Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Mohli jsme se teď znovu cítit jako svobodní lidé, kteří se přesvědčili, že jim žádná zhouba nehrozí; a tak se náš život naplnil radostí, vycházeli jsme ven a ve vykázaném prostoru si prohlíželi vše, co bylo ve městě a přilehlém okolí k vidění; a seznamovali jsme se s mnohými, nikterak nevýznamnými měšťany; a setkávali jsme se u nich s takovou lidskostí a dobrotou a s takovou ochotou a touhou cizince jakoby přivinout na hruď, že jsme div nezapomínali na vše, co nám doma bylo drahé; a bez přestání jsme se střetávali s mnoha věcmi hodnými pozoru a zaznamenání; neboť existuje-li na světě nějaké zrcadlo a vzor, který by měl stát lidem stále na očích, pak je jím tato země.

Jednoho dne pozvali dva z nás k obřadu, jemuž tu říkají Rodinná slavnost. Je to náramně ryzí, bohulibý a úctyhodný obyčej, v němž se zračí všechna dobrota, pro tento národ tak typická. Jak slavnost probíhá? Z prostředků státní pokladny ji vystrojují každému, kdo dal život třiceti potomkům, kteří jsou na živu a starší tří let. Dva dny před zahájením slavnosti si otec rodiny, kterého nazývají Tirsan, vybere tři přátele, jež pozve k sobě; k ruce mu bývá i správce města nebo místa, kde se slavnost koná; a pak k němu povolají všechny členy rodiny obojího pohlaví. Po dva dny takto sedí Tirsan vprostřed svých nejbližších a probírá s nimi, co je pro rodinu dobré. Jsou-li nějaké spory či neshody mezi členy rodu, zde se narovnávají a odstraňují. Jestli si někdo z rodiny zoufá nebo má bídu, zde se dá příkaz k pomoci a opatření příslušných prostředků k živobytí. Pakliže někdo holduje neřesti nebo se jinak spustil, zde je za to kárán a souzen. Též se tu udělují rady ohledně uzavíraných sňatků, probírá se, co by kdo měl dělat, a dávají se tu i různé jiné příkazy a rady. Správce je přítomen proto, aby svou veřejnou pravomocí vymohl plnění Tirsanových příkazů a výroků, kdyby se jim snad někdo nechtěl podvolit; toho je však zřídkakdy třeba; k takové úctě a poslušnosti je váže přirozený řád. Tirsan pak dále vždy vybere jednoho ze svých synů, aby s ním napříště žil v domě, toho pak nazývají Synem vinné révy. Proč, to vysvitne za chvíli.

V slavnostní den se po skončení bohoslužeb odebere otec neboli Tirsan do velké místnosti, kde se koná slavnost; v horní části místnosti je pódium. U zdi, uprostřed pódia, stojí pro něho připravené křeslo; před ním je látkou pokrytý stůl Nad křeslem je baldachýn, kulatý nebo oválný, udělaný z břečťanu, neboť je po celou zimu zelený; břečťan je o něco světlejší než bývá u nás a má listy jako naše osika stříbrná jenže se více lesknou. A břečťanový baldachým je pestře protkán stříbrnými a různobarevnými ozdobami a pentlemi; a vždy ho připravuje některá z dcer; nahoře bývá potažen závojem z hedvábu a stříbra. Ale baldachýn je převážně z břečťanu; když jej sundají, přátelé rodiny si pak hledí z něho vzít na památku nějaký lístek nebo větvičku.

Tirsan vstupuje do místnosti v průvodu celého potomstva či rodu, muži a chlapci před nim, za ním ženy a dívky; je-li na živu i matka, z jejíhož těla vzešel celý rod, postaví se po pravé ruce nahoře nad křeslem jakási uzavřená kruchta s odděleným vchodem a s vyříznutým skleněným, zlatomodře žíhaným okénkem; v ní matka sedí, ale nikdo ji nevidí.

Když Tirsan vstoupí do místnosti, usedne do křesla; a všichni z jeho rodu stanou u zdi, za ním a při krajích pódia; jsou seřazeni podle stáří, bez ohledu na pohlaví; a všichni zůstanou stát. Tirsan usedne; místnost je vždycky plná lidí, ale není tu žádný nepořádek a zmatek; chvíli poté se na dolním konci místnosti objeví Taratan (což je tolik jako herold) a má na obou stranách po boku dva malé chlapce; jeden nese jejich zářivě žlutý pergamenový svitek a druhý zlatý hrozen na dlouhé stopce či stonku. Herold i děti jsou zahaleni v atlasové pláště barvy mořské zeleně; heroldův plášť však probleskuje zlatem a splývá k zemi vlečkou.

