Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Nazítří k nám správce zavítal asi v deset hodin znovu a po vzájemných pozdravech přátelsky pravil, že nás přišel navštívit, požádal o židli a posadil se; a my, bylo nás asi deset (ostatní byli příliš sprostní nebo odešli někam ven), jsme k němu přisedli. Á když jsme se všichni usadili, správce začal takto: "My, kdo žijeme na ostrově Bensalem (tak jej totiž ve svém jazyce nazývají), jsme v takovém postavení, že vlivem své odloučenosti a působením zákonů zavazujících naše cestovatele přísným mlčením, a také vlivem řídkého přijímání cizinců, známe sice dobře valnou část obydleného světa, sami mu však zůstáváme neznámí. A tak protože ten, kdo ví méně, je první na řadě se ptát, budete důvodně a pro lepší využití času klást otázky vy mně a ne já vám." Odvětili jsme, že mu za toto dovolení pokorně děkujeme a že jsme již z toho, čeho jsme okusili, měli možnost pochopit, že není na světě nic, co by víc stálo za poznání než poměry v této šťastné zemi. "Nejprve však," (řekli jsme), "poněvadž jsme se sešli z různých koutů světa a doufáme pevně, že se jednoho dne znovu shledáme v království nebeském (jakože jsme všichni křesťané), rádi bychom se dověděli (také s ohledem na odlehlost vaší země a na to, že je oddělena nesmírnými a neznámými oceány od krajů, kudy chodila noha našeho Spasitele), kdo se stal apoštolem vašeho národa a kterak jej obrátil na víru." Z jeho tváře bylo znát, že ho naše otázka velmi uspokojila, a pravil: "Získali jste si mé srdce, když jste mi právě tuto otázku položili jako první; dokazuje to, že nejdříve hledáte království nebeské; a já ten váš zájem rád a v stručnosti uspokojím.

Bylo to asi dvacet let po nanebevstoupení našeho Spasitele; tenkrát se stalo, že lidé z Renfusy (města ležícího na východním pobřeží ostrova) spatřili za noci (za noci tmavé, leč klidné) jakoby několik mil v moři velký pilíř světla; nebyl však špičatý, měl spíše tvar sloupu nebo válce a vzpínal se od hladiny vysoko k nebi; na jeho vrcholu svítil velký kříž, jasnější a zářivější než sám pilíř. Na tu prazvláštní podívanou lidé z města spěšně vybíhali na písčitý břeh a tam stanuli v úžase; po chvíli ale někteří naskočili do loděk, aby se dostali blíž k tomu zázračnému zjevu. Když však lodice dopluly asi na šedesát yardů od pilíře, jako by ztuhly; žádná nemohla dál; do kruhu se pohybovat mohly, nemohly se však přiblížit k pilíři; a tak tu všechny ty loďky stály jako v divadle, pohlížejíce na světlo jako na nebeské znamení.

I stalo se, že v jedné loďce byl také jeden moudrý člověk ze společnosti Šalamounova domu; ten dům či ta kolej (moji milí bratří) je opravdovým okem našeho království. Moudrý ten muž chvíli pozorně a soustředěně pozoroval a zvažoval zjevení onoho pilíře a kříže, pak před ním padl na tvář, nato vstal do kolen a kleče vztáhl ruce k nebesům a modlil se těmito slovy:

'Pane Bože, který jsi na nebi jako i na zemi, seslal jsi milost na muže našeho řádu a dal jim poznávat dílo svého stvoření i jeho tajemství; a také rozlišovat (pokud to lidem přísluší) mezi zázraky božími, výtvory přírody, výtvory umění a klamy a přeludy všeho druhu. Proto já zde přede všemi doznávám a dosvědčuji, že to, nač nyní patří náš zrak, je Prst tvůj a skutečný Zázrak; a protože jsme se z našich knih poučili, že nečiníš zázraků, leda s božským a vznešeným úmyslem (neboť zákony přírody jsou i tvými zákony a ty sám je překračuješ toliko z důvodů nejvážnějších), pokorně se před tebou skláníme a prosíme, aby toto tvé velké znamení bylo dobré a abys nám k němu milostivě podal výklad a návod; čehož částečný příslib je skrytě obsažen již v tom, že jsi je na nás seslal.'

