Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola třetí

Leč, jde-li Tylda s Máňou, už o svých trampotách skorem ani neví. Není tu také proto, aby nyní na ně myslila. Ví, co se této chvíle po ní chce, myslí pouze na to a žasne někdy, jaké nové věci v sobě objevuje; je to někdy jako zázrak.
Jsou koutky v její hlavě, uložilo se do nich cosi, byl bys nad tím plakal, jak to bylo žalostné a nepotřebné na pohled pro veselý život; byls rád, že tu tam leží a že na to nemusíš myslit. A tu náhle cípečkem jen z toho cosi povytáhneš, lekneš se skorem nad svou neprozřetelností, a zázrak se přihodí, Máni zasvítí krásně oči, líbí se jí to; hle, toho všeho, zdá se, je nějak potřebí k veselému životu, záleží jen na tom, jakýma rukama se toho uchopíš, jenom hrát ti musí ruce, jako Máni, tak je to; jako v krabici to v tobě leželo, bylo trapno se s tím nosit, a tu náhle se to barevně třepe ve vzduchu, je to kousíček slunce, kousíček veselé ulice, kousíček onoho vábidla, jež tu okolo z domů, chodníků a lidí tvoří krásný, toužený svět. Tylda už nemá šedou hlavu, je-li v ní tolik věcí, které se líbí Máni; nepůsobí jí rozpaků, že to jsou věci, ukrývané na pohled v opatrném stínu; nemůže také za slova, jimiž pouze lze do těchto věcí vniknouti; jsou často nepěkná, hrubá, jdeš jimi jak temnou, nečistou chodbou, ale pak je to venku a jsi náhle jak v zahradě. A Tylda počíná nyní milovati tyto věci, které se líbí Máni. Zná nyní jejich cenu; možno za ně dostati Mánina krásná podivení; možno jistě jimi získati i více. Učíš se s nimi zacházeti, dáváš jim v ústech pomalu se rozplývati, jak pilulce, a je ti, jako by se k tobě blížilo něco blaženého, jde za tebou kdosi, šeptá, slibuje, vábí.
Změnil se život, jiný byl dříve a vždycky byl podoben zlému muži, některému ze zlých mužů a všem dohromady a jen někdy se podobal ženě, která nás bije. Zívaje, klepaje zuby, zdvihal se dříve kdesi mezi hromádkami špinavého prádla a tu byl úplně podoben muži. Pak přestal zívati, koulel očima a nadával. I to jej omrzelo, hleděl na své těžké ruce, visící mezi koleny, hledaje, koho by jimi ztloukl. Jeho oči zastavily se na ženě, která prala a pozorovala jej zlekanýma, myšíma očima. Měl červenou hlavu. Šel, porazil ji, nevěda ještě, ztluče-li ji, nebo vykoná na ní něco jiného, co je, zdá se, velmi podobno bití. Výsledek je týž. Tak i tak je žena potom jako zbita. Je menší. Roznáší něco hrozně smutného ve žvanci sukně. Takový a podobný byl život mezi hromádkami špinavého prádla. Na politých, slizkých dvorečcích. Za osleplými okénky. Na rozviklaných pavláčkách. Na stráni za posledními domky města, pokryté odpadky lidí a věcí. Takový to byl život a zdál se míti jen dvé strašných rukou, které byly v ustavičném pohybu. Praštěly v práci. Poskakovaly marným vztekem v zahálce. Ježily se potměšilými úmysly. Hadími smyky plížily se za neřestí. Rozdávaly rány. Měnily se v svěrák, paklíč, vždycky pod nimi něco vypouštělo duši, vždycky zůstalo po nich něco vyloupeno. Děvče vpíjelo se ve zdi, v nábytek, v stíny noční, ustupovalo z cesty, činilo se neviditelným, vidouc kolem choditi život s dvěma strašnýma rukama. Nemohla ujíti z jejich dosahu, i když uhýbala; byly to prozatím jen rány a to nebylo nejhorší. Prosila někdy, třesouc se na pavláčce zimou, do nárazů večerního větru, aby měla dřevěné tělo, jak hrací panna.
