Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola druhá

Nepřišla mladá paní do tohoto domu z daleka. Byla z hlíny tohoto předměstí, z hlíny trochu zčernalé nádražním a továrním koptem; chtíc nechtíc nosila jeho barvy, poněkud křiklavé barvy velkoměstské periferie.
Jednoho dne zaplakala prvním tenounkým hláskem do denní vřavy tohoto předměstí: pachtily se hoblíky, pilníky, mlaskaly řemeny, buchaly výfuky par, mumlala dynama za drnčícími velkými okny továren; také však vyhrával v blízké restauraci orchestrion a zpívala děvčata v továrně na oplatky; páchly oleje, kyseliny, laky, hokynářské krámky a laciné jídelny; dům se otřásal, když přejížděl těžký vůz se železem, bednami nebo sudy. Jeden zvuk a jedna vůně byly však ze všeho nejbližší: uchvátaný zvuk nůžek, vůně pomád a kolínské vodičky. Vedle pracoval holičský pomocník, měl radost ze svých nových, žlutých botek, neslyšel dětského pláče, slyšel jen orchestrion a myslil na příští neděli; dvakráte přetančil v duchu nalevo a měl již vítězství v kapse, vstupoval do jednoho ženského srdce na svých neodolatelných žlutých botkách. Chtělo se mu něco pochválit, usmíval se na svěřivší se jeho umu vlasatou hlavu, nakláněl ji něžně konečky prstů. "Páni umělci vždycky radši delší... jen že, prosím, nedovede každý vyhovět..." Pán závodu stál před oficínou a přijímal gratulace k šťastnému otcovství; stál na sluneční straně ulice, právě jako vždy dovedl přejíti lehkou nohou na slunečnou stranu života, měl zálibné postoje hezkého muže, miloval divadlo a hrál i mimo divadlo, a stále bylo slyšeti jeho baryton, jejž pro efekt namáčel co okamžik zajímavě do sytých hloubek. "Debut, prosím... Právě vstoupila na jeviště," říkal, oslovoval se s každým, znala jej nepochybně celá čtvrť. A zatím za staženými záclonkami nemohla se debutantka nějak dohodnout s mámou, co bylo mámě nad slunce jasnější, s tím si slečinka dávno ještě nevěděla rady, má-li se k tomu připlesknout bambulkou nosu, píchnouti do toho prstíkem nebo drcnouti kolínky, a byl-li tu jeden otvor, horlivější a zvučnější všeho ostatního, bylo právě nejtíže tento otvor přivésti na pravou cestu, třeba mu nebylo jíti daleko, aby vstoupil do ráje; neboť máma věru udělala vše, by se nemohlo zabloudit, čekala na svého poutníčka, pramen lahodný, připravený, by počal crčet; pak i tento žádoucí zázrak sestoupil na zemi, poutníček spěchal, by dohonil, co zanedbal a máma byla všecka obklopena milými, předoucími, bzučícími zvuky, jak les v létě; měla dvě růžičky na tvářích, dvě malé slzičky v koutku očí, bylo to krásné.
"Právě vstoupila na jeviště. Naivka, prosím," říkal ohebný baryton za záclonkou a letním lesem jako by byla kukačka žadonivě zavolala. Nad poutníčkem zavřelo se prudčeji náručí, málem, že se nepoplašil a nedal na útěk z ráje. "Pst, pst... nic, beruško, nic... Máme hezkého tátu. Stojí venku na slunci, je nebezpečný, když naň svítí slunce. Mívá potom zlaté oči, i večer, když lampy svítí, mívá zlaté oči. Někdy je mi divné, že je tu s námi; měl by býti asi jinde, vyslovovali by jeho jméno, dámy by na něho čekaly při východu divadla. Někdy něco řekne, zdvihne to od úst k očím, aby to na tebe pohlédlo jeho zlatýma očima, a tu se mi zdá, že ne já, nýbrž dvacet žen ve mně tomu naslouchá, všem se to líbí, všechny sklopí v rozpacích oči. Ale já nejsem dvacet žen, já jsem pouze jedna a oněch devatenáct, ty jsou tam venku v ulicích, v divadlech a restauracích, snad již zítra potká některou z nich, pozítří jinou... Odcházívá od nás večer, jsou, zdá se, vždycky lidé, kteří na něho čekají a hrnou se vesele k němu, když vstoupí; odcházívá od nás, neboť jsou tu spolky a jsou tu různé schůze, musí to tak být, i když tomu asi nerozumíme, a je to jen pro naše ženské trápení. Je šťasten, když odcházívá, ach, nechci říci, že je šťasten, že může od nás odejít; obléká se pozorně, a neviním jej, činí-li to poněkud netrpělivě; jsou to, připadá mi vždycky, vlastně jeho šaty, které nemohou se dočkati, až se s ním ocitnou na ulici, a jeho klobouk, jakmile jej vyjme z krabice a posadí na hlavu, vytlačuje jej téměř ze dveří. Je