Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - z části Na život paní Laury (1979, Československý spisovatel)
• přeložil Jaroslav Pokorný
• reprezentativní výbor z nejvýznamnějšího díla vrcholného představitele italské literární renesance
• Zpěvník Francesca Petrarcy vznikal od roku 1330 až do roku 1374, ve kterém Petrarca zemřel
• obsahuje zejména sonety, které jsou ponejvíce věnovány Petrarcově celoživotní lásce - Lauře de Noves, přičemž v jejich první části opěvuje básník Lauřin život, druhá je však již komponována pod dojmem její smrti; samotný vztah k Lauře prochází v autorově pojetí osudovou spirálou: od prudkého vzplanutí po palčivou, ale neopětovanou touhu, jež je ale bolestně utnuta Lauřiným skonem
• toto vydání je pak doplněno i verši z Petrarcovy sbírky Triumfy, ve které se autor pokoušel vytvořit jakýsi protipól k Dantově Božské komedii a snažil se zachytit cestu lidské duše z pozemského světa k Bohu

Na život paní Laury

Vzduch plný par a dotěravá mlha

Vzduch plný par a dotěravá mlha,
již nakupily kolem dravé větry,
se náhle promění a přijde déšť:
A už jsou téměř křišťálové řeky
a místo svěžích mechů po údolí
je vidět jen jinovatku a led.

Mně houstne v srdci, chladnějším než led,
z tíživých myšlenek taková mlha,
jaká se zvedá tady nad údolí,
uzavřené před milostnými větry
a obklopené nehybností řeky,
když padá z oblohy mírnější déšť.

Za chvilku přejde každý velký déšť
a v teple roztají sněhy a led
a vidíš, jak se pyšně vzedmou řeky.
Nezahalí nebe tak hustá mlha,
aby, když prudce zaútočí větry,
neprchla ze strání a přes údolí.

Leč co je pro mne kvítí po údolí!
Já pláču, ať je jasno nebo déšť,
ať ledové jdou nebo vlahé větry.
V srdci mé paní den ať není led
a v její tváři jako vždy ta mlha:
Kéž spatřím s ní jezera, moře, řeky!

Zatímco budou k moři klesat řeky
a zvěř milovat stíny po údolí,
ať před krásnýma očima je mlha,
z které se rodí v mých ten stálý déšť,
a v krásné hrudi ať ztvrdne ten led,
jenž budí v mé tak strastiplné větry!

Musím vám ale odpouštět všem, větry,
pro lásku, jež mě zde mezi dvě řeky
sevřela v zeleň luk a z rosy led,
až kreslil jsem pak všude po údolí
stín, v němž jsem stál a nedbal na žár, déšť
a blesk, zvuk hromu, jímž se trhá mlha.

Neprchla nikdy mlha, když šly větry,
jako ten den. A řeky nehnal déšť,
led teplem slunce netál po údolí.

Že kratičké je žití

Že kratičké je žití
a duch před plánem básně v rozechvění,
na ducha, na život bych málo dal;
doufám však v pochopení
tam, kam tak toužím, tam, kde musí míti
kořen žal, o němž mlčky křičím dál.
Amor si, vzácné oči, hnízdo stlal
ve vás. Vás slavit chce můj sloh - mdlý, vím,
a loudavý, leč velká slast ho žene.
Kdo k vám má obrácené
myšlenky, ušlechtilost získá tím;
teď milostnými křídly
zvedám se nad vším nízkým myšlením,
vzpínám je a jdu říci, co mi sídlí
v srdci - a už v něm dávno v skrytu bydlí.