A tu - podivno, co dovedla Máňa! - náhle chlapu o dvou hrozných rukách přihodilo se jakési prožluklé nedopatření. Dal se přistihnouti v slabé chvíli, ukázal se z jakési žertovné stránky. Svalil se, podobného něco, ležel ve velmi směšné poloze. Smála se Máňa, smála se také Tylda, věc pozbyla hrůzy, bylo tu náhle jen něco košilatého. A od strašáka šlo se pochopitelně za princem. I hrbaté dívky vydají se jednoho dne za princem a Tylda nebyla hrbatá; měla jen silné kosti, trochu těžké nesení těla a dlouhý, urputný krok, podobalo se, že doroste asi na silné ženské lamželezo, které se bude práti s prací a nebude míti času na něžnosti.
Leč nyní chodila Tylda s Máňou a musela se přizpůsobovati jejímu malému, tanečnímu kroku; a nezůstalo to pouze v nohách, vjelo to do celého těla, všude tvořila se malá, neposedná, rozpustilá místečka. Nebylo těžko mysliti na prince, šlo-li se s Máňou; byl to ovšem jen Mánin princ, na kterého myslila, sama zůstávala stranou, pro sebe ničeho žádati se neosmělovala; vyhledávala očima nejhezčí hochy, plavovlasé, štíhlé, vybraně oblečené, přeskočila pohledem na Máňu a srdce jí pronikala něžnost. Ale Mánin princ byl asi onačejší bouřlivák, takovéhle jemné hře Máňa mnoho nerozuměla, a ten neb onen hezký hošík byl pouze jednou z mnoha hezkých věcí; měla větší hlad, měla hlad na celou ulici, ze všeho si brala, utrhla a zahodila, nechtěla prozatím více, než ze všeho kousek a kousek, aby chutnal čertovinkou. Tylda by byla rozhodně raději zůstala v něžnějších polohách; v neurčitých svých sněních spojovala Máňu s některým hezkým hošíkem v krásnou dvojici a sama při tom nechtěla více, než býti divákem, plným pohnutí, věrnou strážkyní jejich schůzek, obětavou poslicí, obdivovatelkou se šťastnými slzami v očích; mohla však a chtěla býti také vším jiným, jen aby se to Máni líbilo. Nuže, zachtělo se Máni, aby byla malou, zkaženou osobičkou; chraň bůh, aby na tom bylo jediného smítka stínu, jednalo-li se o Máňu, okamžitě tu nebylo nijakých námitek, a co dříve zadřelo se Tyldě do masa trnem, teď mělo býti podáno Máni růží.
Ulice dívala se na bloumající děvčata zajímavýma očima sta oken. Z některého okna ulomila se píseň, z jiného několik slov hádky, jako když hrnek překypí, jinde se pouze nadula záclonka, objevila se ruka a zmizela. Za okny dělo se asi leccos, co mohl každý vidět, někdo si vázal kravatu před zrcadlem, červená paní s perličkami potu na čele žehlila, dítě se kulilo za míčem, služka se schýlila nad shrnutým kobercem; nadula-li se záclonka, bylo to asi z průvanu, někdo vstoupil, druhý v pokoji se po něm ohlédl; mnoho různých věcí se dělo, které mohl každý vidět. Také se děly však za okny věci, které bylo nutno ukrývat. Některá okna zdála se jen šeptati. Některá mlčela. Někde spadla žaluzie, dvě služky kdesi na ulici od sebe odskočily, nechávajíce za sebou tratoliště červeného smíchu; ulice vesele zapraskala, jak z bujnosti protržená látka. Máňa, zdálo se, vstoupila na horké místo, její lokty byly plny otázek a píchaly Tyldu. A Tylda pokoušela se, aby splnila, co se od ní čekalo; utvořila zajímavou skulinu pro Mániny mlsné oči, mnoho slov k tomu třeba nebylo; Máni stačilo, byla-li skulina a ve skulině něco hrozně směšného, co dělali lidé jen potajmu; viděla v tom jen něco směšného a do kůže jí skočila malá mrazení, ne jiná, než ona za divokých jízd v cirkusu, dále jí z toho hlava nebolela.
