Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - první kapitola (2013, Rybka Publishers; ISBN: 978-80-87067-15-4)
• přeložila Alena Morávková
• podtitul: Petrohradská poema
• novela Dvojník představuje kafkovsky absurdní zápletku
• Dvojník je vůbec první Dostojevského hlubší analýza povahy člověka, jenž se stane chorobným díky svému vlastnímu přičinění; hlavní postava, pan Holatkin (Goljadkin), je obyčejný muž, který se protlouká životem jako vládní úředník; smyslem jeho života je přežít svou existenci jako slušný hrdý člověk, jenž nepotřebuje ničí pomoc a ani si ji nežádá; toto přesvědčení jej uvádí až do pasivity, která promění jeho cíl v nepřekonatelný problém; svou netečností do sebe nechává "kopat" a v podvědomí to jeho osobnost nedokáže unést; nakonec se tímto sám uvede do záhuby
• novela je rozdělena do celkem 13 kapitol

1

Bylo kolem osmé, když titulární rada Jakov Petrovič Goljadkin procitl z dlouhého spánku, zívl, protáhl se a široce otevřel oči. Ještě chvilku ležel bez hnutí ve své posteli jako člověk, který si není tak docela jist, jestli se probudil, nebo ještě spí, zda všecko, co se kolem děje, je skutečnost anebo pokračování jeho zmatených snů, představ. Ale brzy zbystřenými smysly začal pozorněji vnímat obvyklé všední dojmy. Začouzené, špinavě zelené zaprášené stěny jeho pokojíku, prádelník z mahagonového dřeva, židle namořené červenou barvou, aby vypadaly jako mahagonové, červeně natřený stůl, turecká pohovka potažená načervenalým voskovaným plátnem se zelenými kvítky a konečně kvapně svlečený oblek, zchumlaný na pohovce, to všechno na něho přátelsky pomrkávalo. Nakonec k němu do pokojíku nasupeně nahlédl matovým oknem pošmourný podzimní den, kalný a špinavý, s tak kyselým výrazem, že pan Goljadkin už nemohl být na pochybách, že se nalézá v sídelním městě Petrohradě, v Šestikrámské ulici, ve třetím patře jednoho velikánského činžáku, ve svém vlastním bytě a ne v nějakém pohádkovém království za devatero horami. Po tom důležitém objevu křečovitě sevřel víčka, jako by litoval nedávného snu a přál si ho nakrátko přivolat zpátky. Ale za okamžik už vyskočil z postele, pravděpodobně zachytil myšlenku, kolem níž dosud kroužily další těkavé, neuspořádané. Vyskočil a rozběhl se ke kulatému zrcátku, které stálo na prádelníku. Ačkoliv ospalý, mžourající a poměrně oplešatělý zjev působil natolik bezvýrazně, že nepřitahoval zvláštní pozornost, náš hrdina byl nejspíš spokojen tím, co viděl v zrcadle. "To by bylo," pronesl polohlasně, "kdybych dnes něco zanedbal, kdyby cosi nebylo v pořádku - například kdyby mi naskočil nějaký zbytečný uhřík, nebo mě potkala nějaká jiná nepříjemnost. Ale prozatím je všecko, jak má být, ujde to." Potěšen tímto zjištěním, postavil zrcátko na místo a bez ohledu na to, že byl bos a doposud měl na sobě obvyklý noční úbor, rozběhl se k oknu a horlivě po čemsi pátral na dvoře, kam vedla okna jeho bytu. Nejspíš to, co zahlédl, ho rovněž plně uspokojilo: tvář se mu rozzářila samolibým úsměvem. Potom zašilhal za přepážku, a když se přesvědčil, že jeho sluha, který obýval komůrku za přepážkou, odešel, přistoupil po špičkách ke stolu, otevřel zásuvku, zašátral kdesi hluboko vzadu a konečně vytáhl zelenou odřenou náprsní tašku, ukrytou pod starými zažloutlými papíry a všelijakými krámy, opatrně ji otevřel a obezřetně, se zalíbením nakoukl do nejskrytější kapsy. Svazek zelených, šedých, modrých, červených a různých pestrobarevných papírků na něj nejspíš přívětivě a souhlasně zamrkal, protože s rozzářeným obličejem položil otevřenou náprsní tašku před sebe na stůl a na znamení největší spokojenosti si radostně zamnul ruce. Nakonec vytáhl útěšný svazek bankovek, od včerejška už posté bankovky přepočítal a přitom pečlivě promnul každou bankovku mezi palcem a ukazováčkem. "Sedm set padesát!" skoro zašeptal. "Sedm set padesát rublů... to je slušná částka! Pěkná částka..." pokračoval rozechvělým, radostí zjihlým hlasem, svíral v rukách bankovky a významně se usmíval, "to je sympatická sumička! Pro každého! Chtěl bych vidět někoho, komu by se to zdálo málo... S takovými penězi to člověk může dotáhnout daleko..." Ale co to? pomyslel si vzápětí, kdepak je Petruška? Stále ještě ve stejném úboru nahlédl za přepážku, jenže Petruška nikde, zato se tam zlobil, rozčiloval a kypěl zlostí samovar postavený na podlaze, ustavičně vyhrožoval, že uteče, v ráži cosi brebentil ve své nesrozumitelné řeči, ráčkoval a šišlal - nejspíš to znamenalo asi tohle: už jsem vzkypěl, odneste mě, lidičky zlatí...
