Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Lubomír Dorůžka
• vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola II.
(druhá část)

Všichni jsme se mlčky podívali na paní Wilsonovou; ta si odhrnula pramen vlasů z očí a podívala se na nás se zářícím úsměvem. Pan McKee se na ni pozorně zahleděl, sklonil hlavu k rameni a potom udělal pomalu několik pohybů rukou sem tam před obličejem.
"Nasvítil bych to jinak," řekl po chvilce. "Rád bych zdůraznil ostře modelované rysy. A pokusil bych se tam dostat všechny ty vlasy vzadu."
"Já bych to osvětlení neměnila," zvolala paní McKeeová. "Já bych -"
Její manžel řekl "Pst!" a všichni jsme se opět podívali na jeho objekt, načež Tom Buchanan hlasitě zívl a vstal.
"Napijte se něčeho, McKeeovi," řekl. "Dojdi ještě pro trochu ledu a minerálky, Myrtle, než všichni usnou." "Řekla jsem o led tomu chlapci." Myrtle zvedla obočí v zoufalství nad nespolehlivostí nižších vrstev. "Tihle lidé! Člověk na ně pořád musí dávat pozor."
Podívala se na mne a bezdůvodně se zasmála. Potom se vrhla k psíkovi, nadšeně ho políbila a zmizela v kuchyni, jako by tam tucet kuchařů čekalo na její rozkazy.
"Udělal jsem pár hezkých věcí na Long Islandu," prohlásil pan McKee.
Tom se na něj bezvýrazně podíval.
"Dvě jsme si dole zarámovali."
"Dvě co?" ptal se Tom.
"Dvě studie. Jednu jsem nazval Montauk Point - rackové, a druhou Montauk Point - moře."
Sestra Catherine si sedla vedle mne na gauč. "Bydlíte také na Long Islandu?" otázala se. "Bydlím na Západním Vejci."
"Vážně? Byla jsem tam asi před měsícem na večírku. U nějakého Gastbyho. Znáte ho?" "Bydlím hned vedle."
"Říkají, že je to synovec nebo bratranec císaře Viléma. Odtud má ty fůry peněz." "Vážně?" Přikývla.
"Mám z něho strach. Nechtěla bych, aby na mě něco věděl."
Tuto omračující informaci o mém sousedu přerušila paní McKeeová, která náhle ukázala na Catherine: "Chestere, s ní bys, myslím, mohl něco udělat," vybuchla, ale pan McKee jen znuděně přikývl a obrátil pozornost na Toma.
"Rád bych udělal ještě něco na Long Islandu, kdybych tam měl přístup. Chtěl bych jen, aby mně dali příležitost."
"Zeptejte se Myrtle," řekl Tom a zčistajasna zařičel smíchy, když paní Wilsonová vstoupila s podnosem. "Ona vám napíše doporučující dopis, že, Myrtle?"
"Co napíšu?" zeptala se zděšeně.
"Napíšeš McKeeovi doporučující dopis pro svého manžela, aby s ním mohl udělat pár studií." Rty se mu na okamžik tiše pohybovaly, jak přemýšlel. "George B. Wilson u benzínové pumpy, nebo tak nějak."
Catherine se naklonila těsně ke mně a pošeptala mi do ucha: "Ani jeden, ani druhý nemůžou vystát člověka, kterého si vzali." "Vážně?"
"Prostě nemůžou." Podívala se na Myrtle a potom na Toma. "Já jim říkám: proč s nimi žít, když je nemůžete vystát. Kdybych byla na jejich místě, dala bych se rozvést a hned se zase oddat každý za toho druhého." "Copak ona také nemá ráda Wilsona?"
Odpověď na to byla neočekávaná. Přišla od Myrtle, která otázku zaslechla, a byla to odpověď prudká a nemravná.
"Vidíte," zvolala Catherine vítězoslavně. Pak zas ztišila hlas. "Vlastně jim překáží jenom jeho žena. Je to katolička a ty na rozvod nevěří."
Daisy nebyla katolička a rafinovanost téhle lži mnou trochu otřásla.
"Až se vezmou," pokračovala Catherine, "odjedou na Západ a tam chvíli zůstanou, než se to vybouří." "Vhodnější by bylo jet do Evropy."