Zrychlovaly potom chůzi, někdy daly se i v běh, třepajíce rukama, jako by nesly něco, co jim pálilo prsty. Pak v nejbližším okamžiku řekla často Máňa něco již zcela odlehlého, vedouc klikatinu svých myšlenek nejpřekotnějšími směry. "Za osm let bude mi osmnáct. Páni budou mne vyprovázet k domu. Budu míti ruku na klice, takhle se budu dívat," Máňa vrhla chladný, kosý, vysoký pohled. "Budu u divadla, to je jisté. Sednu si doma k otevřenému oknu, někdy spustím gramofon, přinesou mi květiny, ach, už zase květiny, řeknu, budu míti malé střevíčky, pak zavřu oči a vzdychnu." Byla již několikráte v divadle, vrátila se domů s oslepenýma očima a směšnou mimikou, táta vášnivě ochotničil, mnoho se doma o divadle hovořilo a nad Máninou hlavou tuhle hvězdu beztak stále rozsvěcovali.
Děvčata rozběhla se k aréně a viděla herce po dopolední zkoušce; stáli v hloučcích na slunci a mluvili jak ostatní lidé, spíše mrzutí než veselí, někdy střelili kolem sebe očima, ztlumili hlas, měli zlý výraz a hovořili popuzeně; jeden stál sám, žvýkal doutník v koutku úst, všechny vrásky se seběhly k onomu koutku, co okamžik odzívl hlučně do slunce a zdál se opičiti po komsi na nebi; děvčata chytila se tohoto směšného obličeje jak stébla, tohle aspoň vonělo trochu divadlem; náhle však doutník namířil přímo proti nim, za doutníkem skočilo po nich dvé očí a herec udělal s rozmávlým gestem: kššš! Byly odehnány jak prodavačem od krámku, ale přece to bylo něco jiného, Máňa neodvážila se ani ohrnouti nosík. Tylda viděla Máňu smutnou a počala se dívati po hercích popuzenýma očima; šla sem jen kvůli Máni a nechápala vůbec, čemu se tu diviti; počala dloubati na pozlátku: "Podívej se, Máňo, ten má sešmaťchané boty. A - tomu lezou prsty z rukavice! Ne, a tohle! Vidělas? Odplivl si tak, tak, jako uhlíř!" Měla náhle všechny Mániny prsty ve svém lokti. "Ale, Tyldo," řekla Máňa hrozným, jako oloupaným hlasem. Tylda se polekala, pohlédla na Máňu, chtěla couvnouti. "To on... má jen kašel," řekla omlouvavě, prostodušně. "Vidíš, kašle. Nemocný je. Chudák..." "Ale, Tyldo," a Máňa opět pracovala všemi prsty. Z arény vyšla herečka, naběhlá v obličeji do červena, slzy v očích, donesla křiklavost svých pohybů a posunků k jednomu hloučku, a pak bylo slyšeti její zlostný hlas. Máňa se náhle odvrátila a táhla Tyldu pryč. Cosi urputně mlčky polykala, zapomněla se dokonce a několikráte popotáhla nosem. To bylo trochu mnoho pro Tyldino srdce, šla po Mániných slzách, jak po střípcích, něco se musilo rychle státi a Tylda věděla, co se Máni líbí. Pohlédla rovně před sebe a našla asi, co potřebovala. Vrhla oči vpřed jak udice, celý obličej byl drzým úsměvem, celé její tvrdé tělo dívky proměnilo se v soustředěný útok malých, hříšných vln. Dva studentíci přešli, dorozuměli se lokty a ohlédli se. Tylda triumfovala: "Vidělas?" "Co?" Máňa poslala na výzvědy pouze jedno oko, jeden koutek úst, ještě pohněvaný a smutný. "Jak kluci čučeli..." A Tylda již opět hledala očima. Nalézala, opakovala hru, kořenila silnými slovy. Po chvilce byla již také Máňa zcela ve hře, krčila se smíchy a vyrážela výkřiky do hrsti; Tylda byla již opravdu veliká dívka, která dovedla mužským obraceti hlavy.
