Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Ruda Havránková

PODZEMÍ

III

Jak to vlastně dělají lidé, kteří se dovedou mstít a vůbec se hájit? Jakmile se jich zmocní, řekněme, duch pomsty, ovládne celou jejich bytost do té míry, že v ní pro tu dobu na nic jiného nezbude místo. Takový pán se žene za svým cílem jako rozzuřený býk, s rohama dopředu, a nic ho nezastaví, leda zeď. (Mimochodem: před zdí takoví pánové, totiž bezprostřední a činorodí lidé, z celého srdce kapitulují. Pro ně není zeď úhyb, jako třeba pro nás, lidi mysliti, a následkem toho nic nedělající. Není to záminka k ústupu, záminka, ve kterou našinec obyčejně ani sám nevěří, ale nad níž se vždycky zaraduje. Ne, kapitulují úplně vážně. Zeď pro ně znamená cosi uklidňujícího a definitivního, dávajícího mravní alibi, snad až cosi mystického... Ale o zdi později.) Tak tedy, pánové, takového bezprostředního člověka pokládám za normálního, za člověka, jaký má být, jakým ho chtěla mít sama něžná matka příroda, když ho s láskou přiváděla na svět. Závidím takovému člověku až k nepříčetnosti. Je hloupý, o to se s vámi nepřu, ale snad normální člověk musí být hloupý, jak to můžete vědět? Snad je to dokonce nesmírně krásné. V tomto, abych tak řekl, podezření mě utvrzuje, že postavíte-li proti sobě člověka normálního a jeho antipoda, totiž člověka příliš hluboce chápajícího, který nevzešel z lůna přírody, ale z křivule (hraničí to až s mysticismem, pánové, ale mne to někdy vážně napadá), tu ten člověk z křivule má takový pocit méněcennosti vůči svému opaku, že sám sebe s celým svým hlubokým chápáním vážně pokládá za myš, a ne za člověka. Ať si je to myš hluboce chápající, ale přece jen myš, kdežto tamto je člověk, a z toho plyne... atd. A co je hlavni, ten člověk sám, sám sebe považuje přece za myš, nikdo to od něho nežádá, to je důležitý bod. A teď se podívejme, jak taková myš žije! Dejme tomu, že také byla uražena (bývá uražena skoro stále) a že touží po pomstě. Je nabita vztekem snad ještě víc než l'homme de la nature et de la vérité. Ošklivé, nízké přáníčko oplatit křivdu křivdou drásá ji snad ještě hůř než toho l'homme de la nature et de la vérité, protože l'homme de la nature et de la vérité pokládá při své vrozené hlouposti svou pomstu za pouhou spravedlnost, kdežto myš v důsledku hlubokého chápáni neuznává, že jde o spravedlnost. Nakonec dochází na samu věc, na sám akt pomsty. Ubohá myš nakupila do té doby kolem původní ohavnosti spoustu ohavnosti dalších v podobě otázek a pochybností; na jednu otázku navázala tolik neřešitelných otázek, že se mimoděk kolem ni hromadí jakási osudná břečka, jakési smradlavé bláto složené z jejich pochybností a rozčilování a vedle toho z pohrdlivého výsměchu, jimž ji zahrnují lidé činu, stojící v plné slávě okolo, vystupující v roli soudců a diktátorů a vysmívající se jí z plných plic. Nemůže ovšem nic dělat než mávnout tlapkou a s úsměvem předstíraného pohrdání, jemuž ani sama nevěří, zahanbeně vklouznout do své díry. Tam, ve svém šeredném, zapáchajícím podzemí se naše uražená, zpolíčkovaná a zesměšněná myš ihned pohrouží do chladné, jedovaté a hlavně trvalé zloby. Čtyřicet let si bude do nejmenších a nejhanebnějších podrobnosti připomínat utrpěnou křivdu a při každé vzpomínce k ní dodávat nové ještě potupnější podrobnosti, aby se dráždila a rozdmýchávala svou zlobu vlastni fantazii. Sama se bude za svou fantazii stydět, ale přesto si všechno zopakuje, všechno probere, vymysli věci, které se nestaly, pod záminkou, že se také mohly stát; neodpustí zhola nic. Snad se začne mstít, ale tak částečně, malicherně, z úkrytu, inkognito, protože nebude