Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (2004, Academia; ISBN: 80-200-1230-3)
• přeložil Jaroslav Hulák

ČÁST ŠESTÁ

KAPITOLA OSMÁ

Do Sonina bytu vcházel už za soumraku. Soňa ho celý den očekávala nesmírně rozrušená. Čekala s Duňou, která k ní přišla hned poránu, pamětliva včerejších Svidrigajlovových slov, že Soňa "o tom ví". Nebudeme podrobně líčit rozmluvu a pláč obou žen, ani na čem se spolu shodly. Buď jak buď, Duně přineslo toto setkání aspoň tu útěchu, že bratr nebude sám: k ní, k Soně, se přišel nejdříve vyzpovídat, k ní se obrátil, když měl zapotřebí lidského slova, ona s ním tedy půjde, kam mu osud určí. Nevyptávala se jí na to, ale byla o tom přesvědčena. Dívala se na Soňu skoro s nábožnou úctou a zprvu ji svým úctyplným chováním uváděla do svrchovaného zmatku. Soně z toho bylo do pláče, protože se naopak nepokládala za hodnu ani se na Duňu podívat. Krásný obraz Duni z jejich prvního setkání u Raskolnikova, kde se s ní Duňa tak účastně a uctivě rozloučila, jí pevně utkvěl v duši jako jeden z nedostižných životních snů.
Duněčku nakonec přešla trpělivost a odešla od Soni do bratrova bytu; pořád si myslela, že tam přijde dříve. Sotva Soňa osaměla, hned propadla strachu, aby si opravdu nesáhl na život. Toho se obávala i Duňa. Obě se však po celý den navzájem horlivě ujišťovaly, že to není možné, a proto spolu byly klidnější. Ale sotva se rozešly, přemýšlela každá jen o tom. Soňa si vzpomínala, jak jí včera Svidrigajlov řekl, že Raskolnikov má na vybranou buď Vladimírku, nebo... Mimoto věděla, jak je samolibý, povýšený, sebevědomý i nevěřící... Copak jen zbabělost, copak jen strach ze smrti ho udrží při životě? řekla si nakonec plna zoufalství. Slunce se zatím chýlilo k západu. Smutně stála u okna a strnule jím vyhlížela - ale z okna byl výhled jen na ohromnou holou neomítnutou zeď sousedního domu. A když posléze došla k nezvratnému přesvědčení, že nešťastník už nežije - vešel do jejího pokoje.
Neovládla se a radostně vykřikla. Ale když se na něho lépe podívala, zbledla.
"Ale ovšem!" řekl s úsměvem Raskolnikov. "Jdu si pro tvé křížky, Soňo. Sama jsi mě přece posílala na nároží! Snad bys teď, když došlo k činu, nedostala strach?"
Soňa nevěřila svým očím. Z jeho podivného tónu ji nejdříve zamrazilo, ale hned se domyslela, že jak ten tón, tak ta slova jsou jen přetvářka. A vůbec, když s ní mluvil, díval se někam stranou, jako by se neodvažoval pohlédnout jí přímo do tváře.
