Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Lubomír Dorůžka
• vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola II.
(první část)

Asi v půli cesty mezi Západním Vejcem a New Yorkem připojí se silnice náhle k železniční trati a běží podél ní asi čtvrt míle, aby se vyhnula jedné zpustlé oblasti. Je to údolí popela - fantastická farma, kde popel roste jako pšenice a vytváří hřebeny, kopce a groteskní zahrady, kde popel nabývá podoby domů, komínů a stoupajícího kouře, a konečně se s nadpřirozeným úsilím mění v popelavě šedé muže, kteří se nejasně pohybují vzduchem plným prachu a sami se už rozpadají v prach. Čas od času se po neviditelné cestě připlazí skupina šedých aut, příšerně zaskřípe a zastaví se, a popelavě šedí muži se ihned vyrojí s olověnými lopatami a zvíří neproniknutelný oblak, který zacloní jejich tajemnou činnost před lidským zrakem.
Ale nad šedou zemí a chuchvalci pochmurného prachu, který se tam neustále vznáší, zpozorujete po nějaké chvilce oči doktora T. J. Eckleburga. Oči doktora T. J. Eckleburga jsou modré a obrovské - jejich sítnice měří na výšku jeden yard. Nedívají se z žádné tváře, ale z páru ohromných žlutých brýlí, které se opírají o neexistující nos. Zřejmě je tam postavil jakýsi nezřízený šprýmař, oční lékař, aby pomohl na nohy své praxi v okrsku Queens, a pak se sám propadl do věčné slepoty, nebo na ně zapomněl a odstěhoval se. Ale jeho oči, trochu vybledlé na slunci a v dešti po tolika dnech, kdy se jich nedotkla barva, dumají dále nad tímto velebným smetištěm.
Údolí popela ohraničuje na jedné straně malá špinavá říčka, a když vytáhnou zdvíhací most, aby uvolnili průjezd pro nákladní čluny, mohou cestující z čekajících vlaků pozorovat tuto chmurnou scénu až půl hodiny. Vlaky se tam zastaví vždycky alespoň na chvilku, a to vedlo k mému seznámení s milenkou Toma Buchanana.
Okolnost, že milenku má, zdůrazňovali všude, kde ho znali. Jeho přátele pobuřovalo, že s ní chodí do oblíbených kaváren, nechává ji sedět u stolu a pak se potlouká kolem a žvaní s kdejakým známým. Ačkoliv jsem byl zvědav, jak vypadá, nepociťoval jsem touhu se s ní seznámit - ale stalo se to. Jednou odpoledne jsem jel s Tomem vlakem do New Yorku, a když jsme se zastavili u hald popela, Tom vyskočil, uchopil mě za loket a doslova mě vyhodil z vozu.
"Vystupujeme," naléhal. "Chci ti ukázat své děvče."
Myslím, že u oběda pořádně nasával, a jeho odhodlání, abych mu dělal společnost, hraničilo s násilím. Předpokládal pohrdavě, že v neděli odpoledne nemám nic lepšího na práci.
Přelezl jsem za ním nízký nabílený železniční plot a kráčeli jsme asi sto yardů zpátky po silnici, sledováni vytrvalým pohledem doktora Eckleburga. Jediná budova v dohledu byl nevelký kvádr ze žlutých cihel, usazený na pokraji pustiny; přiléhal k ní jakýsi zárodek maloměstský
Hlavní třídy a nesousedilo s ní zhola nic. Jeden ze tří obchodů, které obsahovala, byl k pronajmutí, druhý byla restaurace s celonočním provozem, k níž vedla stezka z popelu, třetí byla autosprávkárna - Opravy, GEORGE B. WILSON. Prodej a koupě automobilů. - a do ní jsem vešel s Tomem.
Holý vnitřek nesvědčil o dobrých obchodech; jediný vůz, který bylo vidět, byl zaprášený vrak jakési fordky, jež se krčila v temném koutě. Napadlo mě, že tahle ubohá opravna musí být jen kamufláží a že se nad ní skrývají přepychové a romantické komnaty, když tu se ve dveřích kanceláře objevil sám majitel, otíraje si ruce kouskem makulatury. Byl to světlovlasý, mdlý muž, chudokrevný a s nádechem krásy. Jak nás uviděl, zaplápolal mu ve světle modrých očích vlhký záblesk naděje.
