Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek z páté části, kapitoly čtvrté
• přeložil Jaroslav Hulák

"Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?" zalomila rukama Soňa.
"Ach Soňo!" vybuchl podrážděně a chtěl se nějak ohradit, ale udělal jen přezíravou odmlku. "Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě tehdy ponoukl ďábel a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! Ztropil si ze mně posměch a já teď přišel k tobě! Máš hosta! Přišel bych za tebou, nebýt jen veš? Poslyš: když jsem tenkrát k staré šel, šel jsem to, abys věděla, jen zkusit..."
"A zabil jste! Zabil!"
"Ale jak jsem zabil? Copak takhle se zabíjí? Copak někdo jde zabíjet tak jako tehdy já? Jednou ti povím, jak to bylo... Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! Zároveň jsem při tom navždy utloukl sám sebe!... Ale tu babku zavraždil ďábel, a ne já... Ale dost, dost už, Soňo, dost! Nech mě!" vykřikl náhle v hysterickém zoufalství. "Nech mě!"
Opřel si lokty o kolena a sevřel hlavu v dlaních jako v kleštích.
"Ta bolest!" zaúpěla utýraně Soňa.
"Ale co teď, co mám dělat teď, jen řekni!" zvedl k ní náhle hlavu a podíval se na ni s tváří sešklebenou zoufalstvím.
"Co máš dělat!" vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: "Vstaň!" Chytila ho za rameno; povstal a užasle na ni hleděl. "Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdříve zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: 'Já jsem vrah!' Pak ti bůh znovu vrátí život. Půjdeš? Půjdeš?" ptala se, a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je tiskla a upírala na něho planoucí pohled.
Její nenadálé zanícení ho překvapilo, ba ohromilo.
"Ty tedy myslíš, abych šel do vězení, Soňo? Abych se sám udal?" zeptal se ponuře.
"Vzít na sebe kříž a vykoupit se jím, to musíš udělat."
"Ne! Já k nim nepůjdu. Soňo!"
"A jak, jak jenom chceš žít? S čím chceš žít?" hořekovala Soňa. "Copak i po tomhle ještě můžeš? Jak chceš ještě mluvit s matkou? (Ach bože, co si počnou, co si teď počnou!) Copak záleží na mně! Ale vždyť už ses rozešel s maminkou i se sestrou. Ano, rozešel ses s nimi, rozešel. Panebože!" vybuchla. "Sám to přece víš nejlíp! Ale jak, jak vlastně chceš žít a nemít nikoho! Co si teď počneš?"
"Nebuď naivní, Soňo," namítl tiše. "Čím jsem se na nich provinil? Proč bych k nim chodil? Co bych jim řekl? To všecko je chiméra... Oni sami hubí milióny lidí, a ještě to vydávají za ctnost. Jsou to podvodníci a ničemové, Soňo!... Nikam nepůjdu! A co jim řeknu - že jsem zavraždil, ale peníze že jsem se vzít neodvážil a schoval je pod kámen?" dodal s jedovatým úsměškem. "Ještě se mi vysmějí a řeknou: hlupák, že nevzal. Zbabělec a hlupák! Nic, vůbec nic nepochopí, Soňo, nejsou hodni pochopit. Proč bych k nim chodil? Nikam nepůjdu. Nebuď tak bláhová, Soňo..."
"Utrápíš se, utrápíš," tvrdila a úpěnlivě k němu vztahovala ruce.
"Možná, že se dělám ještě horší," poznamenal zachmuřeně a trochu zamyšleně. "Možná, že jsem ještě člověk, a ne veš, a že jsem předčasně sám sebe odsoudil... Ještě budu bojovat."
Rty se mu pohrdavě zkřivily.
"Takový kříž na sobě nést! A celý život, celý život přece!"
"Zvyknu mu..." pronesl se zasmušilou soustředěností. "Poslyš," začal za okamžik, "dost toho pláče a k věci: přišel jsem ti říci, že už po mně jdou, chtějí mě dostat..."
"Bože!" lekla se Soňa.
"Pročpak se děsíš? Sama chceš, abych se šel udat, a teď se toho lekáš? Jenže já se jen tak nedám. Já se jim ještě postavím, nic se mnou nezmohou. Nemají ani jeden usvědčující důkaz. Včera jsem byl ve velkém nebezpečí a myslil jsem, že už jsem ztracen, ale dnes už se to obrátilo k lepšímu. Všechny jejich důkazy jsou hůl o dvou koncích, rozumíš, to znamená, že mohu jejich obvinění obrátit ve svůj prospěch. A také obrátím, teď už vím, jak na to... Ale do žaláře půjdu určitě. Nebýt jedné náhody, byli by mě možná zatkli už dnes a možná že ještě zatknou... Ale na tom nezáleží. Soňo, pobudu si tam a zas mě pustí... protože nemají ani jediný skutečný důkaz, a také mít nebudou, na to ti dávám slovo. A s tím, co mají, mě nedostanou tam, kam chtějí. Ale dost... Já jen, abys věděla... A sestře a matce to rozmluvím a uklidním je, o to se postarám... Ostatně, o sestru už je myslím postaráno... a tedy i o maminku... To je tak všechno. Buď však opatrná. Budeš mě navštěvovat ve vězení, až tam budu?"
"Jistě budu! Budu!"
Seděli vedle sebe zkormouceni a zničeni, jako osamělí ztroskotanci, vyhození bouří na pustý břeh. Díval se na Soňu a cítil, kolik lásky z ní na něho přechází, a náhle se mu kupodivu těžce a bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že je tak milován. Ano, byl to zvláštní a hrozný pocit! Šel k Soně, protože v ní viděl svou poslední naději a jediné východisko; chtěl u ní odložit alespoň díl svého utrpení, a náhle, když se mu otevřelo její srdce, vycítil a poznal, že je nekonečně nešťastnější, než byl předtím.
"Ne, Soňo," řekl, "raději za mnou do vězení nechoď."
Soňa neodpověděla, plakala. Uplynulo několik minut.
"Máš u sebe kříž?" optala se náhle, jako by se upamatovala.
Hned nepochopil, nač se ho ptá.
"Nemáš, viď, že ne? Tu máš, vezmi si tenhle cypřišový. Mám ještě jeden, měděný, od Lizavety. Vyměnila jsem si ho s Lizavetou, ona mi dala svůj křížek, a já svůj škapulíř. Budu teď nosit Lizavetin a tenhle nos ty. Vezmi si ho... je ode mne! Slyšíš, je ode mne!" Žadonila. "Společně budeme trpět, společný kříž poneseme!"
"Tak ukaž," řekl Raskolnikov. Nechtěl ji zarmoutit. Ale vzápětí utrhl ruku, kterou už natáhl po křížku.
"Teď ještě ne, Soňo. Raději až pak," dodal, aby ji uklidnil.
"Tak dobře, dobře," zvolala horlivě. "Připneš si ho pak, až půjdeš na sebe vzít utrpení. Přijdeš ke mně a já ti ho navléknu kolem krku, pomodlíme se a spolu půjdeme."
V tu chvíli kdosi třikrát zaklepal na dveře.