Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola čtvrtá

Tylda byla nerozumná holka. Nemohla dlouho pochopit, že je konec, že lidé rozejdou se na rohu ulice a už o sobě nevědí; vsednou do tramvaje a je to na neshledanou. Kolikráte si řekla: je to tak, chtěla to spolknouti, pracovala na tom téměř čelistmi, ale opravdu to nebylo tak, bylo to jinak. Řekla si: jsem velká holka, a chtěla říci, že velká holka si s tím již bude věděti rady. Ale velká holka si s tím opravdu nevěděla rady. Jenom hoře bylo větší, měla v sobě velikého člověka, který plakal.
Stála na konci předměstí za tovární zdí a psala při měsíci na zeď neohrabanými písmeny: "Sbohem, Máňo Švarcová!" Pak zůstala s tímto jménem, opřena o zeď, a hleděla k měsíci. Bylo pusto, továrna vyhasínala, jáma tmy byla stále hlubší; někde ve tmě vypustili splašky, které zapáchly. Šli dva výrostci, rváčské obličeje, osvětlované oharky cigaret. Tylda se nepohnula; stála tu s bolestnou umíněností, jak z trestu. "Koukej," řekl jeden se zřejmým překvapením a dal si na čas s dalším, nadouvaje zatím kapsy pěstmi. "Kukuč, slečno," řekl druhý, zadýmal ji cigaretou a dal si také na čas. Holku znali, byl už také pomalu její čas. Ale že tu tak stála, dělalo jim prozatím hloupou hlavu. "Co?" protáhl opět první, ale nebylo jasno, nač se vlastně a koho ptá; dal jen jakýsi zvuk tomu, co se v něm líně zdvihalo k činu. "Nastydneš, slečno, jesli nemáš kalhoty... Máš...? Ukaž...," řekl potom a vyprskl cigaretu z koutku úst. "Nech ji," řekl náhle druhý, s klidnou, ale závažnou pomalostí. Víc nic. Stál, měl pevno pod nohami, čelist dobře na čelisti, stál u Tyldy, jak pes u kosti; holka měla příchylný tvar věci, kterou lze hnísti, která stojí za práci dobrých rukou, i když trochu divně smejčila očima; zdál se o něčem přemítati, okoušel otálivě svou myšlenku, jak ostří kupovaného nože. Opět si dávali na čas. Tylda myslila na to, že má hlavu položenu na Mánino jméno a jejímu úsměvu mohli chlapci nerozuměti; myslila vlastně na nějaký zázrak; Mániny smějící se oči dívaly se přes její rameno; temná věc už nebyla temnou; schylovalo se vlastně k nějaké zajímavé příhodě, i když při tom budou tvrdé pěstě. Posléze řekl první: "Žes to ty, Jindro...," a ostatní dozívl, cvaknuv zuby. "Štěstíčko, slečno," vytočil potom jedním koutkem a šel. "Dobrej kluk, co?" řekl druhý a hleděl za ním. Pohvizdoval. "Znáš? Nejnovější, napíšu ti ji." Pak beze vší zřejmé souvislosti: "Já jsem spolehlivej. Máš mne jako... podepsanýho." Pracoval v kapse pěstmi, hleděl na ni spodem, pak zdvihl hlavu šikmým pohozem, jak k ráně. "Tak co, dáme to do páru, slečno?" Smál se na ni teď blízkýma očima, že se jí to líbilo. "Bim, to to bouchlo. A dycinky zdvořilej, zahákněte se, slečno." Málem, že se nezasmála; vsunula mu ruku v zaobloučený loket dřevěným pohybem loutky. Bylo jí nyní směšno, jíti na čtyřech nohách, nerozeznávala dobře, které jsou její, které jeho, byl tam dole při zemi nějaký milý zmatek; a ještě milejší to bylo s jeho pěstmi, jeho pěsti byly nyní novou pevnou věcí, která budila důvěru; byla jím vedena tak, že si připadala cenným, jemným, střeženým předmětem. Vedl ji do hlubší tmy a řekl: "Pane, láska najednou jako trám." A poněvadž měla tichý úsměv, poněvadž měkla po jeho boku v berušku, neosměloval se ani ve tmě a počal nalézati zalíbení jen v této chůzi; zpíval jí nejnovější písničku a myslil na lásku, neboť to byla písnička o lásce; chuť k činu vjela mu sice do rukou, ale řekl si, že dnes se to sem ještě nehodí; vedl ji nazpět k prvním domkům předměstí, pod první svítilnou pohlédl na ni jako na svou věc, jaksi velitelsky ji vyzval k dostaveníčku, že musila opět vzpomenouti pěstí, a snad jen proto, že ona ještě zaotálela, rozhodl se ji políbit. Řekla, jako by jí to byl někdo položil na jazyk: "Sbohem, miláčku."
