Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Lubomír Dorůžka
• vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola IV.
(druhá část)

"Co je to za podnik?" zeptal jsem se.
"Stará Metropole."
"Stará Metropole," dumal pan Wolfsheim ponuře. "Plná mrtvých tváří, které se nevrátí. Plná přátel, kteří se už nikdy neobjeví. Co budu živ, nezapomenu na tu noc, kdy tam zastřelili Rosyho Rosenthala. Bylo nás šest u stolu a Rosy celý večer jedl a pil. Když bylo skoro ráno, přišel k němu číšník s takovým divným výrazem a povídá, že s ním chce venku někdo mluvit. 'Dobře,' povídá Rosy a začíná se zvedat a já jsem ho stáhl zpátky na židli.
"Ať ti zmetkové přijdou sem, když s tebou chtějí mluvit, Rosy, ale opovaž se jít ven z téhle místnosti."
Byly tenkrát čtyři hodiny ráno, a kdybychom byli vytáhli rolety, byli bychom viděli denní světlo."
"Šel?" zeptal jsem se nevinně.
"Samozřejmě, že šel." Nos pana Wolfsheima na mne rozhorleně zablýskal. "Otočil se ve dveřích a povídá: 'Ať mi ten číšník neodnese kávu!' Pak vyšel ven na chodník a oni ho střelili třikrát do plného břicha a ujeli."
"Čtyři z nich pak dostali elektrické křeslo," vzpomněl jsem si.
"S Beckerem pět." Nosní dírky se ke mně se zájmem otočily. "Slyšel jsem, že sháníte nějaké kšeftíčky."
Souvislost těchhle dvou poznámek byla zarážející. Gatsby odpověděl za mne: "Ale ne," vykřikl, "to není ten člověk."
"Ne?" zdálo se, že pana Wolfsheima to zklamalo.
"To je jenom můj přítel. Řekl jsem vám, že o tamtom si promluvíme jindy."
"Promiňte," řekl pan Wolfsheim, "to jsem se spletl."
Přinesli šťavnatou haši a pan Wolfsheim zapomněl na sentimentální atmosféru staré Metropole a začal jíst, dravě a hrozně delikátně. Těkal přitom očima pomalu kolem dokola po místnosti - uzavřel ten oblouk tím, že se obrátil, aby si mohl prohlédnout lidi přímo za sebou. Myslím, že kdybych tam byl nebyl, byl by vrhl krátký pohled i pod stůl.
"No tak, kamaráde," řekl Gatsby a naklonil se ke mně, "obávám se, že jsem vás dnes ráno v autě trošku rozzlobil."
Zase se objevil ten úsměv, ale tentokrát jsem mu nepodlehl.
"Nemám rád tajnosti," odpověděl jsem, "a nechápu, proč s tím nepřijdete rovnou a neřeknete mi, co chcete. Proč to má všechno jít přes slečnu Bakerovou?"
"Ale ne, není to nic, s čím by se člověk musel schovávat," ujišťoval mě. "Víte, slečna Bakerová je velká sportovkyně a neudělala by nikdy nic, co by nebylo správné."
Najednou se podíval na hodinky, vyskočil a vyběhl z místnosti a zanechal mě u stolu s panem Wolfsheimem.
"Musí volat," řekl pan Wolfsheim, sleduje ho očima. "Fajn chlap, co? Hezký na pohled, a perfektní džentlmen."
"Zajisté."
"Studoval v Oxfordu."
Aha.
"Chodil na oxfordskou univerzitu v Anglii. Znáte oxfordskou univerzitu?" "Slyšel jsem o ní."
"Je to jedna z nejslavnějších univerzit na světě."
"Vy znáte Gatsbyho už dlouho?" zeptal jsem se. "Několik let," odpověděl s uspokojením. "Měl jsem to potěšení seznámit se s ním hned po válce. Ale nemluvil jsem s ním ani hodinu a hned jsem věděl, že mám před sebou dobře každý rád zavede domů a představí ho matce a sestře." Odmlčel se. "Vidím, že se mi díváte na knoflíčky u manžet."
