Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Lubomír Dorůžka
• vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola I.
(druhá část)

"Gatsbyho?" zeptala se Daisy. "Jakého Gatsbyho?" Než jsem mohl odpovědět, že to je můj soused, ohlásili večeři. Tom Buchanan mi pánovitě vklínil strnulou ruku do podpaží a vyvedl mě z pokoje, jako by přesunoval figurku v dámě na jiné políčko.
Beze spěchu, štíhlé a nedbalé, s rukama lehce opřenýma v bok, obě mladé ženy nás předešly na růžově zbarvenou verandu, otevřenou směrem k západu slunce, kde na stole v ochablém větru blikaly čtyři svíčky.
"K čemu svíčky?" protestovala Daisy a zamračila se. Uhasila je prsty. "Za čtrnáct dní je nejdelší den v roce." Podívala se na nás celá rozzářená. "Taky vždycky čekáte na nejdelší den v roce a pak ho propasete? Já vždycky čekám na nejdelší den v roce a pak ho propasu."
"Měli bychom si něco vymyslet," zívla slečna Bakerová a sedla si ke stolu, jako kdyby lezla do postele.
"Dobře," řekla Daisy. "A co si vymyslíme?" Obrátila se bezradně ke mně: "Co si lidé vymýšlejí?"
Než jsem mohl odpovědět, upřela vyděšené oči na svůj malíček.
"Podívej!" postěžovala si. "Poranila jsem se." Všichni jsme se podívali - kloub byl modrý, skoro černý.
"To jsi udělal ty, Tome," řekla vyčítavě. "Vím, žes nechtěl, ale udělal jsi to. To mám z toho, že jsem si vzala hrubce, takového ukázkového nadělaného, neohrabaného hromotluka, takového -"
"Nerad slyším slovo ,hromotluk'," řekl Tom rozmrzele, "i když jen v legraci."
"Hromotluka," trvala na svém Daisy.
Někdy mluvily ona a slečna Bakerová najednou, aniž si překážely, se škádlivou nedůsledností, která nikdy nezněla úplně jako štěbetání a byla tak chladná jako jejich bílé šaty a neosobní oči, prosté vší touhy. Byly tu, braly Toma a mne na vědomí, a jen ze zdvořilosti se líbezně snažily být zábavné nebo dát se bavit. Věděly, že za chviličku večeře skončí a zanedlouho potom že skončí i večer, že se jen tak mimochodem zbaví zase jednoho večera. Byl to obrovský rozdíl proti Západu, kde se večerní události řítí jedna za druhou a lidé jsou neustále zklamáváni v naději, že večer už skončí, nebo naopak trýzněni nervózní hrůzou, aby neskončil.
"Vedle tebe si připadám jako člověk bez civilizace, Daisy," přiznal jsem se při druhé skleničce klaretu, který byl cítit zátkou, ale přesto mi dost imponoval. "Nemůžeš mluvit o úrodě nebo o něčem takovém?"
Nemyslil jsem tou poznámkou nic zvláštního, ale přijali ji nečekaným způsobem.
"Civilizace je na huntě," vybuchl prudce Tom. "V těchhle věcech se ze mě stal hrozný pesimista, četl jsi Vznik barevných impérií od toho Goddarda?"
"Ne, proč?" odpověděl jsem, poněkud překvapen jeho tónem.
"No, je to pěkná knížka a každý by si ji měl přečíst. Tvrdí se tam, že když si nedáme pozor, bílou rasu to úplně - úplně zaplaví. Je to všechno naprosto vědecké, všechno to dokázali."
"Z Toma se stává velký myslitel," řekla Daisy s výrazem bezmyšlenkovitého smutku, "čte hlubokomyslné knihy, v kterých jsou dlouhá slova. Co to bylo za slovo, co jsme -"
"Ty knihy jsou přísně vědecké," trval na svém Tom a podíval se na ni netrpělivě. "Ten chlapík to všechno probádal. Je na nás, na vládnoucí rase, abychom si dali pozor, nebo se ke kormidlu dostanou ostatní rasy."
