Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Tafel

Noc první

Byla překrásná noc, taková noc, jaká snad může nastat jen tenkrát, když jsme mladí, milý čtenáři. Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, že pohlédnuv na ně musel ses bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé. To je také mladická otázka, milý čtenáři, velmi mladická, ale nechť vám ji Pán hodně často přivádí na mysl! - Mluvě o všelijakých náladových a zlostných vašnostech, nemohl jsem nevzpomenout na své bezúhonné chování po celý dnešní den. Hned zrána mě začal trápit jakýsi podivný stesk. Náhle mi připadlo, že jsem osamělý, všichni mne opouštějí a všichni se mne zříkají. Ledaskdo se může ovšem po právu zeptat, kdo jsou ti všichni, je tomu přece už osm let, co bydlím v Petěrburgu a téměř ani jedinou známost jsem neuměl navázat. Ale nač potřebuji známosti? I bez nich znám celý Petěrburg; vidíte, proto se mi zdálo, že mne všichni opouštějí, když se najednou celý Petěrburg sebral a odjel na letní byt. Bylo mi úzko z té samoty a celé tři dny jsem s hlubokým steskem bloudil po městě, naprosto nevěda, co se se mnou děje. Mohu jít na Něvský, mohu jít do parku, mohu se toulat po nábřeží - nikde ani človíčka z těch, jež jsem zvyklý po celý rok potkávat na stejném místě v obvyklou hodinu. Oni mne ovšem neznají, ale já, já je znám. Já je velmi dobře znám; do paměti se mi vepsal téměř každičký rys jejich tváří. - Raduji se z jejich veselí a rmoutí mne jejich smutek. Skoro jsem navázal přátelství s jedním stařečkem, kterého potkávám každý boží den v obvyklou hodinu na Fontánce. Má takovou vážnou, zamyšlenou tvář; stále si něco brouká pod vousy a rozkládá levou rukou: v pravé má dlouhou součkovatou špacírku se zlatým knoflíkem. Všiml si mne i on a projevuje mi hluboké porozumění. Kdyby se stalo, a já nebyl v obvyklou hodinu na stejném místě Fontánky, jsem přesvědčen, že bude mít po náladě. Proto se mnohdy div navzájem nepozdravíme, zvlášť když jsme v dobrém rozpoložení. Onehdy, když jsme se celé dva dny neviděli a potkali se třetího dne, sahali jsme už skoro po kloboucích, ale včas jsme se vzpamatovali, spustili ruce a s porozuměním prošli jeden kolem druhého. I s domy se už znám. Když jdu, každý jako by vyběhl přede mne do ulice, dívá se na mne všemi okny a div že neřekne: "Dobrý den, jak se vám daří? Mně se, chválabohu, vede dobře, v máji mi přidají poschodí." Nebo: "Jak se máte? Mne začnou zítra opravovat." Nebo: "Jen tak tak, že jsem neshořel, to vám bylo leknutí," atd. Mám mezi nimi své oblíbence, své dobré přátele; jeden z nich se chystá v létě léčit u architekta. Schválně se tam každý den zastavím, aby mu při tom léčení nějak neuškodili, opatruj ho Pánbůh!... Ale nikdy nezapomenu na historii s jedním přepěkným světle růžovým domkem. Byl to takový milý zděný domek, tak přívětivě na mne hleděl, tak pyšně pohlížel na své neohrabané sousedy, že mi srdce plesalo, kdykoli j sem šel kolem. Z ničeho nic, bylo to minulý týden, jdu ulicí a sotva se na přítele podívám - slyším žalobné volání: "Barví mě na žluto!" Lotři, barbaři! Nic neušetřili: ani sloupky, ani římsy a můj přítel zežloutl jako kanárek. Div mi z toho žluč nepukla a já dodnes nebyl s to navštívit toho svého chudáka zmrzačeného, kterého natřeli barvou Říše nebes.
Chápete už tedy, čtenáři, jak jsem vlastně seznámen s celým Petěrburgem.