"Ach, vy máte rád Evropu?" vykřikla překvapivě. "Právě jsem se vrátila z Monte Carla." "Opravdu?"
"Právě vloni. Jela jsem tam ještě s jedním děvčetem." "Byly jste tam dlouho?"
"Ne, jely jsme jen do Monte Carla a zpátky. Jely jsme přes Marseille. Měly jsme přes dvanáct set dolarů, když jsme vyjely, ale v soukromých podnicích nás o to všecko za dva dny obrali. Bylo to hrozné, než jsme se dostaly zpátky, to vám můžu říct. Panebože, já to město tak nenáviděla!"
Podvečerní obloha zazářila na okamžik do okna jako modrý med Středozemního moře - potom mě pronikavý hlas paní McKeeové zavolal zpátky do pokoje.
"Já jsem taky skoro udělala chybu," prohlásila rázně. "Málem jsem si vzala jednoho mrňavého židáčka, který za mnou léta běhal. Věděla jsem, že je pod mou úroveň. Všichni mi pořád říkali: 'Lucie, ten člověk je hluboko pod tebou!' Ale kdybych nebyla potkala Chestera, byl by mě jistě dostal."
"Ano, ale poslyš," řekla Myrtle Wilsonová a zakývala hlavou, "ty sis ho aspoň nevzala." "To vím, že ne."
"No, a já jsem si ho vzala," řekla Myrtle dvojsmyslně. "A to je ten rozdíl mezi tvým případem a mým."
"Proč sis ho vzala, Myrtle?" chtěla vědět Catherine. "Nikdo tě k tomu nenutil."
Myrtle uvažovala.
"Vzala jsem si ho, protože jsem si myslela, že je to džentlmen," řekla konečně. "Myslela jsem si, že má nějaké ponětí o dobrém vychování, ale on si ani nezaslouží, aby mi políbil prsty u nohou."
"Byla jsi do něho chvíli celá blázen," řekla Catherine.
"Blázen! Do něho!" zvolala Myrtle, jako by nevěřila. "Kdo to řekl, že jsem do něho byla blázen? Nikdy jsem do něho nebyla víc blázen než tamhle do toho člověka."
Zničehonic ukázala na mne a všichni na mne pohlédli, jako by mně to kladli za vinu. Pokusil jsem se tvářit, jako že od ní žádnou milostnou přízeň neočekávám.
"Blázen jsem byla, jen když jsem si ho vzala. Věděla jsem hned, že dělám chybu. Parádní šaty na svatbu si od někoho vypůjčil a ani slovo mi o tom neřekl, a ten člověk si pro ně jednou přišel, když on byl zrovna pryč. "'Ach, to jsou vaše šaty?' řekla jsem. 'To je poprvé, co o tom slyším.' Ale dala jsem mu je a potom jsem si lehla a brečela jsem celé odpoledne, že mi to mohlo srdce utrhnout."
"Skutečně by měla od něho odejít," pokračovala zase Catherine. "Bydlí nad tou garáží už jedenáct let. A Tom je první milenec, kterého kdy měla."
Láhev whisky - druhá - teď neustále kolovala mezi všemi přítomnými kromě Catherine, která "se cítila docela dobře i nasuchu". Tom zazvonil na domovníka a poslal ho pro jakési slavné obložené chlebíčky, které byly samy o sobě úplná večeře. Chtěl jsem vypadnout a jít pěšky měkkým soumrakem na východ k parku, ale vždycky když jsem se pokusil dostat ven, zapletl jsem se do nějaké divoké, pronikavé debaty, která mě vtáhla jakoby za provaz zpátky do křesla. Naše řada žlutých oken vysoko nad městem musela však v náhodném pozorovateli z ulic, které halilo šero, vzbudit asi myšlenku o lidských tajnostech a i já byl takovým pozorovatelem, vzhlížel jsem nahoru a přemítal. Byl jsem uvnitř i venku, současně okouzlován i odpuzován nevyčerpatelnou rozmanitostí života.
Myrtle si přitáhla židli těsně k mé a její teplý dech na mne najednou vychrlil historii jejího prvního setkání s Tomem.
