům nejdražším!