Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VILLY
... Už, už si vás vážím. Jste taková ... zatra, zatra ... tajemná, zkrátka. Proč mi právě u vás napadají takové krásné věci, to s těmi zvony, a teď už opět jiné a jiné? Nikdy se mi to nedělo a teď najednou vidím, za mnou leží přece leccos krásného a jistě už taky přede mnou. Taková jste – – (Náhlou, jaksi bezohlednou otázkou.) A proč že jste se vlastně ještě nevdala?
SLÁVKA (Pohledne naň s úžasem, příkře a odmítavě; mlčí)
VILLY
Nu co, urazila jste se? Vždyť já jen tak se ptám a už napřed vím, že leda jen rukou pohrdavě mávnete a zasmějete se – – Proč že jste se tedy nevdala?
SLÁVKA (Hledí naň, změní náhle příkrý výraz, zasměje se)
Moc, chlapečku, moc se ptáš –
VILLY (Také se směje)
Aha!
SLÁVKA (Stále naň hledíc, mhouří záhadně oči, hraje)
Počkal, chlapečku, počkal. Třeba ... ještě letos na podzim se vdám. Třeba ... ženich dnes trucuje, a od zítřka už nepřestane psaníčka posílat, dokud se nesmiluju –
VILLY (Vesele, prostě)
Smilujete se? A třeba se ještě nesmilujete. Ale ... to je vaše věc. Kdož ví, co vy ještě – – (Hledí na ni jak s podivem, zasměje se.) Ale krásně, krásně jste jim to řekla, tatíkům. Co? Že by mládí nebylo více, než něčím, kam se chodíme po létech vyvzdychat, vyvzpomínat jak na hrobeček? Že po něm nezbude více než po nemoci, z které se vystůněme?
SLÁVKA
Ale ... to jsem přece neřekla!
VILLY
Když ne tak, jinak. Podobně nějak – – (Vstává, do celého těla tryská mu prudký pohyb.) Tak jim to, tatínkům, mezi prsty proklouzlo, a nevědí teď, bylo-li co opravdu nebo nebylo ! (Posunkuje prudce rukama.) Ale kdež! Mládí že by nebylo? Je to! Je! Tuhle ruku zavřu – a mám to v hrsti. Ruku po vás vztáhnu – a stisknu hodně, hodně – – (Pohyb směrem k ní.)
SLÁVKA
Hned si opět sednete!
VILLY (Zalekle zchabne)
Ale ... kdež že bych se já vás jen, jen dotekl – –! (Je zmaten, zanaslouchá ven oknem, pausa; pak.) Co to hučí?
SLÁVKA (Úsměšek)
Slyšíte to teprve nyní?
VILLY
Ne, ne, už dlouho. Stále.
SLÁVKA
Řeka, přece.
VILLY
Řeka? Vidíte ... zdá se mi, že s tím také běžím, plynu, hučím – – (Už setřásl zmatek; trochu smíchu.) A jim, tatíkům, tak to mezi prsty proklouzlo! Sedí tam teď naproti sobě, hledají to jeden druhému v obličeji, jedou po tom jak prstem po řádcích, které už docela vybledly, kde nic, tu nic – – (Náhle.) Počkejte, Slávko ... přinesl jsem vám něco – – (Slávka naň tázavě pohledne, chce asi něco říci; v témž okamžiku zazní z dálky hudba několika smyčcových nástrojů; oba hledí k oknu.)
SLÁVKA (Zasměje se posléze ostře)
VILLY
Proč se smějete?
SLÁVKA (Ještě se smíchem)
Ženich trucuje – – A co že jste mi přinesl?
VILLY (Hledí střídavě na ni a k oknu; letmá chmůra po čele; s jistou příkrostí)
Zavřu okno.
SLÁVKA
Neopovažujte se! – A honem, co jste přinesl?
VILLY (Ještě pohled mezi ní a oknem; pak odmávne rukou, zasměje se)
Tuhle ... (Vyjme z kapsy sešit) román jsem vám přinesl – – (Slávčin nechápavý pohled) Měsíc nad řekou.
