Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

KNIHA PRVNÍ: DĚJINY JEDNÉ RODINKY

V. Starci

Některý čtenář si možná pomyslí, že můj mladík byl nějaký chorobný, blouznivý a nepodařený tvor, bledý snílek, člověk neduživý a vychrtlý. Naopak, Aljoša byl v té době pěkně rostlý, červenolící, zdravím kypící devatenáctiletý jinoch s jasným pohledem. Byl dokonce velmi hezký, ztepilý, středně velký, měl tmavokaštanové vlasy, pravidelný oválný, i když trochu podlouhlý obličej a lesknoucí se tmavošedé oči, posazené daleko od sebe; vypadal velmi zamyšlený a byl patrně velmi klidný. Někdo snad řekne, že červené tváře nevylučují fanatismus ani mysticismus; ale mně se zdá, že Aljoša byl právě víc než kdo jiný realista. Arci, v klášteře pevně věřil v zázraky, ale domnívám se, že realistu zázraky nikdy neuvedou do rozpaků. Realistu nezískávají pro víru zázraky. Pravý realista, je-li nevěřící, vždycky v sobě najde sílu a schopnost neuvěřit ani v zázrak, a narazí-li na zázrak jako na nepopiratelnou skutečnost, spíš neuvěří svým smyslům, než by takovou skutečnost uznal. A uzná-li ji, uzná ji jen jako přirozené faktum, které mu bylo dosud neznámé. U realisty se nerodí víra ze zázraku, nýbrž zázrak z víry. Když realista uvěří, musí právě ve svém realismu nutně uznat i zázrak. Apoštol Tomáš prohlásil, že neuvěří, dokud neuvidí, ale když uviděl, řekl: "Pán můj a Bůh můj" Přiměl ho zázrak, aby uvěřil? Zdá se, že ne, spíš uvěřil jedině proto, že uvěřit chtěl, a v hloubi srdce možná úplné věřil už ve chvíli, kdy říkal: "Neuvěřím, dokud neuvidím." Někdo snad řekne, že Aljoša byl tupý, zaostalý, že nedostudoval a podobně. Je pravda, že nedostudoval, ale bylo by velmi nespravedlivé říci, že byl tupý nebo hloupý. Mohu prostě opakovat, co jsem už řekl: rozhodl se pro tuto cestu jen proto, že v té době ho jedině ona mocně lákala, takže v ní naráz uviděl úplné a ideální východisko pro svou duši, toužící z temnoty k světlu. Dodejme k tomu, že to byl do jisté míry už mladík z naší poslední doby, to jest bytostně poctivý, který chce pravdu, hledá ji, věří v ni, a když uvěří, žádá si okamžitě se na ní podílet ze všech sil své duše, žádá brzký rozhodný čin a touží třeba všechno, ba i život pro ten čin obětovat. Tito mladíci na neštěstí nechápou, že obětovat život je snad mezi všemi jinými možnostmi právě nejsnadnější oběť, ale obětovat ku příkladu pět, šest let bujarého mládí namáhavému, těžkému studiu, vědě, třeba jen proto, aby člověk zdesateronásobil své schopnosti pro službu téže pravdě, témuž velkému činu, který si vyvolil a umínil vykonat - taková oběť zas a zas naprosto přesahuje jejich síly. Aljoša zvolil jen opačnou cestu než všichni ostatní, ale zvolil ji se stejnou touhou po brzkém činu. Jakmile se vážně rozmyslel a dospěl k přesvědčení, že nesmrtelnost a Bůh je, hned si přirozeně řekl: "Chci žít pro nesmrtelnost a každý kompromis odmítám." Právě tak, kdyby usoudil, že nesmrtelnost a Bůh není, dal by se hned k atheistům a socialistům (neboť socialismus není jen dělnická otázka nebo otázka tak zvaného čtvrtého stavu, nýbrž je to především otázka atheismu, otázka soudobého ztělesnění atheismu, otázka babylónské věže, stavěné právě bez Boha, ne aby lidé ze země dosáhli nebe, ale aby nebe přivedli na zem). Aljošovi se zdálo dokonce podivné a nemožné žít stejné