Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jak sám název díla prozrazuje, Fráňa Šrámek viděl podstatu lidského bytí i jeho radost a krásu v těle, ve smyslech, kterými člověk vnímá a přijímá sladký, okouzlující, nádherný i prostý dar života
• již v počátcích své tvorby autor ukazoval lásku v její přirozené sexuální podstatě, zbavoval ji hříšnosti a pseudomorálních předsudků a konvencí

Kapitola první

Zpívá, po celý téměř den proniká nyní její zpěv zdmi. Někdy to není ani píseň, je to jen jásot, srdce v hrdle, pokřik ptactva, bující keř a horská voda. Zdi se usmívají; prodáme, jak jsme koupili, myslí si, zacpi si uši, kdo chceš; ostatně, i nám je tento zpěv milejší, než klavírová škola nebo rodinná bouřka, a chtíce nechtíce zpíváme někdy s sebou.
Květiny stojí v otevřeném okně, píseň letí oknem do ulice, uhlíř s putnou je méně černější a listonoš vstupuje veseleji do domu; ale píseň pronikne i zdmi do příbytků nahoře a dole, drcne do zdřímlých lenošek, nakrčí správné záhyby pokrývek a zazubí se v hladinách zrcadel, nějakou nit přetrhne, nějakou naváže. Dole bydlí pokojná rodina, dvě dcery gymnazistky, chladná paní a málomluvný pán, ve čtyřech pokojích stojí přísný nábytek, jenom služka se častěji zasměje, slečny pouze když se zapomenou, pán a paní už se nedovedou zapomenout. Shora přihrne se píseň, celým čtyřúhelníkem stropu, řekl bys, strop je v růžích; paní pohlédne ke stropu, jak na nezalátanou trhlinu v punčoše a slečně Pavle utíká kniha z ruky.
"Nedej se stále rušit, Pavlo!" řekne paní.
"- - potvrzuje právě správnost našich vývodů - -," doříkává Pavla trochu nedůtklivě, ale už je na cestě jinam, jde si k písni pro něco; dostane cosi, s čím si neví rady, a sáhne raději po tom, čeho je jí právě potřebí a uchýlí se s tím pod zavřená víčka; jistojistě mu pošlu kytici, umiňuje si, a myslí na jednoho operního pěvce. Jen aby smazala za sebou stopy, říká potom: "A co že ona, Koterka, teď celé dny ječí...?"
Paní utvoří z úst unavený trojúhelníček, ukáže dva krajní zlaté zuby. "I prosím tě, je holičova dcera, kde by nabrala jemnosti?"
"Paní in-že-ný-ro-vá - -," protáhne a zapitvoří Pavla. "A... a pan inženýr si chodí sám pro pivo. Nese si po schodech džbánek, jak kuchařka. A kdyby byl trochu v rozpacích, když tě potká...! Ne. Zdraví, víš, tak samozřejmě všechno, až se za něho sama začervenám. A k tomu má takový obličej z filmu, víš, takový americký."
Paní pohlédne na Pavlu, jako by něco přestřihla nůžkami a Pavla opět sáhne po knize. "Ne, že by byl ošklivý - -," načne ještě, slabě jenom, opět se musí uchýlit s něčím pod přivřená víčka, pak pohlédne ke stropu a vzdychne.
Vstoupí služka, nese vyklepaný koberec. Pohlédne na paní, řízne se o ni, pohlédne na slečnu, polechtá se o ni, užuž by se smála, a kdyby to slečna dovedla, smála by se s ní nejraději v duetu; pak, prostírajíc koberec, slyší píseň shora, a hned je v ní všemi zuby, jak v jablku.
Ona ví, z čeho tahle píseň nahoře tryská, vidí se v ní, jak venku doma v zrajícím žitném poli se skřivany v podnebesku, je jí dobře z té paní nahoře, která zpívá a kterou včera potkala na schodech, ana vystupovala jaksi těžce a náhle se musila zastaviti, stála tu před ní a smála se, záříc štěstím. "Už se mi to, milá holka, zase dobře neběhá do schodů, uličnice jsem, už zase neběhám sama. Ale tentokrát to bude žába..." - "Bude, jistě bude, milostpaní drahá," říká jen to, ale cítí nesmírněji a hlouběji, má pocit nakynulé letní úrody, sadů těžkých plody, crčícího hojného mléka, a neví jen, jak to všechno uložit do této mladé, snědé paní, nečítajíc ani celou řadu věcí, ony různé důlky, vlnky, chmýří, zákoutí, toaletní nápovědi a vůně, které mají asi muži rádi a které jim vysoušejí pokorně hlas; pak snědá paní už dávno nestojí před ní, její oči i ruce musily se obírati zatím již množstvím všedních věcí, ale ona každé z nich musila říci něco krásného o mladé paní, která čeká holčičku, a "která je, věřte mi, taková milá v smějících se sukních".
