Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Z předmluvy k původnímu vydání

Tuto smyšlenku vypsal můj pán proto, aby v ní podal vzor a popis koleje založené k vytváření velkých a podivuhodných děl sloužících k blahu lidí a nazvané Šalamounův dům či Kolej díla šesti dnů. Můj pán dospěl právě jen k vylíčení této části. Vzor je zajisté rozsáhlejší a vyšší, než aby bylo možné ve všem jej napodobit; nicméně většinu věcí má člověk v moci uskutečnit.

Jeho lordstvo zamýšlelo podat v tomto smyšleném dílku i zákonodárství nejlepšího státu či modelu občanského společenství; vidělo však, že by to byla dlouhá práce, a tak od toho upustilo a věnovalo se tomu, po čem toužilo a čemu dávalo přednost, totiž sepisování Historie přírodních věd.

W. Rawley

Vypluli jsme z Peru (kde jsme se zdržovali celý jeden rok) a zamířili jsme jižním směrem k Číně a Japonsku; potravin jsme s sebou měli na dvanáct měsíců; po více než pět měsíců nám přály dobré, byť mírné a slabé větry od východu. Nato se však vítr obrátil a mnoho dní vál jenom od západu, takže jsme pluli pouze zvolna anebo vůbec, a mnohokrát jsme pomýšleli na návrat. Pak se však znovu zdvihly prudké a mocné větry od jihu - s jednostupňovou východní odchylkou - a ty (ať jsme dělali co dělali) nás zaháněly na sever; v téže době nám došly potraviny, ačkoliv jsme s nimi hodně šetřili. Když jsme se takto ocitli uprostřed největších vodních spoust na světě, bez potravin, pochopili jsme, že jsme ztraceni a chystali se na smrt. Nicméně pozdvihli jsme ještě hlasy a srdce svá k Bohu na výsostech, jenž činí divy v hlubinách; a prosili jsme ho o smilování, aby tak jako na počátku odhalil tvář hlubin a dal z ní vystoupit suché zemi, i nyní odhalil před námi pevninu a nedal nám zahynout.

I stalo se, že navečer dne následujícího jsme spatřili v dohledu jakoby hustá mračna ležící na severu, a to nás naplnilo nadějí, že je tam snad země; věděli jsme přece, jak je tato část Jižního oceánu neprobádaná a že se v ní tudíž mohou nalézat ostrovy i pevniny, které dosud nikdo nespatřil. Celou noc jsme proto pluli tam, kde jsme tušili pevninu, a příštího dne jsme za rozbřesku jasně rozeznali zemi; jevila se nám jako plošina s hustým porostem; to proto se nám zdála tak tmavá. A po další hodině a půl plavby jsme zabočili do pěkného přístavu, který patřil ke krásnému městu; nebylo věru velké, ale náramně výstavné a z moře půvabné na pohled; než jsme ucítili půdu pod nohama, připadala nám každá minuta dlouhá; přirazili jsme až ke břehu a chystali se vylodit.

Vtom se k nám však začal sbíhat všelijaký lid; každý měl v ruce hůl a jako kdyby nám chtěl ukázat, že nemáme vystupovat na břeh; nikdo však přitom nekřičel ani nejevil žádnou divokost, jenom jako by nás všichni chtěli svými posuňky varovat.

To nás nemálo zneklidnilo, i radili jsme se, co počít. Leč právě v tom čase k nám vyslali malý člun, v němž bylo osm lidí; jeden z nich držel v ruce velkou bambusovou hůl, na obou koncích modře zdobenou, a ten vystoupil na naši palubu, aniž jevil sebemenší známky strachu. Když viděl, že jeden z nás před něj poněkud ze skupiny vystoupil, vytáhl malý svitek pergamenu (byl o něco žlutší než náš a měl stejný lesk jako stránky v našich zápisových foliantech, byť byl současně měkký a ohebný) a podal jej našemu předákovi. Na svitku - ve staré hebrejštině, ve staré řečtině, v dobré školské latině a španělštině - stála tato slova: "Nevstupuj nikdo z vás na pevninu; a hleďte odplout od těchto břehů do šestnácti dní, pokud vám nebude pobyt prodloužen. Mezitím, trpíte-li nedostatkem čerstvé vody či potravin, anebo potřebují-li vaši nemocní ošetření či vaše loď opravy, sepište své potřeby a dostane se vám, čeho si žádá milosrdenství." Svitek byl opatřen pečetí s křídly cheruba, nikoliv rozpjatými, nýbrž visícími dolů, a křížem.

