Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

***

Je pryč a pryč, a já tu trčím
jak nahý v trní, zdrán a mdlý,
já chudý na duchu se krčím,
bez renty, černý, omšelý,
rozvaděn s přízní, s přáteli;
i nejmenší mě znát se vzpouzí -
prý nikdá se mnou neměli;
a to jen proto, že jsem v nouzi.

Já za hýření nevydával
ni za pamlsky vybrané,
a jestliže jsem milovával,
výdaje neměl přehnané,
a z cizích kapes teprv ne,
a zkrátka, moje živobytí
nebylo nijak nákladné,
abych snad výčitky měl míti.

Já miloval, to nezapírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám -
a v srdci žal a v břichu hlad,
to je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb v lásce hbitý, jen kdo sytý.

Ach, kdybych já byl studoval
v svém mládí bláznivém, můj Bože,
a na dobré se mravy dal,
teď měl bych dům a měkké lože.
Však způsobné já dítě? Cože?
Já za školu jen chodil, běda!
To slovo bolí jak hrot nože
a skoro dál mi psát už nedá.

Já lehkovážně bral jsem slova:
"Radujž se ergo v jinošství,"
ač kniha Ekklesiastova
též jinou hude, ježto dí,
že nemáme dát na mládí:
"Jinošský věk a mladá pýcha,"
tak nějak onen výrok zní,
"ta marnost je a rozkoš lichá."

Mí dnové byli rychlejší
než člunek tkalce, beze mdlení
mi odlétli, jak Job to dí,
a tak jsou všichni pohlceni...
Dílo se spraví bez prodlení,
když zadrhne se někde nit.
Mně ničeho se bát už není,
neb smrt je konec, smrt je klid.

Kde jsou ti švarní galáni,
co znal jsem za dnů odlétlých,
kde toulání a zpívání,
kde slova, samý žert a smích?
Několik je už umrlých,
ni prášek z nich tu nezůstal:
jim pokoj buď tam na nebesích,
Bůh toho spas, kdo pozůstal!

Z těch živých jedni, bohudíky,
jsou páni nebo v ouřadu,
druzí se stali hadrníky
a znají chléb jen z výkladů,
a třetí šli zas do řádů,
však leckterý tenhle celestýn
nedělá církvi parádu.
Tak rozhodil nás Hospodin.

Těm velkým Bůh-li dobře činí,
o jejichž pokoj pouze dbá,
mimořádného dobrodiní
jim doopravdy netřeba.
Však nás, kdo zbyli bez chleba,
nás, kterým život chutná hořce,
nechť trpělivost kolébá!
Ti druzí mají větší porce;

vínečka mají chlazená,
omáčky, rybu, paštiku,
míchaná vejce, sázená,
i různé druhy moučníků;
a nepodobni zedníku,
jemuž jsou k ruce přidavači,
nepotřebují číšníků:
sám každý ze sudu si stáčí.

Nuž, nechme bídu bídou být
a přejděm k lahodnější věci;
kazí to beztak apetit,
nuzotou nudu zahánět si,
nebo chudoba, jak známo přeci,
a hlad a co jim podobno,
to buřiči jsou prostořecí,
výřeční aspoň pošeptmo.

Jsem chud od svého narození
a nuzný dům to, jenž mě zplodil.
Otec měl všeho víc než jmění;
též po dědečku by se podíl
(jen kdyby jaký byl) mi hodil,
však zevšad bída na nás lezla.
Na rovu těch, z nichž jsem se zrodil,
nevidět koruny ni žezla.

"No, neplač, co se vlastně stalo?
Jen chudobu máš za malér?"
tak mě mé srdce těšívalo;
"člověče, radš to takhle ber:
ať nemáš, co měl Jakub Cuer,
nekřič a nebuď nevděčník:
líp kazajku mít plnou děr
než boháč být, leč nebožtík!"

On boháč...byl. On pánem...byl.
Ach, pane můj, a už jím není.
Jak že to žalm vyjádřil?
"Hledej ho. Není k nalezení."
Dalšího nechám rozvedení,
jež se jen kazatelů týká;
k tomu jsou kněží stanoveni
z řehole mnicha Dominika.

Hvězdnatý tedy diadém,
nechť mě to sebevíce kruší,
já po andělích neměl jsem.
Můj otec umřel, Bůh spas duši,
tělo tlí v hrobě, jak se sluší.
I matička mi dokoná,
chuděrka žena, však to tuší.
A po nich zemřu také já.

Já vím, že boháče i chámy,
ctné, nectné, kněze, laiky,
měšťanky v čepcích, skvělé dámy
s naškrobenými krejzlíky,
mudrce, blázny, skrblíky -
ať je kdo skromný nebo hrd,
ať malý nebo veliký -
odvede všechny stejně smrt!

Nechť Paris to, nechť Helena je:
umírá; každý s bolestí.
Nedýchá, chroptí umíraje:
srdce se ještě v křeči chví;
a pot, ten pot, ach, Bůh to ví!
A bratra není, sestry, děcka,
kdo by moh oběť přinésti,
chtě trpěn zaň ta muka všecka.

Smrt přišla. Zvadle ležíš, bled.
Naběhnou žíly. Nos se zkřiví.
Krk do šířky jde. Brada vpřed.
Otekou klouby. Prasknou čivy.
O ženo, zázraku ty živý!
Ty sladké tělo zářivé,
hle, budoucnost, jež na tě civí!
V ráj můžeš, ale neživé.