Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - úvodní kapitola (2005, Euromedia Group)
• přeložil Lubomír Dorůžka
• psychologický román o vzestupu a pádu nadaného lékaře, jehož život je narušen působením mezi nejbohatšími příslušníky americké společnosti
• příběh o manželství psychicky labilní dívky s lékařem, které vzniklo jako součást léčebného procesu; stejnou silou, jakou vrací tento svazek do života mladou ženu, odčerpává duševní sílu a lásku muže; dochází k rozkladu manželství i citu, který oba hrdiny léta navzájem spojoval
• Fitzgerald osvědčil hlubokou znalost lidského nitra i znalost prostředí společenských kruhů, v nichž se sám celý život pohyboval
• román je rozdělen do pěti knih:
  • Kniha I: Anamnéza (1917-1919) - 9 kapitol
  • Kniha II: Jak to viděla Rosemary (1919-1925) - 13 kapitol
  • Kniha III: Ztráty (1925) - 15 kapitol
  • Kniha IV: Útěk (1925-1929) - 11 kapitol
  • Kniha V: Cesta domů (1929-1930) - 13 kapitol

Kniha I: Anamnéza
(1917-1919)

Kapitola 1

Když doktor Richard Diver přijel na jaře 1917 poprvé do Curychu, bylo mu šestadvacet; pro muže je to krásný věk, pravý vrchol mládeneckých let. A pro Dicka to byl krásný věk i za války: měl už příliš velkou cenu, investovali do něho příliš mnoho kapitálu, aby ho dali jen tak zastřelit. Po letech se mu zdálo, že ani v tom svém závětří z toho nevyšel s příliš zdravou kůží, ale nikdy si to sám pro sebe definitivně neujasnil - roku 1917 se všemu jen smál a na svou obranu prohlašoval, že jeho se válka vůbec netýká. Dostal od svých bezprostředních nadřízených instrukce, že má v Curychu dokončit studium a promovat, jak zamýšlel.
Švýcarsko byl ostrov omývaný na jedné straně vlnami hromobití kolem Goricie a na druhé straně vodopády podél Sommy a Aisny. Jenom se zdálo, že v kantonech je najednou víc intrikánských cizinců než nemocných, ale to je v nich člověk musel chtít vidět - muži, kteří šeptali v kavárničkách v Bernu nebo v Ženevě, mohli být zrovna tak dobře obchodníci s diamanty nebo cesťáci. Nikomu však neušly dlouhé vlaky osleplých, jednookých nebo umírajících, které křižovaly mezi zářivým Kostnickým a Neuchâtelským jezerem. V pivnicích a za výklady byly pestré plakáty znázorňující, jak Švýcaři roku 1914 hájí své hranice - mladíci i starci na nich shlíželi s povzbudivou sveřepostí dolů z hor na přízračné Francouze a Němce; mělo to ujistit švýcarská srdce, že i ona se podílejí na nakažlivé slávě těch dnů. Ale jak vraždění pokračovalo, plakáty se pozvolna scvrkávaly, a když se Spojené státy konečně zapletly do války, nepřekvapilo to žádnou zemi víc než právě jejich sesterskou republiku.
Tehdy už dr. Diver válku trochu prokoukl; roku 1914 mu udělili v Connecticutu Rhodesovo stipendium do Oxfordu. Vrátil se domů, dokončil poslední rok na univerzitě Johnse Hopkinse a absolvoval. Roku 1916 se mu podařilo dostat se do Vídně, neboť měl dojem, že nepospíší-li si, může mu velikého Freuda případně zabít nějaký nálet. Už tenkrát byla Vídeň na smrtelné posteli, ale Dickovi se podařilo sehnat dost uhlí a oleje, aby vydržel sedět v pokoji na Damenstiftgasse a psát pojednání, která sice později zničil, ale když je pak přepsal, stala se páteří knihy, již vydal v Curychu roku 1920.
Většina z nás prožije v životě nějaké oblíbené hrdinské období a tohle bylo hrdinské období Dicka Divera. Za prvé neměl ani potuchy, že je okouzlující a že přátelské city, které rozdává a vzbuzuje, jsou mezi normálními lidmi něčím neobyčejným. Když strávil poslední rok v New Havenu, někdo ho pokřtil přídomkem "šťastný" Dick - a to jméno mu zvonilo v hlavě.
"Šťastný Dicku, ty nemehlo jedno," šeptával si, když obcházel poslední plamínky ohně ve svém pokoji. "Tys na to káp... Nikdo si toho ani nevšiml, dokud jsi na to nepřišel ty."