Řekl jsem už, že mě celé tři dny sužoval neklid, dokud jsem nepřišel na jeho příčinu. Na ulici jsem se necítil dobře (ten tu není, onen tu není, kam se poděl tamten?) - a také doma jsem byl nesvůj. Dva večery jsem si lámal hlavu: čeho se mi v mém útulku nedostává? Proč mne tam všechno tísní? - Rozpačitě jsem obhlížel své zelené začazené stěny, strop ověšený pavučinami, jež Matrjona s náramným zdarem vypěstovala, přehlížel všechen svůj nábytek, prohlížel každou židli, přemýšleje, není-li to všechno právě její vina (stačí přece, aby jedna z mých židlí stála jinak než včera, a hned jsem nesvůj), díval jsem se na okno, a všechno marné... ani trochu se mi neulevilo! Dokonce jsem si usmyslel zavolat Matrjonu a udělit jí otcovské kázání kvůli pavučinám a vůbec kvůli nepořádku; ale ta se na mne jen udiveně podívala, neřekla nic a šla, takže pavučiny si tam dodnes spokojeně visí. A teprve dnes ráno jsem se konečně dovtípil, v čem to vězí. Ach! Vždyť oni mi upláchli na letní byt! Odpusťte mi ten triviální výraz, ale mně nebylo do vybraného slohu... protože všechno, co jen v Petěrburgu bylo, přestěhovalo se nebo odjelo na letní byt; protože každý důstojný vašnosta solidního zevnějšku, najímající drožku, se v mých očích ihned měnil v důstojného otce rodiny, který po splnění každodenních úředních povinností odjíždí, jen tak nalehko, bez zavazadel, za svou rodinou na letní byt; protože každý mimojdoucí vypadal teď velmi zvláštně, jako by chtěl kdekomu na potkání říci: "Já jsem tady, pánové, jen tak na skok, za dvě hodiny odjedu na letní byt." Když se otevřelo okno, na něž napřed zabubnovaly tenounké prstíky, bílé jako z cukru, a vyhlédla hlava hezoučkého děvčete, volajícího podomního obchodníka s květinami v kořenáčích - ihned, v té chvíli mě napadlo, že kupují ty květiny jen tak, to jest ne proto, aby se pokochali jarem a květinami v dusném městském bytě, ale že se všichni co nevidět odstěhují ven a květiny odvezou s sebou. Nejen to, dosáhl jsem už takových úspěchů v svém novém, zvláštním druhu objevů, že jsem mohl o každém bezpečně na první pohled říci, kde je na letním bytě. Obyvatelé Kamenného nebo Lékárnického ostrova či Petěrhofské cesty se vyznačovali nastudovanými elegantními způsoby, šviháckými letními obleky a nádhernými kočáry, v nichž přijížděli do města. Pargolovské i ty, kteří to měli trochu dál, "doporučovala" na první pohled jejich rozšafnost a solidnost; letní host z Krestovského ostrova vynikal poklidným veselím.
Občas j sem potkával dlouhá procesí povozníků, lenivě kráčejících s opratěmi v rukou podle vozů, naložených celými horami všelijakého nábytku, stolů, židlí, divanů tureckých i netureckých a jiného domácího haraburdí, na němž, na samém vrcholku toho všeho, často trůnila neforemná kuchařka, chránící panský majetek jako oko v hlavě; hleděl-li jsem na čluny, obtížené domácími potřebami, šinoucí se po Něvě nebo Fontánce k Černé říčce nebo k ostrovům - tu se povozy i loďky v mých očích zdesateronásobovaly, zestonásobovaly; zdálo se mi, že se všechno vypravilo na cestu a jede, že se všechno stěhuje v úplných karavanách na letní byt; vypadalo to, jako by se celý Petěrburg chtěl obrátit v poušť, takže jsem se nakonec cítil zahanben, uražen a zarmoucen; já jsem opravdu neměl kam a proč jet na letní byt. Byl jsem připraven odcestovat s každým vozem, odjet s každým pánem slušného zevnějšku, najímajícím drožku; ale ani jediný, opravdu nikdo mě nepozval; jako by na mne zapomněli, jako bych jim skutečně byl cizí!
Chodil jsem dlouho, předlouho, takže se mi, jak mám ve zvyku, docela podařilo zapomenout, kde jsem, když jsem se náhle octl u mýta. Hned mi bylo veselo, vykročil jsem za závoru, šel mezi lukami a osetými lány, nepozoroval únavu a celou svou bytostí jsem cítil, že se mi svalil nějaký kámen se srdce. Kdo jel kolem, hleděl na mne tak vlídně, div nesmekl; všichni se z něčeho radovali, všichni do jednoho kouřili doutníky. A já se radoval jako dosud nikdy. Zrovna jako bych se náhle octl v Itálii tak mocně zapůsobila příroda na mne, chřadnoucího měšťáka, který se div nezalkl v městských zdech.