Když dokončil modlitbu, shledal, že je jeho loďka volná a může se pohybovat, kdežto ostatní zůstaly ztuhlé; maje to za bezpečné dovolení, že smí vyplout vpřed, jal se zvolna a nehlučně veslovat směrem k pilíři. Než se však k němu mohl přiblížit, zářící pilíř a kříž zmizely, jako by se rozplynuly v klenbě bezpočetných hvězd; po chvíli zmizely i hvězdy, a nebylo vidět nic; jen jakási malá archa či truhla z cedrového dřeva plula po vodách, zůstávajíc přesto suchá a nesmočená. A na její přední straně, k němu otočené, vyrůstala zelená palmová větévka; a když moudrý muž s úctou uložil truhlu do loďky, ta se sama otevřela a objevily se v ní Kniha a List, obojí napsané na jemných pergamenech zabalených do kousků plátna. Kniha obsahovala všechny kanonické knihy Starého i Nového zákona, které používáte vy (neboť víme velmi dobře, jaké knihy uznávají vaše církve); a také Apokalypsu a několik dalších knih Nového zákona, jež v té době nebyly ještě ani napsány, a přece už v té Knize byly zaneseny. A co se Listu týče, pravilo se v něm:

'Já, Bartoloměj, služebník Nejvyššího a apoštol Ježíše Krista, povolán byl jsem andělem, jenž se mi ukázal ve slavném zjevení, abych truhlici tuto svěřil mořským vlnám. Proto zde dosvědčuji a oznamuji lidu, k jehož břehům Bůh dá této arše doplout, že téhož dne dojde od Boha Otce a Pána Ježíše spasení, míru a dobré vůle.'

S oběma písemnostmi, s Knihou i Listem, se mimo to stal ještě další velký zázrak, podobný daru cizích jazyků apoštolům. V té době totiž žili v zemi kromě domácího obyvatelstva také Židé, Peršané a Indové, a ti všichni mohli číst Knihu i List jako by byly napsány v jejich mateřštině. A tak byla naše země zachráněna přeď pohanstvím (jako ostatní Starý svět přeď potopou) pomocí archy a skrze apoštolské a zázračné poselství sv. Bartoloměje." V této chvíli se správce odmlčel a vešel posel, který ho od nás odvolal. To bylo vše, o čem se při našem sezení hovořilo.

Příštího dne k nám zavítal týž správce hned po obědě, omlouval se nám a vysvětloval, že včera ho od nás nečekaně odvolali, dnes ale že to napraví a zůstane u nás, je-li nám milá jeho společnost a povídání. Odpověděli jsme, že je nám tak milá a tak příjemná, že co jsme s ním rozmlouvali, zapomněli jsme nejen na přestálé, ale i na nadcházející strasti, a že hodina s ním se rovná celým létům našich dosavadních zážitků. Lehce se nám uklonil, a když jsme se znovu posadili, řekl: "Je tedy na vás, abyste se ptali."

Po chvíli jeden z nás pravil, že existuje jedna věc, již bychom se velice rádi dověděli, ale bojíme se na ni ptát, abychom nevypadali příliš všetečně. Povzbuzeni však jeho mimořádnou laskavostí (k nám, které snad ani nemusí považovat za cizince, neboť jsme jeho věrnými a oddanými služebníky), přece jen mu svou otázku nakonec předkládáme, pokorně ho prosíce, aby, shledá-li ji nevhodnou, laskavě nám to prominul a prostě ji odmítl. Řekli jsme: "Dobře jsme si zapamatovali, co jste nám už pověděl, že totiž blažený ostrov, na němž se nyní nacházíme, je málokomu znám, ač sám zná většinu národů na světě; to jsme si konečně ověřili tím, že máte znalost evropských jazyků a že víte spoustu věcí o našich záležitostech a zařízeních; a přece my Evropané (přes všechny zámořské plavby a objevy posledních let) jsme nikdy neměli ani to nejmenší a nejnepatrnější tušení o vašem ostrovu. To se nám zdá neuvěřitelné a podivné; neboť všechny národy o sobě získávají povědomí buď tím, že cestují do cizích krajů, anebo že k nim přijíždějí cizinci; a třebaže ten, kdo se vypravil do cizích zemí, pozná na vlastní oči víc, než kdo sedí doma a vše se dovídá pouze od cestovatelů, přece oba ty způsoby jsou dostačující, aby se z nich ustavila jakás takás vzájemná znalost. Co se však tohoto ostrova týče, dosud jsme se nedoslechli o žádné zdejší lodi, kterou by byl někdo zahlédl přirazit kamkoli k břehům Evropy; ba ani k břehům Východní a Západní Indie; a ani o žádné lodi z kterékoli části světa, jež by se byla odtud vrátila. Leč tohle není ten největší div. Protože to může (jak nám Vaše Milost vysvětlila) být způsobeno ukrytím ostrova v sevření nekonečného moře. Jak ale potom přijde, že zdejší lidé znají jazyky, knihy a záležitosti těch, kdo jsou od nich tak nesmírně vzdáleni? To je věc, o níž opravdu nevíme, co si myslet; neboť dosud jsme byli zvyklí přičítat jenom božským mocnostem a bytostem vlastnost a schopnost být skrytý a neviditelný druhým, a přitom je beze všeho pozorovat a mít je jako na dlani.