"Musíme je srazit," zašeptala Daisy a divoce zamžourala do žhnoucího slunce.
"Měla bys bydlet v Kalifornii - " začala slečna Bakerová, ale Tom ji přerušil tím, že poposedl, až židle zapraskala.
"Ten chlápek tvrdí, že my jsme nordická rasa. Já a ty a vy a -" Nepatrně zaváhal a tak do svého výčtu zahrnul sotva znatelným kývnutím Daisy a ona na mne opět zamrkala. " - A my jsme vytvořili všechno, co dělá civilizaci - prostě vědu a umění a to všechno. Rozumíte?"
V jeho soustředěnosti bylo něco patetického, jako by mu samolibost, ještě výraznější než dřív, už nestačila. Když skoro hned nato zazvonil uvnitř telefon a komorník odešel z verandy, Daisy využila chvilkového přerušení a naklonila se ke mně.
"Povím ti rodinné tajemství," zašeptala nadšeně. "Týká se to nosu našeho komorníka. Chceš slyšet něco o nosu našeho komorníka?"
"Kvůli tomu jsem přece dnes večer přijel."
"Víš, on to nebyl vždycky komorník, býval čističem stříbra u nějakých lidí v New Yorku, kteří měli stříbrný servis pro dvě stě lidí. Musil ho čistit od rána do večera, až se mu to nakonec začalo vrážet do nosu -"
"Šlo to s ním z kopce," podotkla slečna Bakerová. "Ano, šlo to s ním z kopce, až se konečně musel toho zaměstnání vzdát."
Poslední sluneční paprsek spočinul na okamžik s romantickou něhou na jejím zářícím obličeji; její hlas mě nutil k předklonu, ani jsem nedýchal, jak jsem mu naslouchal - potom záře pobledla, každý záblesk světla ji opouštěl zdráhavě a s lítostí, jako když děti při setmění odcházejí z příjemné ulice.
Sluha se vrátil a zašeptal něco Tomovi do ucha, načež se Tom zachmuřil, odstrčil židli a beze slova odešel dovnitř. Daisy se opět naklonila dopředu, jako by v ní jeho nepřítomnost něco povzbudila, a hlas jí zářil a zpíval.
"Ráda tě vidím u svého stolu, Nicku. Připomínáš mi - růži, dokonalou růži. Že ji připomíná?" Otočila se ke slečně Bakerové, aby jí to potvrdila: "Dokonalou růži?" To nebyla pravda. Zdaleka nevypadám jako růže. Jenom si vymýšlela, ale vyzařovalo z ní vzrušující teplo, jako by se srdce, ukryté v některém z těch bezdechých, okouzlujících slov, pokoušelo vyjít člověku vstříc. Pak najednou hodila ubrousek na stůl, omluvila se a vešla do domu.
Slečna Bakerová a já jsme si vyměnili krátký, úmyslně bezvýznamný pohled. Už jsem se chystal, že něco řeknu, když vtom se pozorně posadila a řekla varovným hlasem "pst". Bylo slyšet tlumený, vášnivý šepot ze zadního pokoje a slečna Bakerová se beze studu nahnula ve snaze něco pochytit. Šepot se třepotal na hranici srozumitelnosti, ztišil se, pak vzrušeně zesílil a pak přestal docela.
"Ten pan Gatsby, co jste o něm mluvila, je můj soused - " řekl jsem.
"Buďte zticha. Chci slyšet, co se bude dít." "Děje se něco?" zeptal jsem se nevinně. "Chcete říct, že to nevíte?" řekla slečna Bakerová upřímně překvapena. "Myslila jsem, že to ví každý." "Já ne."
"No - v řekla váhavě. "Tom má v New Yorku nějakou ženskou."
"Nějakou ženskou?" opakoval jsem mdle. Slečna Bakerová přikývla.