Ach, člověk šel ulicí a parkem, jak kolem zrcadel, ve všem nalézal svůj veselý, nedělní obličej. Potkávals lidi, každý, zdálo se, nesl si svou neděli, věc, kterou udělal krásnou, jak jen nejlépe dovedl; všechny neděle měly schůzku kdesi na veselých místech, těšily se na hudby, tance, smíchy, a jedna zdála se podněcovati druhou, zpívajíc chválu oněch míst: ach, představ si jen, to bude v zahradě pod platany - - nebo: ach, při pátém valčíku dnes se to stane - - nebo: nebudu večer dnes sám, vrátím se s měsíčkem, s opičkou - - - tak zdálo se zpívati množství veselých hlasů; některá neděle měla hedvábnou podšívku, která šustila, jiná měla stuhu, která plápolala, jiná volila lavičku v parku, by ukázala výbojný kotník nohy, připravené, by ještě dnes vstoupila do tvého srdce; viděl jsi neděle s kloboukem v týlu, jichž odkrytá, pevná čela hnala útokem na všech čtyřiadvacet hodin tohoto krásného dne, neděle poživačné, které se rozhodly pro pomalá loudání před dobrým obědem, neděle s nosem v novinách, v nichž hřmotily všechny atrakce svátečního tisku, neděle lelkující, které chtěly pouze pociťovat, že se nic nedělá, neděle, které se neodtrhnou od dlažby a naleznou všechny své radosti dnešní ve zdech města a jiné, které již větřily po odpoledním lese, neděle na skoku do výletních vlaků, parníků - a to vše za polnicového, třepotného zvuku nedělních hlasů, samolibějších a břesknějších, poněvadž možno se opříti přinejmenším o čistý límec, přinejmenším, prosím, krejčí si dal záležet a švec vlastně urobil dvé básní, poněvadž v hlavě je po šesti dnech vymeteno, poněvadž můžeš a nemusíš, poněvadž je prostě nedělní zákon, který uznáváš, a který ti brání, abys dnes mluvil šedým hlasem včerejšího všedního dne, a víš-li už, jakou veselou, zvučnou věc neseš v hrdle, vrháš ji rovně před sebe na chodník, srážíš ji jako v přípitku s jinými zvuky, pokoušíš se, vida ji tak v zápasu s velikým hlukem ulice, bys ji nedal umlčet, rozjařuješ se a zdviháš ji vysoko nad hlavu, by zazvučela v slunci, dáváš jí vytrysknout výbuchem smíchu, poněvadž v neděli je lehko se smát, děláš prostě vše, aby polnice zůstala polnicí; hle, toť jest neděle, a doznej ještě, že jsi přepadán křikem nároží, na nichž lepič plakátů připevnil nedělní sliby a vějičky všech barev, ještě vlhké, že odolav tomuto barevnému útoku, jsi protknut ranou ještě barevnější, a ten, jenž ti ji dal, je smějící se prodavač balónků, jehož prostodušný úsměv div tě nepodezírá, že jsi našel zalíbení v třeštícím hroznu, který táhne jeho ruku k slunci, doznej, že ubíraje se dále se sítnicí a smysly již zcela kropenatými, jsi v nejbližším okamžiku vynesen na hřeben duhové vlny, vystřelené z hadice kropičovy, vlny, která se vzepjala a klesá, jak žena padající na znak, a nezdráhej se doznati vůbec, že vše je dnes jiné, než včera, i chodník, jenž se tě včera hleděl zbýti co nejrychleji, nesa tě k šedivému cíli, i nebe mezi střechami, které tam bylo pouze proto, že všude nemohla býti střecha, i tramvajové vozy, které se dnes zdají rozvážeti slunce.