Když nám toto doručil, úředník se vrátil a nechal u nás pouze svého sluhu, aby čekal na odpověď. Nato jsme se mezi sebou dlouze radili, neboť jsme byli plni rozpaků. Že nás nenechali vystoupit na pevninu a kvapně nás před tím varovali, nás náramně kormoutilo; na druhé straně však poznání, že jsou tito lidé znalí jazyků a plni slitovnosti, nás nemálo utěšilo. Nade vše pak jsme se velmi radovali ze znamení kříže, který byl pro nás předzvěstí, že se přece jen můžeme nadít něčeho dobrého. Odpověděli jsme jim ve španělské řeči, že pokud jde o naši loď, je v pořádku; neboť jsme měli co činit spíše s bezvětřím a protivětry než s bouřemi; že pokud jde o nemocné, máme jich mnoho a jsou ve velmi zlém stavu; takže nepřijmou-li je na pevninu, jsou vážně ohroženi na životech. Ostatní potřeby jsme pak vypsali jednu po druhé a doplnili je dovětkem, že máme něco zásob zboží, jež, kdyby je shledali příhodným, by mohlo uhradit náklady na naše potřeby. Odměnou jsme sluhovi nabídli několik zlaťáků a úředníkovi jsme chtěli poslat rudý aksamit; sluha však nic z toho nevzal, ba ani na to nepohlédl; a takto nás opustil a odjel v jiné bárce, kterou proň poslali.

Asi tři hodiny poté, co jsme odeslali svou odpověď, dostavila se k nám osoba, jež zaujímala (jak se nám zdálo) vysoké postavení. Ten člověk měl na sobě roucho se širokými rukávci, jakýsi haras nádherně blankytné barvy, mnohem zářivější než naše; šat pod ním byl zelený; a stejnou barvu měla i pokrývka hlavy tvaru turbanu, dovedně upravená, jež ale nebyla tak velká, jako bývají turecké turbany; kadeře vlasů mu splývaly pod jejím okrajem ven. Na první pohled šlo o ctihodného muže. Přijel ve člunu částečně pozlaceném, a v tom člunu s ním byli ještě čtyři muži; za ním pak následoval jiný člun, ve kterém bylo asi dvacet lidí. Když se přiblížili na dostřel dali nám znamení, že máme někoho vyslat, aby se s ním setkal na moři. To jsme bez odkladu učinili a poslali isme za ním na přívěsné loďce našeho člověka, který měl po veliteli nejvyšší postavení, a s ním další čtyři naše lidi.

Sotva jsme dorazili na šest yardů k jejich člunu, volali na nás, abychom se zastavili a dál se nepřibližovali; což jsme udělali. Načež muž, jehož jsem právě popsal, vstal a silným hlasem se španělsky otázal: "Jste křesťané?" Odpověď zněla: "To jsme." A strach jsme měli o to menší, že jsme na přípisu od nich viděli kříž. Poté, co jsme mu takto opáčili, řečená osoba pozdvihla pravou ruku k nebesům a pak ji zvolna stáhla a přitiskla ke rtům (což je gesto, jímž vzdávají Bohu dík), načež pravila: "Jestliže při Spasitelových zásluhách odpřisáhnete (a to jeden každý z vás), že nejste piráti, ani že jste, ať právem či neprávem, neprolili v posledních čtyřiceti dnech krev, dostane se vám výsady vystoupit na břeh." Řekli jsme: "Všichni jsme hotovi přísahu složit." Nato jeden z těch, kteří byli s ním, nejspíš (zdálo se nám) notář, zapsal tento akt. Když skončil, jiný z průvodců vysoce postavené osoby, který s ním byl v tomtéž člunu, po krátké domluvě se svým pánem hlasitě řekl: "Můj pán by vás rád ujistil, že nevstoupil na palubu vaší lodi ani z pýchy ani z nadutosti, nýbrž proto, že jste ve své odpovědi uvedli, že máte mnoho nemocných; a ochránce zdraví našeho města ho vyzval, aby se k vám nepřibližoval." Poklonili jsme se velebné osobnosti a odpověděli, že jsme jeho pokornými služebníky; a zeje pro nás velkou ctí a projevem neobyčejné lidskosti již to, co pro nás učinil; že nicméně pevně věříme, že povaha nemoci našich lidí není nakažlivá.

***