"Víš, Soňo, nakonec jsem došel k tomu, že tak to možná bude přece jen lepší. Jsou okolnosti, které... Ale to bych musel dlouho vykládat a celkem na tom nezáleží. Víš, co mě jen vzteká? Příčí se mi, že mě teď obstoupí ty idiotsky rozšklebené obličeje, že na mne budou vyvalovat bulvy a zasypávat mě svými pitomými otázkami, na které budu muset odpovídat, že si na mě budou ukazovat prstem... Brr! Nepůjdu k Porfirijovi, víš, nesnáším ho. Půjdu raději k starému příteli Petardovi, pane, to bude překvapení, to bude efekt! Ale měl bych se lépe ovládat, v poslední době jsem přespříliš popudlivý. Věřila bys, že jsem zrovna div nepohrozil sestře pěstí jen proto, že se za mnou naposled otočila? Hanebný stav! Kam až jsem to dospěl! Tak kde máš ty křížky?"
Byl celý nesvůj. Ani na okamžik nevydržel na místě, ani na jedinou věc nemohl soustředit pozornost, myšlenky se mu pletly jedna přes druhou, mluvil zmateně.
Soňa mlčky vytáhla ze zásuvky dva křížky, cypřišový a měděný, pokřižovala se, pak pokřižovala jeho a navlékla mu na krk cypřišový křížek.
"Tak to má být symbol toho, že na sebe beru kříž? Hehe! Jako bych byl doposud málo trpěl! Cypřišový je prostonárodní, a měděný, Lizavetin, si bereš ty. Ukaž! Tak ten měla na sobě... v té chvíli? Znám ještě dva jiné křížky, stříbrný a ikonku. Tenkrát jsem je odho­dil té stařeně na prsa. Ty by se teď hodily, ano, ty bych si měl navléknout... Ale co to pořád povídám, ještě zapomenu, proč jsem přišel, nějak se nemohu soustředit...! Abys věděla, Soňo, přišel jsem vlastně proto, abych ti to řekl, abys o tom věděla... To je tak všecko... Ano, jen proto jsem přišel. (Hm, myslel jsem, že jí toho povím víc.) Tys přece sama chtěla, abych šel, tak tedy budu sedět za mřížemi, tvé přání se splní. Pročpak pláčeš? Ty také? Přestaň, už je toho dost! Ach jak je to všecko nesnesitelné!"
Ale přesto ho to dojímalo; jak ji tak viděl, svíralo se mu srdce: A proč ona, proč vlastně ona? ptal se sám sebe. Co pro ni znamenám? Proč pláče, proč mě vypravuje na cestu jako matka nebo sestra? Jako chůva!
"Pokřižuj se, pomodli se aspoň jednou!" poprosila ho rozechvělým, nesmělým hlasem Soňa.
"Ale prosím, kolikrát si budeš přát! A upřímně, docela upřímně..."
Ale měl chuť říct něco jiného.
Pokřižoval se několikrát. Soňa vzala šátek a chvatně si ho přehodila přes hlavu. Byl to jemný zelený šátek, nejspíš týž, o němž se kdysi zmínil Marmeladov, "rodinný". Raskolnikovovi to blesklo hlavou, ale nezeptal se. Skutečně už sám začínal cítit, že je strašlivě rozháraný a skoro nevkusně rozčilený. Polekalo ho to. A náhle jej ohromilo i to, že Soňa chce jít s ním.
"Co to děláš? Kam se chystáš? Zůstaň tady, zůstaň tady! Půjdu sám," vybuchl v nemohoucí zlobě a skoro rozlícený zamířil ke dveřím. "Načpak celý průvod?" huhlal vycházeje.
Soňa zůstala stát uprostřed světnice. Ani se s ní nerozloučil, už na ni zapomněl, jak mu náhle rozbouřila nitro drásavá a odbojná pochybnost.
Není to chyba, není to opravdu chyba? přemítal znova, když sestupoval ze schodů. Copak se už nemohu zastavit, copak to ještě nemohu změnit... a nikam nejít?