"Nazdar, Wilsone, člověče," řekl Tom a poplácal ho žoviálně po rameni. "Jak jdou obchody?"
"Nemůžu si stěžovat," odpověděl Wilson nepřesvědčivě. "Kdy mi prodáte ten vůz?"
"Příští týden; můj člověk už to má v práci."
"Pracuje nějak pomalu, že?"
"To tedy ne," řekl Tom chladně. "A jestli se na to díváte takhle, možná že to koneckonců prodám někde jinde."
"Tak to nemyslím," vysvětloval Wilson rychle. "Myslel jsem jen -"
Jeho hlas odezněl do ztracena a Tom se netrpělivě rozhlížel po garáži. Pak jsem uslyšel na schodech kroky a světlu, které pronikalo dveřmi kanceláře, zatarasila za okamžik cestu obtloustlá ženská postava. Mohlo jí být tak kolem pětatřiceti a byla mírně tělnatá, ale nesla se ve své tloušťce smyslně, jak to některé ženy dovedou. V její tváři nad ušmudlanými šaty z tmavomodrého krepdešínu nebylo ani stopy po nějakém záblesku krásy, ale vyzařovala z ní jakási nápadná živost, jako kdyby jí nervy v těle neustále doutnaly. Zvolna se usmála, minula manžela, jako by to byl duch, podala ruku Tomovi a pohlédla mu přímo do očí. Potom si navlhčila rty, a aniž se otočila, řekla manželovi tichým hrubým hlasem: "Tak přece dones nějakou židli, ne, ať si má člověk kam sednout."
"Ale jistě," Wilson spěšně souhlasil. Odešel k malé kanceláři a splynul ihned s cementovou barvou stěn. Bílý popelavý prach zahaloval jeho tmavý oblek a bledé vlasy, jako zahaloval všechno kolem dokola - kromě jeho ženy, která popošla blíže k Tomovi.
"Chci s tebou mluvit," řekl Tom rychle. "Pojeď příštím vlakem."
"Dobře."
"Sejdeme se u stánku s novinami na dolním nástupišti."
Přikývla a odstoupila od něho, právě když se ze dveří kanceláře vynořil Wilson se dvěma židlemi.
Počkali jsme na ni o kousek dál na cestě, kam z garáže nebylo vidět. Bylo to několik dní před čtvrtým červencem a šedivé, vyzáblé italské děcko kladlo podél železniční tratě do řady rakety.
"Příšerné místo, že," řekl Tom a vyměnil si nepřívětivý pohled s doktorem Eckleburgem.
"Hrozné."
"Pro ni je to dobře, když se odsud dostane." "Nemá její manžel námitky?"
"Wilson? Ten myslí, že jezdí za sestrou do New Yorku. Je tak pitomý, že si nevidí na špičku nosu."
Tak jsme jeli s Tomem Buchananem a jeho děvčetem společně do New Yorku - nebo ne tak docela společně, protože paní Wilsonová seděla diskrétně v jiném voze. Natolik Tom ustupoval citlivým obyvatelům Východního Vejce, kteří snad jedou stejným vlakem.
Převlékla se do šatů z hnědé vzorkované šatovky, které se jí kolem poněkud širokých boků pevně napínaly, když jí Tom pomáhal vystoupit na nástupišti v New Yorku. U stánku s novinami si koupila jedno číslo Povídá se po městě a nějaký filmový časopis a v krámě na nádraží pleťový krém a malou lahvičku voňavky. Nahoře na ulici, která důstojně zvučela, nechala odjet čtyři taxíky, než si vybrala nový, levandulové barvy, s šedým čalouněním, a v něm jsme vyklouzli z masívu nádraží do zářícího slunce. Ale vzápětí se prudce odvrátila od okénka a naklonila se dopředu a zaklepala na přední sklo.