přesvědčena ani o svém právu na pomstu, ani o úspěchu své msty a bude vědět napřed, že její pokusy o pomstu způsobí mnohem větší trápeni jí samé než tomu, komu se chce pomstít, ten že se snad ani nepodrbá. Ještě na smrtelném loži si to všechno připomene i s úroky, které se za celou tu dobu nastřádaly, a... Ale právě v tom chladném, odporném polozoufalství, polovíře, v tom, že se člověk z hoře úmyslně pohřbi zaživa na čtyřicet let do podzemí, v té s námahou vykonstruované, a přece do jisté míry pochybné beznaději vlastního postavení, v celé té jedovaté směsi neukojených, potlačovaných přáni, horečných pochybnosti, skálopevných a za okamžik zase odvolávaných předsevzetí - v tom právě je jádro zvláštní rozkoše, o niž jsem se zmínil. Je to rozkoš tak rafinovaná, často tak nepochopitelná, že ji trochu omezení lidé nebo prostě lidé silných nervů ani v nejmenším nepochopí. "Nepochopí ji patrně ani ti, kdo nebyli nikdy políčkováni," dodáváte vy a šklebíte se. Tím mi asi chcete zdvořile naznačit, že jsem za svého života patrně také dostával políčky, a proto že mluvím tak znalecky. Usadím se, že si to myslíte. Buďte klidni, pánové, nebyl jsem políčkován; ostatně je mi z duše jedno, co si o tom myslíte. Spíše lituji, že jsem v životě víc políčků nerozdal. Ale dost, už ani slovo o tom pro vás tak mimořádně zajímavém tématu!
Budu klidně pokračovat o lidech se silnými nervy, kteří nemají porozumění pro jistou zjemnělost požitků. Tito pánové dovedou v některých případech řvát jako tuři, z plných plic; dejme tomu, že jim to slouží ke cti, ale jak jsem už řekl, před nemožnosti okamžitě kapituluji. Nemožností myslíte kamennou zeď? Jakápak kamenná zeď? No přece přírodní zákony, poučky přírodních věd, matematika. Když ti věda dokázala, že pocházíš z opice, nemrač se a spolkni to! Když ti věda dokáže, že kapička tvého vlastního tuku má pro tebe nutně větší cenu než sto tisíc tvých bližních, a následkem toho že se promíjejí všechny takzvané ctnosti, povinnosti a podobné výmysly a pověry, spolkni to, nedá se nic dělat - dva krát dvě jsou čtyři. Zkus proti tomu něco namítat!
"Ale prosím vás," budou křičet, "proti tomu nelze protestovat, to je matematika, dva krát dvě jsou čtyři. Příroda se vás neptá, nestará se o vaše přání ani o to, zda se vám její zákony líbí nebo nelíbí. Musíte ji brát, jaká je, se všemi důsledky. Zeď je zeď... atd. atd.? Ale pro pána krále, co mi je po zákonech přírody a matematiky, když se mi z jistého důvodu ty zákony a dva krát dvě jsou čtyři nelíbí? Samozřejmě, hlavou zeď neprorazím, nebudu-li mít dost sily prorazit ji, ale nesmířím se s ní pouze z toho důvodu, že jsem narazil na kamennou zeď a nemám dost sily.
Jako by taková kamenná zeď doopravdy přinášela uklidnění a mohla sebeméně přispět k usmířeni pouze proto, že představuje dva krát dvě jsou čtyři. Nesmysl všech nesmyslů! Něco jiného je všemu rozumět, všechno chápat, všechny ty nemožnosti a kamenné zdi; ale člověk se nesmíří s žádnou z těch nemožnosti a kamenných zdi, když se mu příčí smířit se s nimi. Nejnezvratnějšími logickými kombinacemi dospěje k nejhnusnějšímu závěru na své věčné téma, že totiž i tu kamennou zeď čímsi sám zavinil, ačkoliv je přece nad slunce jasné, že ji naprosto nezavinil, a výsledek toho všeho je, že mlčky a bezmocně, se skřípáním zubů ustrne v blažené nečinnosti, v niž přemítá o tom, že ani neví, na koho mít zlost, na koho vyrukovat; nenachází žádný předmět zlosti a možná, že jej nikdy nenajde, všechno je samý podvrh, faleš a klam, jsme prostě v bryndě nikdo neví kdo a co - ale přes všechnu nevědomost a klam to člověka bolí, a čím méně o tom ví, tím více ho to bolí.