Prostírá teď koberec, někdy je to práce nijaká, někdy jdou při tom ruce jak v neděli na procházku; koberec zvenčí přinesený zavoní také někdy jak louka; zatáhneš za cíp, celý koberec ujíždí, celý pokoj ujíždí, je to jak malá tahanice s milým; kromě toho strop nad tebou je v růžích, píseň to udělala, a udrž potom jazyk za zuby.
"Navyvádí se teď ta milostpaní nahoře. Nu, je jí přáno... Těší se tolik, že bude mít teď holčičku..." Chladná paní vysype stranou popel očí. "Ták...?" Pak trochu posměšně: "Jste jako noviny, milá Tóny." V slečnině knize zvarhaněné listy vypustí slyšitelně duši. Její obličej je neprozřetelně udeřený hudební nástroj, oči, ústa sahají po hříchu. Strop je chvějícím se filmem, komusi rozprysknou se ústa na zubech v krutém úsměvu, muž s americkým výrazem vstupuje do manželské ložnice. Ale pro chladnou paní a pro všechny krátkozraké řekne potom slečna co nejšedivěji: "Velmi zajímavé...!" A rozloučí se s milým filmem, dělajíc do něho díru: "Děkuji předem, bude to řvát dnem a nocí..." Načež je na chladné paní, aby smísila vhodně výtku i shovívavost, na služce, aby se smála pouze jako v pokoji.
Ale zpěv mladé paní vniká i do jiných bytů. Nahoře bydlí sám a sám muž, je již přes třicet, nemá ženy, nemá dětí, ale někdy postaví na stůl květiny, rozestaví židle a hledí kolkolem hovornýma, smějícíma se očima, jako by nebyl sám. Občas mívá ovšem přeletné návštěvy, je trochu nedůtklivý při tom, nemá rád, zvíří-li mu mnoho prachu sukněmi v jeho pokoji; není hrubý, ale stručný, a jde rovně za svým cílem; když odejdou, vytáhne žaluzie, otevře okna, vypustí cigaretový dým, voňavku, splašky smíchů a vzdechů a položí si hlavu na kousek modrého nebe neb na oblak, neboť bydlí vysoko, a zavře oči; jeho hlava leží jak zralá hruška, kolem které bzučí včely a vosy. Má na stěnách tři, čtyři obrazy, které miluje; na jednom z nich samotaří větrný mlýn z jeho rodného kraje, a k němu chodívá truchlit, když se mu někdy zbortí den; má také knihy a toulá se některými z nich jako lesem, naslouchavý k zelenému, mnohomluvnému tichu, do některých skáče jak do jedoucího rychlíku, k jiným ulehá jak k lučnímu potoku se slunečnýma, pastýřskýma očima, některými vchází jak hřbitovními vrátky a před jinými stane v pohnutém střehu, jak před záhadným oknem, náhle do noci rozsvíceným...
I k němu vnikne panina píseň. Učiní několik pohybů rukama, jako by modeloval ticho pokoje v postavu, která naslouchá. Pak je překvapen; zdá se mu, že cosi v jeho pokoji křehoučkým, sklenným hláskem zpívá s sebou; snad dívčí terakota na psacím stole; pokyne vděčně oním směrem, ale učiní to zcela nenápadně, nechce nijak zrazovati zázraku, jehož se stal svědkem. Naslouchá a lituje, že nemá květin na stole. Jde po špičkách k lenošce a usedá. Když usedl, má trapný pocit, že ohnul a zkřivil cosi, co v něm chtělo růsti rovně. A když vstane, cítí, že to bylo ono: rovně, stromově stoupá jím píseň. Milá, přemilá, říká s moudrou, vážnou něhou. Až tě potkám, poděkuji ti očima. Pohlédnu na tvé tělo, jak na šípkový keř s ptačím hnízdem. Jsi horký letní večer, kterým se vrací nadmuté stádo z pastvy, jde z tebe zdravé teplo, jak z plodného, čistého chléva. Neseš svou kvetoucí ránu uprostřed, ach, dotknu se tvé sukně jen konečky svých pohledů, i tak budu zmaten. Jaké štěstí, že tě tu máme v domě!