jako dosud. Je psáno: "Chceš-li dokonalým býti, všechno rozdej a pojď, následuj mne." Aljoša si tedy řekl: "Nemohu místo , všeho dát dva rubly a místo následuj mě chodit jenom na mši." V jeho dětských vzpomínkách snad utkvělo něco o našem klášteře kam ho matka možná vozila do kostela. Snad měly svůj účinek i šikmé paprsky zapadajícího slunce před ikonou, ke které ho zvedala jako posedlá matka. Možná, že k nám tenkrát tak zamyšlen přijel, jen aby se podíval, zda je tu všechno či jen ty dva rubly, a - v klášteře se setkal s tím starcem. Byl to jak jsem už výše uvedl, starec Zosima. Ale měl bych tu povědět několik slov i o tom, co vůbec starci v našich klášterech jsou, a jen lituji, že se v té věci necítím dost poučený a jistý. Přesto se pokusím v málo slovech podat povšechný výklad. Především uvedu, že podle názoru odborníků a lidí poučených se objevili starci a starectví u nás, v našich ruských klášterech teprve nedávno, ani ne před sto lety, kdežto na pravoslavném východě, zvlášť na Sinaji a Athosu exisstuje už mnohem déle než tisíc let. Tvrdí se, že v pradávných dobách také u nás na Rusi starectví bývalo nebo aspoň jistě muselo být, ale za pohrom, které Rusko postihly za tatarské nadvlády, za vnitřních zmatků a následkem přerušení dřívějších styků s východem po pádu Cařihradu toto zřízení prý u nás upadlo v zapomenutí a starci vymřeli. Koncem minulého století pak starectví v Rusku obnovil jeden z velkých asketů (jak ho nazvali) Paisij Veličkovskij se svými učedníky. Starci jsou však i dodnes, tedy skoro po sto letech, jen ve velmi nečetných klášterech a starectví bylo někdy i skoro pronásledováno jako v Rusku nevídaná novota. Vzkvétalo u nás hlavně v proslulém osamělém klášteře Kozelské Optiné. Nedovedu říci, kdy a kdo je zavedl do kláštera u našeho města, ale už se tam vystřídali tři starci. Otec Zosima byl poslední z nich, i on však už skoro umíral slabostí a nemocemi a nevědělo se ani, kdo by mohl nastoupit na jeho místo. Pro náš klášter, který se do té doby ničím zvlášť neproslavil, to byla důležitá otázka: nebyly v něm chovány ostatky svatých ani zázračné ikony, neměl ani slavné tradice souvisící s našimi dějinami, ani se nemohl odvolávat na hrdinské činy a zásluhy o vlast Vynikl a proslul daleko široko právě svými starci,takže se k nám hrnuly davy poutníků z celého Ruska, z končin vzdálených tisíce verst, jen aby je viděli a slyšeli. Co tedy je starec? Starec je člověk-k přijímající vaši duši a vaši vůli do své duše a do své vůle. Vyvolíte-li si starce, odříkáte se své vůle a odevzdáváte mu ji do úplného poslušenství, s úplným zapřením sama sebe. Kdo se takto zaslíbí, podstupuje dobrovolně jakýsi noviciát, krutou školu života, protože doufá, že dlouhou kázní sám sebe přemůže, že sám sebe ovládne do té míry, aby skrze poslušenství trvající celý život konečně dosáhl úplné svobody, to jest svobody od sebe samého, a že ujde osudu těch, kdo prožili celý život, ale sebe v sobě nenašli. Toto zřízení, to jest starectví, nevzniklo z teorie, nýbrž pochází na východě z praxe, která je v naší době už tisíciletá. Povinnosti k starcovi jsou něco jiného než obvyklá poslušnost, která se i v našich ruských klášterech vždycky žádala. Ode všech starcových učedníků se očekává věčná zpověď a neporušitelný svazek mezi svazujícím a svázaným. Vypravuje