V naší petěrburské přírodě je cosi nevýslovně jímavého, když na počátku jara náhle projeví všechnu svou moc, všechny síly dané jí nebem, ochmýří se, vystrojí, zahýří květy... Mimoděk mi jaksi připomíná neduživou a churavou dívenku, na niž pohlížíte někdy s lítostí, jindy s jakýmsi soucitem, jindy zas si jí vůbec nepovšimnete, ale jež náhle, na jedinou chvíli, nějak tak z ničeho nic nevýslovně, kouzelně zkrásní a vy, omráčen, opojen se bezděčně tážete sebe sama: jaká síla rozjiskřila takový svit v jejích zádumčivých, smutných očích? Co vehnalo krev do jejích bledých pohublých líček? Co naplnilo vášní jemné tahy její tváře? Proč se tak dme její hruď? Co tak náhle probudilo sílu, život a krásu na tváři ubohé dívenky, co ji přimělo zazářit takovým úsměvem, oživnout tak jiskřivým, třpytným smíchem? Ohlížíte se kolem, hledáte kohosi, tušíte něco... Ale chvíle přejde a možná, že zítra se opět setkáte s týmž zádumčivým a roztržitým pohledem jako dřív, s touž pobledlou tváří, s týmiž pokornými a ostýchavými pohyby a dokonce s lítostí, dokonce se stopami jakéhosi skličujícího stesku a rozmrzelosti nad chvilkovým okouzlením... A litujete, že tak brzy, tak nenávratně uvadla pomíjivá krása, že tak klamně a marně zazářila před vámi - litujete, protože nebyl ani čas se do ní zamilovat...
A přece byla má noc lepší než den! To bylo tak: Vrátil jsem se do města velmi pozdě a odbila už desátá, když jsem se blížil k domovu. Kráčel jsem po nábřeží průplavu, kde tou dobou nepotkáš živou duši. Bydlím ovšem v nejodlehlejší části města. Šel jsem, zpíval, protože když jsem šťasten, určitě si pro sebe nějakou pobrukuji, jako každý šťastný člověk, který nemá ani přátele, ani dobré známé a který se nemá v radostné chvíli s kým podělit o svou radost. Náhle mě potkala nejneočekávanější příhoda.
Stranou, tisknouc se k zábradlí nad průplavem, stála žena; lokty se opírala o mříž a zdálo se, že velmi pozorně hledí na kalnou vodu. Měla na sobě hezounký žlutý klobouček a roztomilou černou pláštěnku. "Je to ještě děvče a určitě brunetka," řekl jsem si. Asi neslyšela mé kroky, ani se nepohnula, když jsem ji míjel se zatajeným dechem a srdcem bijícím jako zvon. "Podivné," řekl jsem si, "jistě se nad něčím hluboce zamyslila," a náhle jsem se zastavil, jako když do mne uhodí. Zaslechl jsem tlumené stkaní. Ano! Neklamal jsem se: dívka plakala a uběhla chvíle a ona vzlykala stále a stále. Můj bože! Srdce se mi sevřelo. Tolik se ostýchám žen, ale byla to taková chvíle! Byl bych se vrátil, přistoupil k ní a určitě bych byl řekl: "Milostivá slečno!" kdybych nevěděl, že toto zvolání bylo už tisíckrát vysloveno ve všech ruských společenských románech. To jediné mě zadrželo. Ale zatím, co jsem hledal slovo, dívka se vzpamatovala, ohlédla, vzchopila, zastyděla a proklouzla kolem mne po nábřeží. Hned jsem se pustil za ní, ale ona to uhodla a přešla z nábřeží na protější chodník. Já jsem se přes ulici neodvážil. Srdce se mi chvělo jako lapenému ptáku. Z ničeho nic mi pomohla jedna příhoda.
