Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Lubomír Dorůžka
• vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola V.
(druhá část)

Místo abychom si nadešli podél zálivu, šli jsme dolů k silnici a vešli jsme velkým zadním vchodem. Daisy obdivovala hned ten, hned onen pohled na feudální siluetu, rýsující se proti obloze, rozkošnými polohlasnými poznámkami obdivovala zahrady, jiskrnou vůni narcisů a pěnivou vůni hlohu, švestkové květy a bledozlatou vůni zlatého deště. Bylo to divné, když člověk přišel k mramorovým schodům a nenarazil na žádný zmatený proud pestrých šatů a neslyšel jiný zvuk než ptačí hlasy na stromech.
A uvnitř, když jsme procházeli hudebními sály ve slohu Marie Antoinetty a salóny v restauračním slohu, měl jsem pocit, že za každou pohovku a za každým stolem jsou schováni hosté s rozkazem, aby ani nehlesli, dokud nepřejdeme. Když Gatsby zavřel dveře do "knihovny Mertonské koleje", byl bych mohl přísahat, že slyším, jak muž se sovíma očima propuká v strašidelný chechtot.
Šli jsme nahoru a dál dobovými ložnicemi, stápějícími se v růžovém a levandulovém hedvábí a oživenými čerstvými květinami, šatnami a hernami a koupelnami s vanami v podlaze - vetřeli jsme se do jednoho pokoje, kde nečesaný muž v pyžamu prováděl na podlaze cviky pro posílení jaterní krajiny. Byl to pan Klipspringer, "strávník". Viděl jsem ho ráno, jak se hladově potuluje po pobřeží. Konečně jsme přišli do vlastního Gatsbyho bytu, ložnice s koupelnou a pracovny v Adamově stylu, kde jsme se usadili a vypili sklenku jakési chartreusky, kterou vytáhl ze skříně ve zdi.
Ani na okamžik neodvrátil zrak od Daisy a myslím, že všechno v domě nově oceňoval podle toho, jakou reakci to vyvolalo v jejích milovaných očích. Někdy se také na své vlastnictví podíval upřeným a omámeným pohledem, jako kdyby se v její tělesné a ohromující přítomnosti všechno stávalo neskutečným. Jednou málem spadl ze schodů.
Jeho ložnice byla nejjednodušší pokoj ze všech - kromě toaletního stolku, který zdobila souprava z čistého matného zlata. Daisy vzala s potěšením kartáč a uhladila si vlasy, načež si Gatsby sedl, zastínil si oči a začal se smát. "Je to tak hrozně komické, kamaráde," řekl rozjařeně. "Nemohu - když se pokusím -"
Zřejmě prošel dvěma stadii a dostával se do třetího. Po rozpacích a po bezmyšlenkovité radosti naplnila ho její přítomnost údivem. Ta představa ho tak dlouho naplňovala, snil o ní neustále až do poslední chvilky, čekal takřka se zaťatými zuby v nepředstavitelném vypětí náruživosti. Nyní, když došlo k reakci, docházel mu dech jako přetaženým hodinám.
Za chvíli se vzpamatoval a otevřel nám dvě bachraté patentní skříně, jež byly nacpány obleky, župany, vázankami a košilemi, nakupenými jako cihly po tuctech do vysokých hromad.
"Mám v Anglii člověka, který pro mne nakupuje šatstvo. Vždycky na začátku sezóny, na jaře a na podzim, sem posílá celé komplety."
Vyndal hromadu košil a začal je jednu po druhé házet na stůl před námi, košile čistě plátěné i ze silného hedvábí a z jemného flanelu, které, když dopadly, roztáhly se v celé šíři a přikryly stůl pestrou změtí barev. Jak jsme se jim obdivovali, přinášel další a měkká, bohatá hromada se zvedala výš a výše - košile proužkované, vzorkované, kostkované, v korálové, jablkově zelené, levandulové a světle oranžové barvě s jasně modrými monogramy. Najednou Daisy s potlačeným zasténáním zabořila hlavu do košil a začala bouřlivě plakat.
"Takové krásné košile," vzlykala hlasem přidušeným v chumlu tkanin. "Je mi z toho smutno, protože jsem ještě nikdy neviděla takové - tak krásné košile."