***

Raskolnikov tázavě povytáhl obočí. Slova Ilji Petroviče, který zřejmě ještě před chvílí někde stoloval, se kolem něho sypala a harašila jako hrách. Ale sem tam některé přece jenom vnímal; hleděl tázavě a nevěděl, čím to všecko skončí.
"Myslím ty ostříhané slečinky," pokračoval řečný Ilja Petrovič. "Já jim říkám porodní báby a domnívám se, že to báječně sedí. Hehe! Derou se do akademie, studují anatomii, jen řekněte, když se rozstůňu, zavolám k sobě slečinku? Hehe!"
Ilja Petrovič se řehtal, náramně spokojený svou duchaplností.
"No dejme tomu, že to je nezřízená touha po vzdělání. Ale vzdělal ses, a stačí! Proč toho ještě zneužívat? Proč urážet slušné lidi, jako to dělá ten mizera Zametov? Pročpak mě urazil, ptám se vás? A pak se ještě strašně rozmohly tyhlety sebevraždy, to si neumíte představit. Kdekdo probendí poslední peníze a sprovodí se ze světa. Děvčátka, hošíčci, starci... Zrovna dneska ráno jsme sem dostali zprávu o jistém pánovi, který teprve nedávno přijel. Nile Pavlyči, hej, Nile Pavlyči, jakpak se jmenoval ten džentlmen, o kterém nám prve došlo hlášení, že se zastřelil na Petrohradské?"
"Svidrigajlov," ozval se kdosi chraptivě a lhostejně ze sousední kanceláře. Raskolnikov se zachvěl.
"Svidrigajlov! Svidrigajlov se zastřelil!" vykřikl.
"Co? Vy jste ho znal?"
"Znal... Nedávno přijel..."
"Ale ano, nedávno, umřela mu žena, náramný světák, a z ničeho nic se zastřelí, a tak ostudně, že to není k uvěření..., zanechal v zápisníku několik slov, že je při zdravém rozumu a že prosí, aby nikdo nebyl viněn z jeho smrti. Měl prý těžké peníze. A jak to, prosím, že ho znáte?"
"Byli jsme... známí..., má sestra u nich před časem byla za vychovatelku..."
"Ale, ale, ale... Tak nám o něm tedy můžete povědět něco bližšího. A vůbec nic jste netušil?"
"Včera jsem s ním mluvil... pil víno... vůbec o ničem jsem nevěděl."
Raskolnikov měl pocit, že se na něj cosi zřítilo a přimáčklo ho.
"Už zas jste nějak zbledl. Máme tu tak špatný vzduch..."
"Ano, musím už jít," koktal Raskolnikov, "promiňte, že jsem obtěžoval..."
"Ale prosím, prosím, ani v nejmenším! Velice mě těšilo a jsem rád..." Ilja Petrovič mu dokonce podal ruku.
"Chtěl jsem jen mluvit... se Zametovem..."
"Rozumím, rozumím, těšilo mě."
"Mne také... na shledanou..." usmíval se Raskolnikov.
Vyšel ze dveří jako opilý. Hlava se mu točila. Necítil pod sebou nohy. Šel ze schodů a pravou rukou se přidržoval zdi. Měl dojem, že jakýsi domovník s knížkou v ruce do něho vrazil, jak proti němu spěchal do schodů, že se někde v dolním poschodí zběsile rozštěkal psík a že po něm nějaká žena hodila válečkem a okřikla ho. Sešel dolů a vkročil do dvora. Tam, nedaleko průjezdu, stála bledá, strnulá Soňa a hleděla na něj vytřeštěnýma očima. Zastavil se před ní. Četl jí ve tváři nesmírnou bolest a trýzeň, nesmírné zoufalství. Zalomila rukama. Raskolnikov zkřivil rty do ošklivého, bezradného úsměvu. Chvíli stál, pak se ušklíbl, otočil se a pustil se nazpátek do schodů. Ilja Petrovič už seděl a probíral se v nějakých lejstrech. Stál před ním onen člověk, který do Raskolnikova před malou chvílí vrazil, když běžel do schodů.
"Ale, ale! Vracíte se? Zapomněl jste tu něco...? Co je vám?"
Raskolnikov se k němu se zsinalými rty a strnulým pohledem pomalu přiblížil, přistoupil těsně ke stolu, opřel se oň rukou a chtěl něco říct, ale nemohl, vydával jen jakési nezřetelné zvuky.
"Vám je špatně. Židli! Tu máte židli, posaďte se! Vodu!"
Raskolnikov sklesl na židli, ale nespouštěl oči z velmi nepříjemně udiveného Ilji Petroviče. Oba na sebe nějakou chvíli vyčkávavě hleděli. Někdo přinesl vodu.
"To já...," začal Raskolnikov.
"Napijte se."
Raskolnikov odstrčil sklenici rukou a tiše, přerývaně, ale zřetelně řekl: "To já jsem tenkrát zabil sekyrou tu starou úřednici a její sestru Lizavetu a oloupil jsem ji."
Ilja Petrovič otevřel ústa. Ze všech stran se sběhli lidé.
Raskolnikov opakoval své doznání...