Dny se navzájem nepodobají, zítřek už nebude včerejškem. Na včerejšek lze krásně mysliti, tak krásně, že by ses chtěl k tomu čistě umýti a vzíti čistou košili. A Máni by bylo třeba o včerejšku vypravovati, a věru, že ne snad nějakou chlubnou hubou, nýbrž tak: hle, taková je tvá až do smrti ti věrná přítelkyně Tylda, takové věci se jí přiházejí a jsi to asi jen ty, Máňo, pro kterou se jí takového něco krásného může přihodit; viděla to v duchu, slyšela sama sebe, ana vypravuje jedním horoucím dechem a plakala při tom. Čekala na Máňu, nedočekala se a přišla pozdě k dostaveníčku. To byla chyba, Jindra měl důvod k suché trpkosti; věci jeho srdce byly dobře hlídány pěstmi; měl ještě jiný důvod, že nepokračoval v ztlumeném tónu včerejšku; nechtěl, aby se mu chlapci vysmáli. Tráva byla mokrá, ze tmy studeně páchlo jak ze sklepa a nebe s hvězdami podobalo se někomu v košili, jenž se třese zimou. Hrál bez oklik svého muže a ona pokoušela se býti více než dřevěnou loutkou, na které zdvihají šatečky; bylo jí to popřáno; byla dřevěnou loutkou, která měla bolest. Líbilo se mu potom, když holka plakala; mohlo se zdáti, že pláče z tiché lásky; když to však trvalo příliš dlouho, užil toho času, aby zcela vystřízlivěl; vyjádřil se dokonce dvěma, třemi drsnými žerty zklamaným. Když vstal, připadal si o kousek větším; tento kousek měl sto chutí, aby dal o sobě vědět; ale poněvadž vše ostatní mimo tento kousek zlenivělo, počal Jindra jen nazdařbůh hvízdati. Nevzal ji k sobě, když se vraceli, musila se loudati za ním. Klopýtala více, než bylo třeba, trkala hlavou do tmy. Nesla své tělo, jako by táhla vozíček, naložený něčím neobyčejně smutným, ubohou hromádku, z níž hledělo pouze dvé udivených očí. Daleko vpředu bylo město se světelnými chocholy. Ale dva, tři kroky před ní kráčel hoch, který pohvizdoval. Řekla si: "Jde přede mnou hoch a je to můj milý. Hle, opravdu mám již milého." Ale nepomáhalo to, to, čím chtěla býti radostně proniknuta, se nedostavovalo. Vyvinula hrozné úsilí, aby si něco krásného vymyslila. "Opakoval mi stále, miláčku, a mnoho pěkných věcí, bylo toho mnoho, tak že jsem to zapomněla. A stal se mým milým, ani mne to nebolelo." Odvážila se tak daleko, že pohazovala vesele hlavou, kroutila tanečně tělem a počala si tiše pozpěvovati. Ohlédl se po ní. "Už jsem myslil, že ti zamrzla." Obrátila to, co jí řekl, několikráte v rukách, dostala to konečně do pravé polohy a shledala to srdečným a něžným. A když jí první předměstská svítilna pohlédla do obličeje, tvářila se jako ženuška, která ví, odkud přichází a vesele nese svou zrousanou suknici.