Lze si lehko představit, že Máňa s Tyldou, uchváceny a neseny nedělí, mnoho o jejích krásách nepřemýšlely. Byla tu, vzala je, měla sto různých chutí, ale ony je vypily v jediném doušku, nevědouce ani, čeho se napily; ani mnoho mluvit netřeba, i tak se lehko vyslovíš výkřikem nebo posunkem. Neděle byla něco velikého, kde bylo pro všechny místo; bylo to něco, odkud vynesli nábytek, aby se mohlo tančit; jsi tu a myslíš na veselé věci, nic jiného se dnes nedělá. Máňa s Tyldou zhlédly lavičku v parku a v témž okamžiku pocítily, že jsou unaveny, měly usmáté nohy. Ale když usedly, počaly jim lézti po nohách mravenci, Máňa ostatně neseděla pohodlně, snažila se, aby nehoupala nohama, ale byla malá, klimbalo se jí to tam dole, i když se bránila; přes to tvářila se vážně a chtěla teď říci cosi, jako dáma, která usedne v parku na lavičku. Donesla to až k ústům, ale dále se to nedostalo - "ne, takovou volovinku!" - rozloučila se s tím na neshledanou a zalila smíchem. A když již byly v smíchu, počalo to znovu od repetice, holky byly jediné lechtivé místečko, ale poněvadž z druhého konce lavičky pán, čtoucí v novinách, nabodl je zpod brýlí několikráte pohněvanými pohledy, uznaly za vhodno odnésti svůj smích o dům dále a učinily to se vším větrem svých sukní a s křikem přeletujícího vrabčího hejna.
Stromy podél cest byly bujnými chocholy nějakého rozjařeného, hlavou potřásajícího světa a Tylda počala znovu svou hru, poněvadž někudy to z nás musí, že nám rostou zuby a to ostatní taky. Byla drzá ve své hře, jak nevycválaný kapsář, který loví všude, byla to křičící rumělka na dřevěné loutce, přepínala, bylo to žalostné. Dva kolemjdoucí dělníci byli pohoršeni, láli, volali po strážníku; holky teď dostaly pod sukně studený, nepříjemný vítr a sukně je tloukly do kolen, jak dřevěné, když utíkaly; a když se konečně zastavily, polykaly oheň a led roztrženou šířkou úst, měly jen několik sykavek, několik malých, vyjevených výkřiků a několik zajiknutých posunků hrůzy, která nechtěla přejíti v smích. Hra, na jejímž okruží objevil se neočekávaně strážník, dostala temnou, nebezpečnou chuť. Máňa se chtěla líbiti, chtěla jíti se sukýnkami ve štipičkách, aby jí život sypal do klína jen věci sladké, vonné, růžové a nechtěla ničeho míti se strážníky; proto počala natahovati moldánky. Ale Tylda věděla, že život je často umouněný, o strážníky že není nikdy nouze a o mužích že vlastně nikdy nevíš, budou-li tě bíti neb chtíti něco jiného; ostatně, je vždycky někdo, u koho můžeš míti štěstí, tolik již také Tylda věděla; jsou chlapecké, hloupoučké obličeje, není v nich více napsáno než v čítance, a ty abys s tím jako máma zacházelo; jsou jiné, lepidla, okouněči, udělají ti někde na šatech očima dírku a tu už se začervenají, dále se s nimi nedostaneš; jsou rváčské, klukovské obličeje s očima, plnýma dloubanců, ale ještě čehosi jiného, co