Po třech poklonách či spíše úklonách přistoupí herold až k pódiu; a tu vezme do ruky nejprve svitek. Je to královská darovací listina zahrnující otce rodiny různými požitky, mnoha výsadami, zproštěním závazků a řadou poct; a vždy se začíná formulí Našemu milovanému příteli a věřiteli, což je titulatura užívaná jen při takovýchto příležitostech. Neboť dle jejich mínění král nikomu nic nedluží, než právě otcům, kteří rozmnožili počet jeho poddaných. Pečeť darovací listiny je opatřena portrétem krále, vytlačeným či vlisovaným do zlata; a ačkoliv se tyto darovací listiny vyhotovují úředně a jaksi kancelářsky, liší se jedna od druhé mírou prokazované přízně což se řídí početností a důstojností té které rodiny. Herold čte listinu nahlas; a co ji takto čte, otec čili Tirsan povstane, podpírán dvěma syny, jež si k tomu zvolil. Pak herold vystoupí na pódium a odevzdá do jeho rukou listinu. A tu všichni přítomní propuknou v jásot a volání, které v naší řeči znamená asi tolik jako: Štěstí všemu lidu Bensalemu!

Potom herold vezme od druhého chlapce hrozen vína, který je zlatý, a to jak stonek, tak i hrozen. Leč hrozen má kromě toho na sobě pěknou barevnou polituru; je-li v rodině více mužů, je hrozen rudý a má na špici malé sluníčko; je-li více žen, je zelenkavě žlutý a má na špici srpek přibývajícího měsíce. Herold podá Tirsanovi také tento zlatý hrozen, a ten jej bez prodlení podá synovi, jehož si vybral, aby s ním žil v domě; a týž syn jej pak vždy nosí před otcem jako znak jeho důstojenství, kdykoli otec vyjde z domu; podle toho jej nazývají Synem vinné révy.
Když obřad skončí, otec čili Tirsan odejde; po chvíli se však opět vrátí k obědu; tu, jako prve, sedí pod baldachýnem sám; a z jeho potomstva si k němu nesmí nikdo přisednout, byť by měl sebelepší postavení, byť by se těšil sebevětší vážnosti; leda že by byl z Šalamounova domu. Otce obsluhují výhradně muži a chlapci, kteří mu na stůl vše podávají vkleče; ženy a dívky přitom stojí kolem něho a opírají se o zeď.

V místnosti pod pódiem jsou po stranách prostřeny stoly pro pozvané hosty; pěkně po řadě je obsluhují a když se oběd schýlí ke konci (ani při největších slavnostech netrvá déle než půldruhé hodiny), všichni zapějí hymnus; ty zpěvy se od sebe liší invencí toho, kdo je skládá (mají přitom vynikající poezii), ale jejich tématem jsou (vždycky) chvalozpěvy na Adama, Noema a Abraháma; na první dva proto, že zalidnili svět, na posledního proto, že se stal otcem všech věřících; všechny tyto hymnické písně končí díkůvzdáním za zrození našeho Spasitele, skrze něhož je blahoslavený zrod každého člověka.

Po skončení oběda se Tirsan znovu vzdálí; a když takto odešel na místo, kde se zcela o samotě pomodlil, vrátí se do místnosti po třetí, aby zde udělil své požehnání; nejprve všem svým potomkům, kteří ho obstoupili jako na počátku. Volá jednoho po druhém, podle jmen či jak jinak se mu zlíbí, zřídka však přehodí pořadí podle stáří. Člověk, kterého před sebe povolá (stůl mezitím odstranili), u jeho křesla poklekne, otec mu položí ruce na hlavu a dá mu své požehnání, řka: Synu bensalemský (nebo dcero bensalemská), promlouvá k tobě tvůj otec, jenž ti dal řeč a život, a nyní ti praví: kéž ti žehná věčný Otec, Kníže pokoje a kéž je při tobě svatá Holubice: a nechť oni učiní dny tvé pouti dobrými a dlouhými. To poví každému; a když skončí, vyniká-li některý z jeho synů mimořádnými zásluhami a zvláštními ctnostmi (v úvahu přicházejí nejvýš dva), povolá je znovu před sebe a řekne, položiv jim ruce na ramena, přičemž oni stojí: Synové moji, dobré jest, že jste se narodili, vzdejte za to Bohu chválu a vytrvejte takto až do konce. A přitom odevzdá oběma klenot tvaru pšeničného klasu, který pak oni provždy nosí na čelní části turbanu nebo klobouku. A když je takto vše skončeno, věnují se po zbytek dne hudbě a tancům či jiným u nich obvyklým zábavám. Tak tedy probíhá celá ta slavnost.

***