se například, že kdysi v pradávných dobách křesťanství jeden takový "poslušník" nevykonal nějakou povinnost, kterou mu starec uložil, odešel od něho z kláštera a odebral se do jiné země, ze Sýrie do Egypta. Tam žil dlouho zbožným životem, konaje velké skutky pro víru, a konečně pro ni podstoupil mučednickou smrt. Když pak církev pohřbívala jeho tělo a ctila ho už jako svatého, stalo se při mši, že když diákon pronesl slova: "Katechumeni, odejděte," rakev s mučedníkovým tělem se náhle vznesla a byla vyvržena z chrámu. To se opakovalo třikrát. Teprve potom se knězi dozvěděli, že tento svatý trpitel porušil povinnost poslušenství a odešel od svého starce. Bez starcova rozhřešení mu proto přes jeho zbožné skutky nemohlo být odpuštěno. Starec musel být povolán, a teprve když ho poslušenství zprostil, mohl být nebožtík pohřben. To je ovšem jen stará legenda, ale uvedu i nedávnou skutečnou událost: jeden mnich se v naší době uchýlil na Athos a tuto svatyni, tento tichý útulek si z hloubi duše zamiloval. Tu mu však jeho starec nařídil, aby Athos opustil a odebral se nejdřív do Jeruzaléma poklonit se svatým místům a pak zpátky do Ruska, na Sever a na Sibiř: "Tam je tvé místo, a ne na Athosu." Zdrcený a zkormoucený mnich přišel do Cařihradu k ekumenickému patriarchovi a prosil ho úpěnlivě, aby ho zprostil poslušenství. Patriarcha mu však odpověděl, že nejen on ve své vysoké hodnosti ho nemůže zprostit, ale že ani nikde jinde na světě nikdo nemá ani nemůže mít moc, aby rozvázal poslušenství, které starec uložil, kromě onoho starce samého. Starectví je tedy nadáno mocí, která je za jistých okolností neomezená a nevyzpytatelná. Právě proto bylo v mnoha našich klášterech z počátku vystaveno téměř pronásledování. Ale mezi prostým lidem si starci hned získali velkou úctu.
Například k starcům našeho kláštera proudili jak prostí lidé, tak i vynikající osoby, aby jim padli k nohám, aby se vyzpovídali ze svých pochybností, hříchů i bolestí, aby si vyžádali radu a poučení. Když to viděli odpůrci starců, hlučně si stěžovali mimo jiné na to, že se svévolně a lehkomyslně snižuje svátost zpovědi, ačkoliv se neustálé zpovídání novice nebo laika starci nekoná nijak jako svátost. Skončilo to tak, že starectví se udrželo a ponenáhlu se v ruských klášterech upevňuje. Snad je také pravda, že vyzkoušená a už tisíciletá zbraň, která má sloužit osvobození člověka z otroctví, obrození člověka k svobodě a k mravnímu zdokonalení, může se stát zbraní dvojsečnou, která místo pokory a dokonalého přemožení sebe samého leckoho přivede naopak k nejďábelštější pýše, tedy k okovům, a ne k svobodě. Starci Zosimovi bylo asi pětašedesát let, pocházel ze statkářské rodiny, v raném mládí byl u vojska a sloužil na Kavkaze jako nižší důstojník. Nějaká vlastnost jeho duše bez pochyby na Aljošu mohutně působila. Aljoša bydlel přímo v jeho cele. Starec si ho velmi oblíbil a dovolil mu, aby o něho pečoval. Musíme poznamenat, že ač Aljoša tenkrát žil v klášteře, nebyl ještě nijak vázán, směl odcházet, kam chtěl, třeba na celé dny, u jestliže nosil kutnu, bylo to dobrovolné, aby se v klášteře nelišil od ostatních. Ale toť se ví, také se mu to líbilo. Jeho mladistvou obraznost snad zaujala i moc a sláva, která jeho starce neustále obklopovala. Mnoho lidí říkalo o otci Zosimovi, že za ta