Já postřeh dobře: Skrovná
slova mé chvály nepostačí vám;
nejsem však v ničem schopen odpírat
touze, již v sobě mám
z dob, kdy jsem zhléd, s čím duch se nevyrovná.
To nevyjádřím já či druhý snad.
Počátku sladkých bolestí, mých vad,
jiní by moje city nechápali.
Když v žhnoucích paprscích se měním v sníh,
v tu chvíli nerad bych,
aby se dotklo vás, že jsem tak malý.
Ta bázeň kdyby z čiv
žár nevyhnala, když mě příliš pálí,
rád zhynu. Když jsem u vás, kdykoliv,
spíš bych chtěl zemřít než být bez vás živ.

Nerozmělním se v prach -
pro mocný oheň předmět příliš křehký?
Není mou zásluhou, že žiji dál.
Strach způsobí to lehký,
když v žilách zmrazil krev, k srdci ji stáh
a stmelil mi je, abych zase vzplál.
Údolí, stráně, les, luh, řeky vzal
jsem si za svědky svého živoření.
Kolikrát volat Smrt mě slyšely!
Bolestné úděly:
Být zde je zkáza, útěk pomoc není.
Leč kdyby větší strach
mě nebrzdil, po konci bez prodlení
bych odhodlaně sáh v zlých útrapách:
a vinna je ta, která nedbá, ach!

Strázně, proč svádíte
z cesty můj krok, že co říct nechci, říkám?
Pusťte mě, kam mě žene moje přání!
Na vás už nenaříkám,
oči, jež víc než lidské záříte,
ba ani na Amora, jenž mě sklání
v poutech. Vy vidíte, jak bez ustání
tisíce barev v tváři zažíhá mi.
Můžete pomyslet, co uvnitř dělá:
Dny, noci má mě zcela
v moci, již nasbíral z vás - získal vámi.
Blažené, šťastné tak...
Jen škoda, že se nevidíte samy!
Leč jak se na mne soustředí váš zrak,
čím jste, vy na mně poznáváte pak.

Kdyby vám známé byly
ty vaše neuvěřitelné krásy,
božské, jak zná je jenom, kdo je vidí,
co radosti by asi
cítil váš duch! Dlí vzdálen od té síly
- jen přírodní - jež otvírá vás, řídí?
A šťastná duše po vás vzdychá, slídí,
nebeské oči... Pro vás dík vzdá cit
životu: Ten mi jiné štěstí nedá.
Proč mi tak zřídka, běda,
dáváte, čeho nejsem nikdy syt?
Proč nic nevede vás
častěji shlédnout, jak jsem Láskou zbit?
A proč mi odnímáte zas a zas
dobro, jež někdy duši znát dá čas?

Říkám, že leckdy vaší
milostí v duši, v jejích kořenech
neobvyklou a novou sladkost cítím.
Zbaví mě břemen všech
ostatních trudných myšlenek, jež snáším.
Tisíc jich mám, jen jedinou se vznítím.
Nic jiného líp nepovede žitím...
Kdyby ta šťastná sudba potrvala,
čí stav by se moh mému vyrovnat!
Ta čest by v jiných snad
závist a ve mně pýchu vyvolala.
Leč takový je svět:
Největším smíchem chví chuť pláče stálá.
Odvraťte se už, oči, zhaste vznět,
ať mohu sám o sobě přemýšlet!

Myšlenka láskyplná,
již nosím v srdci, se mi odhalila
ve vás a zaplašila všecky jiné
radosti. Slova, díla
taková vzbouzíte, že doufám zplna
v svou nesmrtelnost, i když tělo zhyne.
Svitnete - přejde strach a skleslost mine.
Zhasnete - znovu vracejí se ke mně.
Leč paměť zamilovaná pak jim
uzavře vchod, a tím
myšlenky nepřehnou, zůstanou ve mně.
Když někdy schopnost mám
krásný plod zrodit, ve vás klíčí sémě.
Jsem téměř zprahlá půda sebou sám.
Vy pěstíte - zásluha patří vám.

Kancóno, netišíš, leč vzněcuješ
řeč o nich, jež mi duši odnímají.
Buď jistá však: Další zpěv se v ní tají.