Na chodníku, nedaleko mé neznámé, se náhle objevil pán ve fraku, jeho věk byl téměř úctyhodný, ale jeho chůze úctyhodná zrovna nebyla. Šel vrávoravým krokem a opatrně se přidržoval zídky. Dívka uháněla jako šipka, kvapně a ostýchavě, jako chodí vůbec všechna děvčata, která nechtějí, aby jim v noci někdo nabídl svůj doprovod, a rozkolébaný pán by ji docela určitě nedohonil, kdyby můj osud mu nevnukl myšlenku použít jiných prostředků. Pán neřekl nikomu ani slůvko, najednou se utrhl a letí, co mu nohy stačí, utíká a snaží se dostihnout moji neznámou. Ta byla jako vítr, ale rozkývaný pán ji doháněl, dohnal, dívka vykřikla - a... blahořečím osudu za výbornou součkovatou špacírku, která byla v té chvíli v mé pravici. V mžiku jsem se octl na druhém chodníku, nevítaný pán v mžiku pochopil, oč běží, vzal v úvahu můj nezvratný argument, ztichl, zůstal vzadu, a teprve když jsme byli hodně daleko, protestoval proti mně dosti energickými termíny. Ale jeho slova k nám už sotva doléhala.
"Dejte mi ruku," řekl jsem své neznámé, "ten se nás už neopováží obtěžovat."
Mlčky mi podala svou ruku, chvějící se ještě rozčilením a úlekem. Ó, nevítaný pane! Jak jsem ti v té chvíli blahořečil! Letmo jsem na ni pohlédl: byla roztomilá a brunetka - uhodl jsem; na jejích černých řasách se ještě leskly slzičky nedávného uleknutí nebo předchozího žalu - nevím. Ale na rtech jí už zářil úsměv. Také ona se na mne kradmo podívala, maličko se zarděla a sklopila oči.
"Tak vidíte, proč jste mě prve odehnala? Kdybych tady byl, nic by se nepřihodilo..."
"Já vás ale neznala; myslila jsem, že vy také..."
"A teď mě snad znáte?"
"Trochu. Pročpak se, na příklad, chvějete?"
"Ó, uhodla jste na první pohled!" odpověděl jsem u vytržení, že moje dívka má hlavu na pravém místě: to kráse nikdy nepřekáží. "Ano, na první pohled jste uhodla, s kým máte co dělat. Správně, mám ostych před ženami, jsem rozčilen, přiznávám, stejně jako jste byla před chvílí vy, když vás polekal ten pán... Já jsem nějak polekaný teď. Je to jako sen, ale já jsem ani ve snu nepomyslil, že budu vůbec někdy mluvit s nějakou ženou."
"Cože? Opravdu?"
"Ano, chvěje-li se má ruka, pak je to tím, že ji ještě nikdy neobjímala taková hezounká malá ručka, jakou máte vy. Úplně jsem odvykl ženám; to jest nikdy jsem si na ně nezvykl; vždyť jsem sám. Ani nevím, jak s nimi mluvit. Nevím ostatně ani teď, jestli jsem vám neřekl nějakou hloupost. Řekněte mi to přímo; upozorňuji vás, že nejsem urážlivý..."
"Ale kdepak, ne, ne; naopak. A chcete-li mocí mermo, abych byla upřímná, tak vám řeknu, že se ženám taková ostýchavost líbí; a chcete-li vědět víc, tedy mně se také líbí a nepošlu vás pryč, dokud nedojdeme až domu."
"Vy se mnou jednáte tak," začal jsem, zajíkaje se údivem, "že mne brzy přejde ostych a pák sbohem, všechny mé prostředky!"
"Prostředky? Jaké prostředky, k čemu? Tohle už není hezké."
"Promiňte, už mlčím, to se mi jen připletlo na jazyk, ale můžete chtít, abych si v takové chvíli nepřál..."
"Zalíbit se, viďte?"
"No ano; ale, proboha, bulte shovívavá. Uvažte, kdo jsem! Vždyť je mi už šestadvacet a nikdy jsem nikoho neviděl. No, jakpak mohu hezky mluvit, vhodně a vybraně? Bude pro vás lepší, když všechno bude upřímné, jasné... Neumím mlčet, když ve mně promlouvá srdce. Ale co na tom záleží... Věřte mi nebo ne, ani jedinou ženu, nikdy, nikdy! Žádnou známost! Každý den jenom sním, že jednou někde někoho potkám. Ach, kdybyste věděla, kolikrát jsem byl takhle zamilován!"