Aby to čert vzal, usoudil v duchu pan Goljadkin, ta líná bestie dokáže člověka vyvést z míry: kde se courá? Ve spravedlivém rozhořčení vyšel do předsíně, vlastně chodbičky, kde na konci vedly dveře do síně, pootevřel je a uviděl svého sluhu obklopeného hloučkem služebnictva, domácího i těch, kteří se právě nachomýtli. Petruška cosi vykládal a ostatní poslouchali. Téma hovoru ani sám hovor se zjevně panu Goljadkinovi nelíbil, protože na Petrušku okamžitě zavolal a vrátil se rozmrzelý, dokonce rozladěný dovnitř. Ta bestie je za pac schopná člověka prodat, a tím spíš svého pána, pomyslel si, a taky že to udělal, vsadím se, že to udělal, prodal mě za kopejku. "Co je?"
"Přinesli livrej, milostpane."
"Navleč si to a přijď sem!"
Petruška oblečený vešel s hloupým úsměvem do pánova pokojíku. Byl podivně zmaškařený. Měl na sobě zelenou, hodně obnošenou livrej se zlatými prýmky, z nichž opadalo zlato, a podle všeho ušitou pro někoho, kdo byl skoro o metr vyšší než on. V rukách držel klobouk také s premováním a zelenými péry a u pasu se mu houpal lokajský mečík v kožené pochvě.
Pro úplnost obrazu byl Petruška bos, věrný svému zvyku chodit zásadně po domácku, v nedbalkách. Pan Goljadkin ho obhlédl od hlavy až k patě a byl zjevně spokojen. Zřejmě byla livrej vypůjčená pro jakousi slavnostní příležitost. Nápadné dále bylo, že Petruška během prohlídky pokukoval na svého pána s jakýmsi podivným očekáváním a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb, což pana Goljadkina uvádělo do velkých rozpaků.
"A co kočár?"
"Kočár je tady."
"Na celý den? A kolik?"
"Pětadvacet v bankovkách."
"A holínky přinesli?"
"Přinesli."
"To nemůžeš říct rovnou, moulo? Sem s nimi!"
Když pan Goljadkin s uspokojením zjistil, že holínky padnou jako ulité, požádal o čaj a začal se mýt a holit. Pečlivě se oholil a umyl, v rychlosti usrkl čaje a pak přišel na řadu hlavní úbor: oblékl si zánovní kalhoty, náprsenku s měděnými knoflíky, vestu s výraznými pěknými kvítky, kolem krku si uvázal pestrý hedvábný šátek a nakonec si navlékl rovněž zánovní, pečlivě vyčištěnou blůzu uniformy. Při oblékání si několikrát zálibně prohlédl svoje holínky, střídavě zvedal hned jednu, hned druhou nohu, kochal se fazonou, neustále si cosi bručel pod nos a občas významně pomrkával, jako by přitakával nějaké myšlence. Mimochodem toho rána byl krajně roztržitý, proto si skoro nepovšiml úšklebků a grimas Petrušky, který mu pomáhal při oblékání. Konečně vykonal vše, co bylo zapotřebí, a zcela oblečený zasunul do kapsy náprsní tašku, ještě jednou si zálibně prohlédl Petrušku, který si obul holínky a byl tudíž taky v plné pohotovosti, a když zjistil, že všecko už je vykonáno a není nač čekat, spěšně, s tlukoucím srdcem seběhl ze schodů. Ke vchodu přihrčel blankytný najatý kočár s jakýmisi erby. Petruška významně zamrkal na drožkáře a pár okolních zevlounů a usadil svého pána do kočáru; stěží zadržoval nejapný smích a změněným hlasem křikl "Jeď!", vyskočil na zadní stupátko a kolos se s hřmotem a řinčením rozjel na Něvskou třídu. Sotva blankytná ekvipáž vyjela za vrata, pan Goljadkin si křečovitě zamnul ruce a rozesmál se tichým neslyšným smíchem jako vtipálek, kterému se podařil pěkný kousek a má z toho upřímnou radost. Ale vzápětí záchvat veselosti vystřídal jakýsi podivný soustředěný výraz. Nehledě na pošmourné sychravé počasí, spustil náš hrdina obě okénka kočáru a vyhlížel napravo i nalevo, a sotva zpozoroval, že se na něho někdo z kolemjdoucích dívá, zatvářil se důstojně a upjatě. V zatáčce z Litějného mostu na Něvskou třídu sebou škubl nepříjemným pocitem, zamračil se jako nešťastník, kterému nečekaně šlápli na kuří oko, a hbitě, dokonce bázlivě se