Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zcela jinou povahu měl Kulťapka. Proč jsem ho ještě jako štěně přinesl z dílny do káznice, nevím. Blažilo mě ho krmit a vychovávat. Šaryk ho ihned vzal pod svou ochranu a spával s ním. Když Kulťapka povyrostl, dovoloval mu, aby mu kousal uši a tahal ho za chlupy, a hrával si s ním, jako si hrávají dospělí psi se štěňaty. Kulťapka kupodivu nerostl do výšky, ale jen do délky a do šířky. Srst měl huňatou, nějaké světle myší barvy, jedno ucho mu trčelo nahoru, druhé dolů. Povahu měl vznětlivou a přístupnou nadšení jako každé štěně; z radosti, že vidí pána, strašlivě kňučí, ňafá, mermomocí mu chce olíznout obličej a není s to zvládnout ani ostatní pocity. Jen když je vidět nadšení. Slušnost se odpustí! Ať jsem byl kde byl, na zavolání „Kulťapko!“ se ihned vynořil někde za rohem, jako by ze země vyrostl, a batolil se ke mně s jásavým kvikotem a četnými přemety. Strašně jsem si tu malou zrůdu zamiloval. Zdálo se, že mu osud chystá v životě jen blaho a radost. Ale jednoho krásného dne si ho všiml trestanec Něustrojev, který šil dámské střevíčky a vydělával kožky. Jako by ho něco ohromilo; zavolal si Kulťapku, omakal mu kožich a vlídně ho poválel na hřbetě. Nic netušící Kulťapka spokojeně kňučel. Nazítří zmizel. Dlouho jsem ho hledal, ale jako když kámen do vody hodí. Až za čtrnáct dní se vše vysvětlilo: jeho kožíšek se Něustrojevovi zalíbil. Stáhl ho, vzdělal a podšil s ním sametové botičky, které si u něho objednala paní auditorová. Ukázal mi je, když byly hotové. Byla to překrásná kožešinka. Chudák Kulťapka!