"Ale jak, do koho?"
"Do nikoho, do ideálu, do té, jež se mi zjevila v snách. Spřádám si v snění celé romány. Ó, vy mě neznáte. Ovšem, nejde to jen tak, setkal jsem se s dvěma třemi ženami, ale jaké to byly ženy? Všechno to byly takové hospodyně, že... Ale teď se zasmějete, povím vám, že jsem několikrát zamýšlel, jen tak, bez okolků, promluvit na ulici s nějakou aristokratkou, když je sama ovšem; promluvit ostýchavě, uctivě, vroucně; říci, že mne samota ubíjí, aby mne neodháněla, že nemám možnost seznámit se s jakoukoliv ženou, přesvědčit ji, že přímo patří k povinnostem ženy neodmítnout ostýchavou prosbu člověka tak nešťastného, jako jsem já. Že konec konců všechno, oč žádám, spočívá v tom, aby mi řekla několik přátelských, účastných slov, aby mě hned neodháněla, věřila mi na slovo, vyslechla, co budu povídat, zasmála se mi, bude-li chtít, povzbudila mě, řekla mi několik slov, jenom několik slov, potom ať se spolu třeba nikdy nesetkáme!... Ale vy se smějete... Proto ostatně to také vyprávím..."
"Nezlobte se; směji se tomu, že jste svým vlastním nepřítelem, a kdybyste to zkusil, podařilo by se vám to, i kdyby to snad bylo na ulici; čím jednodušeji, tím lépe... Ani jediná hodná žena, kdyby to nebyla hlupačka nebo nebyla v té chvíli nějak nazlobena, by se neodhodlala poslat vás pryč bez těch několika slov, o něž tak nesměle prosíte... Ostatně, co to povídám! Samozřejmě, myslila by, že jste blázen. Soudila jsem podle sebe. Já sama dobře vím, jak se lidem na světě vede!"
"Ó, děkuji vám," vykřikl jsem, "nevíte, co jste pro mne tedy udělala."
"Dobře, dobře! Ale řekněte mi, jak jste poznal, že jsem taková žena, s níž... no, již jste pokládal za hodnou... pozornosti a přátelství... zkrátka, ne hospodyně, jak vy tomu říkáte. Proč jste se rozhodl přistoupit ke mně?"
"Proč? Proč? Byla jste přece sama, ten pán byl příliš opovážlivý, je noc: jistě uznáte, že je to povinnost..."
"Ne, ne, ještě předtím, tam, na druhé straně. Chtěl jste přece ke mně přistoupit?"
"Tam, na druhé straně? Ale já vážně nevím, jak odpovědět; bojím se... Víte, já byl dnes šťasten, šel jsem a zpíval; byl jsem za městem, ještě nikdy jsem nezažil tak šťastné chvíle. Vy jste... možná, že se mi to zdálo... Nu, odpusťte, že vám to připomínám: zdálo se mi, že jste plakala, a já... já to nemohl poslouchat... srdce se mi sevřelo... O, bože můj! No, copak jsem nemohl nad vámi zatesknit? Copak je to hřích, že jsem k vám pocítil přátelský soucit?... Odpusťte, řekl jsem soucit... No, zkrátka, což jsem vás mohl urazit tím, že mi bezděky napadlo přistoupit k vám?"
"Nechte už toho, dost, nemluvte..." řekla dívka, klopíc oči a tisknouc mou ruku. "Je to má vina, že jsem o tom začala mluvit; jsem však ráda, že jsem se ve vás nemýlila... Ale já už j sem doma; musím touhle uličkou; mám to pár kroků... Sbohem, děkuji vám."
"Tak my se už opravdu, opravdu nikdy neuvidíme? Opravdu to tím skončí?"
"No vidíte," řekla dívka se smíchem, "napřed jste chtěl jenom několik slov a teď... Ostatně nic vám neřeknu... Možná, že se uvidíme."
"Přijdu sem zítra," řekl jsem. "Ach, odpusťte, naléhám už..."
"Ano, jste netrpělivý... skoro naléháte..."