přitahuje, musíš s před nimi krýti ustavičně záda a máš z nich strach, jak z osudu, kterému se nevyhneš; a pak jest veliký svět mužských obličejů, které s tebou nemluví vůbec nebo jen z roztržitosti, z náhlého procitnutí pod útokem tvého smělého posunku, ale pro které zapadneš při příštím kroku, obličeje, po jichž očích přejdeš jako věc lhostejná, nijaká nebo i nepříjemná, svět obličejů, do nichž vstoupiti není dosud v tvé moci; ale jsou i obličeje na rozviklaných tělech, bortících se a chrastících, jak polámaný deštník, úsměvná selátka parkových výsluní, obličeje, točící se všemi směry slunce a života, který uniká, s ústy připravenými, jako by chtěla nadšeně zakokrhat, a v přimhouřených, rázem poplašených očkách těchto obličejů nalézáš, zdá se, porozumění. Je tedy někdo, u koho možno již míti štěstí, Tylda to věděla a honila dědečky; těžké to nebylo, stálo to málo, aby dědeček dostal svou elektrickou ránu; vlekl se a plihl za tebou jak cukrová slina; více z toho prozatím nebylo, dědeček měl výbuch smíchu na hlavě vždycky dříve, než mohl přejíti k tokání zblízka. Jenom jednou odvážila se děvčata trochu dále; pohodila hlavou a zahryzla rty; jejich krok se zvolňoval a podobal se slibu; bylo to na osamělé stezce; nejprve to byly jen sypající se směšné krůčky za zády, o nichž bys řekl, že je někdo trousí děravou kapsou a děvčata sykala smíchem; pak náhle vpadlo veliké ticho, stezka byla neznámá, cizí, neměla snad konce, nikdo nešel; někdo za zády odkašlával, někdo, kdo měl asi veliké, ozáblé, hmatající ruce; děvčata se přestala smáti; Máňa vzpomněla na velikou, zlou opici s nestoudnými posuňky; pak někdo za nimi promluvil, vytahuje slovíčka jak prsty z horkého klihu, děvčata se naráz vyděšeně ohlédla; Máňa asi skutečně viděla zlou opici, Tylda něco podobného, vyrazily výkřik a daly se na útěk.
Ale pak jednoho dne zůstala Tylda sama. Dlouho jí seděl strach v těle, že se to jednou přihodí, Máňa byla opravdu z oněch malých, rozkošných, přelétavých věcí, o kterých tušíme, že je jednoho dne ztratíme. Ale když se to přihodilo, myslila Tylda na řeku dole v městě, na některý z mostů, z něhož by se svezla dolů do vody, zavírajíc oči nad svou opuštěností; nikdy ještě se jí tak neprotivily její dlouhé, velké nohy, na těch nohách bylo možno vléci se jen k smrti, jíti a plakati nohami. Máňa vypravovala, blýskala očima, těšila se, byla vlastně již unášena svým sněným autem, ale pro Tyldu to byl ortel; mnoho z toho, co Máňa vypravovala, nerozuměla; ale tolik chápala, že je konec, že Máňa letí jinam a Tylda zůstane tady; myslila na krásné neděle, všechny neděle počaly plakat, bezútěšně pršelo na nedělní zkažené šaty pod šedivými stromy; lavičky v parku byly prázdné, nikdo na nich neseděl; vzpomněla na dědečky, dědečkové na ni hleděli zlýma, mstivýma očima; hrozili dokonce rukou, to, co přicházelo, podobalo se vlastně trestu.