Ale druhého dne nepřišel již Jindra sám, přišel s kamarády a děvčaty. Chlapci měli za sebou den prookouněný mezi nádražními skladišti, spláchnutý sklenicí piva, a myslili pouze na nehoráznosti; děvčata chtěla vypadati jak dorostlý hřích, měla smoud želízka ve vlasech, obličej složený v otrlou, útočnou řadu, připomínající útočnou řadu jistého předměstského fotbalu, který se neostýchá hráti unfair, a to, co bylo pod obličejem a na čem zcela zřejmě buršikóznost jehly svedla nerovný zápas s vetchostí prostředků, bylo beztak asi považováno za něco, co v nejčipernějších komediích v daném okamžiku padajíc, přestává padati na váhu; ostatně děvčata nepochybně již věděla, kde to vězí a dovedla forsírovati hlas některých partií, jak vyvolavač před boudou. Tyldin vstup utvářel se nemožně. Na útěk nebylo již lze pomýšleti. Mřela rozpaky a řekla velmi způsobně: "Má úcta, panstvo." Na štěstí to mohlo být považováno jako vtip. Ale pak již tu stála jako opravdová husa a nechtěla rozuměti žertům. Chlapci dovedli vyjádřit posuňkem, co si o tom myslí; posuněk, pane, jako by jednou rukou půl světa smazali; a holky to samozřejmě neslo nahoru, vyvolavači před boudou zesílili hlas. Jindra zuřil, sláva jeho nového skalpu byla ohrožena. Odvrátil se, hleděl do večera malýma očima zlé kočky a pohvizdoval takovými hrotitými, zlověstnými trylky, že z toho počalo býti Tyldě nevolno; několikrát ohlédl se netečně po děvčatech, která pískala, bráníce se jen málo nehoráznostem rukou. Když opět přistoupil k Tyldě, měl téměř mírný, ale nepříjemný úsměv. Náhle jí vyťal políček. "Táhni!" řekl a ukázal všechny zuby. Šla domů, kymácejíc se pláčem. Nevěděla, že jde s udicí v těle. Pláč se utišoval, po poličku zbyl v hlavě zcela příjemný šumot. Objevovaly se pokorné myšlenky. Vinila samu sebe. Mluvila k ruce, která ji udeřila. Zdálo se jí, že zná něžná slovíčka, která by tuto ruku přivedla k rozumu. Byla pokorná, odprošovala. Pod první svítilnou čekala na Jindru se svými pokornými slovíčky. Nedočkala se.
Ale jednoho z příštích večerů vrátila se, na těle několik spálenin po hořící cigaretě. Bylo to po krásné neděli. Přihodilo se něco velikého. Mohla seděti za stolem v hostinské zahrádce, s lokty na stole, mluvilo se na ni a ona jako zázrakem lehce odpovídala. Byly tam tři akáty, kuželník a slepice, které pobíhaly mezi stoly a dívaly se na tebe nejprve jedním okem a pak druhým okem. Chodila zprva kolem zahrádky a tu to do ní vjelo; nemohla si pomoci a musila upřeně hleděti do zahrádky, neboť tam byl Jindra s chlapci; nemohla si pomoci, i když to vypadalo velmi hloupě a mohlo to skončiti novým políčkem. Pak přišel jeden z chlapců a netvářil se, že by myslil na něco zlého; přišel od kuželníku, byl vysvlečen z kabátu a měl v očích veselý třesk koulí; dlouho mluviti nemusil; Tylda dnes chtěla býti moudrá, nedělati okolků a skočiti po hlavě do nebe nebo do pekla. Pak seděla za stolem, dostala sodovku, preclíky, pak slyšela, že se kolem ní smějí děvčata i chlapci a tu už byla docela v sedle, neboť se jí podařilo říci něco zábavného, čemu se možno smáti. Slepice teď seběhly se k ní a tu provozovala hru očima jako ony a kolébala vesele hlavou. Nazvala kohouta ženichem, pak se plácla přes ústa a to také stačilo; stačilo vůbec málo, stůl nedělal drahoty, tři akáty se už spřátelily a na kuželníku jako by už tvým veselým srdcem kouleli. Jindra na ni sice vůbec nehleděl, ale tomu ona rozuměla, byl to