Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čtrnáct set šestapadesát
jsem já, žák Villon František,
rozhodl o všem vyžádat,
co napsal jsem kdy a co řek,
veřejný jasný posudek.
Sám když mám strachy uzdu v hubě
a z hladu volný límeček,
moh bych lež s pravdou smíchat hrubě.

V tom roce, jak jsem uved předem,
v zabitém předvánočním čase,
kdy v lese vlk se živí ledem
a člověk doma držívá se,
jak v mrazu po teplíčku pase,
zachtělo se mi zbavit pout,
pout lásky vrytých v živém mase,
než nadobro v nich uchřadnout.

Vrátím zas srdci jeho vládu,
přestože stále vidím ženu,
co dala souhlas k mému pádu
a z krve ji už nevyženu.
Svolávám pomstu v božím jménu
a v nářku vzývám Venuši,
ať neplatím tak krutou cenu,
ať sejme mi cejch na duši.

Za lásku měl jsem v zaslepení
líbezné její úsměvy
a neviděl, že zuby cení
a nekousne-li, nesleví.
Však ona všecko dobře ví.
Taky jsem na to doplatil.
Jinde se kvítí objeví,
jinde chci najít sladký cíl.

Jen pohlédla, já stal se psem,
a ona zrádná, tvrdá byla.
Tak aniž v něčem chybil jsem,
přece mě lehce moje milá
i k trestu smrti odsoudila.
Kdo uteče, ten vyhraje:
ona chce konec, zle mi spílá,
když zapřísahám, hluchá je.

Abych se vyhnul nebezpečí,
k útěku zdravý rozum velí.
Tak sbohem! Jinde lépe svědčí,
když ona milost neudělí.
Jinak jsem zdráv. Byť zbídačelý.
Život mi visí na vlásku.
Mučedník jsem, co na posteli
hrdinně padl za lásku.

Tak musím pryč, ať mě to mrzí;
nelze už déle zůstat u ní.
Chtě nechtě pochopil jsem brzy,
že jiný je teď na výsluní,
že jiný dýchá její vůni;
mě přešel vtip a znám jen pláč
a ona nad mou bídou trůní.
Bůh vyslyšet mé nářky rač!

Že tedy odejít se sluší
a návratem si nejsem jist,
že nejsem člověk s ryzí duší,
ale ne zase antikrist -
život je nejrychlejší z jízd,
konečnou přípřež smrt nám mění,
a jedu do neznámých míst -
poslední chystám pořízení.

Především jménem Otce, Syna
i Ducha, v slávě boží Máti,
bez které život nepočíná,
aniž se v prach a popel zvrátí,
chci strýci Vilémovi dáti
svůj věhlas pěvce Bohem daný -
odteďka jeho čest víc platí -
svou korouhev a štít a stany.

Ty ukrutnice bez lítosti,
cos mě tak tvrdě zapudila -
jak o tom svrchu řek jsem dosti -
že mi jen víčka pro pláč zbyla,
ty vezmi si mé srdce, milá,
zsinalé, mrtvé, probodené.
Co ty ses mě jen natrápila!
Bůh ti to jednou připomene.

Dále dám mistru Marchantovi,
že k němu tíhnu od začátku,
rodový meč svůj ocelový:
do frcu přišel v nedostatku
za osm sous a jednu zlatku.
Půl toho meče zdědí Cornu.
Zkrátka kdo řádně složí splátku,
meče je dědic bezesporný.

Pokladník z banky Saint-Amant
pro ouřad šimla hoden buď;
pro Blaruho mám diamant,
co mu zaň dlužím doposud.
A za bulu, jež hlásá blud,
že zpovídat smí každý mnich,
dám glejt: "Mějž církevní jen úd
moc k dílu spásy v hříšnicích..."

Ty ukrutnice bez lítosti,
cos mě tak tvrdě zapudila -
jak o tom svrchu řek jsem dosti -
že mi jen víčka pro pláč zbyla,
ty vezmi si mé srdce, milá,
zsinalé, mrtvé, probodené.
Co ty ses mě jen natrápila!
Bůh ti to jednou připomene.