"Mohla by mít alespoň tolik slušnosti, aby mu nevolala při večeři. Nemyslíte?"
Skoro dřív, než jsem pochopil, co tím myslí, zašustily šaty a zavrzaly kožené boty a Tom a Daisy se vrátili ke stolu.
"Nedalo se nic dělat!" zvolala Daisy s nepřirozenou veselostí.
Sedla si, pohlédla zpytavě na slečnu Bakerovou a potom na mne a pokračovala: "Byla jsem se na chvilku podívat ven a je to tam strašně romantické. Na trávníku je pták, myslím, že je to slavík a že sem připlul s Cunardem nebo Bílou hvězdou. Zpívá a zpívá -" Její hlas zazpíval: "Že je to romantické, Tome?"
"Velmi romantické," řekl Tom a pak nešťastně oslovil mě: "Jestli bude po večeři ještě světlo, ukážu ti stáje."
Telefon uvnitř děsivě zazvonil, a když Daisy zavrtěla na Toma rozhodně hlavou, námět stájí, vlastně všechny náměty, se rozplynuly v nic. Z roztříštěných zlomků posledních pěti minut u stolu si vzpomínám, že znovu zapálili svíčky, ačkoliv to nemělo žádný smysl, a já si byl vědom toho, že se chci každému podívat zpříma do obličeje a přitom se vyhnout jeho pohledu. Nemohl jsem tušit, na co myslí Daisy a Tom, ale pochybuji, že slečna Bakerová, která, jak se zdálo, vládla jakýmsi zatvrzelým skepticismem, dokázala úplně vypudit z hlavy onu pronikavou železnou naléhavost, s níž se vnucoval pátý host. Jistým povahám by se situace mohla zdát pikantní - já sám jsem měl nutkání zatelefonovat ihned pro policii.
Není třeba říkat, že o koních se už nikdo nezmínil. Tom a slečna Bakerová, odděleni jeden od druhého několika stopami soumraku, se odloudali zpátky do knihovny, jako by tam chtěli držet vigilie nad nějakou zcela hmatatelnou mrtvolou, a já, pokoušeje se tvářit společensky, jako kdyby mě to všechno zajímalo a jako bych byl poněkud nahluchlý, odešel jsem za Daisy řetězem navzájem souvisejících hal na přední verandu. Tam jsme se v hlubokém přítmí usadili vedle sebe na proutěné křeslo.
Daisy si sevřela obličej v dlaních, jako by se chtěla hmatem přesvědčit o jeho půvabných rysech, a zrak jí klouzal pořád dál do sametového soumraku. Viděl jsem, že se jí zmocňují bouřlivé city, a tak jsem se zeptal na její holčičku, což na ni podle mého názoru mělo mít uklidňující účinek.
"Neznáme se dost dobře, Nicku," řekla náhle. "I když jsme bratranec a sestřenice. Nepřišels na mou svatbu."
"To jsem ještě nebyl doma z války."
"To je pravda." Zaváhala. "Inu, měla jsem se moc bídně, Nicku, a jsem teď pořádně cynická."
Zřejmě k tomu měla důvod, čekal jsem, ale neřekla už nic, a po chvíli jsem se poněkud matně vrátil k otázce její dcery.
"Mám zato, že mluví a - jí a tak dále." "Ale ano." Podívala se na mne nepřítomně. "Poslyš, Nicku, povím ti, co jsem řekla, když se narodila. Chceš to slyšet?" "Hrozně rád."
"Z toho poznáš, jak jsem se začala dívat na - na ty věci. Nebylo jí ještě ani hodina a Tom byl bůhvíkde. Probudila jsem se z éteru, bylo mi úplně všechno jedno, a hned jsem se ptala sestry, jestli je to chlapec nebo děvče. Řekla mi, že je to děvče, a já se otočila a začala brečet, ,No dobře,' řekla jsem, jsem ráda, že je to děvče. A doufám, že z ní bude hloupá husa. To je nejlepší, co v tomhle světě může z děvčete být, hezoučká hloupá husa." Víš, já si myslím, že teď je vůbec všechno hrozné," pokračovala s přesvědčením. "Všichni si to myslí - ti nejmodernější lidé. A já to vím. Všude jsem byla, všechno jsem viděla a všechno jsem dělala." Blýskala vzdorovitě očima na všechny strany, skoro jako Tom, a smála se s okouzlujícím pohrdáním. "Vidím všemu do karet - bože, jak já vidím všemu do karet!"