nyní zápas o jeho první pohled a mělo to svou divokost, že si připadala opilou; chtěla se věru chovati tak, aby dostala i tento první pohled i to, co bude následovati. Spustili gramofon, několik párů tančilo, z akátů sestoupil večerní větřík. Pohlédla na akáty jak na dveře, které se náhle otevřely, by vpustily někoho touženého. Ale tu k ní přistoupil chlapec, jenž ji uvedl do zahrádky a počal ji nutiti k tanci; měl veselé oči, také v rukách mu hrálo. "Mám dřevěný nohy," řekla s takovou směšnou zkormouceností, že to dobře působilo; to by tedy bylo skončilo smíchem, další však bylo již vážnější; chlapec se nehýbal, v jedné ruce držel sklenici, druhou ji objal v pasu; a v témž okamžiku obrátil se sem Jindrův pohled a v pohledu jen to zvučelo políčkem; buď že Tylda ve spěchu minula pravou cestu, nebo tohle opravdu byla pravá cesta, Tylda už už se po ní rozběhla a pohodila hlavou; dobrá, tenhle políček si chtěla zasloužiti a pokračovala v žertování s chlapcem, jemuž hrály ruce. "Koukejte Jindru," řekl kdosi, ale ona ani tu se neobrátila; počalo jí příjemně drnčeti v hlavě, čekala, odkud to přiletí; teprve, když nic nepřišlo, se ohlédla; Jindra provozoval bravurní kousek, pil, drže sklenici pouze v zubech. "Hm," udělala zklamaně. Ale přece do ní vnikly tyto pevné zuby, měla malou zimnici. Přistoupil k ní, až když se vraceli. Byla opojena vítězstvím; shledávajíc však hru krásnou i lehkou, chtěla ukázati, že jí mnoho na něm nezáleží a rozdávala účast na všechny strany; byl jí udiven a ztichl více, než mu slušelo. Padala tma, cesty se ještě hustě vyprazdňovaly směrem k městu, ale na pobočních mezích zbyly už jen dvojice; večerní vzduch byl pln jakéhosi jemného prachu, erotického pepře. Chlapci počali mysliti na nehoráznosti a děvčata neočekávala asi nic jiného. Jindrova rozpustilost byla jakési temné příchuti; měl skutečně ošklivé nápady. A Tylda se vrátila domů, na těle několik spálenin po hořící cigaretě...
Máňu Tylda občas vídala; když poprvé se potkaly a minuly, aniž by se byly oslovily, bylo to pro Tyldu něco neočekávaného, bylo to nějaké hrozné nedorozumění, aniž by na tom některá z nich zdála se míti viny; chtěla se za Máňou znovu rozběhnouti a nasmály by se asi hodně tomu, co se jim právě přihodilo; i podruhé však tomu bylo tak, ba bylo to ještě horší, tentokráte Tylda, jdouc Máni vstříc, již na několik kroků pocítila, že vše je marno; z hrnoucích se slov nezbylo jí v ústech ni jediného; zrychlila krok, aby to již bylo pryč; něco světlého se na ní zachytilo, byl to Mánin úsměv, hozený na pozdrav; setřepala světlou věc na chodník, aby po ní lidé šlapali těžkými, zablácenými botami; její lítost se ozbrojila vztekem. "Takhle ty tedy, Máničko? Nadobro jsi se vystěhovala? Hleď, bim! Dveře za tebou ještě přibouchnu, na ctěnou návštěvu už naprosto nečekám. A vy teď, chlapci, jako doma, slečinku jsme pustili k vodě. Tadyhle sedala, tadyhle líhala... eh, třeba s botami se tam uvelebte. Pst, chlapci, a teď vám něco ukáži, tuhle a tuhle mne ten bláznivý Jindra cigaretou popálil! Huš, dáte, darebáci, pokoj! Dobře jsme dveře přibouchli? Ona, víte, slečinka ráda i klíčovou dírkou se podívá, a ať se podívá, u Tyldy leccos může uvidět..." Jeden muž ohlédl se za velikou dívkou, která protínala chodník dlouhými, urputnými kroky, obličej vzdutý vnitřním zlostným pláčem. "Přijď také. Dostaneš. Rozdávají," hodila za ním a zůstavila jej s překvapenými otevřenými ústy.