tu ještě s námi, ale myslí již kupředu, je již na cestě do veselejšího světa, pozdravuje se a směje s lidmi, kterých nevidím, a tu nám říkává asi někdy omylem slova, která již připravil pro jiné. Vidím jej pak, jde pod svítilnami, vstupuje na práh osvětlené místnosti, a někdy se leknu, slyším výbuch smíchu, nechci na to myslit, ale leknu se, neboť nevím, co by mohl o mně vypravovat, když toho neslyším, a nevím, že by jej těšilo, aby se cizí muži na můj účet smáli... Nu, hle, beruško, takové úzkosti mívá tvá malá máma. Říkám, malá, a vím, jak si to představuji. Droboulinká dokonce, šedivý máček, špendlíková hlavička, lze mne tak lehko přehlédnouti, jako by mne tu nebylo; kam se nám naše máma zakutálela, optá se jednou náš táta a bude hledět po štěrbinách podlahy. A i ty se, beruško, už nade mnou trochu začervenej: žárlivá je tedy tvá droboulinká máma; i když nemyslí na vitriol, přece jen myslívá: tolik zlata by v jedněch očích nemělo býti. A my teď věru nevypadaly podle toho, abychom se líbily; pihami, žlučovými skvrnami jsme rozkvetly a všechno se v nás jako v duchně k jednomu místu sesypalo. Spravedlivý není život k nám ženám a už napřed abych nad tebou, beruško, zaplakala..."
Ale právě teď zaplakat bylo zcela nemožno, neboť poutníček, okusiv na cestě rájem z jeho krás právě asi dost, usnul na břehu pramene, z kterého se napil; a máma se musila chovati moudře a pokojně, jako břeh pramene. Poutníčku bylo třeba, aby nabral po prvních krocích dechu; cesta byla daleká, ráj byl veliký a bylo třeba choditi opatrně, neboť zašel jsi trochu dále, a ráj už nebyl rájem; mnoha věcem bylo nutno přijíti na kloub; poutníček vydal se na cestu.
Byl tu především onen zvuk, při kterém se krásně usínalo; když jsme šli po stopách tohoto zvuku, zažili jsme veliké leknutí; zajíždělo se čímsi do hlavy, odseknuté vlasy v přehouštlích padaly, zdálo se, že tu jde o nějakou bolest; poněvadž prokázal se opak, zaválo velikou úlevou, onen zvuk stal se nejpokojnějším ze všech, krásně se při něm usínalo. Přicházel z vedlejší místnosti, kde bylo mimo to mnoho zajímavých, lesklých věcí, zrcadla, kelímky, lahvičky, bylo tu možno sáhnouti potají na něco prstem a prst silně voněl, muži tu usedali do židlí, tváříce se směšně, počínalo to vlastně jako podívaná, když se dali oblékat do prostěradel a čekal jsi, co se dále přihodí, někdy byli do pola obličeje bílí a nadýmali tváře, ale hlavně tu byl tohoto malého království pán, bylo dávati třeba dobře pozor, co on řekne a udělá, vždycky bylo to něco hezkého, pohyb ruky, úklon hlavy, hlas, který rozsvěcoval jeho zuby a kníry, vždycky to bylo něco takového, že to nesmělo ujíti dcerce ani mámě; máma při tom někdy musila usednouti, měla velké, lesklé oči jak lampy a ruce upustila do klína; viděl jsi do jejích pootevřených úst, což už ani nebylo hezké; jindy však přihodil se pravý opak, mámu to vymrštilo a hnalo k tátovi, tloukla se u něho, jak moucha u okenní tabule a nezdála se býti zcela při rozumu; vnikala do něho nesmyslnými hravými slovíčky a střepinkami malého smíchu, který zněl falešně, narostlo jí deset ruk, které se ho pokoušely zmocniti, celého jej očima potečkovala a tu táta nepříjemně chladl, vyvlékal se, zdálo se, že zůstal nakonec v máminých rukách jen jeho prázdný kabát, z kterého obratně vyklouzl; častěji ukončil tuto scénu čímsi, co bylo asi vtipem, neboť přítomní se smáli, ale máma neměla daleko do pláče, a mnoho z ní nezbylo, byla náhle jako uzlíček; vláčela pak nohy, sukně na ni zplihly, že jsi myslil na žebračku, a nosila pláč v nose. Dcerka měla sice chuť učinit totéž, ale táta nepouštěl ji do tohoto slzavého údolí, myslil jinam. "Nu tak, Máničko, ukaž nám svou krasojezdkyni...," řekl v pravý čas. Máňa zamhlila se jaksi v očích, nechala tam pouze malou jiskřičku, jednou rukou vzala sukýnku do štipičky, druhou opsala vzdušný polibek, a sklidivši chválu, nezapomněla ani na umělý, trochu unavený úsměv. Nechtělo se jí už vláčeti nohy, míti zplihlou sukni žebračky; něco bělostného, stříbřitého, vonného vzdulo se jí kol tanečních noh, podobno obláčku a křidélkám.