dlouhá léta, kdy k sobě dovoloval přístup všem, kdo se přišli vyzpovídat a toužili po jeho radě a hojivém slovu, pojal do své mysli tolik odhalení a zdrcených přiznání, že nakonec nabyl neobyčejné jasnozřivosti a dovedl pak pouhým pohledem na neznámou tvář návštěvníka správně odhadnout, proč přišel, co potřebuje, ba i jakého druhu je bolest, která souží jeho svědomí. Touto znalosti jeho tajemství ho někdy překvapil, uvedl do rozpaků, ba i poděsil, ještě než příchozí vůbec promluvil. Ale Aljoša zároveň pozoroval, že mnozí, skoro všichni, kteří jdou k starcovi po prvé, aby s ním o samotě promluvili, vstupují se strachem a znepokojeni, ale odcházejí šťastni a rozradostněni: i nejzachmuřenější tvář se vyjasní. Aljošu nadmíru překvapovalo také to, že starec není nijak přísný a v osobním styku naopak skoro vždycky veselý. Mniši o něm říkali, že lne obzvláště k velkým hříšníkům a zamiluje si nejvíc toho, který je nejhříšnější. Mezi mnichy se našli lidé, kteří ho až do konce jeho života nenáviděli a záviděli mu, ale ubývalo jich a mlčeli, ač mezi nimi bylo několik známých a v klášteře důležitých osob, jako na příklad jeden z nejstarších řeholníků, velký asketa a zdrženlivec. Ale velká většina byla už přece na straně starce Zosimy, a mnoho mnichů ho dokonce z celého srdce vřele a upřímně milovalo; někteří mu byli oddáni takřka fanaticky. Ti přímo tvrdili, ostatně ne docela nahlas, že Zosima je světec, že už se o tom nedá pochybovat; měli za to, že brzy zemře, očekávali proto zázraky a byli přesvědčeni, že pozůstatky zesnulého starce získají klášteru v nejbližší budoucnosti velkou slávu. V zázračnou starcovu moc věřil bezvýhradně i Aljoša, právě tak jako bezvýhradně věřil pověsti o rakvi, která vyletěla z kostela. Viděl, jak mnozí poutníci, kteří přišli s nemocnými dětmi nebo dospělými prosit starce, aby na ně vložil ruce a pomodlil se nad nimi, brzy se vraceli, někteří hned nazítří, klesali před ním na kolena a s pláčem mu děkovali za uzdravení svých nemocných. Bylo-li to skutečné uzdravení nebo jen přirozené zlepšení ve vývoji nemoci, takovou otázku si Aljoša ani nekladl, protože už úplně věřil v duchovou sílu svého učitele a považoval jeho slávu takřka za svůj vlastní triumf. Hlavně se mu však zachvívalo srdce a celý jakoby zářil, když starec vycházel k zástupu prostého lidu, který na něho čekal u klášterní brány. Tito poutníci se scházeli z celého Ruska, jen aby ho uviděli a dali si od něho požehnat. S pláčem mu padali k nohám, líbali mu je, líbali půdu, na které stál, úpěli, ženy k němu zvedaly děti a přiváděly posedlé. Starec s nimi pohovořil, krátce se nad nimi pomodlil, požehnal jim a propustil je. V poslední době býval po záchvatech nemoci tak zesláblý, že byl stěží sto vyjít z cely, a poutníci museli někdy čekat v klášteře celé dny, než se objevil. Aljoša se v duchu ani neptal, proč ho mají tak rádi, proč mu padají k nohám a pláčí pohnutím, sotva zahlédnou jeho tvář. Vždyť chápal dobře, že pro pokornou duši prostého ruského člověka, umučenou lopotou a smutkem, hlavně však ustavičnou nespravedlností a ustavičným hříchem - jak vlastním, tak i obecným - není mocnější touhy ani útěchy než nalézt svatyni nebo světce, padnout před ním a klanět se mu: "Třeba je v nás hřích, nepravda a pokušení, přece žije kdesi na světě někdo svatý a vyšší, kdo