Nedíval jsem se na ně, ale teď jsem se podíval. Byly z podivně povědomých kousků slonoviny.
"Lidské stoličky, prvotřídní kousky," informoval mě.
"Cože!" prohlédl jsem si je. "To je velmi zajímavý nápad."
"To jo." Povytáhl si rukávy pod kabátem. "Jo, Gatsby je s ženskými strašně opatrný. Na kamarádovu ženu by se ani nepodíval."
Když se předmět této instinktivní důvěry vrátil ke stolu a usadil se, pan Wolfsheim do sebe hodil kávu a zvedl se.
"Pochutnal jsem si na obědě," řekl, "a teď vám, mládenci, uteču, než mě tady začnete mít plné zuby."
"Žádné spěchy, Meyer," řekl Gatsby bez nadšení. Pan Wolfsheim zvedl ruku, jako by nám žehnal.
"Jste velmi laskaví, ale já patřím k jiné generaci," prohlásil slavnostně. "Jen si tu seďte a povídejte si o tom vašem sportu a o slečnách a -" Doplnil pomyslné slovo dalším mávnutím ruky. "Co se mě týče, je mi padesát let a nebudu se vám už vnucovat."
Když nám podával ruku a otáčel se, tragický nos se mu třásl. Nevěděl jsem, jestli jsem neřekl něco, co by ho urazilo.
"Někdy je hrozně sentimentální," vysvětloval Gatsby. "Dnes má jeden ze svých sentimentálních dnů. Je to taková newyorská figurka. Má na Broadwayi domovské právo."
"Co je vlastně zač, herec?"
"Ne."
"Zubař?"
"Meyer Wolfsheim? Ne, je to hazardní hráč."
Gatsby zaváhal a potom chladně dodal: "Je to ten člověk, který tenkrát v roce 1919 zfixloval výsledky v baseballové lize."
"Zfixloval výsledky v baseballové lize?" opakoval jsem.
Ta myšlenka mě ohromila. Ovšem že jsem si vzpomněl, že v roce 1919 byly výsledky v baseballové lize podplaceny, ale kdyby mi to někdy předtím vůbec přišlo na mysl, byl bych na to myslil jen jako na věc, která se prostě stala, jako na poslední článek nějakého nevyhnutelného řetězu. Nikdy mi nenapadlo, že by si jeden člověk mohl začít zahrávat s důvěrou padesáti miliónů lidí - s cílevědomostí lupiče, který páčí nedobytnou pokladnu.
"Jak k tomu přišel, že to udělal?" zeptal jsem se po chvíli.
"Viděl prostě příležitost."
"A proč není za mřížemi?"
"Nemohou na něho, kamaráde. Má za ušima."
Trval jsem na tom, že zaplatím účet. Když mi číšník přinesl nazpět, zahlédl jsem na druhém konci nabité místnosti Toma Buchanana.
"Pojďte na chvíli se mnou," řekl jsem, "musím se pozdravit s jedním známým."
Když nás Tom uviděl, vyskočil a vyběhl nám několik kroků naproti.
"Kde pořád vězíš?" dychtivě vyzvídal. "Daisy zuří, že jsi nezavolal."
"To je pan Gatsby, pan Buchanan."
Podali si ruce, krátce je stiskli a na Gatsbyho tváři se objevil neznámý napjatý a rozpačitý výraz.
"Jak se vlastně máš?" zeptal se mě Tom. "Jak to, že jsi jel na oběd tak daleko?"
"Obědval jsem s panem Gatsbym."
Otočil jsem se na pana Gatsbyho, ale ten už tam nebyl.