K ráji patřila také ulice se sluncem, šikmými dešti, se známkami noci po ránu, s chladnoucím dnem v navečer; špatně chráněnými okny můžeš nahlédnouti lidem do hrdel, do srdcí, pod sukně, kromě toho vyhazují lidé na ulici smetí svých ctností a neřestí, nedbalým pohybem, jak po ránu vyčesané vlasy, a dítě, okounějící dole na ulici, vyprskne často do dlaní. Ulice má všední dny a má neděle. O všedních dnech lidé spěchají, něco je tlačí do zad; musíš také někdy ustoupiti z chodníku před černým člověkem. Ve všední dny pískají také tovární píšťaly; v neděli slyšíš spíše vyhrávati zvony.
Počali jsme ovšem brzy milovati neděli a milovali jsme ji stále více a více, neboť nic se tak neotevírá dokořán, jak srdce předměstské dívky po šesti všedních dnech.
Ach, skočilas vždy do neděle po ránu, jak do mýdlové pěny, bylas bílá a růžová. Mělas dlouhé, rozmazlené pohyby, jiné než včera, a rozpustilé blesky zubu a očí v smějícím se nedělním obličeji. S tichou rozkoší, s tlukoucím srdcem rozhrnulas hromádku bílého prádla, něžné věci, které tě měly okřídlit a ozbrojit pro tento den; stálo tě ovšem hodně slziček, umělých i zlostných, než jsi dovedla přesvědčiti mámu, že tvá ptačí lehkomyslnost nesnese těžkopádných barchetových ohřívadel, nýbrž že je jí třeba těchto stužkových a krajkových pavučinek a postály-li její oči na tobě, když jsi se tu tak sněžila rozpustilým běláskem, byla v nich pýcha a bylo v nich ještě více strachu; ostatně, mělas v tom směru vítězství již předem v kapse, neboť tu byl táta, jenž nosil květiny v knoflíkové dírce, zálibně překládal nohy, by ukázal pestrý vzorek ponožky nad střevícem, znal kuplety z posledních operet, nedbalkové příhody ze života předměstských subret a uměl napovědět, že zná ještě více, nuže, byl tu on, a od něho jste mohli stokrát slyšet, že Mánina cestička poběží smělou spirálou kamsi nahoru, a i když to napovídal jen velmi neurčitě, mohla Máňa jen trochu přivříti oči, a byla již unášena autem odtud kamsi do světelných ulic. Vstávala do neděle a zdálo se jí, že je to již počátek vší té příští krásy.
Za oknem zvučel chodník, všechny nohy dnes byly veselé a hlasy byly nedělní, zvony se přelévaly do slunce, ani předměstské děti dnes nebyly bosé, voněly kytičky konvalinek, lepší oběd a doutník. Oblékala se, hovořila déle se zrcadlem, zpívala. Máma nebyla dnes jiná než včera, to bylo škoda; byla stále menší; vidíš ji a cítíš, že jsme chudí. Pohlédla na ni a zpívala teď z jakéhosi veselého vzdoru. A když oblékla kalhotky, všecka se povytáhla, rozhodila rozpustile oči, rozehrála se v bocích a chodila tanečně; zúmyslně nepospíchala nyní s oblékáním, veselá neděle ji celičkou pronikla, přála si, aby byla spatřena; nahlédl-li sem náhodou v tom okamžiku mladý pomocník z oficíny, byla spokojena; nepochybovala, že vystřelila jednu ze svých dobrých prvních ran.