Začátkem roku 1917 bylo stále těžší sehnat uhlí, a tak Dick spálil na stovku učebnic, které předtím nashromáždil; ale když je přikládal do ohně, spokojeně se usmíval s vědomím, že výtah z každé knihy žije v něm a že jej může reprodukovat třeba za pět let, pokud si zaslouží, aby byl reprodukován. A tak to chodilo, když bylo potřeba, v kteroukoli dobu denní i večerní; Dick si hodil přes ramena kus starého koberce a prožíval krásný klid vědce, který se nejvíc ze všeho blíží klidu nebeskému - ale který, jak si hned povíme, musel skončit.
Za to, že ten klid zatím panoval, děkoval Dick svému tělu, které se v newhavenské tělocvičně vytrénovalo na kruzích a teď plavalo v zimním Dunaji. Bydlel s Elkinsnem, druhým tajemníkem vyslanectví, a chodily je navštěvovat dvě hezké dívky - to bylo všechno, a nebylo toho mnoho, a nebylo mnoho ani toho vyslanectví. Styky s Edem Elkinsnem v něm vzbudily první nejasné pochybnosti o kvalitě vlastních myšlenkových procesů; neměl totiž pocit, že by se nějak zásadně lišily od myšlení Eda Elkinse - toho Elkinse, který dokázal vyjmenovat všechny fotbalové hvězdy New Havenu za posledních třicet let.
"- a Šťastný Dick nemůže přece být nějaký takovýhle chytrák; nesmí zůstat tak něčím nedotčen, něco ho musí třeba i trošku zničit. A jestli mu tím poslouží sám život, pak to nenahradí, když si jen užene nějakou nemoc, komplex méněcennosti nebo si dá zlomit srdce, ačkoli by bylo docela hezké vypěstovat si osobnost někde trošku nalomenou, která by pak pomalu byla lepší než osobnost původní."
Vysmíval se svým úvahám, říkal si, že jsou okázalé a americké - domníval se, že vytvářet fráze, které neznějí intelektuálsky, je americké. Věděl však, že za nedotknutelnost se platí neúplností.
"To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě," řekla víla Černchůlka v Thackerayho Růži a prstenu, "je trocha neštěstí."
Někdy ho přepadaly nálady, kdy se užíral úvahami: Mohl jsem za to, že v den voleb seděl Pete Livingston v zamčené šatně a nikdo ho nemohl najít? A že zvolili mne, ačkoli by se mi to jinak nikdy nemohlo podařit, když jsem znal tak málo lidí. On byl ten pravý a pod zámkem jsem měl místo něho sedět já. Možná že bych tam byl i seděl, kdybych si byl myslel, že mám ve volbách nějakou naději. Ale celou tu dobu ke mně chodil na pokoj Melcer. Možná že jsem přece jen věděl, že nějakou naději mám. Ale bylo by mi jen patřilo, kdybych byl spolkl pod sprchou špendlík a něco se mi z toho stalo.
Po přednáškách na univerzitě o tom vždycky diskutoval s jedním mladým rumunským intelektuálem a ten ho ujišťoval: "Nic nenasvědčuje tomu, že by Goethe měl nějaký 'konflikt' v moderním smyslu slova, anebo například takový člověk jako Jung. Ty nejsi romantický filozof - ty jsi vědec. Máš paměť, sílu a charakter - a zejména zdravý rozum. Tohle bude tvoje trápení - udělat si správný úsudek sám o sobě. Jednou jsem znal člověka, který dva roky pracoval na mozku pásovce víc než kdo jiný. Vždycky jsem se s ním hádal, že tím vlastně nijak nerozšiřuje okruh lidského vědění, že si námět zvolil příliš libovolně. A taky to podle toho dopadlo: když poslal svou práci jednomu lékařskému časopisu, odmítli ji - přejali zrovna článek někoho jiného na stejné téma. Ten chlap neměl zdravý rozum."
Do Curychu přijel Dick s menším počtem Achillových pat, než kolik by jich bylo potřebí u stonožky, ale bylo jich dost - patřila k nim iluze věčné síly a zdraví a iluze, že lidé jsou v zásadě dobří - byly to iluze celého národa; lži generací matek ze západního pomezí, které musely uspávat děti písničkami, v nichž se falešně tvrdilo, že za dveřmi srubů nejsou vlci. Po absolutoriu dostal rozkaz, aby se hlásil u jednotky neurologů, která se formuje v Bar-sur-Aube. Ve Francii dělal spíš administrativu než praxi, a to ho znechutilo. Zato měl dost času, aby dokončil krátkou učebnici a sebral materiál pro své příští plány. Na jaře 1919 ho propustili a vrátil se do Curychu.
Tohle všechno zní jako životopis a nepomáhá tomu ani vědomí, že na hrdinu Grantova typu, který se potlouká po svém obchodě smíšeným zbožím v Galeně, čeká za dveřmi spletitý osud. A tak vás raději rovnou ujišťuji - okamžik Dicka Divera právě nadešel.