Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II. kapitola

Přiznávám se, bylo mi to nepříjemné. Byl jsem sice rozhodnut, že budu hrát, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu hrát za někoho jiného. Byl jsem z toho až trochu zmaten a vešel jsem do herních sálů v nejmrzutější náladě. Na první pohled mi tam všechno bylo odporné. Nemohli vystát podlízavost fejetonů ve všech světových a hlavně v našich ruských novinách, ve kterých naši fejetonisté skoro celé jaro mluví o dvou věcech: za prvé o velkolepé nádheře a přepychu heren v ruletních městech na Rýně a za druhé o haldách zlata, které prý se tam válejí na stolech. Nedostávají za to ani zaplaceno, to jen tak, z nezištné úslužnosti. Žádná nádhera v těch ohavných sálech není, a zlato se neválí v hromadách na stolech, ale bývá ho tam poskrovnu. Někdy se sice během sezóny objeví nějaký výstředník, buď Angličan nebo nějaký Asiat, Turek třebas, jako letos v létě, a najednou prohraje nebo vyhraje velkou sumu. Ale ostatní hrají o několik zlatých a obvykle leží na stolech velmi málo peněz. Když jsem vstoupil do herny (prvně v životě), chvíli jsem se nemohl odhodlat hrát. Nadto mi vadil nával lidí. Ale i kdybych byl sám, byl bych myslím co nejrychleji odešel a nepouštěl se do hry. Přiznám se, srdce mi tlouklo a nebyl jsem chladnokrevný. Patrně jsem věděl a už dlouho mi bylo jasné, že z Rulettenburgu jen tak neodejdu, že do mého osudu zasáhne něco radikálního a rozhodujícího. Musí tomu tak být, bude tomu tak. Možná je to směšné, že tolik očekávám od rulety, ale mně se zdá ještě směšnější běžný, všeobecně uznávaný názor, že je hloupost a nesmysl čekat něco od hry. Proč by měla hra být horší než jiný způsob vydělávání peněz, třebas například obchod? Je sice pravda, že vyhrává jeden ze sta. Ale co mi je po tom?

***

Tam vlevo, na druhém konci stolu, byla mezi hráči nápadná jedna mladá dáma a trpaslík vedle ní. Kdo ten trpaslík byl, nevím, snad její příbuzný, snad ho s sebou brala pro efekt. Již dříve jsem si té dámy všiml. Chodila k hracímu stolu denně v jednu hodinu v poledne a odcházela přesně ve dvě; denně hrála hodinu. Znali ji už a hned jí podávali židli. Vytáhla vždy z kapsy něco zlata a několik tisícifrankových bankovek, sázela pomalu a chladnokrevně, s rozvahou, zapisovala si na papír čísla a snažila se vniknout do systému, v jakém šla čísla za sebou. Sázela značné částky. Denně vyhrávala tisíc, dva, nejvýše tři tisíce franků, nic víc, a když vyhrála, ihned odcházela. Stařena ji dlouho sledovala.
"Ta neprohraje! Ne, ta neprohraje! Kdo je to ? Nevíš, co je to zač?"
"Francouzka, patrně jedna z těch jistých," zašeptal jsem.
"Á, ptáčka poznáš po letu. Je vidět, že má ostré drápky. A teď mi vylož, co která věc znamená a jak se sází!"
Pokud to šlo, vyložil jsem, co znamenají ty různé způsoby sázení na rouge et noire, červená a černá, pair et impair, sudá a lichá, manque et passe, nízká a vysoká čísla, a konečně rozmanité kombinace čísel. Stařenka pozorně naslouchala, snažila se zapamatovat si to, znovu se vyptávala a zaučovala se. Na každý způsob sázení mohl jsem hned uvést příklad, takže se mnohému rychle a brzy naučila a zapamatovala si to. Byla velice spokojena.
"A co znamená éro? Tamhleten kudrnatý croupier, ten hlavní, vykřikl právě 'zéro'. Proč shrábne všechno, co bylo na stole? Taková hromada, a on to všechno sebral. Co to má být?"
"Zéro, nula, je výhra banku. Padne-li kulička na nulu, náleží banku bez počítání všechno, co bylo vsazeno."