Jednou v říjnu v roce devatenáct set sedmnáct - (řekla Jordan Bakerová tenkrát odpoledne, sedíc vzpřímená na židli v čajovně pod širým nebem v hotelu Plaza, jako by měla v zádech pravítko) - jsem se procházela z místa na místo, kousek po chodníku, kousek po trávníku. Radši jsem chodila po trávníku, protože jsem měla boty z Anglie s gumovými knoflíky na podrážkách, které se zapichovaly do měkké půdy. Měla jsem na sobě také novou kostkovanou sukni, která trochu vlála ve větru, a vždycky, když zavlála, červenobílomodré prapory na žerdi před domy se napjaly a ztuhly a s nesouhlasem se ozvaly tak-tak-tak.
Ten největší prapor a největší trávník patřil k domu Daisy Fayové. Bylo jí právě osmnáct, o dva roky víc než mně, a byla daleko nejznámější ze všech mladých děvčat v Louisvillu. Oblékala se do bílého a měla malý bílý roadster a po celý boží den zvonil u nich telefon a vzrušení mladí důstojníci z Camp Tayloru se dožadovali privilegia, aby si ji na ten večer mohli vyhradit pro sebe. "Aspoň na hodinku!"
Když jsem tenkrát ráno přišla k jejímu domu, bílý roadster stál u chodníku a ona v něm seděla s poručíkem, kterého jsem ještě nikdy neviděla. Byli do sebe tak zabráni, že mě neviděla, až jsem byla pět stop od nich.
"Nazdar, Jordan," nečekaně zvolala. "Pojď sem, prosím tě."
Zalichotilo mi, že se mnou chce mluvit, protože jsem ji ze všech starších děvčat obdivovala nejvíc. Ptala se mě, jestli jdu do červeného kříže dělat obvazy. Šla jsem. Tak jestli prý bych tam vyřídila, že ona dnes nemůže přijít? Když Daisy mluvila, díval se na ni důstojník tak, jak si každá dívka přeje, aby se na ni muž někdy díval, a já se dodnes pamatuju na tu příhodu proto, poněvadž se mně to zdálo romantické. Jmenoval se Jay Gatsby a já jsem ho od té doby celé čtyři roky nespatřila - ani když jsem se s ním setkala na Long Islandu, neuvědomila jsem si, že je to tentýž člověk.
To se stalo v roce devatenáct set sedmnáct. Rok nato jsem měla sama několik kavalírů a začala jsem hrát v turnajích, takže jsem Daisy moc často nevídala. Stýkala se s trošku staršími lidmi - jestli se vůbec s někým stýkala.
Šířily se o ní divoké zvěsti, jak prý ji matka jednou v zimě v noci přistihla, jak si balí věci, protože chtěla odjet do New Yorku a rozloučit se s nějakým vojákem, který odjížděl za moře. Důrazněji v tom zabránili, ale nemluvila pak s rodinou po několik týdnů. Potom už nechodila s vojáky, jenom s několika plochonohými, krátkozrakými mladými muži z města, kteří se na vojnu vůbec nemohli dostat.
Příští podzim byla už zase veselá, veselá jako vždycky. Po příměří ji poprvé uvedli do společnosti a v únoru se prý zasnoubila s nějakým člověkem z New Orleansu. V červnu se vdala za Toma Buchanana z Chicaga s tak velkou nádherou, jakou v Louisvillu do té doby neviděli. Přijel se stovkou lidí ve čtyřech soukromých autokarech a najal si celé poschodí v hotelu Muhlbach a den před svatbou jí dal šňůru perel, které měly cenu tři sta padesát tisíc dolarů.
Já jsem byla za družičku. Přišla jsem k ní do pokoje půl hodiny před svatební hostinou a zastihla jsem ji nataženou na posteli, půvabnou v květovaných šatech jako červnová noc a opilou jako švestka. V jedné ruce měla láhev sauternského a v druhé dopis.
"Můžeš mi gratulovat," zamumlala. "V životě jsem ještě nepila, ale je to báječné."