vtlačil do nejtemnějšího koutku kočáru. Potkal totiž dva své kolegy, mladé úředníky. Dotyční, jak se zdálo, rovněž upadli do velkých rozpaků a jeden z nich na něho dokonce ukázal prstem. Pan Goljadkin měl dojem, že druhý ho hlasitě oslovil jménem, což v dané situaci bylo pochopitelně neslušné. Schoulil se do koutku a ani nehlesl. Zelenáči, rozvažoval v duchu. Co je na tom tak divného? Člověk jede kočárem, prostě potřebuje jet kočárem, a tak si ho najal. Pěkná sebranka... já je znám - jsou to zelenáči, zasluhovali by nářez. Ti ještě tak dát si někde partičku, když se bere, to je jejich. Já bych jim to vytmavil... ale vtom ztuhl. Vpravo ho předháněl rychlý pár kazaňských koní, který dobře znal, zapřažený do švihácké bryčky. Pán, co seděl v bryčce a zahlédl ho, jak neopatrně vystrkuje hlavu okénkem kočáru, byl také zřejmě krajně překvapen tím nečekaným setkáním. Vyklonil se, jak mohl nejvíc, a s velkou zvědavostí a účastenstvím nahlédl do kouta kočáru, kam se náš hrdina kvapně skryl. Pán v bryčce byl Andrej Filipovič, přednosta oddělení v úřadu, kde pracoval i pan Goljadkin jako zástupce přednosty kanceláře. Když zjistil, že ho Andrej Filipovič poznal, kulí na něj oči a že on sám se nemůže nikam schovat, zrudl až po kořínky vlasů. Mám se uklonit? Mám se přihlásit? Mám se dát poznat nebo ne?, přemýšlel s nevýslovnou úzkostí. Nebo mám předstírat, že to nejsem já, ale někdo jiný, kdo je mi úžasně podobný a tváří se jakoby nic? Správně, to nejsem já, ne a ne!, opakoval si, smekl a přitom nespouštěl z Andreje Filipoviče oči. "Já za nic nemůžu," šeptal s největším úsilím, "to vůbec nejsem já, Andreji Filipoviči, a basta." Ale bryčka brzy kočár předehnala a magnetismus očí nadřízeného zeslábl. Přesto se pan Goljadkin, celý rudý, usmíval a cosi drmolil pod nos... Byl jsem hlupák, že jsem se neprohlásil, pomyslel si nakonec, měl jsem jednat směle a přímo, s ušlechtilou upřímností: tak a tak to je, Andreji Filipoviči, jsem taky pozván na oběd, a hotovo! Sotva si uvědomil, že udělal chybu, zčervenal jako rak a se svraštělým obočím vrhl do předního kouta kočáru výhrůžný vyzývavý pohled, který měl sežehnout všechny jeho nepřátele. Nakonec ho cosi napadlo, trhl za šňůrku přivázanou k lokti drožkáře, zastavil kočár a nařídil, aby se vrátili zpět, na Litějnou: zřejmě na uklidněnou potřeboval neprodleně něco zajímavého sdělit svému lékaři Kristiánu Ivanoviči. Přestože se s ním znal teprve nedlouho, totiž navštívil ho všehovšudy jednou, minulý týden, když cosi potřeboval, lékař, jak se říká, je jako kněz - bylo by hloupé něco tajit, a doktorovou povinností je znát svého pacienta. Ale přece jen - bude to v pořádku? pokračoval v úvahách náš hrdina, když vystoupil z kočáru před vchodem jednoho čtyřpatrového domu v Litějné, kde přikázal zastavit. Bude se to hodit? A vůbec, co na tom? přemítal, když stoupal po schodech, snažil se popadnout dech a přemáhal bušení srdce, které mělo ve zvyku rozbušit se na všech cizích schodištích. Co by... na tom není nic odsouzeníhodného. Nejdu sem jen tak pro nic za nic. Budu se tvářit, jako by se nechumelilo, a že se stavuju jen tak, cestou... On pozná, že to tak musí být...
V těch úvahách došel do prvního patra, kde se zastavil před bytem číslo pět - na dveřích se vyjímala pěkná měděná tabulka, která hlásala:

KRISTIÁN IVANOVIČ RUTENŠPIC
DOKTOR MEDICÍNY A CHIRURG

Náš hrdina se zastavil, nasadil patřičně nenucený, skoro laskavý výraz a chystal se zatáhnout za šňůru zvonku, ale vtom ho napadlo, jestli nebude lepší odložit to na zítřek a že vlastně teď to není tolik zapotřebí. Vzápětí zaslechl na schodech čísi kroky, a proto rázem změnil svoje rozhodnutí a s odhodlaným výrazem zazvonil.