"Bylo to na těch dvou malých sedadlech proti sobě, co vždycky zůstávají ve vlaku nejdéle prázdná. Jela jsem do New Yorku za sestrou a chtěla jsem u ní zůstat přes noc. On měl na sobě frak a lakýrky a já jsem z něho nemohla spustit oči, ale vždycky když se na mne podíval, musela jsem předstírat, že se dívám na reklamu nad jeho hlavou. Když jsme přijeli na nádraží, šel hned vedle mne a přitiskl se mi bílou náprsenkou k paži, a tak jsem mu řekla, že budu muset zavolat strážníka, ale on věděl, že lžu. Byla jsem tak vzrušená, že když jsem si s ním sedala do taxíku, skoro jsem ani nevěděla, že nenasedám do podzemní dráhy. Jenom jsem si v duchu znova a znova opakovala: ,Nemůžeš žít věčně, nemůžeš žít věčně."
Obrátila se na paní McKeeovou a pokoj se rozezněl jejím umělým zvonivým smíchem.
"Drahoušku," zvolala, "dám ti tyhle šaty, jakmile jich budu mít dost. Zítra si musím obstarat jiné. Udělám si seznam všech věcí, které si musím obstarat. Masáž a vodovou a obojek pro psa a jeden takový roztomilý malý popelníček, co se otvírají na pero, a věnec s červenou hedvábnou stuhou na maminčin hrob, aby vydržel celé léto. Musím si napsat seznam, abych nezapomněla na nic, co mám udělat."
Bylo devět hodin - skoro hned nato jsem se podíval na hodinky, a zjistil jsem, že je deset. Pan McKee spal na židli se zaťatými pěstmi na klíně jako fotografie muže činu. Vytáhl jsem kapesník a utřel jsem mu z tváře zbytek uschlé pěny, která mě celé odpoledne znepokojovala.
Pejsek seděl na stole, díval se slepýma očima kouřem a čas od času slabě zakňučel. Lidé odcházeli a přicházeli, chystali se, že někam půjdou, a pak se jeden druhému ztráceli, hledali jeden druhého a nalézali jeden druhého o několik stop dál. Asi k půlnoci stáli Tom Buchanan a paní Wilsonová proti sobě a debatovali vášnivými hlasy, jestli má paní Wilsonová právo pronést Daisyino jméno.
"Daisy! Daisy! Daisy!" křičela paní Wilsonová. "Budu to říkat, kdy mě to napadne! Daisy! Dai -"
Tom Buchanan jí krátkým šikovným pohybem rozbil otevřenou dlaní nos.
Pak se na podlaze v koupelně válely krvavé ručníky a ženské hlasy spílaly a vysoko nad tím zmatkem znělo dlouhé, přerývané kvílení bolesti. Pan McKee se probudil z dřímoty a omámen se vydal ke dveřím. Na půli cesty se otočil a vytřeštil oči na ten výjev - na svou ženu a na Catherine, jak nadávají a pronášejí slova útěchy a klopýtají s prostředky první pomoci sem a tam mezi spoustou nábytku, a na zoufalou postavu na gauči, která neustále krvácí a pokouší se rozprostřít výtisk Co se povídá po městě přes gobelínové výjevy z Versailles. Potom se pan McKee otočil a šel dál, až zmizel ve dveřích. Vzal jsem si klobouk z lustru a odebral jsem se za ním.
"Přijďte někdy na oběd," navrhl, když jsme sténali cestou dolů výtahem.
"Kam?"
"Kam chcete."
"Nedotýkejte se páky," vyjekl hoch ve výtahu. "Promiňte," řekl pan McKee důstojně, "nevěděl jsem, že se jí dotýkám."
"Dobrá," souhlasil jsem, "přijdu rád."
... Stál jsem vedle jeho postele a on seděl mezi pokrývkami, oblečen ve spodním prádle, s velkým albem v rukou.
"Kráska a zvíře... Samota... Kůň starého hokynáře... Brooklynský most..."
Potom jsem ležel v polospánku na studeném dolním nástupišti Pensylvánského nádraží, zíral jsem do ranní Tribune a čekal na vlak, které odjíždí ve čtyři hodiny ráno.