V tom okamžiku, kdy se její hlas náhle odmlčel a přestal ovládat mou pozornost i mou víru, pocítil jsem, že to, co řekla, je od základu neupřímné. Udělalo se mi z toho nevolno, jako by celý večer byl jakousi léčkou, jak ze mne vymáčknout soucit. Počkal jsem a opravdu za chvíli na mne pohlédla a v její hezké tváři se objevil úšklebek podle všech pravidel, jako by byla dokázala, že je členem nějaké značné exkluzivní tajné společnosti, do níž patří i Tom.
V domě kvetl nachový pokoj světlem. Tom a slečna Bakerová seděli každý na jednom konci dlouhého gauče a ona mu nahlas předčítala ze Saturday Evening Post - její brumlavá slova bez koncovek spřádala konejšivou melodii. Světlo lampy, odrážející se jasně na jeho botách a tlumeně na jejích vlasech žlutých jako podzimní listy, se mihlo po papíru, když obrátila stránku a útlé svaly se jí zavlnily na pažích.
Jak jsme vešli dovnitř, umlčela nás na okamžik tím, že zvedla ruku.
"Pokračování," řekla a hodila časopis na stůl, "v příštím čísle."
Její tělo se vzepřelo neklidným pohybem kolenou a slečna Bakerová se zvedla.
"Deset hodin," poznamenala - zřejmě poznala správný čas podle stropu. "Je čas, aby tahleta hodná holčička šla do postele."
"Jordan bude zítra hrát v turnaji," vysvětlila mi Daisy, "naproti ve Welchestru."
"Ach - vy jste Jordan Bakerová."
Už jsem věděl, proč je mi její tvář povědomá - příjemný pohrdavý výraz té tváře na mne pohlížel z mnoha novinových obrázků ze sportovního života v Asheville, Hot Springs a Palm Beach. Také jsem o ní zaslechl nějakou historku, kritickou, nepříjemnou historku, ale už dávno jsem zapomněl, co to bylo.
"Dobrou noc," řekla měkce. "Vzbuď mě v osm, ano?"
"Jestli se ti bude chtít vstávat."
"Bude. Dobrou noc, pane Carrawayi. Ještě se uvidíme."
"Ovšemže se uvidíte," potvrdila Daisy. "Vlastně myslím, že tady dohodím svatbu. Přijď častěji, Nicku, a já vás jaksi - hm - dám dohromady. Třeba vás jako náhodou zamknu do šatníku a odstrčím vás s loďkou na moře a tak podobně -"
"Dobrou noc," zvolala slečna Bakerová ze schodů. "Neslyšela jsem ani slovo."
"Je to milá dívka," řekl Tom za chvíli. "Neměli by ji nechat, aby se takhle potloukala po světě."
"Kdo by neměl?" zeptala se Daisy chladně.
"Její příbuzní."
"Její příbuzní jsou jedna asi tak tisíciletá teta a pak, Nick na ni dohlédne, že, Nicku? Letos v létě ji tady budeme mít skoro každou neděli. Myslím, že domácí prostředí jí u nás udělá velmi dobře."
Daisy a Tom na sebe na okamžik mlčky pohlédli. "Ona je z New Yorku?" zeptal jsem se rychle.
"Z Louisvillu. Strávily jsme tam společně nevinná dívčí léta. Naše překrásná nevinná -"
"Promluvila jsi na verandě Nickovi trochu do duše?" chtěl náhle vědět Tom.