Pak šla za svou nedělí. Vyšla, a tu již neděle jí kráčela vstříc, jako by měly spolu dostaveníčko; všude se spolu potkávaly, na každém nároží div se nesrazily, smály se na sebe, byly spolu spokojeny. Jsi hezká, neděle, mám ráda červené a žluté slunečníky, mám ráda, jde-li pán a točí hůlkou, mám ráda prodavačku, která nabízí kytičku fialek, mám ráda žluté botky na chodníku, rukavičku s kabelkou a nedělního strážníka, který si nehraje na bubáka, mám ráda lidi, kteří se těší na dnešní odpoledne a večer, na zahrady s hudbou a sály s množstvím světel, mám ráda vše, čeho ty jsi tak plna, milá neděle. A polichocená neděle neskrblí rovněž chválou. I ty jsi hezká, Máňo. Vyšla jsi z domu, obhlédlas se v první výkladní skříni, a tu již jsem ti to chtěla říci. Nevím, kdo by chtěl v tobě vidět jen školačku; tomu se můžeš smát, neboť jsi malá dáma a já ti to říkám. Je velmi hezké, jak si počínáš s nohami, od kolena nahoru je právě tak důležité, jako od kolena dolů, od kolen dolů to je hádej hádači, ale od kolen nahoru už tramvaj nejezdí a kolem pasu, tam už to dokonce všechno musí hrát a všechno musí být drahé, jak u cukráře. I hlavu neseš velmi hezky, nikdo neví, že při tom myslíš na tanec. Jen oči snad trochu příliš otevíráš, všechno se ti to tam hrne, máš před nimi tlačenici, jak v Pištěkárně na galerii; ale ty víš, co je lépe a nepochybuji, že student, jenž právě po chodníku přichází ti vstříc, jistě se za tebou ohlédne, takovou mu dáš dobrou ránu očima. Neohlédl? Nu, to jistě není tvou chybou, bačkora je to, ale ty jsi hezká, velmi hezká, Máňo!
Pak kdesi před školou stála štěbetavá strakatina děvčat a v nejhlučnějším hloučku hlavní slovo měla Máňa Švarcová. Tu už nebylo lze smáti se jen tichounce do hrsti a ohnouti se při tom něžným proutkem, neboť Máňa se zálibou sahala po silném slovu, malovala tlustým palcem a přihazovala jak zedník. Byla teď již opět jen čistokrevným předměstským vrabčákem, koptícím se a čimčarujícím svou veselou moudrost, sebranou z okapů, stavenišť a pouliční dlažby. "Hlavy dohromady, děvčata." Holky se sehnaly jak ke koláči, ale pro samý otevřený zobák se ke koláči ani nedostaneš; dva, tři choulostivé nosíky se odklidí, znají Máňu a čijí, čijí nedobrotu. "Posloucháte, holky?" Poslouchají, neposlouchají, hlavní je, že jsou tu teď ve veselém chumlu, a že je je trochu slyšet, jak skutečné ženské. "Nu tak, naši domácí slečnu přivezli včera omdlelou z taneční hodiny...," řekla posléze Máňa, a holky si myslí: je to koláč? není to koláč? "Krátce, omdlela vám v taneční hodině. A co byste řekly: stalo se to pro bílé šaty. A pak ještě pro něco jiného..." A teď byla vlastně Máňa i se svým tlustým palcem v koncích, sama vlastně celé historii dost nerozuměla; ví jen, že ji ženské vypravovaly oním mlsným koutkem, jakým se už takové zajímavé věci o mužích a ženách vypravují, zůstalo jí to svědivě sedět na špičce jazyka a chtěla teď milé holky ohromit. Nemohla nyní udělat celkem více, než že prodá, jak koupila; věc byla tedy ta, že domácí slečna byla vlastně neopatrnou, vzala-li si bílé šaty včerejšího večera, neboť – a teď Máňa skutečně prodávala, jako koupila – slečna "byla právě v tom", bílé šaty ji prozradily; pozoruje vám náhle, že kolem ní šuškají, a tak dále, a tak dále, až vám tam tedy leknutím a hanbou omdlela. Děvčata přešla po sobě očima, nevěděla opravdu, kde za nitku zatahat, aby to dostalo nějakou kloudnou podobu a stálo to za vyprsknutí smíchu; tentokráte Máňa se svým koláčem nepochodila; mlsné zuby nevěděly, kudy do toho; ale Máňa nemínila naprosto ukázat, že i jí zůstal vězeti v krku a dala spadnouti oponě nad záhadnou historií s příšernou samozřejmostí: "Pozor tedy, děvčata, nikdy bílé šaty, až budeme v tom."