SLÁVKA
Ach! Opravdu? (Sáhne rychle po sešitu, chvatně listuje.) Opravdu! (Čte zběžně.) Věnováno Josefu Roškotovi – –
VILLY
Ukradl jsem to odpoledne tatíkovi, běžel s tím k řece, sedl tam na klády a četl –
SLÁVKA
A tuhle je i cosi vykresleno – (Vzhlédne k Villymu, který stojí u ní.) Trhnete-li ještě jednou takhle posměšně koutkem, pak – – Hezké je to! A o čem že je ten román?
VILLY (Rozpaky)
Asi ... asi právě o tom, jak to mezi prsty proklouzlo –
SLÁVKA
Asi, asi! Vždyť jste to přece četl –
VILLY
Totiž ... (Značně v úzkých.) počal jsem čísti ... a pak jsem počal přemýšlet ... především o vás ... a pak slunce svítilo a řeka hučela ... a pak jsem z toho tedy usnul –
SLÁVKA
Jste vy ale báťa (Oba na sebe pohédnou, zasmějí se.) Za trest byste mi nyní měl celý román přečíst –
VILLY (Bujně)
Poručte, přečtu.
SLÁVKA
Nežertujte! Poručím – a konec! Vy se smějete? Abyste věděl ... tu! A okamžitě počnete číst!
VILLY (Vezme sešit, sedá ke stolu; dlouhý obličej, okolkování)
Slávko ... je to dlouhé – –
SLÁVKA
Čtěte!
VILLY (Ještě delší obličej)
A pak ... chraptím – –
SLÁVKA
Čtě-te!
VILLY (Pohlédne na ni žalostně, vzdychne, odkašlá, počne posléze čísti)
U tebe, okno mé nad řekou, nechť tedy zazní ještě jednou píseň doznělá! A ty, řeko, tam dole, posílej mi sem zkazky mládí mého – (Ustane; zneklidní jaksi; pausa.)
SLÁVKA
Nu, co jste přestal?
VILLY (Pohled na ni, do sešitu, nejistě)
Je tu ... pomlčka. A pak – –
SLÁVKA
Co?
VILLY (Neklidný pohled, k oknu)
Řeka tak hučí.
SLÁVKA (Úsměšek)
Teď přece vůbec nehučí.
VILLY
Tedy snad stromy. Nebo – –
SLÁVKA (Jako dříve)
Ta hudba vás neruší?
VILLY (Pohled k ní, zamračí se, briskně)
Ne.
SLÁVKA (Po neklidné pauze, za níž jejich pohledy se setkávají a uhýbají)
Ukažte, budu čísti sama. Čtete beztoho tak dřevěně – – (Sahá po sešitu.)
VILLY (S tichou důtklivostí)
Nečtěme to, Slávko –
SLÁVKA (Trhne rameny, hledí do sešitu.)
Kde jste přestal? (Čte.) – – zkazky mládí mého – (Vzhlédne.) Ale tady vůbec není pomlčka, lháři – – (Čte dále.) – – a noci měsíčná, opoj mne svým kouzlem ještě jednoou, ještě jednou naposled. (Ustane, hledí mimo, pauza.)
VILLY
Je tam pomlčka?
SLÁVKA (Neodpovídá hned, posléze.)
Řeka dnes opravdu velice hučí – – (Náhle.) A zač že vám dali stříbrnou medaili?
VILLY (Jaksi nerad.)
Za nic. Za volovinku – – Přivedl jsem zajatého italského důstojníka.
SLÁVKA (Nedůvěřivě.)
Pěkně asi přivedl!
VILLY (Jako dříve.)
Namířil sice revolver ... ale bouchačka mu, myslím, selhala. A pak už šel se mnou vlastně sám.
SLÁVKA
Jistě to bylo horší – – (Villy pokrčí rameny.) Bylo to v noci?
VILLY
V noci.
SLÁVKA
A hodně jste se bál?
VILLY (Jakoby vzpomínal, pak prostě.)
Bál – – (Po pause.) Ale jinak, než dnes.
SLÁVKA (Údiv.)
Dnes ... se bojíte?
VILLY (Prostě.)
Vy se také bojíte.
SLÁVKA
Jaký jste pozorovatel! – – A více nevíte?
VILLY
Ne. Leda jen, že to je takový ... krásný strach. (Pauza)
SLÁVKA (Zneklidní; pohled k Villymu, pak k oknu; sáhne opět po sešitu.)
VILLY
Nečtěme to, Slávko.
SLÁVKA (Listuje v sešitu.)