Ať chudák Robert Vallée,
ten škrabák advokátních frází
a šašek pro velké i malé
pro můj se odkaz neurazí:
vydají jemu bez nesnází
katě, co zastavil jsem zjara;
jsou kalhoty už jen, co schází,
že pánem není jeho stará.

Že z nóbl rodiny je muž,
má arciť nárok na více;
vydědil ho Duch svatý už,
duchem je chudý velice.
I vedu ho co dědice
své knihy Chytrým napověz -
jí zbystří každá palice,
tak snad i tenhle soudní pes.

Chci zajistit mu život skvělý
a ne ho odbýt ledajak -
ne abyste mu záviděli!
Naši ať prodají můj prak
a za stržené jmění pak
koupí mu stánek na pouti;
tam by se nikdo nedomák,
že pravdu lež jak překroutí.

Co dárek zvláště pohotový
chrániče k práci na kolena
příteli nechám Cardonovi
a žalud, vzrostlý od kořena;
denně ať husa vypečená
a kapounem leží při večeřích,
chladí je vína stříbropěnná.
Pak soudní pře mu shodí teřich.

Item tři psy dám Montignymu,
na zajíčky mu přijdou vhod.
Sto franků pak z mých četných příjmů
Jan Raguier mějž. Toť další bod.
I co! Ať padne taky plot!
Já znám, co je s nouzí hlad.
Člověk má dávat beze škod,
taky však bez škod přátel brát.

S hradem se panák de Grigny -
s troskou jak on sám - spokojí;
fen ať má víc než Montigny,
tvrz Nigon - taky nestojí.
Moutonniera, že v rozbroji
své bližní po soudech jen vláčí,
v mučírně kat ať ukojí
na skřipci pěti karabáči.

Dál: pro Raguiera nedopitu
a jeho nenasytné mnišky
uvolním přístup ke korytu
i k pajzlu U borové šišky:
masíčko mladé, žádné kližky,
do pusy pípu, v žáru břich,
číšnice nejsou hrdopyšky,
přijde si na své, byť je mnich.

Oš lapkům dvěma z bezpečnosti,
Mautainovi a Bassannieru,
šéf obuškem ať zláme kosti
jak oni mně, dřív než se peru.
Žalobci mému Fournieru
podšívka sedne, je teď zima,
a ušanku dám pro mizeru,
ať skryje, jak má za ušima.

Kozičky mladé, neodolá,
mám pro Trouvého do výseku
a korunovaného vola,
že na ně skáče ve svém věku;
pak jednu krávu, je to k vzteku,
jiný ji má a on ji chce -
když ji ten dacan nedá z vleku,
ihned ať skončí v oprátce.

Poručím veliteli stráží,
ať radši nechá na hlavě;
a hlídkám, co se šťárat snaží
po knajpách v noční výpravě,
odkážu rudé lampy dvě
a oči žhnoucí rubínem...
s podmínkou, že mi v šatlavě
ustelou pod baldachýnem.

Co dozorci dám Marchantu?
Je jako Marchant-Parchant známý,
a tak mu v odkaz dávám tu
tři pohodlné došky slámy,
ať užije jich s vězenkami,
které si přehne v komoře;
jen v tomhle styku - mezi námi -
má možnost býti nahoře.

Strážníci noční Loup a Cholet
jednou se kachnou uspokojí;
ukradnou si ji v hradbách dole
jak vždycky, když tam hlídku stojí;
přidám jim dlouhou kutnu dvojí,
skrýš pro lup kozlů zahradníků;
do tichých bot ať kroky strojí,
lezou-li druhým do kurníku.

Dál nechám odkaz ze soucitu
třem opuštěným sirotám -
je o kus níže jmenuji tu -
nevědí bídou, kudy kam,
vydané zimě, nástrahám,
červíčci holí, broučci malí;
svým pozůstalým příkaz dám,
aby je k jaru vypiplali.

Laurens to je a Gossouyn
a Marceau, moc je dobře znám;
ústrkům předhozené v plen,
každý je bez přízně a sám;
jim, co se do nich vejde, dám,
bratrsky podělí se o to.
Mám strach, že věku nedočkám,
kdy teprv dal bych jim co proto.