A paní Koterová zpívá, její smích vyráží v kuželích na všechny strany, dva pokoje jsou málo a oba jsou již plny po okraj, tančí a výskotem přelévá se mezi oběma, a na co nestačí ona, přidá čtyřletý Julek, tátův kluk, někdy v špatně chápané souhře, někdy na svou vlastní pěst, a poněvadž někdy asi projeví při tom všelijaké talenty, vzbudí mámino nadšení a musí býti odměněn, což také odehraje se s vyvrcholenou hlučností v jejím náručí, ne bez důvodných obav, že chlapec bude zadušen. A to ještě nevstoupila na scénu osoba třetí, muž s americkým výrazem; než vstoupí, slyšíš umíněný elektrický zvonek, provázený bubnováním na dveře, trylek panin, indiánský pokřik Julkův, pád židle, vítr, ženoucí se oběma pokoji a předsíní. Opona letí nahoru, dveře dvakráte třáskavě kýchnou, všechny předměty v obou pokojích řeknou ulekaně pozdrav pánbůh - třetí osoba je na scéně. Mluví basem, jak ze skříně, má smysl pro grotesknost, mluví s prkennou lhostejností i deklamuje, a když vyslechne oboustranně danou expozici, nekazí souhry. Nediv se, je-li táta učenlivým vepřem z cirkusu nebo porazí-li jej Julek umně v řeckořímském zápase, prolomiv most a ztrpčiv mu ještě porážku výtkou, že zápasil surově, nediv se, že v propuknuvší dívčí válce je Julek vyznamenáván tak málo, že má sto důvodů býti na tátu žárlivým a vyjádří žal svého opomíjení způsobem hodně lapidárním, a už nejméně se podiv, letí-li úryvek opery z talíře polední polévky, kašpárkova deklamace z předspánkových nedbalek a zazní-li z koupelny ryk námořní bitvy neb hihot rusalčin; to si ale dovedeš představit, že z koberců v oněch pokojích je brzy krabatina, střečkující stádo židlí běží všemi směry a nějaké sklo je vždycky ohroženo. Myslíš na výstřední počasí s prudkými lijáky a prudkými slunečny. Na bujnou trávu. Na červený, plápolající křik léta. A je ti, že ty sám žiješ v jiném, studenějším pásmu. Ostatně, snad máš nějaké námitky in puncto vkusu. Snad právem. Snad.
Dům stojí na pražském předměstí, je nový, nikdo v něm dosud neumřel, ale dětský první křik slyšeli tu už několikráte; snad tyto odstíny dovedou ocenit i věci tak mrtvé na pohled, jako schodiště, okna a zdi, okna na tebe pohlédnou přívětivěji, po schodech stoupáš jak za příjemným dobrodružstvím, na zdi jen náhodou nesvítí slunce, a vzduch na schodišti je jak pomoučený kuchtík, s cukrem ve vlasu. Tak tě vítá dům ovšem nyní. Když sem přišla mladá paní Koterová, páchl ještě čerstvým zdivem, fermeží; mladá paní musila projíti na schodišti kolem mladého zedníka, jehož štětka stříkala vápnem; zasmál se jejímu strachu, s jakým uhýbala před stříkající štětkou; pak na ni pohlédl lépe, přestal se smáti a nyní bylo opět na ní, aby se zasmála; hleděl za ní, až zašla, a oddychl příkře, jako by se mu v prsou trhal papír.
Tento vstupní smích mladé paní byl vlastně okamžitým nedopatřením. Chtěla vejíti do tohoto domu, jako dokonalá dáma; teď teprve mělo býti nadobro zúčtováno s jejím, přece jen trochu ukoptěným, dětstvím. Bude mluviti chladným a jakýmsi drahocenným hlasem; ponese svou rovnou a krásnou hlavu mimo lidi a věci, které se jí netýkají, rozdávajíc nezaujaté pohledy, které oddálí a příjemně zneklidní; bude děkovati na pozdravy malým úklonem hlavy; její sukně bude řízena pánovitými údery kolen, dráždivá zároveň i nepřístupná, a vše pod jejím šatem bude moudrou, nestydlivě nesenou zralostí; bude míti celou onu přejemnou výzbroj úsměvů, pohledů, postojů ženy znalé, již nelze uvésti ve zmatek, jak tu neb onu služku a šičku. Tak chtěla vejíti do tohoto domu a epizoda s mladým zedníkem byla jen okamžitým vypadnutím z nastudované role.
Když pak vešla do nového bytu, ještě prázdného, a nalezla tu svého muže, vysvlečeného z kabátu, an hvízdaje hlučně, pobíhal pokoji a vyměřoval, jak rozestaviti nábytek, řekla již opět oním svým novým hlasem: "Ale, Pepku...!" Její velký hoch měl milou těžkopádnost, jeho ruce a nohy byly jako jankovití volci a výbuchy jeho smíchu působily, jako když mísu upustí, ale oči měl dobré, smysl pro odstíny. Dlouho se dívati nemusil a již viděl do hry. "Aha!" hvízdl tiše. Přešel pokojem po špičkách. "Ustavujeme se od nynějška jako fajnová rodina, bon." Málem že nevypadla opět z role a zachraňovala aspoň, co se zachránit dalo; nabídla svému velkému hochu hubičku, ale učinila to s gestem, jako na divadle. "Vzorek: stará Zieglerka," řekl a přijal hubičku s očima unyle zavřenýma jak hostii. Kterýžto šíp, in memoriam subrety, nebyl namířen a vystřelen jen tak zbůhdarma.