"Co je ti, Daisy?"
Polekala jsem se, to vám řeknu; do té doby jsem nikdy neviděla děvče v takovém stavu.
"Tumáš, miláčku." šmátrala v koši na papír, který měla u sebe na posteli, a vytáhla šňůru perel. "Vem je dolů a vrať je, komu patří. Řekni všem, že si to Daisy rozmyslela. Řekni: Daisy si to rozmyslela!"
Dala se do pláče - plakala a plakala. Běžela jsem ven a chytila jsem služebnou její matky, zamkly jsme dveře a strčily jsme ji do studené vody. Nechtěla pustit ten dopis. Vzala si ho s sebou do vany a zmačkala ho do malé mokré kuličky, a teprve když viděla, že se rozpadá na kousky jako sníh, dovolila mi, abych ho nechala v misce na mýdlo.
Ale neřekla už ani slovo. Daly jsme jí čpavek a na čelo led, vecpaly jsme ji zase do šatů a za půl hodiny nato, když jsme vycházely z pokoje, měla zase perly kolem krku a bylo po všem. Druhý den v pět hodin si vzala Toma Buchanana a nehnula přitom ani brvou a vydala se na tříměsíční cestu po Tichém oceáně.
Viděla jsem je v Santa Barbaře, když se vrátili, a myslela jsem, že jsem ještě nikdy neviděla děvče tak zblázněné do svého muže. Když odešel na minutku z pokoje, rozhlížela se celá nesvá a s nanejvýš nepřítomným výrazem říkala: "Kam šel Tom?" tak dlouho, dokud ho nespatřila jít do dveří. Sedávala nekonečně dlouho na pláži s jeho hlavou v klíně, prsty mu hladila oči a dívala se na něj s bezedným nadšením. Bylo to dojemné, když je člověk viděl pohromadě - svádělo ho to, aby se tiše a okouzleně zasmál. To bylo v srpnu. Týden potom, co jsem odjela ze Santa Barbary, narazil Tom jednou v noci cestou do Ventury do nákladního auta a urazil si přední kolo. Dívka, která byla s ním, se také dostala do novin, protože si zlomila ruku, - byla to jedna pokojská z hotelu v Santa Barbaře.
V dubnu příštího roku se Daisy narodila holčička a odjeli na rok do Francie. Jednou na jaře jsem je viděla v Cannes a později v Deauville a potom se vrátili do Chicaga, aby se usadili. Jak víte, Daisy byla v Chicagu hodně známá. Stýkali se s rozmařilou společností, všichni byli mladí a divocí, ale ona z toho vyšla s naprosto dokonalou pověstí. Snad proto, že nepije. Je to veliká výhoda, když mezi lidmi, kteří pijí hodně, člověk nepije. Může držet jazyk za zuby, a co víc, může si své drobné výstřednosti načasovat na chvíli, kdy jsou všichni ostatní slepí, takže buď nevidí, nebo je jím to jedno. Možná že se Daisy vůbec nikdy nepouštěla do nějakých dobrodružství - ale v tom jejím hlase je něco...
No, asi před šesti týdny uslyšela Gatsbyho jméno po letech poprvé. To tehdy, když jsem se vás zeptala - pamatujete se? - jestli znáte Gatsbyho ze Západního Vejce. Když jste odešel domů, přišla do mého pokoje, vzbudila mě a řekla: "Jakého Gatsbyho?", a když jsem ho popsala - napůl jsem přitom spala -, řekla strašně podivným hlasem, že to musí být člověk, kterého znala. Teprve pak jsem si dala dohromady tohohle Gatsbyho s důstojníkem v jejím bílém voze.
Když Jordan Bakerová skončila své vyprávění, byli jsme už asi půl hodiny z hotelu Plaza a projížděli jsme v kočáře Ústředním parkem. Slunce už zapadlo za vysoké činžovní domy filmových hvězd západních "Padesátek" a jasné hlasy holčiček, shromážděných už jako cvrčkové v trávě, se ozývaly horkým soumrakem:

"Já jsem ten šejk z Arábie.