"Poslyšte, poslyšte!" přerušil jsem ji. "Odpusťte, řeknu-li vám zas něco takového... Abyste věděla, já sem zítra nemohu nepřijít. Jsem snílek; tak málo žiji skutečným životem a takové chvíle jako tato, jako nyní, jsou pro mne tak vzácné, že nemohu neopakovat tyto chvíle v snění. Budu o vás snít celou noc, celý týden, celičký rok. Určitě sem zítra přijdu, právě sem, na totéž místo, právě v tuto hodinu, a budu šťasten, připomínaje si včerejšek. Už jen to místo mám rád. Mám již dvě tři taková místa v Petěrburgu. A jednou jsem se dokonce ze vzpomínek rozplakal jako vy... Kdožpak ví, možná že i vás rozplakaly před deseti minutami vzpomínky... Ale promiňte, zase vám to připomínám; možná, že jste tady kdysi byla velmi šťastna..."
"Dobrá," řekla dívka. "Patrně sem zítra přijdu, také v deset. Vidím, že vám to už nemohu zakázat... Abyste věděl, já tady musím být; nemyslete si, že jsem si dala s vámi schůzku; upozorňuji vás, že tady musím být kvůli sobě. Nu, co... tak vám to řeknu rovnou: nic to neznamená, i když přijdete; za prvé, mohou být zase nepříjemnosti jako dnes, ale to nechme stranou... Zkrátka, chtěla bych vás vidět... abych vám řekla několik slov. Ale že si to nebudete špatně vykládat, viďte? Nemyslete si, že si tak snadno dávám schůzky... Nedělala bych to, kdyby... Ale to ať je mé tajemství! Napřed však uděláme úmluvu."
"Budiž! Mluvte, řekněte, řekněte všechno předem; se vším souhlasím, ve všem vám vyhovím," zvolal jsem nadšeně, "ručím za sebe - budu poslušný, uctivý... vždyť mě znáte..."
"Zvu vás na zítřek právě proto, že vás znám," řekla dívka se smíchem. "Znám vás dokonale. Ale podívejte se, přijďte pod podmínkou; za prvé (jenom, prosím vás, splňte, oč žádám - vidíte přece, že mluvím otevřeně), nezamilujte se do mne... Nemůže to být, ujišťuji vás. Slibuji vám přátelství, tady je má ruka... Ale zamilovat se nesmíte, prosím vás!"
"To vám přísahám," zvolal jsem, uchopiv její ručku.
"Nechte toho, nepřísahejte, vím přece, že jste schopen vzplanout jako vích. Nemějte mi za zlé, že tak mluvím. Kdybyste věděl... Nemám také nikoho, s kým bych mohla slovo promluvit, koho bych požádala o radu. Na ulici ovšem nemůžeme hledat rádce, ale vy jste výjimka. Znám vás, jako bychom byli už dvacet let přátelé... Viďte, že mne nezklamete!"
"Uvidíte... já jen nevím, dočkám-li se zítřka." "Hezky se vyspěte; dobrou noc - a nezapomeňte, že jsem se vám už svěřila. Ale není to dlouho, co jste tak pěkně zvolal: je možné zodpovídat se z každého citu, ba i z přátelského soucítění? Víte, to bylo tak pěkně řečeno, že mi hned napadlo, abych se vám svěřila."
"Ale s čím, proboha? Co?"
"Až zítra. Zatím ať je to tajemství. Tím lépe pro vás; aspoň se to na dálku bude víc podobat románu. Možná, že vám to zítra povím, možná, že ne... Ještě sis vámi napřed porozprávím, seznámíme se blíž..."
"O, a já vám zítra povím všechno o sobě! Ale co to? Jako by se dál se mnou zázrak... Kde to jsem, bože? Ale řekněte, opravdu vás nemrzí, že jste se nerozhněvala jako jiná a neodehnala mě hned zpočátku? Dvě minuty, a vy jste mě udělala navždy šťastným. Ano, šťastným; kdoví, snad jste mne usmířila se sebou samým, rozptýlila mé pochybnosti... Snad na mne přicházejí takové chvíle... No, však já vám zítra všechno povím, všechno se dovíte, všechno..."
"Dobře, přijímám; tak vy začnete..." "Souhlasím."
"Na shledanou!" "Na shledanou!"
A rozloučili jsme se. Chodil jsem celou noc; nemohl jsem se odhodlat k návratu domů. Byl jsem tak šťasten... zítra na shledanou!