má pravdu a zná pravdu. Pravda tedy na světě neumírá, přijde tedy jednou i k nám a ujme se vlády na celém světě, jak je slíbeno." Aljoša věděl, že právě takto lid cítí a ba i hovoří, a chápal to. Ale mimo to stejně jako ti plačící muži a jejich nemocné ženy, zvedající děti k starcovi, nijak nepochyboval, že starec je právě onen svatý, onen strážce boží pravdy, za kterého jej lid považuje. A přesvědčení, že starec po smrti získá klášteru nehynoucí slávu, bylo u Aljoši snad i pevnější než u kohokoli jiného v celém klášteře. V poslední době se v jeho srdci vůbec stále prudčeji rozhořívalo jakési hluboké plamenné nadšení. Nijak ho nezaráželo, že starec před ním stojí přece jen ojediněle: "To nevadí. Je svatý, jeho srdce chová tajemství obrody pro všechny, onu sílu, která konečně nastolí na zemi pravdu, a všichni budou svatí, budou se navzájem milovat a nebude bohatých ani chudých, povýšených ani ponížených, ale všichni budou jako dítky boží a přijde pravé království Kristovo." O tom snilo Aljošovo srdce Zdá se, že na Aljošu působil mocným dojmem příjezd jeho i mu bratrů, které do té doby vůbec neznal. S bratrem Dmitrijem Fjodorovičem se sblížil rychleji a důvěrněji, ač přijel později, než se svým druhým vlastním bratrem Ivanem Fjodorovičem. Strašně se o bratra Ivana zajímal, ten však bydlel doma už dva měsíce a viděli se sice dost často, ale pořád ještě nijak nezdůvěrněli. Aljoša byl sám mlčenlivý, jako by na něco čekal, jako by se za něco styděl, a Ivan, ač na sobě Aljoša zpočátku cítíval jeho dlouhé zvědavé pohledy, brzy na něho patrně vůbec zapomněl. Aljoša to pozoroval s jistým nepokojem. Bratrovu lhostejnost si vysvětloval rozdílem jejich věku a hlavně vzděláním. Ale napadalo mu i něco jiného: tak malý zájem o něho pochází u Ivana snad i z něčeho, o čem Aljoša vůbec neví. Pořád mu nějak připadalo, že Ivan je zaměstnán čímsi vnitřním a důležitým, že míří k nějakému cíli, možná velmi těžce dosažitelnému, takže nemá na Aljošu pomyšlení, a to je snad jediná příčina, proč se na něho dívá roztržitě. Uvažoval také, není-li to nějaké pohrdání, které k němu cítí učený atheista jako k hloupinkému novicovi. Věděl bezpečně, že Ivan atheista je. Takovým pohrdáním, jestliže tu bylo, nemohl se Aljoša cítit uražen, ale přesto s jakýmsi znepokojeným napětím, jemuž sám nerozuměl, čekal, kdy se Ivan rozhodne přiblížit se k němu. Bratr Dmitrij Fjodorovič mluvil o Ivanovi s hlubokou úctou a nějak zvlášť procítěně. Právě od něho se Aljoša dozvěděl dopodrobna o důležité záležitosti, která v poslední době spojila oba starší bratry pozoruhodným a důvěrným svazkem. Dmitrijovy nadšené úsudky o bratru Ivanovi byly Aljošovi tím nápadnější, že Dmitrij byl ve srovnání s Ivanem skoro úplně nevzdělaný a oba byli jako osobnosti i povahy příkladem tak výrazných protikladů, že by se snad dva sobě méně podobní lidé nedali ani vymyslet. V té době pak došlo v starcově cele k setkání nebo správněji řečeno k rodinné schůzce všech členů této nesourodé rodiny. Schůzka měla pro Aljošu velký význam. Záminka, pod níž se konala, byla ve skutečnosti nepravdivá. Neshody Dmitrije Fjodoroviče s jeho otcem Fjodorem Pavlovičem ve věci dědictví a majetkového vypořádání dosáhly tenkrát nejvyššího stupně. Vzájemný vztah se přiostřil a stal se nesnesitelným. Fjodor Pavlovič myslím první a