Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil spolek překladatelů Jihočeská Theléma (Život Gargantuův a Pantagruelův - 1930, Družstevní práce)

Kniha první

XI. O mládí Gargantuově

Gargantua byl po přání svého otce od tří až do pěti let živen a vychováván ve všem náležitém řádě a tento čas prožil stejně jako tamější dětičky totiž tak, že pil, jedl a spal; jedl, spal a pil; spal, pil a jedl. Den ze dne válel se v kalu, černil si nos, stříkal si na obličej, zešmaťchával střevíce, často lelkoval a rád honil se za motýly, nad kterými vládl jeho otec. Čural na střevíce, dělával do košile, utíral si nos o rukáv, slintal do polévky, do všeho šlapal, pil z pantofle a obyčejně dřel se břichem o košík. Brousil si zuby o dřevák, ruce myl si polévkou, česal se skleničkou, sedal si na zemi mezi dvě židle, přikrýval se zmočeným pytlem, pil při polévce, vykusoval koláče, kousal směje se, smál se kousaje, plival si často do umyvadla, prděl od samého sádla, čural proti slunci, před deštěm skrýval se do vody, na nic nekoukal, troubil na prázdno, hrál si na nevinného, honil davida, odmumlával modlitbičku, mlel stále jedno, honil svině do žita, chytal kočku za ocas, zapřahoval voly za vůz, škrabal se tam, kde ho nic nesvrbělo, vybíral si z nosu holuby, honil se za dvěma zajíci a nic nechytil, jídal bílý chléb nejdříve, utrhával cvrčkům nohy, lechtal se do smíchu, olizoval v kuchyni, čadil Pánu Bohu do oken, při ranní pobožnosti dával zpívat Magnificat a velice se mu to líbilo, jedl kapustu a kakal kaši, rozeznával mouchy od mléka, vytrhával mouchám nožičky, trhal papír, špinil pergamen, bral do zaječích, pil jako duha, dělil se o kořist beze lva, ořechy klátil a jiný je schvátil, každý mráček měl za kovovou výheň a měchýře za lucerny, chytal dvě mouchy jedním máchnutím, dělal osla, aby se nažral otrub, z ruky dělal si pěst, sypal zajícům svěcenou sůl na ocas, představoval si očko k očku a síť byla hotova, darovanému koni vždy se díval na zuby, skákal páté přes deváté, na dvě padavčata bral si jedno sladké jablko, dělal do země díru a bránil měsíce proti vlkům. Padala-li mračna, čekal, že mu pečení holubi vletí do úst; dělal z nouze ctnost, dělal si z ledajakého chleba úkrop, všímal si zrovna tak málo holých hlav i holých brad. Každý den ráno honíval davida; pejsci jeho otce jedli z jeho misky, on zase jedl s nimi. Kousal je do uší, oni mu zase drápali nos, foukal jim do prdelky, oni mu olizovali pusičku.
A víte ještě co, kluci? Ať vás víno dorazí, tento dareba hmatal vždycky svým chůvám pod šaty, vše jedno, shora, zdola, dopředu a dozadu, a panečku! učil se již zacházeti se svým příklopcem. Každý den vykrášlila mu jej jedna z chův pěknými kytičkami, krásnými pentličkami, krásami květinami, hezkými kokardami; a všechen čas trávily tím, že žmolily jej rukama jako lékárnickou cupaninu. Pak se řehtaly, když zdvihal uši, jako by se mu jejich hra nad míru líbila.
Jedna nazývala jej svým kohoutkem, druhá svým pírkem, třetí korálovou větvičkou, čtvrtá svým čípkem, svým špuntíkem, brčkem, vrtáčkem, hoblíčkem, pilníčkem, oháňkou, paličkou, růžovou jaterničkou, pytlíčkem. "Mně patří," říkala jedna; Jest můj," říkala druhá. "Což já," říkala jiná, "nedostanu nic?" "Na mou věru, já mu jej uříznu."
"Ach, uříznout, má drahá," řekla jiná, "to byste mu ublížila, což se to hochům uřezává? Byl by to mladý pán bez ocásku!"
A aby mu způsobily kratochvíli jako tamějším dětem, vyrobily mu hezký větrníček z křídel jednoho mlýna v Mirebalays.