Mám snad raději naslouchati vašim hloupostem?
VILLY (Prostičký úsměv.)
Vždyť já bych raději ani nemluvil.
SLÁVKA
Nemluvte tedy. – (Odsune sešit, naslouchá k oknu; ztlumená hudba.)
VILLY (Pokrčí rameny, rozpaky, rostoucí neklid.)
Víte ... nejraději, nejraději ... (Vyklopí prostodušně.) bych si na vás sáhl –
SLÁVKA (Užaslá.)
Co byste – –?
VILLY
Ano, na vás si sáhl. Abych tomu přišel na kloub. Snad vůbec nejste. Nebo jste jen taková nějaká z dragantu. Sáhnu na vás neopatrně a rozbijete se. Vůbec se stane s vámi něco podivného – –
SLÁVKA (Měří jej chladně, že mu to zarazí řeč.)
Myslel jste si, že se teď polekám, ohromím putičku – (Vztáhne k němu ruku.) sáhněte si. Je živá. Pět prstů, které se pohybují.
VILLY (Zdráhavě uchopí ruku, hledí na ni, rozpaky; pak jsi směšně.)
Ano – živá. Pět prstů se pohybuje. Malíček – –
SLÁVKA
Co víte o mém malíčku?
VILLY
Nic – – (Zatěká očima, velký nepokoj.) Proč ... hrají? Proč řeka tak hučí?
SLÁVKA (Přehlédnuvši naň, zaleklá, náhle vyprošťuje ruku.)
Pusťte!
VILLY
Počkejte – –
SLÁVKA
Pusťte! (Vytrhne ruku, vstane, couvne o krok.)
VILLY (Oči na ní, rovněž vstal.)
SLÁVKA
Hned si opět sednete!
VILLY (Nejen že neusedne, naopak, učiní pohyb směrem k ní; v témž okamžiku ocitne se sešit na jeho hlavě, několik listů se rozletí.)
SLÁVKA (Zatím, než Villy vzpamatuje se z překvapení, oběhnuvši stůl, zaskočí do pokojíku; přirazí dveře, snad i klíčem otočila.)
VILLY (Směšně užaslý postoj; shýbne se, sebéře sešit, rozlétlé listy, hodí je na stůl; vyšle vzdorný pohled k pokojíku, pohodí hlavou; hledá očima; u dveří postojí, vzdor se asi láme; odloží opět klobouk na židli a zdráhavě přikročí ke dveřím pokojíku; posléze.)
Odpusťte mi, Slávko – (Za dveřmi nic.) Kdybyste jen maličko pootevřela, poprosil bych vás tisíckrát za odpuštění, než odejdu – – (Opět nic; váhá, stiskne maličko kliku, dveře se pootevrou; omlouvavě.) Nehněvejte se, myslel jsem, že je zavřeno – (Nic; pootevře dveře šířeji.) Kde jste Slávko? Nevidím vás – – (Spatřil ji asi.) Ach! (Zavře rychle dveře, couvne o krok; velmi neklidný; pauza. – Dveře pokojíku se náhle otevrou.)
SLÁVKA (Na prahu, široce zalita měsícem; jez silněji zahučí.)
Čeho jste se polekal?
VILLY (Zmaten.)
Nevím. Snad ... stála jste tam v měsíci ... a venku tak hučelo – –
SLÁVKA (Úsměv.)
Ach, vy! Hučelo! Okno z pokoje vede totiž přímo k jezu. Pojďte se podívat, je to krásné, měsíc nad jezem – –
VILLY (Nehýbá se, učiní jen odmítavý posunek.)
SLÁVKA
Vždyť se vás již naprosto nebojím. Pojďte.
VILLY
I tak odtud vidím – – (Couvne ještě o krok.)
SLÁVKA
Nic nevidíte – (Náhle s úžasem.) Vždyť ... vždyť máte zavřené oči!
VILLY (Neodpovídá, hlavu pohozenu nazad, oči zavřené, obličej směrem k ní, jaksi nadšeně oslněný.)
SLÁVKA
Co to děláte? (Úzkostně.) Vilíku!
VILLY (Otevře oči; jakýmsi blaženým vydechnutím.)
Už ... už jsem je otevřel – –
(Oba kříží pohledy, zadýchávají se, on o krok k ní, ona o krok nazad, a ještě krok a ještě krok – –.)