"Chci nějakého takového pejska," řekla vážně. "Do bytu ho chci. Je to hezké mít takového pejska."
Vycouvali jsme k šedivému dědovi, jenž se nesmyslně podobal Johnu D. Rockefellerovi. V košíku, který se mu houpal na krku, se krčilo několik sotva vylíhlých štěňat neurčitého původu.
"Jaký je to druh?" zeptala se paní Wilsonová dychtivě, když přišel k okénku taxi.
"Všechny možné druhy. Jaký druh chcete, milostpaní?"
"Chtěla bych takového toho policejního psa; takový druh, myslím, nemáte?"
Muž se nejistě podíval do košíku, ponořil tam ruku a vytáhl za kůži jedno štěně, které sebou zmítalo.
"To není policejní pes," řekl Tom.
"Ne, policejní pes to zrovna není," řekl muž zklamaným hlasem. "Je to spíš airedale." Přejel mu rukou přes hnědou žínku hřbetu. "Podívejte se na ten kožich. To je, pane, kožich. O tohohle psa se nikdy nebudete muset bát, že se nachladí."
"Myslím, že je hezoučký," řekla paní Wilsonová nadšeně. "Kolik stojí?"
"Tenhle pes?" Podíval se na něho s obdivem. "Tenhle pes vás přijde na deset dolarů."
Airedale - nepochybně v tom byl i nějaký airedale, ačkoliv nohy měl překvapivě bílé - přešel z jedněch rukou do druhých, usadil se paní Wilsonové na klíně a ona se začala nadšeně mazlit s jeho nepromokavým kožichem.
"Je to chlapec nebo děvče?" zeptala se delikátně. "Tenhle pes? Tenhle pes je chlapec."
"Je to čuba," řekl Tom rozhodně. "Tady máte peníze. Běžte a kupte si za ně deset jiných psů."
Přejeli jsme Pátou avenue za letního nedělního odpoledne, tak teplou a měkkou, skoro pastorální, že bych nebyl býval překvapen, kdybych byl spatřil, jak za roh zahýbá velké stádo bílých ovcí.
"Zastavte," řekl jsem, "tady se s vámi musím rozloučit."
"Ne, nemusíš," přerušil mě rychle Tom. "Myrtle to bude mrzet, když nepůjdeš nahoru do bytu. Že, Myrtle?" "Jen pojďte," naléhala. "Zatelefonuju sestře Catherine. Lidé, kteří by se v tom měli vyznat, o ní říkají, že je velmi hezká."
"Já bych rád, ale -"
Jeli jsme dál a vzali jsme to zpátky přes Park k Západním "Stovkám". V Sto padesáté osmé ulici se taxík zastavil u jednoho kousku z dlouhého bílého dortu činžáků. Paní Wilsonová přelétla okolí pohledem královského veličenstva, které se vrací domů, sebrala psa a ostatní nákupy a vešla vznešeně dovnitř.
"Řeknu McKeeovým, aby přišli," oznámila, když jsme jeli nahoru výtahem. "A musím ovšem také zavolat sestře."
Byt byl v nejhořejším poschodí - malý obývací pokoj, malá jídelna, malá ložnice a koupelna. Obývací pokoj byl až ke dveřím zastavěn čalouněným nábytkem, který byl na něj až příliš velký, takže když se člověk chtěl pohnout, znamenalo to ustavičně zakopávat o výjevy dam, houpajících se ve versailleských zahradách. Jediný obraz byla přehnaně zvětšená fotografie, zřejmě slepice sedící na nejasné skále. Jenže při pohledu z dálky se slepice rozpustila v čepec a do pokoje shůry zazářila tvář obtloustlé staré dámy. Na stole leželo několik starých výtisků Povídá se po městě společně s výtiskem knihy Šimon zvaný Petr a s nějakými skandálními plátky z Broadwaye. Paní Wilsonová se nejdřív věnovala psovi. Chlapec, jenž obsluhoval výtah, došel neochotně pro krabici slámy a trochu mléka, k čemuž přidal z vlastní iniciativy plechovku velkých tvrdých sucharů pro psy - z nichž jeden se celé odpoledne apaticky rozkládal v misce s mlékem. Zatím přinesl Tom ze zamčeného sekretáře láhev whisky.