Po prohlídce domu jsme se měli podívat na pozemek, na bazén, na kluzák a na svatojánské květiny - ale za Gatsbyho okny se dalo zase do deště, a tak jsme stáli vedle sebe a dívali se na zbrázděnou hladinu Průlivu.
"Kdyby nebyla mlha, mohli bychom na druhé straně Průlivu vidět tvůj dům," řekl Gatsby. "Na konci vaší loděnice hoří vždycky celou noc zelené světlo."
Najednou se Daisy do něho zavěsila, ale zdálo se, že on se v myšlenkách hrouží do toho, co právě řekl. Snad ho napadlo, že obrovský význam toho světla už navždy zmizel. Ve srovnání s velkou vzdáleností, která ho dříve dělila od Daisy, se zdálo, že je jí velmi nablízku, skoro jako by se jí dotýkal. Zdálo se, že je tak těsně u ní jako hvězda u měsíce. Bylo to už zase jen zelené světlo na loděnici. Počet jeho kouzelných předmětů se o jeden zmenšil.
Začal jsem chodit sem tam po pokoji a v polotmě jsem prohlížel různé neurčité předměty. Velká fotografie staršího muže v parádním námořnickém obleku, jež visela na stěně nad psacím stolem, mě zaujala.
"Kdo je to?"
"To je pan Dan Cody, kamaráde."
To jméno mi připadalo trochu známé.
"Už je mrtvý. Před lety to býval můj nejlepší přítel."
Na sekretáři stála malá fotografie Gatsbyho také v námořnickém obleku - Gatsby s hlavou vzdorovitě zvrácenou nazad - zřejmě z doby, kdy mu bylo asi osmnáct.
"To je božské," vykřikla Daisy. "Ten účes! Nikdy jsi mi neřekl, že ses takhle česal - nebo žes měl jachtu."
"Podívej se na tohle," řekl rychle Gatsby. "Tady je spousta výstřižků - o tobě."
Stáli vedle sebe a prohlíželi si je. Zrovna jsem ho šel požádat, abych si směl prohlédnout rubíny, když vtom zazvonil telefon a Gatsby zvedl sluchátko.
"Ano... Jenže teď nemohu mluvit... Teď nemohu mluvit, kamaráde... Řekl jsem malé město... Musí vědět, co to je malé město... No to nám potom není nic platný, když si pod malým městem představuje Detroit." Odzvonil.
"Pojď sem, rychle! " vykřikla Daisy u okna.
Dosud pršelo, ale temnota se na západě rozdělila a nad mořem se vznášela růžově zlatá vlna zpěněných mraků.
"Podívej se," zašeptala, a pak za chvilku: "Chtěla bych mít aspoň jeden ten růžový mráček - posadila bych tě do něho a strkala bych tě po obloze."
Po tomhle jsem se pokusil odejít, ale nechtěli o tom ani slyšet; snad se v mé přítomnosti cítili víc o samotě.
"Vím, co uděláme," řekl Gatsby. "Klipspringer nám musí zahrát na klavír."
Vyšel z pokoje, zavolal: "Ewingu!" - a za chviličku se vrátil, doprovázen rozpačitým, trošku vyzáblým mladým mužem s kostěnými brýlemi a s řídkými světlými vlasy. Už se slušně oblékl, měl na sobě rozhalenou sportovní košili, kecky a plátěné kalhoty mlhavého odstínu.
"Vyrušili jsme vás ze cvičení?" zeptala se Daisy zdvořile.
"Spal jsem," zvolal Kripspringer v záchvatu rozpaků. "Totiž nejdřív jsem spal. Potom jsem vstal..."
"Klipspringer umí hrát na klavír," přerušil ho Gatsby. "Ze ano, Ewingu, kamaráde?"
"Nehraju dobře. Nehraju - vlastně skoro ani neumím hrát, vyšel j sem úplně z cvi -"
"Půjdeme dolů," skočil mu do řeči Gatsby. Otočil vypínačem. Šedivá okna zmizela, jak celý dům zazářil světlem.
V hudebním pokoji rozsvítil Gatsby osamělou lampu vedle klavíru. Zapálil Daisy třesoucí se sirkou cigaretu a sedl si k ní na gauč na druhém konci pokoje, kam nedoléhalo světlo, až na to, které tam odrazila lesklá podlaha z haly.
Když Klipspringer dohrál Hnízdečko lásky, otočil se na židli a v přítmí hledal nešťastně Gatsbyho.
"Vyšel jsem úplně z cviku, víte. Řekl jsem vám, že neumím hrát. Úplně j sem vyšel z cvi -"
"Nemluvte tolik, kamaráde," rozkázal Gatsby: "Hrajte!"

"Každé ráno,
každý večer
je to prima -"

Venku skučel vítr a od zálivu sem chabě doléhal zvuk hromu. Na Západním Vejci se už rozsvěcovala všechna světla; elektrické vlaky, plné lidí, razily si deštěm cestu domů z New Yorku. Byla to hodina hlubokých lidských změn a vzrušení se rodilo ve vzduchu.

"Znám jednu pravdu, i když trudnou,
boháči bohatnou, chudáci - mají děti
a mezitím
čas od času -"

Když jsem se šel rozloučit, viděl jsem, že se na Gatsbyho tváři zase objevil výraz zmatku, jako kdyby ho při myšlence na ráz nynějšího štěstí zachvátila jakási mlhavá pochybnost. Skoro pět let! I toho odpoledne musely být okamžiky, kdy se Daisy nedokázala vyrovnat jeho snové představě - ne vlastní vinou, ale pro obrovskou životnost jeho iluzí. Bylo to nad její síly, nad jakékoliv síly. Vrhl se do věci s vášní tvůrce, něco k ní neustále přidával, okrašloval ji každým pestrým pírkem, které k němu vánek donesl. Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.
Když jsem ho pozoroval, zřejmě se s tím už trošku vyrovnal. Uchopil ji za ruku, a když mu něco zašeptala do ucha, otočil se k ní v návalu vzrušení. Myslím, že ten hlas ho poutal nejvíc - to nestálé horečnaté teplo - protože to nemohly zdokonalit ani sny - ten hlas byla nesmrtelná píseň.
Zapomněli na mne, ale Daisy ke mně vzhlédla a podala mi ruku. Gatsby o mně už vůbec nevěděl. Podíval jsem se na ně ještě jednou a oni se duchem vzdáleni podívali na mne, zachváceni intenzívním životem. Potom jsem odešel z pokoje a kráčel jsem dolů po mramorových schodech do deště a nechal jsem je tam spolu.