Ale jednoho podzimního navečera mluvila Tylda s Máňou. To bylo v dozvucích předměstské poutní slavnosti, která byla ráda, že nepršelo, i když vál studený vítr; lidé se tu asi sešli, aby porazili plátěné boudy hlukem svých úst; dostávala stále rány z rozevřených, zvučících otvorů; hrozny lidské zdály se cloumati na neviditelných, různo táhnoucích lánech; byls nabodnut jedním vyvolavačem a hozen druhému, mořská panna vyvrhla tě přímo do úst polykače ohně; pak přišla chvíle, kdy se rozsvěcovala světla, to byl vpád vrcholné bujnosti, myslil bys, že chytala vlastně plamenem lidská hrdla; boudy mluvily břichem, někdo houkal do škeble, jako by držel u úst ucho celého světa; smečky frkaček, kohoutků vyrážely mezi boudami; americké houpačky zanechávaly výskající rýhy; zvučící nože zdály se padati z koptu nebe; měch větru nadýmal večer jak sukni opilé tanečnice, vlály světla, dýmy, hlasy, podobny hřívě pádícího koně. Tylda zpozorovala Máňu právě v okamžiku, když motajíc se poněkud, seskočila z houpačky; padla mezi chlapce a než rozdala několik dobrých ran jazykem a pomohla si lokty, Máňa opět zmizela. Chlapce dnes nechtěla. Stavěli se zbytečně mezi ni a krásný večer, žes ani dobře neslyšel, co se všechno hraje. Vyšla si dnes se svobodnými nohami, které měly chuť na všechny chodníky, s lačnýma očima, jimiž chtěla býti vedena kamkoliv. Nechodila již do školy, roznášela noviny, posluhovala také jedné paní a dostala od ní kabátek. Tento kabátek byl dobrý kus, složil tě vlastně teprve řádně dohromady, cítilas lopatky na pravém místě, a to, co bylo napřed, šlo skutečně chlubně před tebou, kromě toho měl dvě kapsy, a ruce v kapsách, to je ihned veselejší chůze a ihned máš více místa na chodníku.
Děvče tedy okoušelo této nové radosti, míti ruce v kapsách kabátu. A protože za tohoto večera a na tomto místě netvářil se svět věru, jakoby chtěl umříti vážností, a nic nebylo lehčího, než aby děvče přitakalo tomuto klamu, hranému za vynaložení množství světel a hlasů, zapadl kabátek s rukama v kapsách do vřavy s blaženým opojením, jak můrka do světla. Proud se jí zmocňoval, a protože byla sama, dostávala šprýmovné nabídky, k nimž se chovala prozatím netečně. Pak náhle projal ji tlukot srdce, neboť zahlédla opět Máňu; spatřila její smějící se hlavu na černém hroznu lidských ramen, zvrácenou ozářeně po vějičce něčího hlasu. Tylda se velice polekala. Propracovala se lokty blízko k Máni; "chlapi nestydatí," mumlala, a myslila tím dva jednoročáky, nespouštějící se Máni, jichž ústa stále pracovala blízko Mánina ucha, a jak se zdálo, pracovala dobře, neboť co okamžik zvracela Máňa hlavu s výbuchem zářícího smíchu, zatím co její dvě družky, soudě podle jistých pohozů ramen, uznávaly za vhodno brzditi. Došlo se k posledním boudám, kde se poněkud uvolnilo. Tylda kráčela s široce rozevřenýma očima, nic jí neušlo, co dálo se tam vpředu; vyňala dokonce ruce z kapes a držela