V životě jsem byl opilý jen dvakrát, podruhé to bylo onoho odpoledne; a tak vše, co se stalo, je zabaleno mlhavým nejasným oparem, ačkoliv ještě po osmé hodině zalévalo byt veselé slunce. Paní Wilsonová seděla Tomovi na klíně a zavolala několik lidí telefonem; pak došly cigarety a já je šel koupit do krámu na rohu. Než jsem se vrátil, oba zmizeli; posadil jsem se proto diskrétně v obývacím pokoji a přečetl kapitolu ze Simona zvaného Petr - buď to bylo příšerné čtení, nebo whisky věci znetvořovala, poněvadž mi to nedávalo žádný smysl.
Právě když se objevili Tom a Myrtle (po prvním přípitku jsme si s paní Wilsonovou říkali křestními jmény), začala se scházet společnost.
Sestra Catherine byla štíhlá světácká dívka, asi třicetiletá, s hustou kšticí zrzavých vlasů, které byly ostříhány nakrátko a držely fazónu, a s napudrovanou mléčně bílou pletí. Obočí měla vytrhané a zase nakreslené do poněkud zhýralejšího tvaru, ale úsilí přírody obnovit starý nákres dodávalo její tváři poněkud neurčitého vzezření. Když se pohnula, rozeznělo se cinkání nesčetných keramických náramků na jejích pažích. Přispěchala tak diktátorsky a rozhlížela se po nábytku s výrazem tak majetnickým, až jsem měl skoro dojem, že tam bydlí. Ale když jsem se jí na to zeptal, zasmála se přehnaně, hlasitě mou otázku opakovala a řekla mi, že bydlí s přítelkyní v hotelu.
Pan McKee byl bledý, zženštilý muž z bytu pod námi. Právě se oholil, poněvadž měl na lícní kosti bílou skvrnu pěny, a co nejuctivěji zdravil všechny přítomné. Informoval mě, že pracuje v "umělecké branži", a později jsem vyrozuměl, že je to fotograf a že on udělal tu ponurou zvětšeninu matky paní Wilsonové, která se vznášela na zdi jako ektoplasma. Jeho žena mluvila ječivým hlasem, byla malátná, pohledná a příšerná. Řekla mi s pýchou, že od té doby, co se vzali, její manžel ji stodvacetsedmkrát fotografoval.
Paní Wilsonová se předtím už převlékla a byla nyní oděna do důmyslných odpoledních šatů z krémového šifónu, který ustavičně šustil, jak se vznášela po pokoji. Pod vlivem těch šatů nastala u ní i změna osobnosti. Intenzívní životnost, jež byla tak zřejmá v garáži, se proměnila v okázalou povýšenost. Její smích, její gesta, její tvrzení stávaly se čím dál tím násilnější a strojenější, a jak se rozpínala, pokoj se kolem ní zmenšoval, až se zdálo, že se paní Wilsonová otáčí na hlučné skřípající ose zakouřeným vzduchem.
"Drahoušku," sdělila sestře pronikavým afektovaným výkřikem, "většina těchhle lidí člověka pořád podvádí. Myslí jen na peníze. Minulý týden jsem tady měla nějakou ženskou na pedikúru, a když mi dávala účet, řekla bys, že mi vyoperovala slepé střevo."
"Jak se ta ženská jmenovala?" zeptala se paní McKeeová.
"Paní Eberhardtová. Chodí do bytu dělat lidem pedikúru."
"Líbí se mi vaše šaty," poznamenala paní McKeeová, "myslím, že jsou rozkošné."
Paní Wilsonová odmítla poklonu tím, že zvedla opovržlivě obočí.
"Je to jen taková stará bláznivina," řekla. "Navlíknu to na sebe jen někdy, když je mi jedno, jak vypadám."
"Vypadají na vás ale nádherně, jestli víte, jak to myslím," pokračovala paní McKeeová. "Kdyby vás mohl Chester vzít v téhle póze, z toho by, myslím, mohl něco udělat."

***