Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z ruského originálu Записки из подполья [Zapiski iz podpol'ya] přeložila Ruda Havránková

PODZEMÍ

I

Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný. Myslím, že mám nemocná játra. Ostatně nemám o své nemoci ani páru a nevím ani pořádně, co mě bolí. Neléčím se a nikdy jsem se neléčil, ačkoliv si medicíny i doktorů vážím. K tomu jsem ještě krajně pověrčivý, alespoň natolik, abych si mohl vážit medicíny. (jsem dost vzdělaný na to, abych nebyl pověrčivý, ale přece pověrčivý jsem.) Ne prosím, já se nechci léčit ze zloby. Tomu vy asi neráčíte rozumět. Ale já tomu prosím rozumím. Nedovedu vám samozřejmě vysvětlit, komu vlastně svou zlobou zasolím, příliš dobře vím, že ani doktorům neublížím, když se na jejich léčení vykašlu; vím líp než kdo jiný, že tím škodím jen sobě a nikomu jinému. Ale přece je v tom zloba, že se neléčím. Stůňou jatýrka? Jen ať si stůňou ještě víc!
Žiji tak už dlouho - asi dvacet let. Je mi čtyřicet. Chodíval jsem do úřadu, ale už nechodím. Jako úředník jsem byl zlý. Byl jsem hrubý a dělalo mi to dobře. Nebral jsem totiž úplatky, a tak jsem se musel alespoň tímto odškodnit. (Ošklivá špička ale neškrtnu ji. Napsal jsem ji v domnění, že vyzní hodně bodavě, a teď ji schválně neškrtnu, i když sám vidím, že jsem se chtěl jen ohavně blýsknout.) Když chodili k mému stolu žadatelé o informace, otvíral jsem si na ně hubu a měl jsem nehoráznou radost, když se mi povedlo někoho roztrpčit. Povedlo se to skoro pokaždé. Byli to většinou lidé nesměli - inu, žadatelé na úřadě. Z těch výbojných jsem obzvlášť nesnášel jednoho důstojníka. Nechtěl se podřídit a protivně zvonil šavli. Pro tu šavli jsem s ním byl půldruhého roku na válečné noze. Nakonec jsem vyhrál: přestal s ní zvonit. To se ovšem odehrálo ještě za mého mládí. A víte, pánové, co bylo na dně mé zloby? Jádro celé věci bylo v tom - a v tom také byla celá ohavnost -, že jsem si neustále, i ve chvílích největší zuřivosti, zahanbeně uvědomoval, že nejenom nejsem zlý člověk, ale že se ani nezlobím, že jenom pouštím planou hrůzu a bavím se tím. Mám pěnu kolem úst, ale přineste mi nějakou loutku, dejte mi napit sladkého čajíčku, a bude po zlosti. Rozcitlivím se dokonce, ačkoliv pak za to budu mít na sebe vztek a několik měsíců nebudu spát studem. Mívám to ve zvyku.
Lhal j sem, když jsem před chvílí řekl, že jsem j ako úředník byl zlý. Lhal jsem ze vzteku. Škádlil jsem jen žadatele i toho důstojníka, ve skutečnosti jsem nikdy neuměl být zlý. Neustále jsem si uvědomoval, že je ve mně spousta složek, které tomu odporují. Cítil jsem, že se jich ve mně jen hemží, těch odporujících si složek. Věděl jsem, že ve mně byly po celý život a draly se na povrch, ale já jsem je nepustil a nepustil, schválně jsem jim nedovoloval dostat se na povrch. Trápily mě až hanba, dováděly mě k záchvatům zuřivosti - mám jich už po krk, mám jich až nad hlavu! Nezdá se vám snad, pánové, že se vám za něco omlouvám, že vás žádám, abyste mi něco odpustili? Jsem si jist, že máte ten dojem... Ale ujišťuji vás, že je mi docela jedno, máte- li ten dojem.
Nejenže jsem nedovedl být zlý, nedovedl jsem být vůbec nijaký: ani zlý, ani dobrý, ani podlec, ani čestný člověk, ani hrdina, ani hmyz. Teď trávím konec života ve svém koutě a dráždím se zlobnou a naprosto neužitečnou útěchou, že schopný člověk doopravdy něčím být nemůže, doopravdy něčím být že může jen prosťáček. Ano prosím, schopný člověk devatenáctého století musí, je morálně povinen být tvorem bez výrazného charakteru. Člověk, který má charakter, člověk činorodý, bývá především tvor omezený. Takové je ve čtyřiceti letech mé přesvědčení. Je mi čtyřicet a ve čtyřiceti má přece člověk život za sebou, je to doba nejhlubšího stáří. Žít déle než do čtyřiceti je neslušné, hanebné, nemravné. Kdo žije déle než do čtyřiceti? Odpovězte upřímně a poctivě! Povím vám, kdo: hlupáci a lumpové. Řeknu to všem starcům do očí, všem těm ctihodným starcům, těm stříbrovlasým voňavým starcům! Každému to řeknu do očí. Mám právo to tvrdit, protože sám se dožiji šedesátky. Sedmdesátky se dožiji! Osmdesátky se dožiji! Počkejte, musím nabrat dech...
Vy si, pánové, asi myslíte, že vás chci rozesmát, že? To jste na omylu. Naprosto nejsem taková veselá kopa, jak se vám zdá nebo jak by se vám mohlo zdát. Kdybyste toho plácáni už měli dost (a já cítím, že už ho začínáte mít dost) a napadlo vás zeptat se mě, co jsem vlastně zač, odpovím vám: jsem jeden kolegiátní asesor. Sloužil jsem; abych se uživil (ale jen proto), a když mi loni jeden vzdálený příbuzný odkázal v závěti šest tisíc, okamžitě jsem odešel do výslužby a zalezl do svého kouta. Už předtím jsem v tom koutě bydlel, ale teď jsem do něho zalezl. Pokoj mám otlučený a ošklivý, na konci města. Posluhuje mi stará venkovská ženská, je hloupá až zlá a ke všemu zapáchá. Lidé mi říkají, že mi petrohradské podnebí škodí a že při mých nepatrných prostředcích je příliš nákladné žít v Petrohradě. Vím to všechno, vím to lip než všichni ti zkušení a přemoudřelí rádcové, pokyvující hlavami, ale zůstanu v Petrohradě. Neodjedu z Petrohradu. Neodjedu, protože ... ale k čertu, vždyť je to úplně jedno, zda odjedu nebo ne. Ostatně: o čem mluví slušný člověk nejraději?
Odpověď: o sobě.
Budu tedy mluvit o sobě.