je podél tváří v jakémsi úzkostném střehu. "Mizero jeden, až na záda jí vlez," mumlala. "Povím ti, chceš-li. Není pro tebe, Mánička naše, slečinečka malá. Po jiných zevluj... Nu, a tohle ještě, po kabelce se jí sápe..." Rozhodla se náhle, rozdělila lidi a přistoupila k Máni. "Na slovíčko, slečno." Řekla slečno, chtěla věc provésti důstojně, nemusil nikdo věděti, co se při tom dálo v jejím srdci. Máňa udiveně vzhlédla. "Ach, Brožová..." Brožová, Tylda slyšela dobře a rychle polkla. Ale jednoročáci, chlapi vtíraví, chtěli míti nos i v tomhle. "Jeje, slečno, snad to není váš strážný anděl?" řekl jeden a dostal zaplaceno od obou, od Máni výbuchem smíchu a od Tyldy pohledem, jako když dveře přibouchneš. Tyldina ruka ležela na Mánině lokti, byla jí tažena, musila s ní několik kroků poodejíti. "Já jen, Máničko... abyste si dala pozor, prosím vás, abyste si dala pozor..." Mluvila suchým šepotem a dýchala rychle. Máňa měla vlastně oči tam, kde stáli dva veselí hoši v uniformách, byl tu jen kousíček jejího ucha a s tím se bylo těžko dohovořiti, zejména, mluvilo-li se tak záhadně. "Copak...?" optala se jen udiveně a v témž okamžiku poslala úsměv za sebe. Tylda stiskla na prsou ruce, jak věc, z které se vytlačuje poslední krůpěj krve. "Jsou děvčata, která už tyhle věci znají... už je to potkalo..." Řekla děvčata, neřekla Tylda, třeba to byla ona, která tu teď stála se svou úzkostnou láskou, prosila a varovala. Ruce na prsou se zdvihaly, jako by se chtěly Máni položit na ramena, ale klesly opět, jenom oči na ní ulpěly s velikou úzkostí. Máňa pokrčila rameny. Počala býti netrpělivá. Dva veselí hoši dostali opět úsměv. "Abyste si dala, Máničko, pozor," řekla ještě jednou Tylda, obhlédla asi náhle celou marnost svého počínání a hlas se jí zlomil vzlykem; v témž okamžiku přihnal se náraz černého větru a přinesl několik prudce udeřivších dešťových krůpějí; učinilo to marnost ještě marnější; Tylda svěsila hlavu, odvrátila se rychle a zmizela v davu, nad nímž se rozvíraly deštníky; Máňa se vrátila k veselým hochům, ukazujíc prstem na čelo. "Kolečko se jí, myslím, polámalo." A zalhala trochu: "Sloužila u nás." Zdálo se, že se skutečně rozprší, Mániny družky se spěšně loučily. Chlapci osaměli s Máňou a ztišili se jaksi podezřele. Dorozuměli se očima a počali činiti návrhy. Jmenovali kavárnu. Máňa vrtěla hlavou. Nebo - oj, oj, jak to z nich prostodušně vyklouzlo! - nebo možno zajíti k nim, uvaří čaj, bude to krásné. Máňa zahryzla spodní ret, šibalství vyhlédlo zpod brv malou perličkou. Je to daleko? otázala se velmi věcně. Daleko? Ale kdež. Blizoučko. Padesát kroků. A chlapci byli už udiveni neočekávanou slibností situace. Padesát kroků? Máňa zdála se váhati; pak náhle: To jsem ráda, že máte tak blízko. Nezmoknete. Dobrou noc. A podávala jim ruku. Užasle zaprotestovali všema desíti. Marně. Zůstal tu po ní pouze její smích, jenž prodloužil jejich obličeje.