snad jen v žertu přišel s nápadem, aby se všichni sešli v cele starce Zosimy, a i když nepoužijí přímo jeho prostřednictví, aby se tam přece jen nějak slušněji dohodli, protože starcovo důstojenství a jeho osobnost by na ně snad působily ukázňujícím a smířlivým vlivem. Dmitrij Fjodorovič, jenž u něho nikdy nebyl ani ho neviděl, ovšem usoudil, že ho chtějí starcem nějak zastrašit, ale protože si sám v duchu vyčítal mnoho zvlášť prudkých výpadů, kterých se v poslední době při sporu s otcem dopustil, návrh přijal. Mimochodem poznamenávám, že nebydlel v otcově domě jako Ivan Fjodorovič, nýbrž zvlášť, na druhém konci města. V té době u nás náhodou pobýval Petr Alexandrovič Miusov a právě on se nápadu Fjodora Pavloviče zvlášť chopil. Tento liberál ze čtyřicátých a padesátých let, volnomyšlenkář a atheista projevoval o tuto věc mimořádný zájem - snad z dlouhé chvíle, snad i z lehkomyslné touhy po zábavě. Najednou se mu zachtělo podívat se na klášter a na svatého. Protože jeho staré spory s klášterem pokračovaly a proces o hranice jejich pozemků a o nějaké právo kácení a rybolovu se stále ještě vlekl, hned toho využil a prohlásil, že by rád pojednal s otcem převorem, nedají-li se jejich spory nějak vyřídit dohodou. Hostovi chovajícímu tak dobré úmysly mohou přece mniši věnovat větší pozornost a ohledy než někomu kdo přijde z pouhé zvědavosti. V souvislosti s těmito úvahami se mu také podařilo vyvolat v klášteře jakýsi nátlak na nemocného starce jenž v poslední době už skoro vůbec nevycházel z cely a pro nemoc odmítal i obyčejné návštěvy. Skončilo to tak, že starec svolil a den byl určen. "Kdo mě ustanovil abych mezi nimi rozhodoval?" řekl jen s úsměvem Aljošovi. Když se Aljoša o schůzce dozvěděl, velmi se znepokojil. Může-li někdo z těch hašteřivých sporných stran brát nastávající schůzku vážně, je to bezpochyby jenom bratr Dmitrij, kdežto všichni ostatní přijedou s lehkovážnými úmysly, pro starce snad i urážlivými - to bylo Aljošovi zřejmé. Bratr Ivan a Miusov se zúčastní ze zvědavosti, možná z velmi hrubé zvědavosti, a otec, snad jen aby zahrál nějaký šaškovský výstup. Ba, Aljoša sice mlčel, ale svého otce znal už dost dobře a zevrubně. Opakuji, že ten hoch vůbec nebyl tak jednoduchý, jak se všichni domnívali. Čekal na stanovený den s trapnými pocity. Není pochyby, že mu velmi leželo na srdci, aby všechny ty rodinné neshody nějak přestaly. Nejvíc mu však přesto záleželo na starcovi: chvěl se o něho a o jeho slávu měl strach, že ho budou urážet, zejména se bál jemného, zdvořilého posměchu Miusova a zvysoka pronášených náznaků učeného Ivana, tak živě si to všechno představoval. Chtěl se dokonce odvážit starce varovat a povědět mu něco o očekávaných návštěvnících, ale rozmyslel se a neřekl nic. V předvečer určeného dne jen vzkázal bratu Dmitrijovi po jednom známém, že ho má velmi rád a že čeká splnění toho, co slíbil. Dmitrij se zamyslel, protože si nemohl na žádný slib Aljošovi vzpomenout, a odpověděl mu dopisem, že se bude ze všech sil bránit, každé nízkost, ale ač si starce i bratra Ivana hluboce váží, je prý přesvědčen, že tu běží o nějakou léčku nebo o nedůstojnou komedii. Nicméně si radši ukousnu jazyk, než bych porušil náležitou úctu k svatému muži, kterého si tolik vážíš, zakončil Dmitrij svůj krátký dopis. Aljošu jím valně neuklidnil.