Item můj řádný titul mistra,
co universita mi dala,
převezmou kněžátka dvě bystrá,
aby se vědou nezmáhala;
shůry jim sudba neurvala
neuštědřila v ničem dost;
srdce mi dobročinnost jala,
když viděl jsem tu ubohost.

Jeden je Cotin, kanovník,
a druhý je pan probošt Victry.
Latinu sekat jejich zvyk,
každý je tichošlápek chytrý;
chór pějí mazanými nitry
a nocí dnem dlí na modlení.
Dům dám jim U biskupské mitry:

Biskupský kříž by rádi oni:
dám z krčmy U kříže jim štít
a biliár, ať koule honí;
v Seině je kážu denně křtít.
A holoubkům, co musí hnít
v podzemním kotci s pevnou mříží,
dám zrcátko, ať jeho třpyt
je se žalářnící spíš sblíží.

Item dám městské nemocnici
pavoučí z oken na obvazy.
Jak pochodí mí vrstevníci,
co pod mostem spí skoro nazí?
Pěst mezi oči stráž jim vrazí,
aby si zvykli kašlat plačky;
líp přežijí tak led a mrazy,
než kdybych jim dal podvlíkačky.

Item můj holič ponechá si -
včetně vší, nejsem neuznalý -
všecky mé ufikané vlasy;
švec ať si přijde pro škrpály
a vetešník ať šaty sbalí
se srabem, vsáklým do látky;
pak za víc je, než nové stály,
prodá co svaté ostatky.

Zajistím pro žebravé řády -
i pro jeptišky, bekyně -
ať v půstu nechají je všady
šunky si válet na klíně
a oprávněně, povinně
si hrabat peníze i dary.
Przní nám ženské jedině.
Líp mlčet však, sic budou sváry.

Štít krčmy Zlatý pekáč zdědí
Lagarde kupec s tváří dvojí,
i mocný tlouk, ať kuchty vědí,
co v jeho krámě nejvíc stojí.
Tajnému, co mi tlamu svoji
na paty drze věší všady,
dám růži - tu, co nevyhojí
ani sto mastí dohromady.

I boháč Merbeuf něco chce?
Co pro Louviera dobrodince?
Jim po vaječné skořápce
a do nich vložím prošlé mince.
Roussevilla vidět chci v té skřínce -
dám vlastní rýč i lopatu -
co schová žebráky i prince
tam, odkud není návratu.

Je večer, sám jsem vyrovnán,
tma lehla oknem na záclony,
testament má svůj počet stran.
Tu z dáli slyším zvonit zvony,
jak v devět znějí ze Sorbonny,
slyš klekání i Anděl Páně;
zarazím brk svůj nevýkonný
a pomodlím se odevzdaně.

Najednou mysl se mi kalí,
jako bych omámen byl z vína,
ducha mi mlhy rozmazaly.
Když roztrhla se mlhovina,
zřím: paní Paměť připomíná,
že si mám srovnat na svá místa,
kam patří čest, kam trest, kam vina,
jak učí každý moralista:

Kam etika, kam estetika,
v níž krása tkví i rozmyslno,
kam matika a gramatika,
kam fakta a kam pomyslno?
Kdo zmate to, má nesmyslno,
emoci s nemocí si spletl.
Takových moudrostí jsem plno
v Aristotelu kdysi četl.

Naštěstí v dosti brzké době
rozum se dal zas do pořádku,
i fantazie přišla k sobě,
soudnost se zmátořila vkrátku
a nastal konec mého zmatku;
smím zapomnětnu oponovat,
když chtělo se mu na začátku
souvztažnost pojmů demonstrovat.

Když jsem si kapku odpočal,
měl jsem svou závěť dovést dál;
jenže mi plamen svíčky zhas
a inkoust v led mi změnil mráz
a oheň nikde na tu zimu.
Zbýval mi jenom kanafas,
tak jsem se zachrul, konec rýmů.

Psal v shora uvedeném čase
věhlasný Villon, duchem skvělý,
jenž v datlích, fíkách nevyzná se,
jak smeták černý, seschlý celý;
s přáteli dělil, s nepřáteli
pět švestek do poslední babky.
Jen hrstku drobných nerozdělí -
sám hnedle utrhne jim drápky.