Pro mne tvoje srdce bije.
Až ti spánek oči sklíží,
do stanu se k tobě vplížím -"

"To byla zvláštní náhoda," řekl jsem. "To nebyla vůbec žádná náhoda." "Proč ne?"
"Ten dům Gatsby koupil, aby měl Daisy hned za zálivem."
Tak to nebyly pouze hvězdy, k nimž vzhlížel oné červnové noci. Náhle přede mnou stál jako živý, jako by se vyloupl z lůna své bezúčelné nádhery.
"Rád by věděl," pokračovala Jordan "jestli k vám pozvete někdy odpoledne Daisy a dovolíte mu, aby přišel také."
Skromnost tohoto požadavku mnou otřásla. Čekal pět let a koupil palác, v němž světlo hvězd rozdílel náhodným můrám - jen aby mohl jednou odpoledne přijít na zahradu k nějakému cizímu člověku.
"To jsem se tohle všechno musel dovědět dřív, než mohl požádat o takovou maličkost?"
"On se bojí, čekal už tak dlouho. Myslel si, že byste se mohl urazit. Víte, pod tou slupkou je přece jen chlap."
"Něco mě znepokojilo."
"Proč neřekl vám, abyste sjednala schůzku?" "Chce, aby viděla jeho dům," vysvětlovala. "A vy bydlíte hned vedle." "Aha!"
"Myslím, že napůl doufal, že jednou zabloudí na nějaký jeho večírek," pokračovala Jordan, "ale nepřišla nikdy. Potom se začal příležitostně vyptávat lidí, jestli ji neznají, a já jsem byla první, koho našel. Bylo to tenkrát, jak pro mne poslal na tom tanečním večírku, a měl jste to slyšet, jak dlouho a všelijak oklikou kolem toho chodil. Já mu ovšem hned navrhla oběd v New Yorku a myslila jsem, že se zblázní: 'Nechci dělat nic nepřípustného!' říkal stále. 'Chci se s ní se jít rovnou tady u sousedů.' Když jsem řekla, že jste Tomův osobní přítel, chtěl se celého toho nápadu vzdát. Neví toho o Tomovi mnoho, ačkoliv říká, že už léta čte chicagské noviny pro případ, že by se mu snad podařilo zahlédnout Daisyino jméno."
Bylo už tma, a když jsme projížděli pod malým mostem, položil jsem ruku kolem Jordanina zlatého ramene, přitáhl jsem ji k sobě a pozval jsem ji na večeři. Najednou jsem už nemyslel na Daisy a na Gatsbyho, ale na tuto čistou, tvrdou, vyhraněnou osobu, jejímž oborem byla obecná skepse a jež se bezstarostně opírala o oblouk mé paže. V jakémsi zmalátnělém vzrušení mi v uších začala znít fráze: "Jsou pouze pronásledovaní a pronásledující, uhonění a příliš unavení."
"A Daisy by měla mít něco ze života," zašeptala Jordan.
"Chce se s Gatsbym se jít?"
"Nesmí o tom vědět. Gatsby nechce, aby o tom věděla. Máte ji jenom pozvat na čaj."
Přejeli jsme kolem stěny tmavých stromů a pak zazářila do parku fasáda Devětapadesáté ulice, hranol jemného bledého světla. Narozdíl od Gatsbyho a Toma Buchanana neměl jsem žádnou dívku, jejíž odtělesněná tvář by se vznášela mezi tmavými římsami a oslepujícími reklamami, a tak jsem pevněji sevřel své objetí a přitáhl jsem děvče vedle mne blíž k sobě. Její bledá, vzdorovitá ústa se usmála a tak jsem si ji přitáhl ještě blíž, tentokrát k obličeji.