Ani Máňa nerozuměla mnoho tomu, co se s ní událo; zdvihlo se u nich doma několik vysokých vln a jednou z nich byla nesena; bude choditi nyní do jedné pražské školy, každého rána pojede dolů do Prahy tramvají; vidí se již, kabelka jí leží roztomile v klíně, průvodčí jí říká slečno, hezký pán se smějícím se ohněm na skřipci nespouští z ní očí; je možno mysliti si mnoho krásného o pražské škole; myslíš na to a slyšíš zvuk vyhrnující se opony; ach, Tyldo, Tyldo, Máňa má znamenitého otce, tohle všechno je jeho práce.
Vidíš, jednoho dne přišel, je krásný, přišel tedy a zpíval. Rozumí se, bylo by nevhodno, aby točil se a poklonkoval kolem zákazníků v krámě; také toho není potřebí, má nyní dva pomocníky. Přišel, zpíval. Měl v hlavě veselé myšlenky. Hleděl kolem sebe, všechny chtěl něčím krásným podělit; nenosí nyní knír pod nosem, holí se, vypadá to nádherně. Máňa tedy bude chodit do pražské školy, přišel s tím, s hotovou věcí. Ale to nebylo všechno, měl ještě jiné novinky za veselýma očima; políbil si konečky prstů, měl zářící ústa; maminka zdála se stoupati na špičky, když naň hleděla, nevěděla, co s rukama, ale hned potom se propadala; tam, kde byla jeho ústa, bylo něco na cestě, měla z toho strach; a tu on se stal náhle velice vážný; jeho oči šly kamsi vzhůru, vzhůru a odtamtud z veliké výšky pak na ně na obě pohlédly; usmál se vzdáleně; byl pohnut, sklonil krásně hlavu, přijímal neviditelný hold; málem že neslzel; pak to konečně řekl; usmíval se jakousi trpitelskou slávou; usmíval se, jako by na ránu jeho čela byla položena nejkrásnější růže; hledal drahocenné gesto, hodné drahocenného okamžiku; unyle nesl cigaretu k ústům, oblým pohybem ruky zapaloval; snivě hleděl do vyfouknutého dýmu, a tu to řekl; jeho hřivna byla konečně odkryta, vystoupí na jednom z předních pražských divadel, bylo to hotovou věcí; ach!
V témž okamžiku měl již Máňu na kolenou, vybuchla mu tam nejbarevnějšími výkřiky jak ohňostroj; odolával útoku jejích otázek jen nedbale a usmíval se unaveně; pomžikl několikráte přes Máninu hlavu po ženě, přivřel oči a na něčem hryzl. Nechovala se tak, jak Máňa očekávala. Měla vůbec zvláštní způsoby. Vždycky se jí to vrazilo do noh a do nosu, zapletla se do toho nohami jak do hadrů a nosem se jí drala plačtivá duše; stále zametala očima po něčem střepiny; pak se celá propadala v ubohý žvaneček sukně, který zdál se hořekovati sám nad svou zplihlou ubohostí. I teď řekla málo. Zdvihla něco zářícího, držela to před sebou v rukách jak lampu, celá od toho zasvítila, ale tu již se stalo to, co vždycky; leželo to kdesi rozbito, její oči zametaly střepiny. Nastala přestávka, nahlédls malým okýnkem někam, kde se plakalo. Pak padla narážka, které Máňa dobře nerozuměla. Nebylo to po prvé, co ji slyšela; stala se nyní pozornou, byla na číhané koutečkem oka. Jednalo se zcela zřejmě o jinou ženu. Byla krásná; táta si s ní teď šeptal za zavřenýma očima; máma šla za ní ve své plačící sukni, malá, ubohá a lomila rukama; ale krásná žena se ani neohlédla; Máňa nepotřebovala dlouho, aby rozdala své sympatie, byla při tátovi. Pak se máma velice zapomněla; vysypala všechen hluk svého plačícího nosu do cípu zástěry; to bylo hanebné; Máňa nakrčila nos, táta déle odklepával cigaretový popel; pak vstal, dotkl se ženy pouze letmo očima; držela ruce žalostně před sebou, jako by mu v nich ukazovala podřezané, tlukoucí sebou kuře; pokrčil pouze rameny. "Nikdo nemůže chtíti, abych zakopal své štěstí," řekl mezi dveřmi.