"Promluvila jsem ti do duše?" Podívala se na mne. "Nemohu si vzpomenout, ale myslím, že jsme mluvili o nordické rase. Ano, určitě. Nějak se nám to nenápadně připletlo do řeči, a než bys řekl švec -"
"Nevěř všemu, co slyšíš, Nicku," napomenul mě Tom.
Řekl jsem jen tak mimochodem, že jsem vůbec nic neslyšel, a za několik minut jsem se zvedl k odchodu. Vyprovodili mě ke dveřím a stáli vedle sebe ve veselém čtverci světla. Když jsem zapínal motor, Daisy zavolala rázně: "Počkej!
Zapomněla jsem se tě na něco zeptat, a je to důležité. Slyšeli jsme, že ses zasnoubil s nějakou dívkou na Západě."
"Je to tak," připojil se Tom laskavě. "Slyšeli jsme, že ses zasnoubil."
"To je pomluva. Jsem na to moc chudý."
"Ale my jsme to slyšeli," trvala na svém Daisy a mě překvapilo, jak se znovu rozvila jako květina. "Slyšeli jsme to od třech lidí, tak to musí být pravda."
Ovšemže jsem věděl, nač narážejí, ale nebyl jsem ani zdaleka zasnouben. Okolnost, že klepy z toho už udělaly ohlášky, byla jednou z příčin, proč jsem přišel na Východ. Člověk nemůže přestat chodit se starou známou kvůli klepům, a naproti tomu jsem neměl v úmyslu nechat se klepy zatáhnout do manželství.
Jejich zájem mě poněkud dojal a přestali mi připadat ve svém bohatství tak vzdáleni - přesto však jsem byl zmaten a trochu znechucen, když jsem odjížděl. Zdálo se mi, že pro Daisy by bylo jediné řešení: sebrat dítě do náručí a utéct z domu - ale na něco takového zřejmě vůbec nepomýšlela. Co se týče Toma, překvapilo mě daleko méně, že "má v New Yorku nějakou ženskou" než to, že ho sklíčila nějaká kniha. Cosi ho pudilo ohlodávat kůrku okoralých myšlenek, jako kdyby jeho houževnaté fyzické sobectví už nemohlo vyživit jeho pánovité srdce.
Na střechách domů podle cesty a před garážemi při silnici, kde nové červené benzínové pumpy seděly v tůních světla, bylo už hluboké léto, a když jsem přijel ke své usedlosti na Západním Vejci, zajel jsem autem pod přístřešek a usadil se na chvíli na dvoře na opuštěném válci na trávu. Vítr se utišil a zanechal po sobě hlučnou, zářivou noc s křídly bijícími ve stromech a s vytrvalým zvukem varhan, jak plné měchy země nadýmaly žáby životem. Silueta plížící se kočky se zavlnila v měsíčním světle, a když jsem pootočil hlavu, abych se na ni podíval, viděl jsem, že nejsem sám - padesát stop ode mne, ze stínu domu mého souseda, se vynořila postava, zůstala stát s rukama v kapsách a zadívala se na stříbrný pepř hvězd. Něco v jeho ledabylých pohybech a v tom, jak stál pevně rozkročen na trávníku, dávalo tušit, že je to sám pan Gatsby, který si vyšel, aby zjistil, jaký podíl z našeho místního nebe patří jemu.
Rozhodl jsem se, že na něj zavolám. Slečna Bakerová se o něm při večeři zmínila a to by k seznámení stačilo. Ale nezavolal jsem, protože náhle dal najevo, že je rád sám - roztáhl podivným způsobem paže tmavé vodě vstříc, a třeba jsem byl od něho daleko, byl bych mohl přísahat, že se třese. Mimoděk jsem pohlédl k moři - a nerozeznal jsem nic než jediné zelené světlo, nepatrné a velmi vzdálené, které mohlo označovat konec loděnice. Když jsem se znovu poohlédl po Gatsbym, byl již pryč a já byl v neklidné temnotě opět sám.