Pak se šlo do kostela a většina děvčat, vcházejíc, se nakrčila, jako by vstupovala pod sprchu. Vešlo se jaksi slepě, růženec drobných krůčků se rychle vysypal dovnitř, pak se vlna náhlým nárazem zastavila; krátké zamrazení přeběhlo po zátylcích, bylo příjemno ohřáti se v tlačenici; zdvihl se úlevný šepot, jako když počne pršet na záhon. Oči putovaly, ozábly na studeném kameni, malovaném světle, černém dřevu a vracely se rády do teplého hnízda v tlačenici, jen několik děvčátek s kulatýma očima malých maminek strnulo v pokorném očekávání, jak ovečky, zahleděné jedním směrem; s tichou, přísnou výčitkou ohlédly se občas po oněch, jež nedovedly býti ovečkami. Ne, opravdu nedovedly; co se na slunci rozjelo, tady se těžko zastavovalo, třeba všechny brzdy byly v práci; hryzly se rty, smích se umačkával pěstí, oči dávaly znamení, lokty potajmu píchaly; Máňa byla nejnebezpečnější, opičila se do svatosti a všechny obličeje kolem ní naběhly a zčervenaly zadržovaným výbuchem smíchu. Čekalo se něco od varhan; aspoň bouřka, veliká, úlevná díra do ticha. Konečně varhany zahučely; Máňa zvrátila hlavu, ukázala zklamaně bělmo očí; tohle že byla nějaká hudba? Nohy ti to přilepilo k zemi, šel jsi jako s něčím těžkým do schodů, na tanec ani pomyšlení. Počalo býti hrozně nudno a Máňa již věděla, co přijde, neboť to přicházelo vždycky. Počala křiviti obličej, upozorňujíc na sebe, že s ní není všecko v pořádku; vyměnila se potajmá znamení, děvčata byla sehrána. Zpěv nedělní ulice vstupoval slunečnými pruhy, Máni se udělalo špatně a musila vyjíti.
Když vyšla, několik kroků ještě vlekla nohy, pak střelila kolem sebe očima, všecka se nakrčila smíchem a už na ní všechny praporečky vlály; kdyby byla neděle ze skla, byla by ji rozbila, jak do ní vpadla. Ale to ještě nebylo všechno, my hrajeme, miláčkové, ve dvou; udělalo-li se špatně Máni, co nevidět sedne také ještě nemoc na Tyldu a v okamžiku ji máte tady. Nemusíte se ani dívat, řekne-li cosi za vámi hodně táhle, hodně šedivě, hodně líně: "Ne, jistě, už mám nohy celý dřevěný," nebo podobného něco, je to jistě Tylda. Tylda je šedivá, kdesi na její dětství popel napadal; nevíš vlastně, jaký popel, ona málo o tom poví, snad i málo tomu dosud rozumí, a hlavně, líno je jí o tom hovořit. Máma je vdova, pradlenou je, biletářkou, roznášečkou novin, a co ještě, i to je už popel, domysli, můžeš-li, ostatní. A tak už Tyldy neobarvíš, šedivá je. Stojí tu, je jí už trochu mnoho na malou dívku, a nechtíc, musí hleděti na Máňu trochu shůry. Ale jak na ni hledí, v její šedi tvoří se malá trhlina, jak v propíchnuté pavučině, mohl bys skorem ukázati prstem ono živé místečko v jejím obličeji, kde se přihodila ona změna; Tylda se něžně usmívá. Při úsměvu nezůstane; přijde ještě něco a to je dáno s vroucností, jak může býti darováno Tyldou jediné Máni. "Máničko, ona je parádnice!" Je to sice hrubá, ani za mák klenotnická práce, držená zcela v Tyldině stylu, ale ona to nepodala celýma svýma velkýma nehezkýma rukama, nýbrž jen jaksi konečky svých prstů, řekla tím jen všechnu svou lásku a podiv k malé, hezké, taneční Máni a vedla vlastně jen tlustou, nepřekročitelnou čáru mezi ní, která je hezká jak obrázek a mezi sebou, na niž, sáhni na co sáhni, všechno špatně zavěsili, jak na vyviklané hřebíky. Nu, hle. Tylda na příklad by tak ráda měla malé nohy, jak ráda by měla malé nohy! Než by ses nadál, unesly by tyto nohy Tyldu do jiného krásnějšího světa, na vysokém podpatečku by vám odtud odtančila... Tylda nemá malé nohy. Za to je týrá malými střevíci. Špatně se chodí Tyldě.