Máňa jezdila tramvají. Ulice zrána byly trochu jako sklenice po včerejšku, s vyvanulým zbytkem zajímavé noci u dna. Máňa byla lidské mládě s jiskrou v těle; lovila nosem, všemi tykadly kůže, myšlenek nepotřebovala, město samo do ní vstupovalo se svým velikým, veselým hlasem a hříšnou vůní; bylo takové, jak si je přála míti, živá radostná tlačenice před pěknou podívanou. Někdy se jelo s prvním sluncem, někdy v bubnu deště, vždycky za třáskání krámských závěsů, vždycky bylo mnoho noh na chodníku; někdy se vymotávaly nohy ze svých stínů, někdy rozbíjely zrcadla kalužin. Za deště to bylo vůbec veselejší; lidé měli pokropený humor, větší chuť ke srážkám a veselejším galantnostem; celý vůz byl jediným zmítaným hroznem o stu vzněcovaných, bujných jiskrách; někdy setkala se Mánina ruka na držadle s rukou hezkého mladého muže; pak se zamhlila v neurčitý úsměv a vedla blaženou vlnu od ruky po celém těle, dávajíc mu koketně vláti v nárazech vozu; cítila, že je pozorována, psala tuší svých schýlených brv po omoklém skle; a tu někdy mladý muž, jenž byl vesel, udiven vlohou děvčátka, řekl prostořece: "Znamenitě, slečno," a bylo na něm, aby se udivil ještě více, když v odpověď na to byl Máňou co nejchladněji přeměřen, prostě, odstřelen; Máňa, přeskočivší všechny abecedy, měla své uměníčko již v konečcích prstů.
U techniky vystoupila z tramvaje. Na rohu stály hloučky studentů, a Máňa si dovedla vynutit, že neprošla nezpozorována; neslyšela vždycky lichotky bez kazu, na to kašlala; nejmilejší jí byl němý, zbožňující pohled, který cítila dlouho v zádech. Tady na rohu bylo ještě veselo. Potom bylo už méně veseleji. Přinesl sis zvenčí veselý, bujný hlas, který chtěl být slyšán, a tady aby ses plácl přes hubu. Čas se vlekl, jako věc, vytahovaná z tisíce pouzder. Někdy se prst popíchal, někdy zainkoustil. V těle seděl čert, který se hrozně potil; chtěl někudy ven, byl z toho až strach, aby se něco nepříjemného nepřihodilo. A co nejhoršího, slečna s dlouhým obličejem, který zdál se téci dolu jak svíčka, musila viděti všechno; zarazila ruku s psaníčkem na cestě, sebrala ti téměř špendlíčkem z čela veselou myšlenku, která šla na procházku a vždycky to udělala tak, že jsi zčervenala, jak pijavec; vpravila jsi jí na vztek všechny neduhy pod sukně, vycpala ji všechnu směšnými polštářky, dala jsi jí spáti za noci ve čtyřech flanelových spodničkách, v ohromném čepci na titěrném drdůlku a chrápati, nechala jsi ji zraditi a vysmáti všemi muži a nic na tom nezáleželo, že se podobala celkem málo tvému křiklavému obrázku; ani na tom nezáleželo, že byla zbožňována téměř všemi družkami, husami takovými; jako by bylo možno zbožňovati něco jiného, než život, který tančí, krásnou, veselou ženu a hezkého, mladého muže! Máňa slinila zainkoustěný prst a hleděla, jak za oknem plula nakadeřená oblaka; vtulila se do nich jak v srst jemného, sněžného zvířete, jemuž si možno požalovat, když lidé našemu stesku nerozumějí; cítila blízkost smějící se řeky pod nábřežím a slyšela, jak vzdálený zvuk tramvají šlehá město veselými biči...