Správce se těmto slovům milostivě usmál a pravil, že jsme udělali dobře, když jsme se za tuhle otázku předem omluvili; budí prý totiž dojem, jako bychom tuto zemi považovali za zemi kouzelníků, kteří z ní vysílají své vzdušné duchy do všech končin světa, aby jim přinášeli zprávy a informace o ostatních krajích.

Odpověděli jsem jako jeden muž, pokorně, ale s neskrývaným vědomím, že správce myslel svá slova pouze žertem: Samozřejmě nás napadlo, že je na tomto ostrově cosi nadpřirozeného; spíše však v andělském než v magickém smyslu slova. Abychom však Vaší Milosti vážně vysvětlili, proč jsme s touto otázkou okolkovali a váhali: ne kvůli nějaké podobné představě, nýbrž proto, že jsme si vzpomněli, jak jste se při posledním rozmlouvání zmínil o zákonech zavazujících vás k mlčení před cizinci."

K tomu odpověděl: "Vzpomněli jste si správně; a proto v tom, co vám teď povím, vynechám některé jednotlivosti, jež mi zákon káže zamlčet; i tak se však dovíte dost, aby vás to mohlo uspokojit. Je třeba, abyste si uvědomili (byť se vám to zdálo sebeneuvěřitelnější), že před nějakými třemi tisíci a možná i více léty bylo světové mořeplavectví (zejména v dálkových plavbách) mnohem rozšířenější než dnes. Neříkejte si v duchu, že zřejmě nevím, jak se u vás za posledních sto dvacet let mořeplavectví rozmohlo; vím to velice dobře, a přece pravím, že bylo mnohem rozšířenější tenkrát než dnes. Možná působil příklad archy, v které se zachránily zbytky lidí před potopou, což v člověku vznítilo důvěru, a odvážně se pustil na moře; možná v tom bylo něco jiného, kdoví; ale bylo to tak. Féničané a zvláště Tyřané měli velké loďstvo. Stejně tak Kartágo a jeho kolonie ležící dál směrem na západ. Na východě mělo velké loďstvo Egypt a Palestina. Rovněž Čína a také Velká Atlantida (kterou vy nazýváte Amerikou) oplývala tenkrát mocným loďstvem, ač nyní nemá než džunky a kánoe. Náš ostrov (jak to dokládají spolehlivé záznamy z těch dob) měl tehdy patnáct set silných a mohutných lodí. O tom všem se u vás dochovaly jenom sporé nebo žádné zprávy; my však o tom máme vědomosti velmi rozsáhlé.

Za oněch časů znaly a navštěvovaly naši zemi lodě a koráby všech svrchu vzpomenutých národů. A jak to tak bývá, na jejich palubách k nám také často zavítali lidé z jiných krajů, kteří vůbec nebyli námořníky; například Peršané, Chaldejci a Arabové; a vůbec sem zajížděli takřka ze všech mocných a slavných národů; některé kmeny a rody žijí ostatně mezi námi podnes. A pokud jde o naše loďstvo, to se pouštělo rozmanitými cestami, proplouvalo úžinami, které vy nazýváte Herkulovými sloupy, plulo Atlantikem a Středozemním mořem; a mířilo až k Paguinu (totožnému s dnešním městem Cambalu), ke Quineze a po Orientálním moři až k hranicím východního Tatarska.

***